Jak se šije bič

Mgr. Šárka Chlupová – výtvarnice a pedagožka, pracuje na církevní škole v Olomouci

Dělat humor je fuška. I když se o něm jen píše. Chcete-li být mermomocí vtipní, najednou vám do smíchu vůbec není. Ten nejlepší humor je přece ten bezprostřední, intuitivně posazený do správné situace, kdy nikoho neztrapníte, neurazíte ani nepohoršíte. Správný humor pozvedá, zušlechťuje, pobaví, někdy – nadstandardně – i poučí.

Občas se mi stává, že právě krizové situace se později s notným odstupem času a větším nadhledem stávají humornými. Jako když jsme před osmi lety ve Švédsku s kamarádkou poprvé objevily v aquaparku tobogán – to jsme musely vyzkoušet. Co na tom, že cestou vzhůru na věž jsme míjely jakési výstražné cedule s červenými vykřičníky – mají to psát anglicky, že jo. Nahoře jsme zatajily dech a provýskaly se kosmickou rychlostí tunelem; vpravo, vlevo, otočka, žbluňk. Až když jsme zachytily zaražené pohledy dětí stojících natěšeně u zábradlí dojezdového bazénku, pochopily jsme, že bez pneumatik, na kterých začali ostatní za námi přijíždět a o které se praly děti, které byly na řadě, byl nejspíše sjezd zakázán… Nebo ta legrační historka, jak jsem zmeškala letadlo v Kodani, ale to snad až někdy v „cestovatelském“ čísle. Pro humor netřeba chodit daleko. Vzpomeňme jen na domácí vtípky v kruhu rodinném, studentské kanadské žertíky, zápisky hlášek ze školy nebo přežblebty za ambonem i v kostelní lavici typu: „Trpěl pod koňským Pilátem“ nebo „Ty jediný jsi sprchovaný“ a podobně. U nás se traduje maminčin výrok, kdy nám třem potomkům jednou s vážnou tváří tvrdila, že se o nás přece stará skoro jako o vlastní! Dalším nevyčerpatelným zdrojem jsou přátelé, v jejichž společnosti se cítíme tak uvolněně a známe se tak dlouho, že je nám humor vlastně vlastní. Nedá mi to, abych alespoň nejlepší hlášky neocitovala, i když se na mě možná za to budou přátelé pro změnu nějaký ten čas mračit:

Image

Z dovolené:

Dáte si někdo Kinder čokoládu – promáčklou, lepkavou – fakt nikdo?

Nastříkejte se, venku lítají repelenti!

V restauraci: Co si dáte?
Nealko pivo.
Desítku, jedenáctku, dvanáctku?

Jen tak:

To my máme doma taky pasivní dům – když přijdu domů, tak se mi nic nechce…

Z kostela:

To já jsem byl taky jednou u … u zpovědi – ale omylem…
No, já mám stálého zpovědníka…
To já mám tři a k žádnému nechodím…

Uvidíme se?
Jo, na mši.
A bude nějaká?
Jo, přece Zelený pátek…

Ale v tom novém kancionálu jsou už i písničky…

Organizační šum:

Půjdeme na operu, děcka!
Jo, třeba na Toscu…
Tak jo.
Na Srstku? To bych šel…
Na tos… co?

A na závěr:

…se mi zdál sen… tak jsem se už dlouho nezasmála…

Tak jsme si na sebe ušili bič, možná se ani tak nezasmějete, jako dočtete o humoru a o tom, jak jej vidí jiní. Důležité je, že humor tu je jako koření, sůl, tak si jej správně dávkujme, protože i „ten, jenž trůní v nebesích, se směje“.

Rodinný život 5/2010

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu