Dobrý boj

Mgr. Šárka Chlupová – výtvarnice a pedagožka, pracuje na církevní škole v Olomouci

Jednou mi známý kněz vyprávěl příhodu s nákupem hodinek pro svého synovce; bodrý prodavač chtěl zalichotit v civilu oblečenému duchovnímu otci a šel na to chytře přes mladého: „To ti tatínek vybral ale dobré hodinky!“ Synovec se bránil: „To není můj tatínek!“ „Tak dědeček…“ zpražil sotva padesátiletého kněze prodejce.

Když jsme připravovali toto číslo časopisu naplněné třetím věkem, nebylo naším primárním záměrem nabídnout pohled do poslední fáze života poznamenané utrpením a umíráním, ale posvítit si spíše na světlejší stránky stárnutí, u čehož si část redakční rady uvědomila, že už se jim taky doma říká dědo a babi.

Maminka po zkušenostech s našimi prarodiči prohlašuje, že ji máme rovnou strčit do domova důchodců, aby nám nebyla na obtíž a mohla se pohybovat mezi lidmi. Zajímavé. Sama se obětavě stará o svou maminku a tatínek několik let ještě v produktivním věku třikrát denně jezdil opečovávat zase maminku svoji. Asi se my děti nezachováme jinak…

V úvodníku o ženách jsem odhalila tajemství svých babiček, tak děda tentokrát nesmí přijít zkrátka. (Ještěže prababička měla osmnáct dětí; budu mít příště o čem psát.) Můj dědeček byl takový da Vinci, alias renesanční člověk; atlet, obchodník, rozhodčí, trenér, průvodce; v důchodu nás děti učil házet oštěpem, vodil nás na stadion; jednou mě dokonce přihlásil na běžecký závod, který jsem, jako jediná bez treter v sešlapaných teniskách, sice doběhla slušně, nicméně poslední. Jako bývalý šéf obchodního úseku prodejny ASO dokázal poradit nebo vybrat bezva dárek k narozeninám. Doma měl tři kufry medailí z dob, kdy ještě reprezentoval Československou republiku v několika atletických disciplínách a při slavnostních příležitostech jsme si je směli prohlížet; jindy jsme procházeli jeho vlastnoručně sestavený archiv reprodukcí uměleckých obrazů, pečlivě vystříhaných z tehdejších časopisů, nebo malovali olejovými barvami; to ale babička nadávala, že děláme nepořádek, takže měl děda ve městě jen pár výstav. Z mládí si vybavuji procházky, kdy se děda pořád s někým zdravil a po rozhovoru s jedním zajímavým pánem v jakémsi divném úboru řekl: „To byl pan arcibiskup Vaňák.“ Tak jsme už příště věděli, že je to ten pán v purpurovém biretu, který se zná s naším dědou.

kresba: Šárka Chlupová

Náš dědeček byl aktivní až do konce; ještě v osmdesáti letech jezdil provádět do Vídně nebo dělal rozhodčího při běžeckých závodech. Poté, co nám zatajil první infarkt, ten druhý mu už všechny síly definitivně odčerpal.

Při vzpomínce na mého dědečka se mi ještě vybavuje loňská návštěva Londýna, kde jsem bydlela spolu se známými u dvou seniorů. V sedm ráno nás překvapil pan Barton v běžeckém trikotu; kdyby mu nebylo přes sedmdesát jako jeho paní, která zase třikrát týdně navštěvovala posilovnu, tak moc bych se zase nedivila. Za týden, kdy jsme se my mladí zmohli na pár nočních vycházek a irskou hospodu (kde mi ani nechtěli nalít čaj), stihli naši hostitelé vymést pár večírků.

Z toho vyplývá, že život nemusí končit v šedesáti; záleží na nás, jestli necháme zestárnout své tělo, mozek, mysl…, nebo nepřestaneme běžet svůj běh do konce, abychom pak se svatým Pavlem mohli uzavřít: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval; nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti…“

Rodinný život 3/2010

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu