Zpívající rodina

Mgr. Petra Feglerová - klinická psycholožka

Nevím, kde se ve mně ta představa vzala, ale od mládí jsem toužila po zpívající rodině. Představovala jsem si, jak musí být hezké, když se členové rodiny sejdou a společně z plna hrdla zpívají či hrají na hudební nástroje.

Doma jsme povinně zpívali jednu koledu u stromečku, a to vždy s pocitem studu, jaké je to určitě falešné. Již záhy jsem byla poučená, že nemám od koho převzít geny na hudební nadání, a smířila jsem se s tím, že mě závratná hudební kariéra nečeká. Přesto mě rodiče posílali do místní schóly, ale spíše než o hudební rozvoj jim asi šlo o to, abych se setkala s křesťanskou mládeží. Zde mé hudební sebevědomí utrpělo další citelnou ránu. Co s malým hudebně neotesaným zpěváčkem při zpěvu v kostele? Vysvětlili mi, že musím zpívat „potichu“, což v praxi znamenalo, jak jsem brzy zjistila ze zkoumavě výhružných pohledů při mém tichém zpěvu, že mám jen otevírat pusu. Ani nevím, kde jsem brala tu výdrž, ale s různými přestávkami jsem v docházce do schóly pokračovala – nutno podotknout, že postupně mi byl zpěv povolen. Podobně jsem se snažila uspět ve sboru na gymnáziu, ale po roce jsem to vzdala utvrzena ve svém rozhodnutí slovy sbormistra, že kdybych neodešla já, stejně by mě vyloučil.

Poslední etapu mé „zpěvácké kariéry“ tvořilo zpívání v kruhu známých, kteří se scházeli proto, aby si zazpívali a trochu popovídali. Odpadla jsem ve chvíli, kdy došli k nápadu naši produkci natáčet a já jsem si představovala, jak citlivé mikrofony zachytí můj tichý (a falešný) zpěv a hudební technik ho bude na počítači identifikovat jako můj a následně mazat.

Abych nebyla špatně pochopena: netoužila jsem po kariéře zpěvačky, ale po tom luxusu moci zplna hrdla čistě zpívat bez nutnosti nekonečných obav, kdy to bude komu znít falešně. Jelikož hudebním sluchem neoplývám, nemohla jsem si být čistotou zpěvu nikdy jistá a falešný zpěv jsem si zafixovala jako jeden z velkých společenských přečinů týrající ty, kteří hudební sluch mají.

Pak jsem konečně na své hudební ambice zapomněla, respektive jsem se smířila s faktem, že na hudebním poli velkých úspěchů nikdy nedosáhnu. A jak to často bývá, když něco, o co se úporně snažíme, pustíme, tak to k nám přijde zadními vrátky skoro zadarmo.

Do mého života vstoupila nová rodina a malé miminko. V těhotenství jsem mu ještě nezpívala (ačkoliv to radí všechny psychologické příručky), protože jsem mu nechtěla kazit „hudební vkus“. Nicméně první měsíce nás ke zpívání přinutily, protože se ukázalo, že zpěv maminky či tatínka může vyřešit nejednu krizovou situaci – skoro zázračně zabírá při jídle, usínání, převlékání, koupání, ale i na různé špatné nálady. Vyzkoušeli jsme písně náboženské, budovatelské, cizojazyčné (ruské), lidové i z oblasti popu – ne snad, že bychom k problému přistupovali nějak systematicky, ale jednoduše jsme se rozpomínali, co vůbec zpívat umíme. Jako nejužitečnější se ukázaly jednoduché lidové popěvky či dětské písničky. Mou hrdost těší, že naše zpívání je pro syna mnohem atraktivnější než nahrané písničky pro děti od profesionálů – po pár minutách poslechu CD naštvaně protestuje, ale maminku s tatínkem je ochoten poslouchat desítky minut. Tak jsme se neplánovaně stali zpívající rodinou a myslím, že si to všichni užíváme. V tuto chvíli nevím, jak dlouho nám to vydrží – předpokládám, že u pubertální mládeže asi krizové okamžiky zpěvem řešit nepůjde, ale kdo ví.

Všem vám, čtenářům Rodinného života, přeji požehnané vánoční svátky naplněné čistými i méně čistými melodiemi našich skutků a velkorysostí Božího Dítěte, která nás miluje i s našimi nedokonalostmi.

Rodinný život 5/2009

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu