Rozhovor

Na chlapa ať je spolehnutí

Dvojrozhovor s Jaromírem a Janem Liškovými

na chlapa4Milí čtenáři, přijměte pozvání k rozhovoru s dvěma otci Liškovými – Jaromírem Liškou, tátou šesti dětí, a Janem Liškou, jeho synem a knězem. Řeč bude o přítomnosti modlitby v rodině, roli táty a jeho vztahu k dětem i o hnutí Modlitby otců. Oběma otcům děkujeme za ochotu, s níž se podělili o své postřehy.

Rozhovor s panem Jaromírem Liškou

Představte se, prosím, našim čtenářům:

Jmenuji se Jaromír Liška, jsem ženatý, s manželkou máme šest dětí, tři kluky a tři holky. Nejstarší dceru se synem jsem vyženil, když jsem si vzal Zdenu, svoji manželku, která byla vdova. Deset let už bydlíme na faře v Moravské Třebové a jak život jde, tak se ho snažíme brát. Nejstarší dcera Zdena je vdaná v Brně, má dvanáctiletého syna, po ní přišel Honza, kterému bude letos 31 let a je knězem. Pak máme Lenku, vdanou v Olomouci, která má dcerku Bětušku a teď čeká druhé mimčo, a potom Míru, Vojtu a nejmladší Marušce je šestnáct let.

Číst dál...

Děti to vždycky přežijou

Rozhovor s  manželi Tomáškovými

tomaskovi 6Už samotná cesta k manželům Tomáškovým je malé cestování; oni bydlí „v lese“- dovídám se a na konci vísky začínám litovat, že túruji auto po jakýchsi výmolech s přezdívkou „cesta“ a raději jsem si nepůjčila obojživelné vozidlo; po dojezdu se mi protřelí cestovatelé smějí, že přece bydlí v katastru obce. Však si je sami „přečtěte“…
Jo, a ještě si neodpustím to, co se může stát i tak zkušenému časopiseckému harcovníkovi, jako je jeho mnohaletý grafik, který mi na jednom z posledních setkání nad Kostelníčky (několik měsíců po natáčení tohoto rozhovoru) jen tak mimochodem sdělil, že se mu podařilo omylem smazat všechny fotky pořízené během rozhovoru. „To mi říkáš až teď?“ oprávněně jsem hartusila. „No, já věděl, že se budeš zlobit, tak jsem ti to raději neříkal…“ Tak to jenom tak na okraj, milí čtenáři, abyste si náhodou nemysleli, že dělat rozhovor je jenom nějaké takové hogo fogo nebo lážo plážo.

Číst dál...

Luky v ruce Boží

 Rozhovor s manželi Mikšů

luky v ruce

Manželé Mikšů se poznali v Komunitě Blahoslavenství, kde oba původně směřovali k zasvěcenému životu, a ke svému manželskému povolání se museli postupně probojovat. Dnes bydlí v Křenovicích u Brna, mají dva syny, Samuela a Damiána. Duch a vůně Komunity Blahoslavenství se však nevytratily, jsou přítomné v jejich krásném domě, prostoupeném přítomností ikon a modlitby, i ve způsobu, kterým nahlížejí své manželství a vztahy. Přijměte pozvání k povídání, které se odehrávalo v laskavé atmosféře, obohacené přítomností dětí, jejich hravostí a bezprostředností.

Pavel: Jsme spolu osm roků a od začátku manželství jsme bydleli v Brně, před třemi roky jsme se přestěhovali do Křenovic u Slavkova. Ľubka předtím, než odešla na mateřskou, pracovala jako zdravotní sestra a já celou dobu, co jsme manželé, pracuji v Proglase, několik posledních let jako šéfredaktor. Oběma nám bude za pár týdnů 38 let. Máme dvě děti, Samuela (čtyři roky) a Damiána (16 měsíců). Poznali jsme se v Komunitě Blahoslavenství.

 

Číst dál...

Normálně být spolu

Rozhovor s Markétou Šobáňovou

Dnes můžeme společně navštívit rodinu, která žije v dřevěnici na Valašsku. Průvodkyní nám bude maminka Markéta, která, jak zjistíte, nejenže toho stíhá hodně doma, ale i ve své profesi, a pokud budete chtít, můžete si kromě milého povídání a inspirujících podnětů pro svou rodinu odnést i zajímavý nápad k rodinnému štědrovečernímu stolu. Přejeme pěkné setkání.

Číst dál...

Kulíšci

Rozhovor s paní Romanou Ľuptáčikovou

Když si na webu Nedoklubka, občanského sdružení pomáhajícího předčasně narozeným dětem, kliknete na rubriku příběhů, najednou zjistíte, kolik musí být kolem nás maminek, kterým se narodí dítě příliš brzo. Jednou z těchto statečných žen je i paní Ľuptáčiková, která o sobě říká:
Jmenuji se Romana Ľuptáčiková a s rodinou bydlíme cca 30 km jihovýchodně od Prahy. Já i manžel pracujeme ve zdravotnictví (já jako zdravotní sestra a manžel je zdravotnický záchranář). Máme tři děti – Tamaru (pět let) narozenou o osm týdnů dříve (tedy ve 32tt) a dvojčata Eriku a Tomáše (dva roky) narozené o pět týdnů dříve (tedy v 35tt). Při hledání informací souvisejících s předčasným porodem a následnou péčí o nedonošené děti jsem narazila na Nedoklubko, o.s., kde jsem čerpala hodně informací a podpory ze zveřejněných příběhů „nedonošeňátek“, a posléze jsem s Nedoklubkem začala spolupracovat, protože jsem měla a mám potřebu vrátit tu podporu, které se mi dostalo.

Číst dál...

Láska, která má tvář

Rozhovor se sestrou Ráchel

laska (1)V rozhovoru s řeholní sestrou budeme mít možnost nahlédnout jak do života v klášteře, tak i do možností, jak prožívat eucharistii a jak z ní čerpat ve všednodenních starostech.

Představení:

Sestra Ráchel je členkou řádu klarisek-kapucínek ve Šternberku. Je jí 34 let a za klášterní ohrádkou má odkrouceno deset let svobody pro Pána. Před vstupem do řádu vystudovala klasickou a italskou filologii na Filozofické fakultě UP v Olomouci a mezi její „nezvladatelné“ vášně patří všechno, co nese přívlastek „italský“: od kuchyně přes domácnost až k duchovní cestě sv. Františka a sv. Kláry.

Číst dál...

Ledasco dokážu

Přijměte pozvání k povídání s mužem a tátou velké rodiny, který se s nezaměstnaností několikrát v životě potýkal.

I když bude náš rozhovor anonymní, mohl byste se našim čtenářům představit?
Je mi dvaašedesát let, mám ženu a pět dětí, čtyři kluky a jedno děvče, nejstarší má dvaadvacet a nejmladší chodí do první třídy. Moje žena pochází ze sousedního státu, v tomto bytě jsme začali bydlet po revoluci.

Čím jste se vyučil? Co byla vaše původní profese?
Asi od třinácti let jsem začínal s focením, šlo mi to a bavilo mě to, chtěl jsem se vyučit fotografem, ale už si nepamatuji, a rodičů se na to už nezeptám, proč to nebylo možné. Tak mi nezbývalo nic jiného než elektřina, která mě taky bavila, tak jsem se vyučil elektrikářem. Ještě před založením rodiny jsem pracoval jako profesionální fotograf v nemocnici, než mě vyhodili z politických důvodů.

Číst dál...

Plod naší pouti

Rozhovor s manželi Gomolovými

S manželi Marií a Štěpánem Gomolovými jsem se potkala před necelými dvěma lety, a protože jsou to lidé milí a vstřícní, dovolím si je představit i vám, našim čtenářům.

Štěpán: Jsme Štěpán a Marie Gomolovi, oběma je nám 31 let, jsme šestým rokem manželé. Máme dvě děti. Maruška je teď dva roky na mateřské dovolené. Povoláním je sociální pracovnice a já mám vystudováno lesní inženýrství v Brně. V Brně jsme se při studiích také poznali.

 

Číst dál...

Slavení napříč Evropou

Tři anketní rozhovory

Vyčerpáte-li při setkání s cizincem základní seznamovací otázky a nebudete-li chtít přecházet k zaručenému tématu počasí, zkuste se zeptat, jaké svátky se slaví v jejich zemi a rodině. Pro mě se tato (původně pouze „anketní“) otázka stala klíčem k pootevření dveří do tří různých domácností, životních zkušeností a tradic. A tak chcete-li si vychutnat setkání, v nichž se vzpomínky na dětství mísí s národní historií, prosím seznamte se, Carolina ze Švédska, Anneke z Nizozemí a Nicole ze Švýcarska čekají, až se jich zeptám, jaké že to svátky se slaví v jejich zemích a rodinách.

Číst dál...

Mobilizace

Můžeš se čtenářům krátce představit?
Jmenuji se Jozef Cmar, je mi 25 let a v současné době jsem dva měsíce šťastně ženatý. Pracuji jako O2 Guru (jinak řečeno pomocník s převážně technickými problémy) ve společnosti Telefonica O2 v Olomouci a ve stejném městě také nyní v malém bytě bydlím. Mezi mé zájmy už několik let patří mobilní telefony a také informační technologie obecně. Měl jsem to štěstí, že jsem před lety narazil na lidi, kteří mě nakazili touhou psát články a předávat lidem informace, takže se ve volném čase věnuji publikaci článků na vlastním webu XPERIA.cz a rád také natáčím videorecenze telefonů, které směruji na portál YouTube. Ve volném čase rád jezdím na kole a chodím do přírody, rád se také starám o děti a mládež na různých akcích coby pedagogický dozor. Splněným snem je pro mě v tomto směru jednou za rok týdenní soustředění v Jevíčku, kde spolu s mou teď už manželkou zajišťujeme program pro 40 nejlepších matematiků z celé České republiky ve věku 16–17 let.
Čím pro tebe je elektronická komunikace?
V současnosti asi nepostradatelná součást dnešní společnosti a úplně nová oblast, která byla před sto lety, s výjimkou třeba rádia nebo stolních telefonů, v naprostých plenkách. Nemusíme ale chodit tak daleko do minulosti, sám vzpomínám na dobu svého mládí, kdy žádné mobilní telefony ještě moc nebyly a třeba ani pevná linka nebyla samozřejmostí. Pokud jsem tedy někomu chtěl něco sdělit, tak jsem se za dotyčným musel zastavit, případně poslat třeba dopis. Pamatuji si, jak jsem si jednou z našetřených peněz koupil kartu do automatu na volání a byl jsem rád, že můžu skoro odkudkoliv zavolat třeba domů. Nosil jsem ji dlouhou dobu u sebe a nakonec jsem ji ani nepoužil. Pak přišla doba mobilních telefonů a internetu a jako by se celý svět kolem nás změnil. Lidé si během pár vteřin vyměňují informace z jednoho koutu světa na druhý a nikomu to nepřijde zvláštní. Sám si takto často píšu s jedním vývojářem z Indie a je docela zážitek, když na dálku ovládá můj počítač na vzdálenost několika tisíc kilometrů. Také přenos hlasu z jednoho konce světa na druhý netrvá víc než krátký okamžik. Oblast elektronických komunikací stále pokládám za místo s velikým potenciálem, které je ale třeba vhodně uchopit a zajistit v rámci něj podmínky pro další rozvoj.
Které technické vymoženosti dnešní doby ti usnadňují život?
To je docela zákeřná otázka, protože usnadňování čehokoliv je docela relativní pojem, takže jsem nějakou dobu musel přemýšlet, než jsem odpověděl. Například mobilní telefon je hodně šikovná věc, ale rozhodně bych netvrdil, že mi nějak výrazně usnadňuje běžný pracovní den. V ideálním případě jej používám ke komunikaci a k tomu se dají použít i jiné prostředky, jako třeba e-mail a podobně. Co tedy oceňuji, je počítač s připojením k internetu, díky kterému má člověk možnost sledovat věci, které jej zajímají, navíc v dnešní době se touto cestou už člověk může také realizovat. Naopak nejsem úplně fanouškem televize, kterou ve svém aktuálním bydlišti ani nemáme, nijak ji ale nepostrádám. Za šikovnou věc pro běžný život ale považuji platební kartu, kterou člověk může neustále nosit u sebe a mít tak u sebe dostatečný obnos na nákupy, aniž by ale u sebe musel mít reálnou hotovost a strach, že ji třeba někde ztratí. Dokážu si ale představit, že na podobném principu by mohlo fungovat více věcí, a nějaké pokusy se v této oblasti už provádějí. V některých obchodech už například můžeme platit nákup jen tím, že přiložíme svůj mobilní telefon k pokladně, to je velmi pohodlné.
Jaké vidíš v technice nástrahy?
Jednoznačně nás moderní technika spojuje, zároveň nás ale připravuje o naše soukromí. Pokud by si někdo dal dostatek práce, může si o nás zjistit spoustu věcí. Je moderní sdílet s přáteli svou polohu, svoje nálady, svoje zájmy. Nevědomky tak svůj život pomalu přesouváme do online prostředí. Osobně v této oblasti vyznávám jednoduché pravidlo, kterým se snažím řídit – veškerá technika kolem mě mi má usnadňovat život a má mi sloužit. Nesmí tomu ale být naopak, tedy nemůže to dopadnout tak, že já budu sloužit moderní technice a budu jí přizpůsobovat svůj život. Jak ale můžeme vidět kolem sebe, toto se v poslední době děje stále častěji a já si moc neumím představit, kam to bude dál v budoucnosti pokračovat. Aniž bych chtěl někomu dělat reklamu, dovolím si tady malou odbočku ke společnosti Apple. Ta už několik let úspěšně prodává svůj iPhone za ne zrovna nízkou sumu, přitom je ale možné za podstatně méně peněz koupit vybavenější přístroje. Proč tedy lidé iPhone stále kupují? Jednoduše proto, že tento telefon funguje a slouží lidem, nikoliv naopak. Jak se lidé navíc stále spoléhají na online prostředí, je třeba řešit dostatečné zabezpečení a být připraveni na to, že počítače nemusí vždy optimálně fungovat. Možná znáte film Síť, ve kterém je hlavní hrdinka připravena skrze počítače o svou identitu a musí v podstatě bojovat o její návrat. Netvrdím, že by to byla realita dnešního dne, ale v budoucnu se něčeho podobného dočkat můžeme.
Jaké telefony jsou dnes nejžádanější? Jaký typ sám vlastníš?
Ve vybírání mobilních telefonů se za poslední přibližně dva roky změnilo prakticky vše. Dříve lidé vybírali telefon jednoznačně podle značky,
a i když konkurence třeba nabízela více služeb za lepší cenu, zákazníci si nechtěli zvykat na nic nového a v podstatě odmítali jakékoliv změny. Pokud tedy přišel zákazník s telefonem Nokia, tak si s velikou pravděpodobností opět odnesl mobilní telefon této značky. Toto už v dnešní době neplatí, samotná značka mobilního telefonu není pro lidi vůbec důležitá (a já toto schvaluji). Obecně vzato vývoj v posledních letech došel tak daleko, že vyloženě špatné telefony se neprodávají a naopak i u toho nejlepšího se vám může stát, že se pokazí. Obecně jsou nejžádanější dotykové telefony, této situaci ale hodně přispívají samotní výrobci, kteří prakticky nevyrábí nic jiného. Výrobci vyrábí klasické telefony s tlačítky jen v kombinaci s minimem funkcí. Už se tedy nedělají vybavené telefony bez dotykového displeje, což je veliká škoda, sám jsem měl tyto telefony nejraději. Dotykové telefony si v dnešní době kupuje už prakticky každý a vůbec přitom nezáleží na značce, vyrábí je totiž všichni výrobci. Sám také používám dotykový telefon, konkrétně nové HTC One X. Jen pro vaši představu – tento telefon má teoreticky vyšší výkon než většina současných počítačů, a člověk jej pouze nosí v kapse. Přiznávám se ale, že jeho možnosti nevyužívám naplno. Při běžném používání využiji tak třetinu jeho funkcí. Mobilní telefony v poslední době docela střídám, protože se snažím udržet v obraze a mít nějaké povědomí o všem důležitém v mobilním světě. Za tři měsíce mě tedy téměř jistě potkáte už s dalším telefonem, prozatím ale žádného favorita nemám.
Dle jakých kritérií by si měli lidé mobil vybírat?
Za tuto otázku jsem velmi vděčný, výběr mobilního telefonu totiž se zákazníky řeším prakticky každý den a z praxe tak vidím, podle čeho lidé mobilní telefony vybírají. V poslední době se ale zvyšuje počet lidí, kteří si nevybírají telefon sami, ale chtějí si nechat poradit. Osobně na tom, že si člověk nechá poradit, nevidím nic špatného, žádný člověk na světě nezná vše a každý se vyznáme v něčem jiném. Na co se tedy zaměřit při výběru mobilního telefonu? Asi nejdůležitější je hned na začátku si ujasnit, co vlastně od nového mobilního telefonu očekávám. V tomto směru se vyplatí být trochu kreativní a neomezit se pouze na věci, které mi chyběly u starého přístroje. Někdo používá mobilní telefon skutečně pouze na volání a na psaní zpráv, jiný jím ale nahradí šest dalších zařízení (fotoaparát, navigaci, diktafon, rádio, USB flešku, přehrávač hudby). Nevidím nic špatného na tom, vypsat si tyto věci třeba na papír. Hned poté je třeba zvážit, kolik jsem ochotný do nového telefonu investovat. Schválně nepíšu „schopný investovat“, protože dražší telefon bych si určitě nekupoval jako důkaz toho, že na něj mám peníze. Pokud v tomto už máte jasno, ideální je vyhledat někoho zkušenějšího a nechat si poradit, případně alespoň vyhledat diskuze a recenze na internetu. Vyhněte se ale stránkám samotných výrobců, ti svůj telefon nikdy kritizovat nebudou a obecně bych se vyhnul také jakémukoliv prodejci, neboť jejich cílem je daný výrobek prodat, nikoliv poukázat na jeho vady. Jednoznačně nejlepší je, když si daný telefon naživo vyzkoušíte a ideálně aspoň na trochu delší dobu. V tomto směru bohužel platí, že většinu věcí poznáte až při reálném používání telefonu a to už je často pozdě, to už totiž telefon máte zakoupený. Takže doporučuji co nejvíce se ptát a zjistit si předem maximum informací. Doporučuji se zaměřit také na detaily, jako je pohodlná obsluha přístroje, rozumné rozměry nebo třeba dostatečná výdrž baterie. Sebelepší mobilní telefon vám bude k ničemu, pokud je vybitý.
Existují nějaké novinky v komunikačních technologiích chystající se teprve na trh?
Už jsem zmínil, že se testuje tzv. technologie NFC, jinak řečeno technologie bezkontaktních plateb. Přijdete do obchodu, kde nakoupíte vše, co potřebujete, a ve chvíli, kdy se chystáte platit, jen přiložíte svůj telefon k pokladně a máte zaplaceno. Samozřejmě se zatím řeší dostatečné zabezpečení a vhodné limity pro jednotlivé transakce, až se ale NFC dostatečně rozšíří, bude to něco nového a dost možná budou platební karty časem vytlačeny na druhou kolej. Ne že by byly špatné, ale proč by člověk měl nosit dvě věci místo jedné. Nejde ale jen o platby, stejným způsobem si například obchodní partneři na konci jednání mohou vyměnit vizitky. Zajímavě zní také technologie bezdotykového nabíjení mobilních telefonů. Telefon reálně nemusíte připojovat k žádné nabíječce, ale prostě jej necháte někde v jejím okolí a on se nabije. Zní to trochu jako sci-fi, ale brzy to může být realitou, testy totiž zatím probíhají dobře a výše uvedená zařízení už reálně existují.
Využíváš sociální sítě? Co si o nich myslíš?
Sociální sítě využívám takříkajíc „na půl plynu“. Abych byl konkrétní – mám na těchto sítích (Facebook, Google+, Twitter) založené účty, používám je ale pouze na zjišťování informací, které nejsou jinak na internetu běžně dostupné. Dříve bylo například při představování telefonu běžné, že výrobce rozeslal veškeré informace novinářům předem e-mailem. Nyní se ale podobné uvádění často přesouvá právě na sociální sítě. Pokud tedy člověk chce jít s dobou a být v obraze, někdy už na výběr nemá a sociální sítě využívat musí. Sám tedy na sociálních sítích funguji pouze jako konzument informací, nikoliv jako jejich výdejce. Sociální sítě jsou trendem dnešní doby, jednoznačný názor na ně ale podle mě možný není. Samotná podstata sociálních sítí (ten název mi ale někdy přijde docela zavádějící, jelikož se ale používá běžně, budu jej používat také já) podle mě není špatná, myšlenka online propojení lidí po celém světě je naopak docela fajn. Problém ale nastává, pokud člověk přesune většinu svého života právě na sociální sítě. Podle mého by měly fungovat jako jakýsi doplněk k běžnému životu a v té chvíli na nich nevidím nic zásadně špatného. Pokud ale v životě zabírají většinu času, pak je to problém. Hodně také záleží na správném nastavení hranice soukromí, tedy určení nějaké hladiny, co všechno chci sdílet s kýmkoliv na světě a co pouze s vybranými lidmi. Toto nastavení není vždy úplně jednoduché a spousta lidí tedy místo něj nechává veškeré soukromé informace veřejně čitelné pro všechny, což také není dobře. Sociální sítě ale staví na své jednoduchosti a interaktivnosti, takže se nedá očekávat, že se něco v tomto směru v brzké době změní. Při své práci jsem pak často svědkem toho, že uživatelé si svého soukromí moc neváží. Vinu za to ale nedávám sociálním sítím, spíše za tím vidím úpadek společnosti jako celku, to se už ale dostávám hodně daleko od původní otázky.

Rozhovor s Jozefem Cmarem

Můžeš se čtenářům krátce představit? 

Jmenuji se Jozef Cmar, je mi 25 let a v současné době jsem dva měsíce šťastně ženatý. Pracuji jako O2 Guru (jinak řečeno pomocník s převážně technickými problémy) ve společnosti Telefonica O2 v Olomouci a ve stejném městě také nyní v malém bytě bydlím. Mezi mé zájmy už několik let patří mobilní telefony a také informační technologie obecně. Měl jsem to štěstí, že jsem před lety narazil na lidi, kteří mě nakazili touhou psát články a předávat lidem informace, takže se ve volném čase věnuji publikaci článků na vlastním webu XPERIA.cz a rád také natáčím videorecenze telefonů, které směruji na portál YouTube. Ve volném čase rád jezdím na kole a chodím do přírody, rád se také starám o děti a mládež na různých akcích coby pedagogický dozor. Splněným snem je pro mě v tomto směru jednou za rok týdenní soustředění v Jevíčku, kde spolu s mou teď už manželkou zajišťujeme program pro 40 nejlepších matematiků z celé České republiky ve věku 16–17 let.

Číst dál...

Rodiče očima náctiletých

Anketa

Nevíte co si o vás vaše dospívající dítě myslí? Chtěli byste slyšet co dospívající na rodičích štve a čeho si naopak  na rodičích cení? Přečtěte si o odpovědi 21 mladých lidí, kteří dostali možnost anonymně na toto odpovědět. Možná budete příjemně překvapeni.

Číst dál...

Prostě tu jen být…

Rozhovor se sestrou Anne-Emmanuelle z ekumenické komunity v Grandchamp

121-rozhovorKdyž jsem poprvé přijela do švýcarského Grandchamp, do mezinárodní komunity sester z protestantských církví, otevřel se přede mnou nový svět, do něhož můžete vstoupit spolu se mnou: na nádvoříčko s chladivým pramenem obklopené 250 let starými staveními plnými pokojů a pokojíčků pro třicet sester, skupinku dobrovolníků a přehršel hostů, do kaple vybudované z bývalé stodoly, kde se sestry čtyřikrát denně schází k modlitbě s přímluvami za věřící jiných vyznání, k setkání s dobrovolníky a hosty z celého světa a k rozhovoru se sestrou Anne-Emmanuelle o životě v mezinárodní komunitě, kontemplativní modlitbě a mezináboženském dialogu.

Číst dál...

„Proč se mi pořád tolik věnujete…..?“

Rozhovor s manželi Haikerovými

Zuzka a Laďa Haikerovi mají pět dětí a dva vnuky. Nejstarší Bětce je 26 let, Vojtovi 24 a oba už mají své rodiny. Vašek má 19, Zuzanka 15
a Ládík 11. Pubertu dětí tedy prožívali, prožívají a zřejmě ještě nějaký čas prožívat budou. Zeptali jsme se jich, co se jim v tomto období při výchově nejvíce osvědčilo.

Číst dál...

Jak se modlí na Modletíně

Rozhovor s Monikou Ligockou o komunitě Benediktus

Foto: archiv Moniky Ligocké

Tentokrát se za návštěvou a rozhovorem vydáme do malé, zapadlé vesničky Modletín v Železných horách. Cesta nás nejprve dovede ke kostelu svaté Anny, u kterého kdysi býval i uzdravující pramen, a od něj je jen kousek na modletínskou faru, kterou pro sebe opravuje komunita Benediktus, v níž společně žijí zdraví a postižení lidé. Vítá nás Monika Ligocká, která tu žije a pracuje coby asistentka. Když jsem poprvé slyšela Moničino vyprávění o její cestě k víře i do komunity Benediktus, napadalo mě, že náš život se splétá z událostí, jejichž konec nebo význam hned nevidíme. Až při pohledu zpovzdálí se vyloupne utkaný vzor a my začínáme tušit, jak, kudy a k čemu jsme byli vedeni…

Číst dál...

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu