Rozhovor

Jít do toho naplno

rozhovor s manželi Labounkovými

MUDr. Jiří Labounek pracuje jako porodník-gynekolog v porodnici ve Šternberku. S manželkou Veronikou (speciální pedagožka v MŠ) jsou spolu 20 let, z toho 16 let manželé a s vděčností a pokorou se těší ze svých čtyř úžasných dětí.

Co Vás ovlivnilo, že jste si na medicíně vybral obor gynekologie a porodnictví? Co se Vám na tom oboru líbí?

J: Vždycky se mi líbily spíše chirurgické obory, a když jsem pak během studií v 5. ročníku porodnici a porodní sály poznal, nějak mi bylo jasné, že by to mohlo být to pravé ořechové. Po dokončení lékařské fakulty jsem nastoupil v porodnici v Šumperku, po dvou letech se vrátil blíže k rodné Hané do Šternberka, kde jsem od roku 2004 dosud.

Za léta, která se tomuto povolání věnujete, změnil se nějak ten prvotní náhled?

J: Určitě ano, stále se mění a bude měnit. Nakonec je všechno mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. A za dalších dvacet let bude můj pohled určitě zase jiný. Během plynutí času se ale mění i obor samotný. Před dvaceti lety bylo výjimkou, když k porodu přišel pár, který nebyl sezdaný. V současnosti se většina dětí rodí mimo manželství. Taktéž přibylo dětí z asistované reprodukce.

Číst dál...

Pestrá scéna

KrivanekPortretJak to vidí husité I rozhovor s Jaroslavem Křivánkem

Jaroslav Křivánek je farářem Církve československé husitské, 17 let vykonává kněžskou službu, působil v Krkonoších ve Vysokém nad Jizerou, nyní v olomouckém sboru, má jednu ženu a čtyři děti (Anastázie 16 let, Josef 15 let, Alžběta 13 let, Ester 12 let). Manželka Jitka je katolička a učí na evangelické konzervatoři.

Na horách napadl sníh a poprvé v životě nemám sparing partnera na běžky. Oslovuji kamarádku, o které vím, že se chystá lyžovat s nějakou skupinou. „A nebude ti vadit,“ opatrně našlapuje „že to bude taková nesourodá skupinka?“ Husitský farář jezdící Jizerskou padesátku, katolická varhanice, řeholní sestra poprvé na běžkách, nemocniční kaplanka a svobodná matka po jedenácti letech na běžkách zní jako dostatečně praštěná kombinace na to, abych se nepřidala. Seznamte se s bratrem husitou…

Jaké máte zkušenosti s předáváním víry vlastním dětem?
JK: Má zkušenost je taková, že víra se předává „ztuha“. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak to v naší rodině máme. Mnoho lidí si myslí, že když se někdo narodí do rodiny faráře, má cestu k Bohu jednodušší. Opak je pravdou. To, že je váš tatínek farářem, vás už odmala stigmatizuje. Ať chcete, nebo ne, takové dítě se vždy do jisté míry odlišuje právě skrze povolání svého otce či matky. Tyto děti jsou odmala vedeny k účasti na bohoslužbách a jsou součástí sborového života. Dokud jsou malé, je to pro ně přirozené, protože to vidí u svých rodičů. Jakmile ale dosáhnou určitého věku, už to tak samozřejmě nepřijímají. Jsou kritické. Často se ptají, proč mají chodit do kostela, když jejich vrstevníci ve třídě nemusí.

Číst dál...

Startovací meta

Mons. Tomáš Holub biskup I jeho biskupským mottem je věta: „Kdo miluje, poznává Boha“.

HolubStudoval v Rakousku, Itálii i Německu. Na kněze byl vysvěcen roku 1993. Mimo jiné působil deset let jako kaplan Armády České republiky, dva roky jako generální vikář Diecéze královéhradecké a v letech 2011–2016 ve funkci generálního sekretáře České biskupské konference, tedy v době, kdy se restituce masově řešily. V roce 2016 byl vysvěcen na biskupa a momentálně v této funkci působí jako správce Plzeňské diecéze.

Číst dál...

Manželství jako řehole

rozhovor s manželi Rakušanovými

Andrea a Karel, oheň a voda, protiklady, které se přitahují, ale lezou si i na nervy; dobrodruh a sofistikovaná žena, kteří se obdivuhodně respektují a s láskou jeden o druhého pečují, aby vzápětí Andy (jak se Andree říká) lomila rukama nad tím, že Kájovi přetéká voda z napouštějícího se akvária a on v klidu telefonuje na balkoně. Jestli se ještě neumlátili vařečkou při rekonstrukci kuchyně, se dovíte v následujícím rozhovoru.

Andrea (45 let) – administrátorka webových stránek
Karel (48 let) – cestovatel, fotograf, snílek, chatař, Ferda mravenec práce všeho druhu

Na začátku si filozof Kája neodpustil glosovat:
„Pokud láska nebolí, není pravou láskou, ale falší.“
„Na otázku, jestli si manželé prošli ve svém životě krizí, nelze odpovědět jinak než ANO. Pokud by totiž řekli, že NE, bylo by to PODEZŘELÉ.“
„BŮH věděl moc dobře, proč mezi 7 hlavních svátostí dal i MANŽELSTVÍ. Mnohdy je pořádnou ŘEHOLÍ a potřebuje pomoc SHŮRY. Bylo by přímo SKANDÁLNÍ, kdyby tak FENOMENÁLNĚ UZDRAVUJÍCÍ PROJEKT, jako je manželství, nebyl POSVĚCEN svým STVOŘITELEM.“

Karel Juda Tadeáš Rakušan

Číst dál...

Být s lidmi

rozhovor se sr. Pavlou

Sestra Pavla je řeholnicí z Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul v Kroměříži. Členkou kongregace je 25 let. Vystudovala střední zdravotní, střední pedagogickou školu a teologickou fakultu, a jak sama říká, všechny tyto obory se jí v životě hodily. Pracovala jak s dětmi v mateřské škole, tak s nemocnými v nemocnici, která patří přímo kongregaci Milosrdných sester.

Jak jste se dostala k práci nemocniční kaplanky?

To je zajímavá otázka. (usmívá se) Zpočátku jsem pracovala jako zdravotní sestra. Práce s nemocnými mi byla vždy blízká. V Olomouci se otevíral kurz pro nemocniční kaplany. Sestra Damiána, která je tady vrchní sestrou, mi ho nabídla a já si řekla, že do toho půjdu. Na kurzu jsem se dozvěděla hodně informací o doprovázení nemocných i o zdravotnictví. Něco už jsem samozřejmě znala ze své předcházející praxe. V té době mi také zemřel tatínek, což pro mě byl jeden z výrazných životních mezníků. Vím tedy, jaké to je, když lidem zemře někdo blízký. Více se vcítím do prožívání příbuzných i pacientů ležících na lůžku. Absolvovala jsem úspěšně kurz a obdržela oficiální dekret. V naší farnosti si někdo posteskl, že marně hledal ve státní nemocnici kontakt na kaplana nebo na kněze… Shodou okolností v tom samém týdnu se mi ozvali z Olomouce, jestli nechci zastávat funkci nemocničního kaplana v kroměřížské státní nemocnici. Brala jsem to jako znamení, že jsem na tuto roli připravená.

Číst dál...

Respektovat druhého

rozhovor s manželi Škrdlíkovými

Na Svatém Hostýně se setkávám po večerním programu s manželi Škrdlíkovými. Účastní se zde čtvrtého víkendu Animára, což je dvouletý formační kurz animátorů rodin. Pořádá ho naše olomoucké Centrum pro rodinný život a animátoři se po jeho absolvování věnují jako dobrovolníci rodinám ve svém okolí ve spolupráci s místním knězem nebo děkanem, často také spolupracují s naším centrem na dalších aktivitách. Škrdlíkovi jsou trochu netypickými účastníky, protože jeden z nich je nevěřící, ale během jednotlivých částí programu zapadá mezi ostatní účastníky a aktivně se zapojuje do všech činností… Oba si pochvalují příjemnou atmosféru kurzu a zajímavé přednášky i diskuse. Mě však zajímá pohled na jejich manželství.


Manželé Jarka a Pavel Škrdlíkovi žijí s rodinou v Uherském Brodě. Jsou manželé 25 let, mají spolu 3 děti (2 dcery a syna – 23, 22 a 20 let). Pavel je řidičem z povolání a Jarka pracuje už 14 let v Centru pro rodinu.

Jak jste se seznámili?

P: Poznali jsme se na oslavě narozenin naší společné kamarádky. Až později jsme se dozvěděli, že naše setkání bylo z její strany tak trochu „zinscenované“.
J: Samozřejmě nás „náhodou“ posadila vedle sebe. Oslava, kdy jsme se s Pavlem seznámili, se uskutečnila na začátku prosince, v lednu mi tragicky zemřel bratr, brzy poté taťka onemocněl a v květnu zemřel. Přišla jsem v krátké době o dva blízké členy rodiny a v těchto těžkých chvílích jsem se měla o koho opřít. Zpětně vidím, jak to vše měl Bůh načasované…

Číst dál...

Poslání si nevybíráme, ale musíme vykročit… s radostí

rozhovor s PhDr. Janem Stříbrným

Při plánování tohoto čísla jsme měli dilema, jak kromě svatých zohlednit různá výročí, která s nimi také souvisí. V posledních letech jsem při studiu měla možnost se osobně setkat s výjimečnými osobnostmi, které jsem předtím znala pouze z literatury (Jaroslav Med, Jan Jakub Zahradníček a další), proto jsem ani chvíli neváhala… Kdo jiný než církevní historik by k tomu měl co říci? O svatých říká, že je jako autorizované vzory potřebujeme, protože většina z nás je nejistých, neumí si sama najít cestu nebo pro něco zahořet… S opravdovou vášní pak hovoří o těch, kteří tu (s námi) žili teprve nedávno.

Připravujete k vydání knihu Mučedníci a oběti pro Krista s podtitulem Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století. Co bylo impulsem k práci na takovém rozsáhlém díle?

Impuls byl dvojí. Tím prvním byla výzva papeže Jana Pavla II. V roce 1994 vyšel jeho list Tertio millennio adveniente, jímž se snažil připravit církev na nástup třetího tisíciletí. Kladl tam velký důraz na zkušenost druhého tisíciletí a zvláště pak 20. století, které bylo znovu stoletím mučedníků – a to napříč církvemi a v mnoha zemích světa. Mě to zaujalo, představovalo to pro mě otázku i výzvu. Druhým impulsem byla moje životní zkušenost a práce jakožto církevního historika 20. století s tím, že jsem měl ještě příležitost se setkat s osobnostmi pronásledované a zkoušené církve, jako byli Josef Zvěřina, Oto Mádr, ale i laici jako Václav Vaško a řada dalších.

Číst dál...

S barvou ven

rozhovor s paní Lucií

Lucii je 35 let. Po vyučení pracovala 15 let ve firmách zaměřených na automobilový průmysl. Přednedávnem dokončila kurz sanitáře a momentálně pracuje v léčebně dlouhodobě nemocných.

Z jaké rodiny pocházíte? Jak vzpomínáte na své dětství?

Myslím, že jsem měla celkem hezké dětství. Většinu času jsem prožila se svými sourozenci u babičky. Mám dva mladší sourozence, sestru a bratra. Naši rodiče jsou rozvedení. Jsem za svou rodinu moc ráda a nic na tom bych neměnila.

Číst dál...

S nikým bych neměnila

rozhovor se sr. Angelikou Pintířovou*

Sestra Angelika Pintířová, boromejka, je obdařena opravdu mnoha dary. Sama pro sebe pokládá za dar i to, že je hyperaktivní, dnešním jazykem má ADHD. Zvládá toho opravdu hodně a vše na nás působí nenucenou lehkostí. Setkání s ní je příjemné, ale nejen to, je naplněné až po okraj radostí a moudrostí. Přeji nám všem, ať se necháme nakazit. :)

Jaká jste byla jako dítě?

Známí mých rodičů z Německa, kteří mě poznali, když mi bylo asi 5 let, mi dali přezdívku „Engelchen mit Horn“ (andílek s rohama). Byla jsem živé dítě. V době mého dětství se podobné věci nediagnostikovaly, ale jsem přesvědčená, že mám ADHD. Potřebuju mít ve věcech systém, což je typické pro lidi s těmito speciálními potřebami. Rozhodně jsem nebyla hodná holčička. Moje mamka vždycky říkala, že jsem se měla narodit jako kluk. Koneckonců jsem byla čtvrté dítě. K tomu s námi doma žili tři staří lidé – maminčin otec, strýc a prateta. Nikdy jsem neměla problémy s řečí, což mi zůstalo. (smích) Doma jsme žili jen z jednoho tatínkova platu, takže jsem poměrně často slýchala „na tohle my nemáme“. Zpětně jsem vděčná za přítomnost starších lidí v našem domově. Třeba maminčin strýc byl úžasný. V podstatě mi nahrazoval prarodiče (ti zemřeli, když jsem byla moc malá). Narodil se ve Vídni, jezdil po světě s cirkusem Kludský. Vyprávěl mi o Benátkách, gondolách, cestování. To bylo úžasné. Na druhou stranu pro nás plný dům znamenal uskromnění. Museli jsme otáčet každou korunu. V dětství pro mě bylo padesát haléřů velká částka. Čeho jsme ale měli požehnaně, byla vzájemná láska a touha po sdílení.

Číst dál...

Dáma i selka

rozhovor se sr. ThLic. Veronikou Katarínou Barátovou z Komunity Blahoslavenství

Z jaké rodiny pocházíš? Vnímala jsi, že se ve vaší rodině dělaly rozdíly mezi klukama a holkama?

Pocházím z tradiční katolické rodiny, měla jsem dva bratry. Ano, vnímala jsem tyto rozdíly v pubertě, ale jen mírně. Například v tom, že na vzdělání dívek se nedával stejný důraz jako u kluků, nebo že – podle mě v té době – si kluci mohli dovolit víc, být déle venku a podobně, kdežto já ne. Ale tyto rozdíly ze strany rodičů zcela pominuly, když jsem byla na vysoké škole.

Číst dál...

Drogy v domě

„Kdybys mě tenkrát nevyhodila, tak už jsem byl v kriminále.“

rozhovor s anonymní matkou

Dnes navštívíme prostřednictvím vzpomínek jedné maminky rodinu, která se musela vyrovnávat s mnoha těžkými skutečnostmi. Jednou z nich byla i závislost syna. Domluvily jsme se, že s ohledem na širší rodinu nebudeme uvádět jména (a křestní jména použitá v rozhovoru budou smyšlená). Velmi si vážím nejen odvahy k osobnímu svědectví, ale i odvahy řešit a dotáhnout bolavé věci, s čímž se v rodinách bohužel otálí a doplácejí na to všichni zúčastnění. Kdyby toto svědectví pomohlo jen jedné rodině, nebo přispělo k více modlitbám za rodiny, které se potýkají se závislostí někoho z jejich řad, nebylo zbytečné.

Číst dál...

Na pozitivní vlně

rozhovor s manželi Gottwaldovými

S Vojtou a Štěpánkou jsme si povídali o jejich strastiplné cestě k vytouženému dítěti. S pomocí Boží nám své zkušenosti předávají jako ti, kteří se nakonec vytouženého děťátka dočkali, a mohou tak svědčit o tom, že diagnóza neplodnost není konečná.

Číst dál...

Svět z výšky

dvojrozhovor s Kamilem Psotkou a o. Antonínem Hráčkem

Že moravský Velehrad není jen jeden, ale že je po světě rozeseto mnoho dalších „Velehradů“ – českých pastoračních domů, ví asi kdekdo. Že existuje jakási fenomenální akce v Dolomitech právě v domě Velehrad, jsem taky slyšela už mockrát; dokonce zhlédla s přáteli i promítání s barvitým líčením křesťanské akce spojené s vysokohorskými túrami. A když jsem viděla snímky z ferrat (zajištěných lezeckých cest), bylo mi jasné, že u toho chci být taky. Až mi jednou o. František Petrík, který akci organizoval spolu se svým spolupracovníkem Kamilem Psotkou ze Starého Města (u Velehradu!), řekl: „Tys ještě nebyla v Dolomitech? Tak já tě zvu!“
A tak Vás zvu taky – na malý exkurz propojení duchovního světa s tím sportovním.
O své zkušenosti se zde dělí průkopník akce Kamil Psotka a současný duchovní správce domu Velehrad v italském/tyrolském San Martinu o. Antonín Hráček. O. František Petrík se už od roku 2015 dělí v nebi, ale chcete-li si přečíst rozhovor s ním, zabruste do svého archivu Rodinného života (1/2011 Svatba včera a dnes) nebo na náš Facebook.

Číst dál...

V Tomovi je Kristus, kterému můžu sloužit

rozhovor s Olgou Kvapilovou

Tento rozhovor Vám umožní nahlédnout do rodiny, do srdcí lidí, kteří vědí, jaké je to stát mezi životem a smrtí, a kteří své vlákno víry drží statečně a mají ho i na obdarování. Děkuji Olince Kvapilové, že se podělila s tím, co prožili a prožívají dále po manželově mozkové příhodě. Je to jen malý výsek z velkého úsilí a snažení, snad Vás osloví svou ryzostí a svým duchovním přesahem.

Číst dál...

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu