Rozhovor
Jít do toho naplno
rozhovor s manželi Labounkovými
MUDr. Jiří Labounek pracuje jako porodník-gynekolog v porodnici ve Šternberku. S manželkou Veronikou (speciální pedagožka v MŠ) jsou spolu 20 let, z toho 16 let manželé a s vděčností a pokorou se těší ze svých čtyř úžasných dětí.
Co Vás ovlivnilo, že jste si na medicíně vybral obor gynekologie a porodnictví? Co se Vám na tom oboru líbí?
J: Vždycky se mi líbily spíše chirurgické obory, a když jsem pak během studií v 5. ročníku porodnici a porodní sály poznal, nějak mi bylo jasné, že by to mohlo být to pravé ořechové. Po dokončení lékařské fakulty jsem nastoupil v porodnici v Šumperku, po dvou letech se vrátil blíže k rodné Hané do Šternberka, kde jsem od roku 2004 dosud.
Za léta, která se tomuto povolání věnujete, změnil se nějak ten prvotní náhled?
J: Určitě ano, stále se mění a bude měnit. Nakonec je všechno mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. A za dalších dvacet let bude můj pohled určitě zase jiný. Během plynutí času se ale mění i obor samotný. Před dvaceti lety bylo výjimkou, když k porodu přišel pár, který nebyl sezdaný. V současnosti se většina dětí rodí mimo manželství. Taktéž přibylo dětí z asistované reprodukce.
Pestrá scéna
Jak to vidí husité I rozhovor s Jaroslavem Křivánkem
Jaroslav Křivánek je farářem Církve československé husitské, 17 let vykonává kněžskou službu, působil v Krkonoších ve Vysokém nad Jizerou, nyní v olomouckém sboru, má jednu ženu a čtyři děti (Anastázie 16 let, Josef 15 let, Alžběta 13 let, Ester 12 let). Manželka Jitka je katolička a učí na evangelické konzervatoři.
Na horách napadl sníh a poprvé v životě nemám sparing partnera na běžky. Oslovuji kamarádku, o které vím, že se chystá lyžovat s nějakou skupinou. „A nebude ti vadit,“ opatrně našlapuje „že to bude taková nesourodá skupinka?“ Husitský farář jezdící Jizerskou padesátku, katolická varhanice, řeholní sestra poprvé na běžkách, nemocniční kaplanka a svobodná matka po jedenácti letech na běžkách zní jako dostatečně praštěná kombinace na to, abych se nepřidala. Seznamte se s bratrem husitou…
Jaké máte zkušenosti s předáváním víry vlastním dětem?
JK: Má zkušenost je taková, že víra se předává „ztuha“. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak to v naší rodině máme. Mnoho lidí si myslí, že když se někdo narodí do rodiny faráře, má cestu k Bohu jednodušší. Opak je pravdou. To, že je váš tatínek farářem, vás už odmala stigmatizuje. Ať chcete, nebo ne, takové dítě se vždy do jisté míry odlišuje právě skrze povolání svého otce či matky. Tyto děti jsou odmala vedeny k účasti na bohoslužbách a jsou součástí sborového života. Dokud jsou malé, je to pro ně přirozené, protože to vidí u svých rodičů. Jakmile ale dosáhnou určitého věku, už to tak samozřejmě nepřijímají. Jsou kritické. Často se ptají, proč mají chodit do kostela, když jejich vrstevníci ve třídě nemusí.
Startovací meta
Mons. Tomáš Holub biskup I jeho biskupským mottem je věta: „Kdo miluje, poznává Boha“.
Studoval v Rakousku, Itálii i Německu. Na kněze byl vysvěcen roku 1993. Mimo jiné působil deset let jako kaplan Armády České republiky, dva roky jako generální vikář Diecéze královéhradecké a v letech 2011–2016 ve funkci generálního sekretáře České biskupské konference, tedy v době, kdy se restituce masově řešily. V roce 2016 byl vysvěcen na biskupa a momentálně v této funkci působí jako správce Plzeňské diecéze.
Po dobrém nebo po zlém
Anonymní rozhovor matky dvou synů
Je mi 51 let a jsem křesťanského vyznání. Mám dva syny (26 a 22 let) a žiji v malém provinčním městě. 24 let jsem žila ve šťastném manželství. Teď bydlím sama s mladším synem a se psem, ale to zřejmě nebude dlouho trvat, protože syn se chce ženit. Starší syn žije za „velkou louží“ a taky se chce ženit. Mám svobodné povolání, jsem tedy podnikající neživnostník. Je to docela náročné, složenky se samy nezaplatí, stejně tak krmivo pro psa, který váží 55 kg. A ještě dvě svatby.
Všechno lze zvládnout
Rozhovor s Máriou Doleželovou, laktační poradkyní
Paní Mária má čtyři děti. Vystudovala střední zdravotnickou školu, obor dětská sestra. Po škole nastoupila na novorozenecké oddělení ve Fakultní nemocnici Olomouc. Tak se splnil její dětský sen pracovat u miminek. V oboru zůstala a postupem času se z ní stala laktační poradkyně.
Nelamte hůl nad "lajdáky"
Nelamte hůl nad "lajdáky" protože u Boha není nic nemožného
Odtajněný rozhovor s P. Josefem Červenkou
Daniel Maciuch: Neslibuji zázraky na počkání
Rozhovor | Šárka Chlupová, Runa Koblihová | Foto: Archiv Daniela Maciucha
Když jsem před dvěma lety hledala nové bydlení, trvalo to asi půl roku a až šestnáctá nemovitost byla kompromisem mezi mou původní idealistickou představou a méně utěšenou realitou.
Láska a jiné srandy
Rozhovor s Monikou a Jakubem Vejmělkovými
Nahrávají podcasty o lásce a vztazích, slouží v církvi, přednáší na konferencích a inspirují mladé. Nebojí se mluvit velmi otevřeně o svém vztahu i o svých chybách a do těžkých témat vnáší humor. S Mončou a Kubou si povídáme jednoho letního večera v parku, na klíně jim přitom sedí dvouletá dcera Rozárka. A já při setkání s nimi cítím, že to, co říkají, také opravdu žijí.
Děti v kostele
P. Jiří Zámečník I více než 11 let knězem Olomoucké arcidiecéze a kaplanem v Přerově, v současnosti vyučuje církevní právo na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci, působí jako soudce na olomouckém církevním soudu
„Děti a emoce“ – co se asi může vybavit knězi, když uslyší název tématu tohoto čísla časopisu Rodinný život? Mně konkrétně se vybavují vlastní vzpomínky z mého dětství a jistě také to, jak vnímám děti a jejich emoce dnes coby kněz i coby člen velké široké rodiny s mnoha dětmi, ačkoliv já sám samozřejmě vlastní děti nemám.
Doma je tam, kde najdete potmě sůl
Jiří Pavlica i Rozhovor s houslistou a hudebním skladatelem
Jiří Pavlica je neodmyslitelně spjatý s hudebním uskupením Hradišťan. Jeho hudba dává radost posluchačům ve vyprodaných koncertních sálech, v chrámech i na festivalech. Jen těžko si lze představit velehradské Dny lidí dobré vůle bez hudby Jiřího Pavlici. Náš rozhovor však bude nejen o hudbě, ale též o víře, rodině a hodnotách, které se odráží v tvorbě této výjimečné osobnosti, která v letošním roce oslaví 70. narozeniny.
Manželství jako řehole
rozhovor s manželi Rakušanovými
Andrea a Karel, oheň a voda, protiklady, které se přitahují, ale lezou si i na nervy; dobrodruh a sofistikovaná žena, kteří se obdivuhodně respektují a s láskou jeden o druhého pečují, aby vzápětí Andy (jak se Andree říká) lomila rukama nad tím, že Kájovi přetéká voda z napouštějícího se akvária a on v klidu telefonuje na balkoně. Jestli se ještě neumlátili vařečkou při rekonstrukci kuchyně, se dovíte v následujícím rozhovoru.
Andrea (45 let) – administrátorka webových stránek
Karel (48 let) – cestovatel, fotograf, snílek, chatař, Ferda mravenec práce všeho druhu
Na začátku si filozof Kája neodpustil glosovat:
„Pokud láska nebolí, není pravou láskou, ale falší.“
„Na otázku, jestli si manželé prošli ve svém životě krizí, nelze odpovědět jinak než ANO. Pokud by totiž řekli, že NE, bylo by to PODEZŘELÉ.“
„BŮH věděl moc dobře, proč mezi 7 hlavních svátostí dal i MANŽELSTVÍ. Mnohdy je pořádnou ŘEHOLÍ a potřebuje pomoc SHŮRY. Bylo by přímo SKANDÁLNÍ, kdyby tak FENOMENÁLNĚ UZDRAVUJÍCÍ PROJEKT, jako je manželství, nebyl POSVĚCEN svým STVOŘITELEM.“
Karel Juda Tadeáš Rakušan
Respektovat druhého
rozhovor s manželi Škrdlíkovými
Na Svatém Hostýně se setkávám po večerním programu s manželi Škrdlíkovými. Účastní se zde čtvrtého víkendu Animára, což je dvouletý formační kurz animátorů rodin. Pořádá ho naše olomoucké Centrum pro rodinný život a animátoři se po jeho absolvování věnují jako dobrovolníci rodinám ve svém okolí ve spolupráci s místním knězem nebo děkanem, často také spolupracují s naším centrem na dalších aktivitách. Škrdlíkovi jsou trochu netypickými účastníky, protože jeden z nich je nevěřící, ale během jednotlivých částí programu zapadá mezi ostatní účastníky a aktivně se zapojuje do všech činností… Oba si pochvalují příjemnou atmosféru kurzu a zajímavé přednášky i diskuse. Mě však zajímá pohled na jejich manželství.
Manželé Jarka a Pavel Škrdlíkovi žijí s rodinou v Uherském Brodě. Jsou manželé 25 let, mají spolu 3 děti (2 dcery a syna – 23, 22 a 20 let). Pavel je řidičem z povolání a Jarka pracuje už 14 let v Centru pro rodinu.
Jak jste se seznámili?
P: Poznali jsme se na oslavě narozenin naší společné kamarádky. Až později jsme se dozvěděli, že naše setkání bylo z její strany tak trochu „zinscenované“.
J: Samozřejmě nás „náhodou“ posadila vedle sebe. Oslava, kdy jsme se s Pavlem seznámili, se uskutečnila na začátku prosince, v lednu mi tragicky zemřel bratr, brzy poté taťka onemocněl a v květnu zemřel. Přišla jsem v krátké době o dva blízké členy rodiny a v těchto těžkých chvílích jsem se měla o koho opřít. Zpětně vidím, jak to vše měl Bůh načasované…
Být s lidmi
rozhovor se sr. Pavlou
Sestra Pavla je řeholnicí z Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul v Kroměříži. Členkou kongregace je 25 let. Vystudovala střední zdravotní, střední pedagogickou školu a teologickou fakultu, a jak sama říká, všechny tyto obory se jí v životě hodily. Pracovala jak s dětmi v mateřské škole, tak s nemocnými v nemocnici, která patří přímo kongregaci Milosrdných sester.
Jak jste se dostala k práci nemocniční kaplanky?
To je zajímavá otázka. (usmívá se) Zpočátku jsem pracovala jako zdravotní sestra. Práce s nemocnými mi byla vždy blízká. V Olomouci se otevíral kurz pro nemocniční kaplany. Sestra Damiána, která je tady vrchní sestrou, mi ho nabídla a já si řekla, že do toho půjdu. Na kurzu jsem se dozvěděla hodně informací o doprovázení nemocných i o zdravotnictví. Něco už jsem samozřejmě znala ze své předcházející praxe. V té době mi také zemřel tatínek, což pro mě byl jeden z výrazných životních mezníků. Vím tedy, jaké to je, když lidem zemře někdo blízký. Více se vcítím do prožívání příbuzných i pacientů ležících na lůžku. Absolvovala jsem úspěšně kurz a obdržela oficiální dekret. V naší farnosti si někdo posteskl, že marně hledal ve státní nemocnici kontakt na kaplana nebo na kněze… Shodou okolností v tom samém týdnu se mi ozvali z Olomouce, jestli nechci zastávat funkci nemocničního kaplana v kroměřížské státní nemocnici. Brala jsem to jako znamení, že jsem na tuto roli připravená.
Poslání si nevybíráme, ale musíme vykročit… s radostí
rozhovor s PhDr. Janem Stříbrným
Při plánování tohoto čísla jsme měli dilema, jak kromě svatých zohlednit různá výročí, která s nimi také souvisí. V posledních letech jsem při studiu měla možnost se osobně setkat s výjimečnými osobnostmi, které jsem předtím znala pouze z literatury (Jaroslav Med, Jan Jakub Zahradníček a další), proto jsem ani chvíli neváhala… Kdo jiný než církevní historik by k tomu měl co říci? O svatých říká, že je jako autorizované vzory potřebujeme, protože většina z nás je nejistých, neumí si sama najít cestu nebo pro něco zahořet… S opravdovou vášní pak hovoří o těch, kteří tu (s námi) žili teprve nedávno.
Připravujete k vydání knihu Mučedníci a oběti pro Krista s podtitulem Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století. Co bylo impulsem k práci na takovém rozsáhlém díle?
Impuls byl dvojí. Tím prvním byla výzva papeže Jana Pavla II. V roce 1994 vyšel jeho list Tertio millennio adveniente, jímž se snažil připravit církev na nástup třetího tisíciletí. Kladl tam velký důraz na zkušenost druhého tisíciletí a zvláště pak 20. století, které bylo znovu stoletím mučedníků – a to napříč církvemi a v mnoha zemích světa. Mě to zaujalo, představovalo to pro mě otázku i výzvu. Druhým impulsem byla moje životní zkušenost a práce jakožto církevního historika 20. století s tím, že jsem měl ještě příležitost se setkat s osobnostmi pronásledované a zkoušené církve, jako byli Josef Zvěřina, Oto Mádr, ale i laici jako Václav Vaško a řada dalších.