„Kéž by si každý u svých povinností zachoval aspoň trochu svobody.“

Rozhovor s Janem Jemelkou

Foto: Šárka Chlupová
Jan Jemelka

Malíře Jana Jemelku potkávám i s jeho ženou už hodně let na mši sv. v jednom z olomouckých kostelů. Mohla jsem nejen některé jeho práce vidět, ale také jsem zakusila, jak dobře se modlí a medituje v prostoru, který zdobí jeho vitráž. Před nedávnem jsem se dozvěděla, že podnikl pěší pouť do Santiaga de Compostella a poprosila jsem ho, aby nám tuto cestu a svoje putování životem trochu přiblížil. Jan Jemelka při setkání připomíná zralého poutníka životem, který je oslovený krásou umění i lidského života. Jeho myšlenky jsou skvělou prevencí proti obavám z úskalí středního věku a mohou být i inspirací, jak naložit s časem, který nám po odchodu našich dětí do samostatného života vybývá. Přeji všem čtenářům, aby jim čas při čtení tohoto vyprávění nejen přiblížil nádhery Španělska a oslovující hloubku umění, ale aby každému z nás otevřel naše dosud neobjevené nebo odsouvané dobroty, které v našich životech jsou a které s věkem sládnou vědomou vděčností z obdarování.

Řekni, prosím, našim čtenářům pár slov o sobě.

Jmenuji se Jan Jemelka, jsem malíř. Vystudoval jsem to na střední i na vysoké, tak to vypadá, že bych to mohl i dělat. (smích) Ale hlavní důvod je, že můj otec byl hodně dobrý malíř, ale zemřel v 35 letech. Zpětně vidím, že jsem se na to dal pro to, co skončilo příliš brzy. Jsem přes dvacet let ženatý a máme dva dospělé kluky. František už pracuje v Charitě a Vojtěch studuje architekturu. Manželka je původně stavařka, ale byla dlouho doma s dětmi. Chtěli jsme, aby byla doma déle než tři roky. Někdy to bylo náročné kvůli penězům, ale přežili jsme to. (smích) Ke stavařině se pak nechtěla vracet. Teď pracuje kolem památek na Arcibiskupství olomouckém. I moje maminka je výtvarnice, celý život dělá grafiku. Takže v naší rodině se točí všechno kolem umění.

Čím se nejvíce zabýváš?

Mimo malování jsem začal dělat grafiku, ale zároveň mne moc přitahovalo sklo – vitráže. Už jako děcko jsem strašně čuměl na vitráže u sv. Mořice v Olomouci, jak je to možný, že to tam drží a že to vyzařuje zvláštní atmosféru. V Praze na akademii jsem zjistil, že bratranec mého spolužáka má dílnu na vitráže. S lidmi v té dílně jsem se seznámil a začal s nimi dělat. Nevěděl jsem ale o tom vůbec nic. Byl to takový trochu skok do prázdna, jak ve filmu Andrej Rublev, kde chlapec musí odlívat obrovský zvon, nic o tom neví, ale musí. S touto dílnou pana Kolínského z Bakova nad Jizerou spolupracuji do dneška. Je to společná práce, já něco vymyslím, oni se pokusí to tam dostat. Děláme většinou malované vitráže, nejen skládané mozaikové, takže se to musí vypalovat. Nechápu, že to umí. Ono to nemá barvu, jako u keramiky, je to šedé a až se to vytáhne z pece, tak je to teprve barevný, zářivý. To chce obrovskou praxi – tu barvu, kterou já chci, oni dostanou třeba na čtyřikrát tak, že to malují přes sebe. To je obrovský řemeslný kumšt. Je to nádherné řemeslo. V první fázi to já namaluju 1 : 1 a ten karton jim dám a oni ho obkreslí na průhledný pauzový papír, každé políčko toho skla si oni obstřihnou a až to udělají, tak společně vybíráme barvy. Něco děláme z barevných skel, některá jsou krásná barevná, ale jiná jsou mrtvá a potřebují rozehrát. Když vybereme skla, tak oni to nařežou do vitráže, pak se ještě domlouváme, jak se to bude domalovávat podle návrhu. Oni mě nenutí, abych to nějak zjednodušil, ale naopak si dávají za čest to udělat tak, aby to sklo bylo jako malířský.

Foto: Šárka Chlupová

Kdyby se čtenáři chtěli seznámit s tím, co jsi dělal, kam bys je poslal?

V Praze jsme osazovali dvě okna v kostele u sv. Ignáce, to je úplně čerstvé. Tady v Olomouci jsem dělal úplně první okna v kostele ve Chválkovicích. To je ještě lepené sklo. Dále pak vitráže v kapli v Hospici na Svatém Kopečku u Olomouce. (Když půjdete kolem, můžete požádat na recepci, pustí tam na vyžádání kohokoliv – pozn. redakce.) Pak i v kněžském semináři v Olomouci. Cenné je to pro mne v novém kostele Cyrila a Metoděje v Pustkovci v Ostravě-Porubě, který stavěl ještě pan architekt Černoušek. To je moderní kostel postavený na tom, že je celý prosklený. Je to vlastně kostel světla. Má všechny stěny prosklený a dělali jsme na tom několik let. A potom vůbec nejcennější pro mne osobně je kostel v Mariboru ve Slovinsku, který stavěl místní slovinský architekt Ivo Goropevšek. Měli jsme štěstí, že jsme zde s Otmarem Olivou mohli dělat interiéry. A to jednání bylo naprosto přátelské a otevřené. I ve Šternberku, v kapli sester klarisek, to bylo něco neuvěřitelného. Napřed nás sestry nechtěly. Říkaly: „My jsme chudé klarisky, na co nějaké umění.“ Ale po pár rozmluvách a skicách pochopily, že chudoba není v tom bránit se umění. Umění není nějaká rozmařilost. Zjistily, že jim to pomůže, aby se tam cítily dobře, protože tam tráví polovinu svého času. Byla tam výborná spolupráce. Kluci z dílny, s kterou spolupracuji, nejsou praktikující věřící, ale u těch sester je to oslovilo, když jim třeba sestra řekla, že se za ně bude modlit celý život. Toho mistra skláře tak dojalo, že někdo, kdo ho vlastně nezná, se za něj modlí, že on, starej chlap, začal plakat. A to jsou zázraky, takže nejenom to výtvarné, ale i ta setkání.

Vím, žes byl na pouti do Santiaga de Compostella. Kde vznikl ten nápad?

První impuls byl od mladého architekta Mléčky – o všem nadšeně vykládal a že to musíme jít spolu. Ten hlavní impuls dal kamarád Josef Bátěk, on to měl už dlouho jako životní touhu a duchovní přání. Napřed jsem si myslel, že jsou to takový řeči, který se někde v hospodě utrousí, ale on skutečně za chvíli přišel, kterým letadlem bychom odletěli a začalo to být vážné. Chtěli jsme jít dva, ale pak jsme to zvážili a pozvali jsme kněze, otce Pavla Ambrose, a to se pak ukázalo jako úplně geniální tah. I zištně – on umí pět jazyků, my neumíme žádný – ale hlavně duchovně. Šli jsme září, říjen, po sezóně, a kostely tam jsou ve všední dny zavřené, ale že s námi byl kněz, tak jsme denně měli mši svatou a to jsme byli šťastní. Otec Pavel je z Hostýnských vrchů a je zvyklý chodit, takže není jenom člověk od počítače. Šli jsme ve třech tzv. francouzskou cestou, která je nejstarší, skutečně tisíc let, vede středem Španělska. Většinou se začíná v Pyrenejích na francouzsko-španělských hranicích, ale protože otec Pavel je jezuita, začali jsme v Loyole. Chtěl se pomodlit u hrobu sv. Ignáce a to jsme nadšeně respektovali. Pak jsme se přesunuli autobusem do Pamplony, což je nejsevernější centrum pouti, je to město s pevností, kde Ignác sloužil jako voják, než se obrátil. Cesta je bezvadně zajištěná, poutník se má kde napít i složit hlavu a trefí. Neměl jsem strach, že to neujdu, spíše jsem si říkal, že tutově zabloudím, hned jak vylezeme z města. Ale ono je to tak geniálně značený. Všude mají mušličky jako symbol sv. Jakuba, ty jsou nenuceně namalovaný na zemi, na dlažbě, na stromě, nebo i různě umělecky a mušle tě provází celou pouť a nemáš vůbec problém, nezabloudíš. My jsme napřed měli strach a vzali si mapy, aby to bylo všechno jisté, ale pak se jenom šlo a dívali jsme se, kde je mušle. A to je na tom nádherný, že to je skutečně poutnický svět, který je vyňatý z normálního života, ale v dobrém smyslu. Třeba Čech jde s tou ledvinkou pod košilí, kde má ty „milióny“ a doklady a furt se dívá, kdo ho obere, ale za dva dny jsme pochopili, že to je úplná blbost. Je tam taková atmosféra, že to je nádherné. Lidi si pomáhají, je to takový model nějaké lepší společnosti. Samozřejmě, že víme, že to ve světě nejde pro všechny, ale toto je krásné.

Foto: Šárka Chlupová
Poutnický průkaz

Jak ta pouť tedy probíhala a co jste při tom prožívali?

Technicky je to tak, že člověk se tam musí zaregistrovat, pak má výsadu spát v tzv. albergách – v ubytovnách, které jsou velmi levné, stojí 5 – 7 Euro, nebo jsou i zadarmo. Poutník má průkaz a tam, kam dojde, si nechá dát razítko, že došel. Podle mapek si každý udělá schéma, kam je schopen za den dojít a podívá se, jestli tam je albergo. A v každém tom místě jsou nádherné staré kostely, které zůstaly krásně zachovalé, i když tam byla spousta válek. Když jdu měsíc krásnou krajinou, s krásnými kostely, tak je to takové obohacení, mimo tu modlitbu. Chodí tam i spousta lidí takzvaně nevěřících, hledajících, kteří tam jdou, že o tom slyšeli a „kde toho Pána Boha tady máte, jdeme se na to podívat“. Tak si to projdou a třeba si odnesou něco hlubšího. To je krásné, jednak ten umělecký svět a krajina a potom lidé, kteří cosi hledají, jsou nádherní a jsou hrozně sympatičtí.

My jsme na cestu vyrazili vždycky brzo ráno, jednak proto, že ještě není tak vedro, není ještě tolik lidí a dopoledne jsme v podstatě nemluvili. My jsme se modlili každý většinou sám, občas i něco společně. A to bylo geniální, protože člověk mohl přemýšlet o věcech nebo se modlit. Což je luxus, to normálně nejde. Když jsem v práci, tak nemůžu na pět hodin vypnout. Odpoledne to bylo volnější, už jsme si třeba prohlédli místo s nádherným uměním, nebo byla možnost setkání, ale my jsme to moc nevyhledávali, protože jsme se tam šli spíš ztišit, uklidnit a svým způsobem si odpočinout. Bylo geniální, že jsme šli v tichu. Řekl jsem si, že to musím nějak využít. Nemyslel jsem si, že se tam budu modlit za svoje potřeby. Takový ten systém „Pane Bože dej, ať mi už kvete zahrada a nezvadne“. Už před tím jsem si vzpomněl na svoje nejbližší lidi. Věděl jsem, že půjdeme asi 30 dnů, a tak jsem si vytipoval asi 30 lidí z nejbližšího okruhu, samozřejmě včetně rodiny, a potom na té pouti, každý den ráno, jak jsem se probudil, tak jsem si říkal „tak dneska za Pepu“. Chtěl jsem, aby to mělo nějakou užitečnost nejen pro mě. Tak jsem se snažil myslet na někoho každý den. A až potom na konci, když už jsem měl jakoby po všem, tak jsem si říkal, že se budu modlit za svoje problémy a potřeby, třeba za budoucnost. Ale tu cestu jsem prošel vždycky každý den s někým.

Jaké to bylo přijít po 30 dnech do Santiaga?

Šli jsme do Santiaga jenom 25 dní, zde leží sv. Jakub. To byl cíl cesty. A po cestě jsou tak nádherná místa, že to je neuvěřitelné, to jsem v životě neviděl, i když po pádu komunismu jsem už za hranicemi párkrát byl. (smích) Hlavně ten středověký duch je tam zachovaný dodneška. To je cesta zarostlá v nějakých pastvinách a je pořád z šutrů, tam žádná industrie není. A to je úchvatné. Jdeš třeba dva dny ve středověku.

A tak jsme došli do Santiaga. Kostel je tam krásný, veliký, ale mě tam nejvíc uchvátil hrob. Zdálo se mi srandovní, že všichni lezou za ten oltář a objímají sochu sv. Jakuba. Je trochu pověrčivý zvyk, že obejmeš tu sochu a něco si přeješ, to je podle mě blbost. Lidé zapomenou, že by se měli jít pomodlit k hrobu, který je pod tím v takové malé kryptičce. Nás úplně dojalo, když jsme slezli do toho prostůrku pod oltářem, kde je ta tumba. Tak tím jsme to splnili. Pak otec Pavel musel jet domů a my jsme s Jožkou šli ještě k Atlantiku, protože tam to je vyhlášené, že je tam konec světa. Řekli jsme si, že nemůžeme skončit ve městě, je přece jen dost turisticky rušné, že se musíme vrátit k tomu původnímu. Hlavně je to místo, kde podle tradice přistála lodička s ostatky sv. Pavla. Loď byla bez vesel, bez plachet, byla odeslána z Malé Asie a připlula do Finisterry, na konec světa a Panna Marie ji vedla. Tak jsme přešli kopečky, to je asi 100 km, a byli jsme na pobřeží Atlantiku ve Finisteře, to je tedy to místo, kde všichni končí pouť. My jsme se dozvěděli, že asi 50 km vedle je Muxia, což je něco podobného, a tam jsme skončili my. Tam jsme setřásli všechnu únavu toho měsíce, už jsme před sebou neměli žádné povinnosti a tam jsme se úplně na tři dny rozpustili. Jenom jsme se modlili, ráno do kostela, večer do kostela, jen tak jsme se váleli u moře nebo jsme si vylezli na kopečky nebo jsem si tam něco kreslil. Bylo to takové neuvěřitelné završení. Je pravda, že když někdo skončí v tom dnešním velkoměstě, tak je i trošku disgustovaný. Protože cesta je nádherná, romantická, tichá a najednou přijde do velkoměsta, kde to šumí. Někdo to má rád, ale já to nepotřebuji. Takže bylo bezvadné, že jsme skončili u Atlantiku. To mě dodneška úplně ničí a pronásleduje. Já jsem tam nešel, abych hledal nějaké motivy, ale dodneška, už je to rok a půl, v sobě nosím motiv. Je tam kostel, na pobřeží Atlantiku, a tam zapadá slunce. Ty jdeš do kostela na mši, pak vylezeš ven a slunce zrovna valí do toho moře. A od té doby mě pronásledují takové dva kruhy. Jeden kruh je eucharistie, Pán Ježíš, a druhý kruh je ten pozemský, Slunce, které zapadá do toho moře. A kdesi jsem četl od Ratzingera, že každý kostel je eucharistií. Tento motiv mě pronásleduje a je to jakési zakončení té pouti. A snažím se to nějak vyjádřit, rok na tom dělám, zkouším nějaké grafiky.

Foto: Šárka Chlupová
Vitráž v ateliéru Jana Jemelky

Teď možná trochu intimnější otázka. Co sis z pouti odnesl?

Já jsem tam nešel Pána Boha vydírat, aby mi nadělil víc dětí, peněz, víc krav. (smích) Když jsem se vrátil, tak mi jedna řeholní sestra řekla: „Zkus sledovat, co se ti v životě změnilo.“ Nechci se rouhat, ale je fakt, že mám od té doby hodně práce. Tři roky před tím byly dost problémy, a to ještě nebyla krize. To je třeba jedna z věcí, která samozřejmě může skončit, ale bylo nádherné, že jsem najednou viděl plody. Nechci mluvit o osobních věcech, jako třeba, že určité vztahy se uzdravily, ale na to já si dávám pozor, aby se člověk nestylizoval do toho, že když byl na pouti, tak je teď víc svatý a ty vztahy si sám idealizuje. Ono je to nebezpečné, nikdy bych tam nešel zase s tím, že se mi něco zlepší, protože se to nemusí zlepšit. Může to být to, že mám ten luxus, že měsíc mám čas na Pána Boha a na sebe a to stačí. Člověk nesmí chtít nic jiného. Jít tam s tím, že se někdo uzdraví, to je nebezpečné. Mám vyzkoušené, že když se daří, tak člověk jde do kostela míň, ale když jsou problémy, tak jde častěji, prostě žebrá. To je normální, člověk je slabý. Málokdo, když je v euforii a všechno se mu daří, jde častěji do kostela. Jak si začne víc věřit, tak Pána Boha trošku odsouvá…

Chceme jít znovu. Kamarád říkal, že půjdeme za 10 let, ale já jsem mu říkal „no, počkej, ty jsi mladší, ale já za 10 let už třeba budu mrtvý.“ Tak jsme to snížili na 5 let.

A jak na tu pouť reagovala tvoje rodina nebo okolí?

Pokud to mám říct natvrdo, tak s manželkou bych tam nešel. Protože pouť je někdy hodně náročná. My jsme měli štěstí, že bylo pěkné počasí, ale přijdeš třeba někam, myslíš si, že se tam vyspíš, ale je obsazeno a žena potřebuje svou určitou hygienu a pohodlí. Ale třeba to někdy půjdeme spolu.

Nedělám si iluze, každý asi trochu záviděl. Problém není totiž v tom, že by to člověk neušel, ale kdo si může vzít měsíc dovolenou? Myslím si, že to je velký problém, jinak by tam šlo daleko víc lidí. Ale já tím, že jsem na volné noze, tak jsem si napsal, se svolením manželky, měsíc dovolené. Všichni byli rádi, že jsme se vrátili dobře a mohli se za ně třeba pomodlit, ale myslím, že museli v skrytu trochu závidět, protože to je strašný luxus.

Foto: Šárka Chlupová

A co tvoji synové?

Vojta tam je teď. Ale protože oni jsou mladí, tak musí samozřejmě ujít víc, jdou z Lurd. My jsme ušli asi 900 km, oni jdou 1200 km, teď jsou asi v polovině.

Když řeknu střední věk, co se ti vybaví?

To je od kolika do kolika? U nás umělců je to jednoduché. Do 35 let jsi mladý. Což je blbost, protože už nejsi mladý, ale je to tak rozdělené. A pak už nemáš nárok, pak už jsi starý.

Ty jsi zažíval, že už nejsi mladý, ale ještě ne starý?

Samozřejmě, mám 55 let, to se říká krize po padesátce. Mě to nijak nezasáhlo, naštěstí mě to netrápí. Hlavně se tím nezabývám. Já si myslím, že první problém je se tím zabývat. Vzít si nějaký splátkový kalendář a říct si, tak teď přijde padesátka, tak to je průser. Mám se začít jinak oblíkat, začít si barvit vousy, a to je podle mě konec všeho. Z umění vím, že nejhorší jsou škatulky. Je blbý, že se všechno škatulkuje a lidi pak mají problém, že se do těch škatulek nevlezou. Někdo je mladý celý život. Zní to jako fráze, ale je to pravda. Jsou staří krásní lidé, třeba pan Zikmund, kolega pana Hanzelky, kterého jsme potkali párkrát v horách, když jsme dělali zvoničky. To je tak mladý člověk a přitom měl devadesát. Je to sice fráze, ale něco vyjadřuje – obrovskou zkušenost. Někdo je starý už když vyleze ze školy. Člověk je bohužel mladý, dokud nejde do školy. Je absolutně svobodný, když je děcko, než začne mít povinnosti, ale ty musí mít, to jinak nejde. Malé dítě, než začne být vychovávané aparátem, tak všechno umí. Když mu řekneš „Namaluj anděla nebo Boha“, tak ti vždycky něco načmárá. Nemá vůbec problém. Jakmile začne chodit do školy, řekne „Já to neumím, my jsme se to neučili“. A je konec svobody. Kéž by si každý u svých povinností zachoval aspoň trochu svobody, kterou jsme dostali od Pána Boha všichni.

Říkal jsi, že máte dva dospělé syny. Jak jsi prožíval jejich osamostatňování? To, že už vás nepotřebují. Mají svoje názory…

Tak to je úleva. Oni zatím nejsou ženatí, oba jsou svobodní a mají svoje zájmy a svůj život, svoje kamarády a přátele.

Co třeba názorové střety?

Normální střety mají všichni. Když někdo někde zavazí, já řeknu „nezavaz“ a on řekne „co mě buzeruješ“. Což je normální. Já mu to musím říct slušně. Rodiče jsou hrozní. Pozoruji, že my jako rodiče nadáváme na děcka. Rodiče berou děcka pořád jako vlastnictví a chovají se k nim strašně neuctivě. Ale respektovat je, to je kumšt. Ty ho pořád bereš, jako že musí poslouchat, ale to není tak jednoduché. Děcka dělají různé věci, protože mají spoustu energie, a taky si ty věci ještě neumí uspořádat, ale to si člověk často neuvědomí, že je ten kolektiv strhává, mě taky strhával. Když si myslím, že je to potřeba, tak je sprdnu a někdy až moc, ale to je moje povinnost, dokud nemají svůj život a bydlí s námi a mně se něco nelíbí, tak jim to musím říct, ale musím se k nim chovat důstojně.

Dotýkají se tě nějak obavy ze zestárnutí?

Ne. Možná, že jsem dost zdravý, relativně. Miluju přírodu v zimě, takže když mám nějaké problémy nebo jsem unavený, tak vezmu běžky. Já tomu utíkám na běžkách. (smích)

Co bys vzkázal našim čtenářům?

Umění se dotýká našeho života a mělo by projít naším životem, aspoň abychom si to uvědomovali. Umění tvoří životní prostředí, stejně jako příroda, a když nebude, bude jen beton a dokonalá technika, a to nestačí, v tom umřeme. Na té pouti se v člověku hluboce objeví sepjetí těchto věcí. Není to jednoduché, svět se rozrůstá a přírody ubývá. Já vím, že to mnohdy nejde, společnost se vyvíjí a jsou různé etapy. Ale když mám něco mít rád, tak o tom musím vědět. Když někdo neví, že existuje křesťanství, tak nemůže být křesťan. Může být od přírody dobrý a spravedlivý a žít křesťansky, ale není to křesťan.

Připravila Marcela Řezníková.
Rodinný život 4/2009

2012 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu