Doma je tam, kde najdete potmě sůl

Jiří Pavlica i Rozhovor s houslistou a hudebním skladatelem
Jiří Pavlica je neodmyslitelně spjatý s hudebním uskupením Hradišťan. Jeho hudba dává radost posluchačům ve vyprodaných koncertních sálech, v chrámech i na festivalech. Jen těžko si lze představit velehradské Dny lidí dobré vůle bez hudby Jiřího Pavlici. Náš rozhovor však bude nejen o hudbě, ale též o víře, rodině a hodnotách, které se odráží v tvorbě této výjimečné osobnosti, která v letošním roce oslaví 70. narozeniny.

Co pro vás znamená rodina?

Mám v životě jisté konstanty, které se mohou dílčím způsobem proměňovat, ale ve své podstatě zůstávají neměnné. Rodina k nim patří a znamená pro mě hodně.

Můžeme ji vnímat v několika rovinách – nejdříve jako tu, ve které jsem jako dítě vyrůstal se svými rodiči a sourozenci, pak tu současnou, vlastní, kterou jsme založili s manželkou Martinou a vychováváme v ní své, v podstatě už dospělé, děti, a třetí bych vnímal jako širší rodinu všech tetiček a strýčků, sestřenic a bratranců, kterých máme v součtu opravdu hodně. U nás se to poznalo např. na naší svatbě, kde bylo osmdesát našich nejbližších příbuzných.
Myslím, že vždycky bylo těžké v životě každého člověka, tím spíš v naší umělecké branži, najít správnou rovnováhu mezi rodinou a profesí. Snad mohu s čistým svědomím říci, že jsem ve vztahu ke své vlastní rodině nenadřazoval své umělecké plány nad vyšší smysl rodiny, a snad mohu také dodat, že jsem si vlastní rodinu a její fungování vždy chránil.

Nesete si v sobě vzpomínku, třeba z dětství, která vás osobnostně formovala? Zážitek, událost, třeba i něco nevyřčeného, čeho jste si doma všímal?

Vzpomínek by bylo hodně – úsměv či zpěv maminky nebo rozhodnost a moudrost tatínka v nejrůznějších situacích. Nejde však jen o jednotlivé zážitky, ale o součet všech jednotlivostí, které mi daly jako celek do života základ, ze kterého jsem čerpal a čerpám dodnes v osobním i profesním životě. Je to základní pocit rodinné harmonie, který si s sebou nesu od dětství a který vlastně k životu potřebuji. Jan Skácel v jedné ze svých básní napsal, že „doma je tam, kde najdete potmě sůl“. Ano, být doma, to je pocit bezpečí a splynutí s místem, které důvěrně znáte, které ve vás vyvolává onu harmonii, pocit, kdy je vám krásně a jste šťastný společně s ostatními členy rodiny…

Jak se ve vaší rodině v době vašeho dospívání projevovala víra?

Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsme víru přijímali jaksi samozřejmě od raného dětství, kde jsme nade dveřmi v kuchyni měli obrázek s nápisem víra – láska – naděje, a to bylo součástí naší každodennosti. To mě provázelo každý den při odchodu i při návratu domů. To je taková idylická rovina. Ale je naprosto zákonité, že s přibývajícími léty jsem se jako mladý dospívající člověk potřeboval vymezovat vůči všemu a všem autoritám včetně rodičů, ale upřímně řečeno, to vím až dnes, tenkrát jsem to tak nevnímal. Řekl bych, že nejtěžší je najít míru vymezování a osamostatnění se, a přitom se v životě neztratit, nezabloudit, mít stále směr a cíl. Je to logický a zdravý vývoj, jinak by nebylo osobnostního růstu každého z nás. A s tím pak souvisí i pochybování a hledání vlastní cesty, která může být někdy i pěkně klikatá, ale v nějaké životní chvíli se člověk rád vrátí k jistotám, ke kterým patří i víra. Je to vlastně odměna za vynaložené úsilí hledání. Čím dřív člověk najde cestu, tím lépe, protože „moudrost moudrého je v tom, že rozumí své cestě“. A tato dospělá víra by měla být o kousek dál a jinak autentická než víra našich rodičů, protože my žijeme v jiných společenských a kulturních kontextech, než žili oni.

O víře se říká, že ji dostáváme darem. Mají to dnes rodiče s přiváděním dětí k Bohu těžší, než to měli tátové a mámy u předchozích generací?

Při vzpomínce na dobu totality nedokážu říct, zda těžší nebo snazší, ale určitě jiné a složitější. Za mých dětských a mladých let se zdaleka nediskutovalo tolik jako dnes. O ničem, ani o obyčejných každodennostech, ani o sférách duchovních, tudíž ani o víře. Otázkou samozřejmě je, což je problém všech generací rodičů a dětí, kde je ta správná míra příkazů a diskuse, kdy je to dobře a kdy špatně. Automatické respektování přání rodičů může vést k formálnímu vnímání víry a dřív nebo později se může jednoduše vytratit. Ale může se stát, že stejně tak se dříve nebo později může víra opět objevit, je znovu nalezena a stane se součástí našeho života. A to je právě ono tajemství předávání víry. My ani nemusíme vědět, proč a jak se to stalo, je to dar, za který se sluší poděkovat…

Pojďme k hudbě. Než se dítě naučí na housle, dost to vrže Rodiče musí leccos přetrpět. Jak to probíhalo u vás doma?

Já jsem měl štěstí, že jsem vyrůstal v hudební rodině, kde se při každé příležitost zpívalo a všichni moji sourozenci na něco hráli. Nejstarší bratr na housle, obě sestry na klavír a já jako nejmladší jsem začal hrát na housle, protože housle už doma byly a kupovat další nástroj by bylo v té době nehospodárné. Tak to prostě bylo a nediskutovalo se. Ale mojí výhrou bylo,  že když jsem začínal vyluzovat první tóny na housle, můj o deset let starší bratr Josef už studoval na konzervatoři v Brně, a kdykoliv přijel domů a zahrál, já jsem viděl a slyšel, co vše lze na housle dokázat. Byla to ta nejpřirozenější motivace.

Na co hrají děti? Měl jste vy jako táta větší toleranci, když jste věděl, jak bývají začátky těžké? Nebo to bylo naopak.

V duchu předcházející odpovědi a vzpomínek na mé dětství jsme s manželkou naše děti do hudby nenutili, spíš jsme se snažili je motivovat hrou. Manželka Martina hrávala s dcerou Aničkou na klavír a já zase se synem Markem na housle. Myslím, že bylo dobře, že pedagogické vedení jsme nechali na učitelích ZUŠ. Myslím, že učit vlastní děti je to nejtěžší. Chodili jsme s nimi do hodin a věděli, co se po nich žádá, ale já jsem se snažil s nimi doma hrát spíš písničky a přiblížit jim hudbu z té hravější stránky, prostě jen tak pro radost. Aničce je hudba koníčkem a částečně souvisí s jejím studiem divadelní režie, ale syn je dnes aktivním hudebníkem. Je posluchačem pražské konzervatoře a já bych si jen přál, aby oběma zůstala radost z hudby po celý život.

Lidé u hudby často relaxují. Jak je to u vás jako muzikanta? Máte radši ticho? Co případně rád posloucháte?

Hudba je mým celoživotním průvodcem a posláním a je pro mě těžké se při poslechu jakékoliv hudby, bez rozdílu hudebních žánrů, odpoutat od jistých profesionálních vnímání – ať už z hlediska skladatelského, nebo interpretačního. A pokud potřebuji vypnout a relaxovat, tak nejraději v tichu, nejlépe v tichu přírody, která nám nabízí množství uklidňujících frekvencí. Je to vlastně ta nejpřirozenější a nejharmoničtější součást života, pokud do ní necitlivě nevstoupí člověk.

Svět se dnes dramaticky mění, proměňují se jeho hodnoty. Vaše hudba, vaše texty působí na posluchače jako znamení, že hodnoty našich předků, které nás formovaly, stále žijí. Že nepatří do starého železa. Cítíte to také tak?`

Pokud by to tak bylo a já to mohl o své tvorbě a interpretaci říct, pak budu tím nejšťastnějším člověkem, ale těžko můžu sám sebe hodnotit. Já se jen snažím, abych hudbou, kterou tvořím a interpretuji, přinášel lidem svá oblíbená tři „P“ – pohlazení, poznání a poselství. Samozřejmě, že při tak pojmenovaném smyslu svého snažení musím vycházet z poznání toho, co bylo před námi, současně reflektovat všechny proměny současného světa a rozlišovat trvalé od pomíjivého. A také se pokoušet předjímat, v čem může moje hudba současného i budoucího člověka obohacovat – a to jak v rovině emocionální, racionálně poznávací i v rovině filozoficko-existenciální. A tím se obloukem vracím ke kořenům naší víry, lásky a naděje, které jsou trvalé. Slovy Jana Skácela – „je to prosté jako zázrak, jako věčnost ve chvíli“. Stačí se jen ztišit, nenechat se zahltit smogem jakéhokoliv druhu a mít naději.

Nemáte jako umělec obavu, že se přehnaná korektnost může negativně projevit na tvůrčí umělecké práci? Při předávání filmových a hudebních cen nejen v Americe se občas více řeší barva pleti a sexuální orientace než samotný umělecký počin.

Bylo, je a bude, že když formální znaky převáží nad samotným obsahem sdělení, je to znamení, že něco není v pořádku. Dokonce by se daly uvést paralely z různých historických období, kdy přehnané akcentování různých formálních znaků, často výstředních, předznamenávalo zánik a vyčerpání principů určitého žánru, stylu, slohu nebo dokonce epochy. U současného světa vidím velký kvas – samotná hyperkorektnost je velmi často formálně předimenzovaná a přemrštěná, ale věřím, že časem i z ní může vzejít něco očistného.

 
Pro naši společnost, a pro křesťany obzvláště, je velkou výzvou válka na Ukrajině. Vaše rodina se s pomocí zapojila opravdu krásným způsobem...

Ano, ubytovali jsme ukrajinskou rodinu tří žen, ale to není nic výjimečného. Prostě to tak je a má to tak být. Jsem přesvědčen, že když je někde zlo a dějí se nespravedlnosti, je třeba se proti zlu postavit a pomáhat v rámci svých možností těm, kteří to potřebují.

Co vám zkušenost přijetí ukrajinské rodiny přinesla? Ať už v pozitivním duchu, či v případném překonávání těžkostí?

Je to velká zkušenost pro všechny. Vzpomínám si, jak nám pomáhali přátelé v Rakousku a Německu, když jsme za totality mohli jednou za čas vyjet do zahraničí. A to jsme zdaleka nebyli v situaci, jako dnešní uprchlíci, kteří si vše, co za život vybudovali, přinesli v několika igelitkách. Ale nic není černobílé a my také vidíme, že jsou jisté rezervy i na druhé straně. Je to sbližování různých kulturních vzorců, přestože jsme si kulturně velmi blízcí. Ostatně moje žena je profesí etnoložka a předmětem jejího studia je člověk a jeho tradice. Ale pro nás je v této situaci tím základním principem ta skutečnost, že kvůli něčí zlovolnosti umírají lidé a ti, kteří se zachrání, se ocitají v životní nouzi.

Máte nějaký svůj osobní nebo umělecký sen, který byste si chtěl splnit?

V životě už jsem si splnil řadu snů, možná bych raději řekl úkolů či výzev, které mi přicházely do života tak nějak přirozeně, postupně a logicky. A já jsem se jejich splnění nebránil. Myslím, že jsem si nikdy žádné velké či okázalé představy nepřipouštěl. Kam mi bude dopřáno dojít a jaké výzvy mi přijdou do cesty, tam dojdu a to splním. A to nejbližší, co mám před sebou, je skladba pro mého syna. Na to se opravdu těším.

Antonín Randa