Děti v kostele

P. Jiří Zámečník I více než 11 let knězem Olomoucké arcidiecéze a kaplanem v Přerově, v současnosti vyučuje církevní právo na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci, působí jako soudce na olomouckém církevním soudu

„Děti a emoce“ – co se asi může vybavit knězi, když uslyší název tématu tohoto čísla časopisu Rodinný život? Mně konkrétně se vybavují vlastní vzpomínky z mého dětství a jistě také to, jak vnímám děti a jejich emoce dnes coby kněz i coby člen velké široké rodiny s mnoha dětmi, ačkoliv já sám samozřejmě vlastní děti nemám.

Nechtěl bych ale nyní čtenáři předložit ani tak odborné naukové pojednání kněze a církevního právníka, jako spíše reflexi osobní zkušenosti posledních let, a to v jedné konkrétní oblasti. Chci Vám nabídnout své zamyšlení nad tím, jak je to s účastí malých dětí na mši svaté.
Všichni to známe, i když z různých pozic... Je neděle a k té patří účast na mši svaté. Mnozí rodiče tak musí vyřešit dilema, jak to bude s jejich malými dětmi. Někteří mají babičky a dědečky, a tak má kdo děti během mše svaté pohlídat. Jiní je ale mají hodně daleko, a tak takové hlídání nepřipadá v úvahu. Pokud rodiče nechtějí o mši svatou přijít, mohli by se v hlídání dětí vystřídat a jít na mši svatou v jinou dobu. Co když je ale ve farnosti jenom jedna nedělní mše svatá? Do kostela pak jdou všichni společně.

Když děti kostel nebaví

Ovšem děti jsou děti; většinu malých dětí mše svatá nebaví a nelze se na ně kvůli tomu zlobit. A děti mají emoce, nevydrží jen tak sedět v kostelní lavici, zvlášť když je to nebaví a vůbec nerozumí tomu, co se děje.
Na mši svaté všech věkových kategorií tak nelze očekávat absolutní „disciplínu“ všech účastníků, s tím by měl každý počítat; děti jsou prostě děti a občas zlobí. Na druhou stranu ovšem, bez ohledu na výchovné metody rodičů jednotlivých dětí, nelze udělat z kostela hřiště nebo hernu. Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Já sám jsem do kostela začal chodit až od první třídy, do té doby jsem prostě byl doma. Ovšem to neznamená, že bych nebyl veden a vychováván ve víře.

Nechat je doma?

Možná se někteří rodiče bojí, že když nebudou brát své děti od mala do kostela, že tam pak jejich děti, až budou starší, nebudou chtít vůbec chodit. S tím souvisí často i to, že rodiče pak očekávají, že jim s tím jejich kněz pomůže, a to konkrétně tím, že ta mše svatá, na kterou své děti přivedou, bude jejich děti bavit, protože to bude mše svatá pro děti; sám jsem na ně jako malý chodíval. Skvělá příležitost pro pastoraci malých dětí. Ovšem může to mít dva „háčky“.
Pokud je v neděli jedna ze mší svatých dětská, je potřeba uvážit to, že ani v tomto případě nejsou děti jedinými účastníky. A je v pořádku, aby dospělý člověk – křesťan – katolík, který přijde na mši svatou jednou za týden, poslouchal několik let jen kázání primárně určené dětem? Jak se potom takový dospělý rodič sám vzdělává ve víře, aby v ní mohl vzdělávat své děti?

Kdo předává víru

Možná Vás to překvapí, ale když církevní právo mluví o katechezi dětí, říká následující:
„Přede všemi ostatními jsou rodiče povinni slovem i příkladem vzdělávat své děti ve víře a v praxi křesťanského života; stejnou povinností jsou vázáni ti, kdo jsou na místě rodičů, a kmotři.“ (Kodex církevního práva, Kán. 774, § 2).
Vyplývá z toho jedna zásadní věc; nelze očekávat, že víru předá dětem pouze jedna mše svatá za týden, i když se „speciálním programem“ právě pro děti. Nebo že to zachrání křížky na čelo a rozdávání obrázků po mši svaté.
Upřímně, to jsem zažil už i já a moji spolužáci, když jsme byli malí, ale většinu svých vrstevníků (ročník 1984) v kostele dnes nepotkám; a tím pádem ani jejich děti. A myslím si, že v tomto bude zkušenost mnohých čtenářů stejná.
A to souvisí s tím druhým „háčkem“… Malé děti mohou chtít chodit do kostela, protože je to tam baví díky „speciálnímu programu“. Ale co až budou větší a ten „speciální program“ už je bavit nebude? Nakonec to jejich rodiče „vzdají“ a coby dospívající „puberťáky“ je nutit prostě nebudou. A nebudou je mít „na co nalákat“. Asi tušíte, kam tím mířím…

Nasadit laťku

Život není jenom o tom, co mě baví; to jsme se museli všichni naučit, naučili nás to především naši rodiče. A tak věřím, že je teď naším úkolem, rodičů, ale i kněží, katechetů, animátorů i všech ostatních věřících, naučit děti, že mše svatá, potažmo celý život křesťana, rozhodně není jenom o tom, co mě baví. Dejme si tedy pozor, abychom v dobré víře, že je přece správné děti bavit/zabavit, a to i při mši svaté, dětem z dlouhodobého hlediska, co se týče jejich víry, spíše neuškodili, než pomohli. A navíc, neshazujme si sami laťku. Nesnažím se někdy, jako kněz nebo katecheta, zabavit toho nejvíce neposedného na úkor těch méně neposedných? Nespotřebuji někdy celou svou energii na jednoho problematického „puberťáka“ na úkor všech ostatních mladých?

Role kněze a rodiče

Kněz nemůže suplovat to, co mají dělat rodiče. Kněz má pomáhat rodičům ve výchově, ne je v ní zcela nahrazovat. Obdobně by se mimochodem jistě dalo také mluvit o  učiteli a o vychovateli. Kněz se totiž má a musí věnovat všem: ve farnosti i v neděli na „dětské“ mši svaté. Ta mše svatá totiž není „nedělní školou“, kde by byly jenom samé děti, ale společným slavením všech. Opět si ještě jednou dovolím citovat Kodex církevního práva:
„Vlastní a závažnou povinností hlavně pastýřů duší je péče o katechezi křesťanského lidu, aby skrze vzdělání v nauce a zkušenost křesťanského života se víra věřících rozvinula, oživila a vedla ke skutkům.“ (Kán. 773).

Farnost jako rodina

Jako knězi, pastýři, mi záleží na všech lidech, kteří jsou mi svěřeni. Jistě mi porozumí všichni rodiče, kterým jsou svěřeny jejich děti. Není to vždycky jednoduché, to víme všichni. Ale, jak často připomíná i papež František, nebraňme se soužití různých generací; nechme mladé ptát se starších a nebraňme starým předávat svou životní zkušenost mladším. Nevytvářejme z našich farností izolované skupinky věřících, které se nechtějí navzájem vyrušovat, ale žijme společně jako jedna velká rodina, protože my opravdu jsme jednou velkou rodinou, rodinou Božích dětí. Tak jak nám to ukázal a nadále ukazuje i probíhající synodální proces v naší církvi. Nebude to často snadné, nebude nás to pokaždé bavit, ale věřím, že nás to všechny, od těch nejmladších až po ty nejstarší, povede správnou cestou k Bohu. A navíc, potom opravdu budeme „světlem světa a solí země“.