Jít do toho naplno

rozhovor s manželi Labounkovými

MUDr. Jiří Labounek pracuje jako porodník-gynekolog v porodnici ve Šternberku. S manželkou Veronikou (speciální pedagožka v MŠ) jsou spolu 20 let, z toho 16 let manželé a s vděčností a pokorou se těší ze svých čtyř úžasných dětí.

Co Vás ovlivnilo, že jste si na medicíně vybral obor gynekologie a porodnictví? Co se Vám na tom oboru líbí?

J: Vždycky se mi líbily spíše chirurgické obory, a když jsem pak během studií v 5. ročníku porodnici a porodní sály poznal, nějak mi bylo jasné, že by to mohlo být to pravé ořechové. Po dokončení lékařské fakulty jsem nastoupil v porodnici v Šumperku, po dvou letech se vrátil blíže k rodné Hané do Šternberka, kde jsem od roku 2004 dosud.

Za léta, která se tomuto povolání věnujete, změnil se nějak ten prvotní náhled?

J: Určitě ano, stále se mění a bude měnit. Nakonec je všechno mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. A za dalších dvacet let bude můj pohled určitě zase jiný. Během plynutí času se ale mění i obor samotný. Před dvaceti lety bylo výjimkou, když k porodu přišel pár, který nebyl sezdaný. V současnosti se většina dětí rodí mimo manželství. Taktéž přibylo dětí z asistované reprodukce.

labounkovi1Tématem tohoto čísla je „Jak si užít porod“. Co se Vám vybaví, když se řekne porod? Snad ne jenom práce? :) Vnímáte nějaký „vyšší smysl“, „duchovní nadstavbu“, přechodový rituál pro kohokoliv ze zúčastněných…?

J: Ale ano. Výraz „labour“ (angl. porod) znamená i práci, a to porod bezesporu je. Během prenatálního vývoje a potom celého života není více rizikových momentů než přechod z dělohy na svět. Vždycky tomu tak bylo a je to rovněž součást přírodního výběru – schopnost předávat zdravý život pro budoucí generace je pro zdraví populace nesmírně důležitá a i tato schopnost je předávána do dalších generací. Co všechno se může stát, to je snad lépe ani nevědět. A rozhodně se tím maminka nemá trápit nebo příliš zabývat. Pokora k porodu je proto nesmírně důležitá, a to pro všechny strany – nastávající rodiče, zdravotníky i všechny další dotčené. Zdravé, živé novorozeně je velký dar, a ne každému je dopřán.
Biologicky je porod celkem jasný, co jde dovnitř – musí ven. Psychologicky a spirituálně je, myslím, stále velmi neprobádaný. Čím více se ví, tím více je otázek… Velmi také záleží na tom, jak jsou na porod nastávající rodiče připraveni, jak jsou zralé osobnosti, jací jsou vlastně jako dospělí lidé.

Vybavíte si svůj první porod z pohledu lékaře? Jaké to bylo? Posunulo Vás to někam?

J: První „odvedený“ porod již asi ne. Navíc to bylo v době, kdy jsem byl ještě medik a nejspíše to bylo ve Švédsku, kde jsem na stáži Erasmus trávil část posledního ročníku. Pamatuji si ale svůj první udělaný císařský řez a dokonce i jméno té maminky. Diagnóza: vysoko stojící konec pánevní u prvorodičky. Bylo příjemné zažít, že když přirozenou cestou přes všechny snahy nejde dosáhnout cíle, dokážu s týmem šikovných lidí kolem sebe udělat, co je potřeba.

Porod je velké společenské téma. Říká se, že kdykoliv se sejdou ženy, dříve či později skončí v hovoru u porodu. Komunikujeme tedy o něm asi dost, ale jaká je realita? „Umíme“ rodit nebo jsme to tajemné pouto s přírodou již za generace nějak ztratili? Jaké jsme vlastně rodičky? A dá se nějak vysledovat, na čem to záleží?

J: A chlapi mluví o vojně, ale u mladších to už začíná být neznámé téma…
Jak hladce se rodí a na čem to záleží? Vždycky nás překvapí, že porodí hladce někdo, kdo na to podle všech posuzovatelných zevních znaků rozhodně nevypadá. A naopak že neporodí někdo, o kom byste zvenčí jednoznačně řekli, že to půjde dobře. Ale jinak platí, co jsme obdivovali na zkušených matadorech porodnictví – že po krátkém pohovoru, vyšetření maminky a ultrazvuku miminka je porodníkovi celkem jasné, jak to asi vše bude probíhat, a většinou se trefí. V ČR „umí“ vaginálně porodit cca tři čtvrtiny maminek. Ještě před začátkem tisíciletí bylo císařských řezů kolem 10 %. V současnosti je to celorepublikově kolem 25 %. A jsme na tom v rámci Evropy ještě velmi slušně – jsou evropské státy, kde „epidemie císařů“ utekla kontrole a zdravému rozumu. A je velkým otazníkem, co všechno se za tak krátkou dobu změnilo. Zhoršilo se o tolik zdraví rodiček či narostly obavy a strachy maminek? Zvýšil se ekonomický status natolik, že se vaginálním porodem nechce žena vůbec zdržovat? Přibylo tolik žalob na porodnická zařízení, že se lékaři mnohem častěji uchylují k císaři z důvodu vlastních obav? Myslím, že podíl má všechno zmíněné a navíc je spektrum příčin odlišné v různých regionech, sociálních, věkových a zdravotních skupinách i porodnicích.

Jak se díváte na přítomnost otců u porodu? Komplikuje Vám práci, nebo jsou vidět spíše pozitiva?

J: Osobně vidím hlavně pozitiva. Dobu, kdy otcové viděli svoje dítě po několika dnech z okna porodnice, jsem profesně již nezažil. Takto jsem viděl jenom svoje mladší sourozence. Vtažení táty do pomoci při porodu je určitě dobré. Vidí samotný zrod nového života, vidí práci a dřinu, kterou do toho jeho žena často vkládá, a s nadsázkou říkáme, že vidí, co způsobil. Nejhorší je strach a samota a právě tu může blízká osoba přítomná u porodu velmi dobře rozptýlit. Když kvůli Covid-19 nemohli tatínci k porodu, velmi nám chyběli, protože spoustu „práce“ udělají oni – podají rodičce sklenici s vodou, přiloží jí chladný obklad na čelo, doprovází ji do sprchy, podávají ručník, pomáhají utřít. A navíc spoustě prvorodiček zkrátka pocitově chyběli. Vždyť během předporodních kurzů na to jsou všichni připravováni. Role otce ale má svoje limity a je důležité o nich vědět. I pro nás v porodnici je velmi nepříjemné být občasnými svědky uzurpátorů a manipulátorů, kteří naprosto nepochopili svoje místo a zoufalé, zpocené, strhané a vyčerpané manželce, která se dožaduje léků od bolesti nebo epidurální analgezie, s perverzním přesvědčením, že je to „pro její dobro“, všechny dostupné benefity důrazně zakazují se slovy: „Miláčku, my chceme přece přirozený porod bez zásahů a bez chemie.“ Psychopatů v populaci naštěstí není tolik. Jak asi potom bude vypadat jejich rodinný život, si nechceme ani představovat…

Jste otcem čtyř dětí a předpokládám, že jste asi byl u porodu svých dětí? Co jste pociťoval? Bylo pro Vás nějak komplikované „manévrovat“ mezi rolí lékaře a otce?

J: Bylo to krásné. A s každým dalším dítětem snad i dojemnější a krásnější. Navíc čím je člověk profesně starší, tím více ví, jak se všechno může kdykoliv zvrtnout do problému, a o to vděčnější je, když je všechno dobré a děti zdravé. S přepnutím do role otce u porodu jsem, myslím a doufám, problém neměl. To by vám řekli spíše kolegové. Ale seděl jsem zodpovědně u hlavy, do ničeho „nekafral“ a užíval si to, že s důvěrou mohu nechat vše na nich, že nemusím nic rozhodovat a nenesu žádnou zodpovědnost. A tak to dělá většina kolegů lékařů porodníků. Ale jsou i výjimky, jednoho kolegu, co si „střihl dvojroli“, také znám. A kolegyně lékařky to mají mnohem těžší. Ostatně na rozdíl od babictví – tomu se vždy věnovaly ženy, porodní báby, a je tomu tak i dnes – byli porodníci-lékaři vždy muži. A věděli proč.

V tuto chvíli bych také ráda dala slovo Vaší ženě. Jak Vy vnímáte porod a jak jste prožívala porody Vašich dětí?

V: S odstupem času vnímám porod jako jednu velkou životní výzvu, nezapomenutelnou zkušenost, která se vryje do vašich vzpomínek tak, že si i po mnoha letech vybavíte každičký detail všeho, co se dělo. Máme čtyři zdravé a krásné děti. Příchod na svět každého z nich byl jedinečný, jiný… Řekla bych, že tak trochu odpovídá i jejich povahám. :) Na všechny porody se dívám s obrovskou pokorou a s vděkem. Nic není samozřejmé. Přiznávám se ale, že jsem v trochu jiné roli. Mít u hlavy manžela (profesí porodníka) nejspíše nemá moc rodiček. :)

Co Vám nejvíce pomáhalo při porodu?

V: Můj manžel, klidný přístup všech zúčastněných, vědomí, že žádná bolest není tak hrozná, aby se nedala vydržet… a především modlitba.

Říká se, že první porod je nejhorší, druhý je rychlý, třetí komplikovaný… a různé jiné teorie. Kdybyste srovnala Vaše čtyři porody, k čemu byste došla?

V: O této teorii jsem ještě neslyšela. Každopádně mohu říci, že žádný porod není stejný. U prvního porodu nevíte, do čeho jdete. Je to naprosto nepřenositelná zkušenost. Určitě se nejedna nastávající maminka setkala ve svém okolí s tím, že jakmile odtajnila své těhotenství, tak jí ostatní ženy začaly vyprávět své zkušenosti ohledně těhotenství, porodu, kojení apod. Dnes už si můžete téměř všechno přečíst na internetu. Můžete být účastníkem nejrůznějších diskusí o těhotenství a porodu…, ale nikdo vás na porod nepřipraví lépe než vy sama. Do každého dalšího porodu jsem šla s jistou zkušeností, věděla jsem, co se bude dít… Přesto mě průběh porodu u každého z našich dětí překvapil. A není nádhernější chvíle v mém životě než pohled do očí právě narozeného dítěte, které držíte v náručí.

A jak to vidí lékař?

J: Přesně tak.

labounkovi2

Porod ale nemusí být jen obrovsky stresující a bolestivá záležitost. Vybavuje se mi zkušenost jedné maminky, která čekala své třetí dítě. Měla v těhotenství určité komplikace, nijak fatální, ale přesto měla až panickou hrůzu, že porod nepřežije. Hodně lidí se za ni tehdy modlilo, podstoupila svátost pomazání nemocných a dnes s vděčností vzpomíná, jak se pro ni porod stal velmi silným duchovním zážitkem. Zažil jste někdy i něco takového?

J: Strach je užitečný jenom do určité míry. Jakmile ji překročí, dokáže člověka paralyzovat, zničit ho zevnitř a nabourat vztahy kolem něj i v jeho okolí. Stejně tak je to s obavami o život a zdraví i v jiných záležitostech, např. při nezbytných operačních zákrocích, nejenom gynekologických. Vše se dá nějak řešit, vše se dá nějak léčit. Přímluvná modlitba dokáže měnit osudy. Apoštol Jakub ve svém listě ostatně právě k tomu vybízí…

A je něco, co my ženy můžeme udělat pro to, abychom si užily porod?

V: Věřit si, že to dokážu… Jít do toho naplno a s odhodláním… Společně s manželem, ruku v ruce a s radostí z nového života…

Za rozhovor děkuje Petra Girašková

foto: Labounkovi

 

 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu