Manželství jako řehole

rozhovor s manželi Rakušanovými

Andrea a Karel, oheň a voda, protiklady, které se přitahují, ale lezou si i na nervy; dobrodruh a sofistikovaná žena, kteří se obdivuhodně respektují a s láskou jeden o druhého pečují, aby vzápětí Andy (jak se Andree říká) lomila rukama nad tím, že Kájovi přetéká voda z napouštějícího se akvária a on v klidu telefonuje na balkoně. Jestli se ještě neumlátili vařečkou při rekonstrukci kuchyně, se dovíte v následujícím rozhovoru.

Andrea (45 let) – administrátorka webových stránek
Karel (48 let) – cestovatel, fotograf, snílek, chatař, Ferda mravenec práce všeho druhu

Na začátku si filozof Kája neodpustil glosovat:
„Pokud láska nebolí, není pravou láskou, ale falší.“
„Na otázku, jestli si manželé prošli ve svém životě krizí, nelze odpovědět jinak než ANO. Pokud by totiž řekli, že NE, bylo by to PODEZŘELÉ.“
„BŮH věděl moc dobře, proč mezi 7 hlavních svátostí dal i MANŽELSTVÍ. Mnohdy je pořádnou ŘEHOLÍ a potřebuje pomoc SHŮRY. Bylo by přímo SKANDÁLNÍ, kdyby tak FENOMENÁLNĚ UZDRAVUJÍCÍ PROJEKT, jako je manželství, nebyl POSVĚCEN svým STVOŘITELEM.“

Karel Juda Tadeáš Rakušan

Co se vám dvěma vybaví, když slyšíte slovo „krize“?

rakusanoviA: Když slyším slovo „krize“, vzpomenu si na výcvik v krizové pomoci, který jsem kdysi absolvovala, a taky na práci, kde jsem se věnovala klientům v krizi. Je to situace, která nás může silně zasáhnout – vybaví se mi třeba smrt blízkého člověka, těžká autonehoda, vážná nemoc vlastní nebo někoho z rodiny, a také krize ve vztazích, v manželství – třeba když si partneři dlouhodobě nerozumí…
K: Antibiotikum životního putování, nutná potřeba něco změnit. Krize je duchovní sérum seslané přímo od Boha. Je Božím voláním, které nahlodává zabarikádovaná temná místa lidských srdcí: „Kájo, svěř se mi se svým problémem, rád ti pomůžu.“
Krizi většina z nás vnímá jako cosi negativního, ale pokud se nad tím člověk zamyslí, má tento stav i své neodmyslitelné plus. Přiznám se, že k tomuto uvažování jsem dospěl až teprve po mnoha zkušenostech, vnitřních bojích, mnohdy i citelným odmítáním.

Kdy jste se vlastně brali? Měli jste nějaké konflikty ještě před vstupem do manželství?

A: Brali jsme se v listopadu 2001, počítám-li správně, je to už skoro 19 let, to už je doba. :) Předtím jsme spolu chodili asi pět let. No chodili – nevím, zda je to to správné slovo. Pocházíme každý z jiného konce republiky, tak jsme se spíš navštěvovali o víkendech, na delší čas jen o prázdninách, tehdy jsem ještě studovala. S tím souvisí i ty konflikty, které jsme v té době měli – museli jsme si na sebe zvyknout, vyladit se na stejnou vlnu, a pak to myslím šlo.
K: Andy to vyjádřila velmi trefně. Bylo to spíše těšení se jeden na druhého. Pokud si dobře pamatuji, měl jsem pocit, že Andreu okouzlil můj pohled na přírodu, hodně jsem na ní lpěl. Já jsem se zase těšil z tohoto nadšení. Bylo to vzájemné. Neměli jsme se denně, proto tam byl prostor pro vzájemnou jiskru, jež mezi námi přeskočila.
O tuto jiskru se v manželství, kdy jeden druhého vidí prakticky denně, musí bojovat modlitbou a vděčností jeden za druhého. Píšu-li bojovat, musím být připraven, že se to neobejde bez slz, ran (především duševních) a potu.

Bavili jste se někdy o tom, co budete dělat nebo jak byste řešili těžkosti, které mohou později ve vztahu přijít?

A: Zkoušeli jsme to, mám ale pocit, že to moc nešlo. Prostě nešlo přemýšlet, jak se zachováme v situacích, které teprve nastanou…
K: S odstupem času si uvědomuji, že blok plánovat něco do budoucna jsem měl já. Mám ho v podstatě doteď. Řeknu-li si, že zítra se pustím do té či oné činnosti, nikdy nebo ve většině případů to nevyjde. Na druhou stranu rozloučím-li se s nějakou myšlenkou, objeví se jako blesk z čistého nebe. Tak tomu bylo například s koupí naší chatky.

To byl přece tvůj nápad, Andy – bylas to ty, která jsi přišla na geniální nápad koupit chatu, kam by se mohl Kája utíkat. Splnila realizace tohoto počinu tvá očekávání?

A: Nápad vznikl po jedné naší dost náročné rozepři uprostřed horkého léta. Díky ní jsem si uvědomila, že takto to dál nejde, a prostě přišla tato myšlenka. Řekla bych doslova jako dar z nebe. Já jsem nejdřív navrhla, zda by si nějakou chatu pronajal, nechtěla jsem, abychom se koupí znovu zadlužovali. Nakonec jsme se po vzájemných diskuzích dohodli, že i do budoucna bude výhodné chatku vlastnit. A jestli splnila má očekávání – myslím, že ano. Kája jezdí na chatu opravdu rád, myslím, že je tam šťastný. Má svůj prostor a může se po libosti realizovat, což při své povaze potřebuje.

A jak vnímáš koupi chatky ty, Kájo? Pomohlo vám to, nebo vás to od sebe vzdálilo?

kajaK: Manželství je pro člověka, jenž byl povolán k životu, natolik náročně uzdravujícím procesem, že je velmi obtížné zvládnout ho bez emocionální očisty nebo rozptýlení. Být s druhou polovičkou 20, 30, 50 let vyžaduje nejen spoustu životních kompromisů, ale také spoustu odvahy zachovat tomu druhému důstojnost. Na první pohled se zdá, že něco odloučeného může soužití rozdělit, ale pokud nad tím pozitivně zauvažuji, vnímám to jako životní stmelení.

Co je pro vás v manželství nejtěžší, s čím doteď bojujete?

A: Pokud bych zkusila za sebe odpovědět, myslím, že je to rozdílnost našich povah a pohledů muže a ženy na některé věci. Někdy nám dlouho trvá, než se na něčem domluvíme. Cesta k tomu bývá občas trnitá, bolestná a těžká. Oba jsme, myslím, dost tvrdohlaví.
K: Jsme jak dva magnety, které se svými protipóly přitahují. Tím tvoří jeden celek. Je to mezi námi, jako když nástrojař na fréze vybrušuje přesné kolečko hodináři, jenž ho zasadí do soukolí, kterého je potřeba pro nastartování věčnosti.

Jakými krizemi jste si prošli?

A: Myslím, že k největším krizím patří ta, kterou jsme si prošli při rekonstrukci našeho bytu. Pak nevím, zda bych to nazvala krizí, protože mám pocit, že tohle se táhne delší čas a musíme se s tím vyrovnávat i teď… Těžké pro nás oba je uvědomění si, že máme každý jiné limity, každý jinak odpočíváme.
K: Jednou z našich velkých neshod byla naše rozdílná fyzická dispozice. Když je člověk zamilovaný, přijímá svou drahou polovičku se vším všudy. Ve většině případů v tomto období jde racionální uvažování, které je tolik potřebné, až na druhou kolej. Především jsem si těžko zvykal na společnou menší náročnost turistických výletů. Nakonec jsme v našem vztahu zvolili kompromis. Pokud plánujeme společný výlet, volíme pohodlnější variantu – dojet do zvolené destinace, zajistit si popřípadě ubytování, projít se po okolí a druhý den jet domů.

Kája trochu odběhl od bytové krize – jak jste to nakonec vyřešili?

andyA: To bylo v roce 2015, kdy jsme se konečně odhodlali něco udělat s naším bytovým jádrem. Já si přála novou kuchyň, v níž se mi bude lépe fungovat. I při vší naší snaze o dobrou přípravu jsme neměli moc štěstí na výběr firmy, nastaly neočekávané komplikace. Před dokončením Kája skončil v nemocnici. Nakonec to díky rodině i přátelům, kteří nám pomohli, dopadlo dobře.
K: To byla pro nás oba velká zkouška, kterou jsme si museli projít. S odstupem času přiznávám, že jsem udělal spoustu chyb, především jsem nebyl zvyklý pracovat ve dvou, což je v manželství zásada číslo 1. Teď už bych se rozhodně zachoval jinak, ale bez této zkušenosti by nebylo poznání. V závěru rekonstrukce jsem dostal virový zápal plic a skončil jsem na několik dní v nemocnici, o to to bylo pro Andy složitější. Díky Andrejčiným rodičům jsme rekonstrukci dotáhli do konce. Přiznáváme ale, že emocionální šrámy při vzpomínce na peripetie máme dodnes. Ze svého pohledu toto období považuji za jedno z nejnáročnějších v našem manželství. Obdivuji Andreu, že to s vypětím všech sil ustála. Domnívám se, že to naše manželství ve finále utužilo.

Vnímáte dnes tolik skloňovanou krizi mužství ve společnosti? Prožíváte ji taky u sebe, ve svých rodinách?

A: Moc mužů ve svém bližším okolí nemám, tak si to netroufám moc hodnotit. Řekla bych ale, že muž může prožívat krizi v situacích, kdy je potlačována jeho přirozená povaha. Chceme-li po nich, aby byli něžní, mysleli na spoustu věcí nebo více ženám rozuměli. A přitom jsou jiní.
K: Krize u mužů, ale i u žen je neodmyslitelnou součástí života, je úrodnou půdou uzdravujícího procesu, na jehož konci je vzájemná tolerance. Vyhýbat se krizi je jako vyhýbat se penicilinu, horkému čaji a posteli, když je člověku špatně a třese se zimou v horkém parném létě.
Bude to znít povrchně a hodně drsně, ale přál bych každému vztahu, aby si nějakou tou krizí prošel. Partneři by ale v žádném případě neměli zapomenout na modlitbu, Boha a přátele. Krize je jedinou cestou, jak se navzájem držíme nohama na zemi a vytrháváme plevel egoistických postojů z neprosvětlených komůrek v našich srdcích.

Máte poměrně odlišné povahy. Jak spolu vycházíte, když nemáte zrovna svůj den?

A: Já bych v těch chvílích asi nejradši někam utekla, úplně ze vztahu odešla, zkrátka ztrácím trpělivost. Pak se dost často stane, že se to otočí a jsem to pár dní nato já, kdo nemá svůj den. Jsem podrážděná, protivná, řeknu věci, které ani říct nechci, a Kája okolo mě chodí po špičkách. To si uvědomím, že jsme na tom stejně a každý potřebujeme pochopení a toleranci toho druhého.
rekonstrukceK: Největším myšlenkovým omylem lidí je, když se někdo domnívá, že krize jsou jen na škodu. Nebýt krizí, nebylo by uzdravení, nebylo by nutnosti pokory a shovívavosti k druhému, nebylo by osobního růstu. Rozdílnost a pokora při určitém myšlenkovém postoji vytvářejí efekt spojených nádob s tekutinou. Čím větší krizi lidé mezi sebou mají, tím více je potřeba pokory, shovívavosti a naslouchání druhému, aby poznali rozdílnost postojů mezi sebou.

Měl jsi, Kájo, v životě takovou tu chlapskou krizi, kdy jsi o sobě pochyboval nebo nevěděl, jak dál?

K: Co to je krize? :) Myslím to vážně, aspoň z mého pohledu. Pamatuji si na jediný moment, který bych pomyslně mohl přirovnat ke krizi. Poprvé mě vyhodili z práce a neměl jsem náhradní plán. Celý den jsem jen tak proležel doma, a pokud si na to dnes vzpomenu, specifikoval bych to, jako že jsem přemýšlel nad nesmysly. Druhý den jsem si naplánoval nějaký výlet, který mi pomohl vyvětrat hlavu. Večer jsem zjistil, že je po krizi. Měl jsem o dalších životních krocích jasno. V druhém životním momentu, který směřoval k úzkostem, netrvalo ani 10 minut, sebral jsem se, a přestože venku lilo jak z konve, sbalil jsem plavky a šel se vykoupat na přehradu. Když jsem se poprvé a naposled na čas rozešel s Andy (pak jsem si ji stejně vzal), druhý den jsem vytvořil svůj nejdelší životní rekord v pochodu, 41 kilometrů za 12 hodin a 45 minut. Co dělaly mé nohy druhý den, se prosím neptej. :) A bylo po krizi, jestli se tomu krize dá říkat.

Pomáhá ti Andy překonávat těžkosti?

K: Moc se o to snaží, mnohdy mi to nesmírně pomáhá. Jsem přesvědčen, že se za daný problém modlí. Pomoc tedy vnímám především v duchovní rovině. Já jsem ale dost silný singl, který si své potíže musí zpracovat sám. Hodně jsem se nad svou povahou zamýšlel, xkrát jsem to promeditoval v přírodě, kde cítím zpětnou vazbu shůry nejsilněji.
Já to prostě v životě tak sólo postavené mám. Zrovna nedávno mě dost brzy ráno probudila nějaká potíž, neměl jsem sílu ji prodiskutovat ani s Andy, ani s nikým jiným. Náhodně jsem otevřel Bibli a začal jsem číst tam, kam se oči upřely. Po dvaceti minutách ze mě vypadla slova:
TO BYLO SLOVO NAHRAZUJÍCÍ 1000 PSYCHOLOGŮ DOHROMADY.
Poté jsem usnul a probudil jsem se ráno, do růžova vyspaný. Zní to asi sebestředně (nepotřebuji druhé obtěžovat svými problémy), ale já jsem se tímto způsobem naučil řešit své obtíže.

Jak se dá chlapovi pomoci, když má krizi? Máte na to nějaký manželský recept?

A: Každý z nás má svou strategii, jak krizi zvládnout. Můj manžel ji myslím nejlíp zvládá fyzickou námahou, potřebuje to vychodit, jít do přírody, něco dělat a hlavně asi věci moc nerozebírat.
K: Pomoci se dá vždycky. V tom problém není. Otázkou je najít ten správný způsob, a to je mnohdy nerozlousknutelným oříškem pro pomáhajícího. Je velmi důležité respektovat potřeby druhého, což při tvrdohlavé povaze moc nejde.
KAŽDÝ NA TOMTO SVĚTĚ JE JEDINEČNOU OSOBNOSTÍ, která má svá nezaměnitelná specifika a svůj vlastní pohled na danou situaci. To se musí respektovat za každou cenu.
Receptem na mé chlapské potíže v krizi je nechat mě vytrucovat se, abych si cestičku, jak z toho ven, našel sám. Někdy to trvá kratší, někdy delší dobu. Sám za sebe si troufám tvrdit, že Andrejka má se mnou jednu jistotu, vždy mě najde někde zakukleného v přírodě.

Za rozhovor, ochotu a otevřenost děkuje Šárka Chlupová

foto: Šárka Chlupová a Pavlína Novotná

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu