Být s lidmi

rozhovor se sr. Pavlou

Sestra Pavla je řeholnicí z Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul v Kroměříži. Členkou kongregace je 25 let. Vystudovala střední zdravotní, střední pedagogickou školu a teologickou fakultu, a jak sama říká, všechny tyto obory se jí v životě hodily. Pracovala jak s dětmi v mateřské škole, tak s nemocnými v nemocnici, která patří přímo kongregaci Milosrdných sester.

Jak jste se dostala k práci nemocniční kaplanky?

To je zajímavá otázka. (usmívá se) Zpočátku jsem pracovala jako zdravotní sestra. Práce s nemocnými mi byla vždy blízká. V Olomouci se otevíral kurz pro nemocniční kaplany. Sestra Damiána, která je tady vrchní sestrou, mi ho nabídla a já si řekla, že do toho půjdu. Na kurzu jsem se dozvěděla hodně informací o doprovázení nemocných i o zdravotnictví. Něco už jsem samozřejmě znala ze své předcházející praxe. V té době mi také zemřel tatínek, což pro mě byl jeden z výrazných životních mezníků. Vím tedy, jaké to je, když lidem zemře někdo blízký. Více se vcítím do prožívání příbuzných i pacientů ležících na lůžku. Absolvovala jsem úspěšně kurz a obdržela oficiální dekret. V naší farnosti si někdo posteskl, že marně hledal ve státní nemocnici kontakt na kaplana nebo na kněze… Shodou okolností v tom samém týdnu se mi ozvali z Olomouce, jestli nechci zastávat funkci nemocničního kaplana v kroměřížské státní nemocnici. Brala jsem to jako znamení, že jsem na tuto roli připravená.

pavlaCo podle Vašich zkušeností v podobné situaci příbuzným pacienta nejvíce pomáhá?

Je dobré, aby v této situaci mohli s někým mluvit o tom, co prožívají. To jim potom může hodně pomoci tuto těžkou životní situaci zpracovat a přijmout.

Jakou kvalifikaci tedy potřebuje člověk, který má zájem stát se nemocničním kaplanem?

Nezbytným předpokladem je absolvování kurzu, o kterém jsem mluvila. To je nutnost, protože v našich podmínkách panuje ze strany nemocnic stále ještě značná nedůvěra k nemocničním kaplanům. Přitom ve světě už je to poměrně běžné. Tento kurz také předpokládá teologické vzdělání ukončené aspoň titulem bakalář. Nakonec jsme tedy s arcibiskupstvím sepsali smlouvu a nemocnice, i když nebyla zpočátku moc vstřícná, moje působení povolila. Začátky byly někdy krušné, také kvůli tomu, že jsem nebyla zaměstnancem nemocnice. Nemocnice mi pouze povolila vstup na oddělení. Což znamenalo, že v době chřipkových epidemií, kdy se v nemocnici vyhlašuje karanténa, mě tam vůbec nepustili a já měla pak dva měsíce prázdnin. (smích)

Od koho z nemocnice vzešla iniciativa na zavedení role kaplana?

Do státní nemocnice již dříve chodil kaplan, pan Pavel Čep. Personál už byl na něj zvyklý. Potřeba jako taková pocházela především z místní farnosti, kde si lidé uvědomovali, že nemocný člověk není „jen věc“. Jeho problém není „pouze“ zlomená ruka nebo noha, ale tito lidé mají často bolavou duši. A největší iniciativa podle mě vzešla přímo z olomouckého arcibiskupství. To nabídlo službu kaplana nemocnici a ta nakonec souhlasila. Jakmile jsem začala do nemocnice chodit, pátrala jsem v její historii po tom, jak to tam fungovalo dřív. Vím, že když před asi sto lety vznikla, pracovaly v ní Křížové sestry. Bylo jich tam hodně. Bydlely v klauzuře, pracovaly na rentgenu, na operačním sále. Doktoři je měli rádi, protože je mohli kdykoliv zavolat do práce a spolehnout se na ně. Sestry byly neustále po ruce. Budova, ve které žily, dodnes v areálu nemocnice stojí. V jejích prostorách se nacházela dokonce kaple. Někteří již starší pacienti a lékaři na jejich působení i dnes vzpomínají. Jako čerstvou kaplanku mě lákala myšlenka, aby se obnovila kaple v areálu nemocnice. Mluvila jsem o tom i v rámci pravidelných setkání kaplanů v Olomouci. Tam mě upozornili, že se o něco takového nemám sama pokoušet, snad jen požádat pacienty, aby do nemocnice posílali pochvalné dopisy o mojí práci a v nich žádali o zřízení kaple. Dodneška nepřišel ani jeden, nicméně kapli už máme. (smích)

Jak se to podařilo?

Vedení jednoho dne obdrželo podnět od hejtmana Zlínského kraje, pana Čunka, že by bylo vhodné zřídit v nemocnicích kaple. V Kroměřížské nemocnici na to pohotově zareagovali. Zavolali mi a já jsem informaci předala do místní farnosti sv. Mořice, která se pak v čele s panem děkanem Josefem Lamborem a místním administrátorem Vítkem Pořízkem pustila do práce. Mladá studentka architektury Klára Mačková vypracovala pěkný návrh prostoru. Následná jednání se ale dost vlekla. Prosila jsem mnoho lidí, včetně pacientů, řádových sester a farníků, aby se za to modlili. A skutečně do dvou let se v Kroměříži otevřela kaple Božího milosrdenství. Věřím, že jsme tehdy měli skutečně velkou pomoc shůry. Jakmile kaple vznikla, dostala jsem též pracovní dohodu s Kroměřížskou nemocnicí. Tím pádem nosím visačku, bílý plášť a mohu být u nemocných i v době karantény.

pavla2Podle čeho si vybíráte, koho navštívíte?

V některých velkých nemocnicích má pacient možnost už při vyplňování vstupního dotazníku sdělit, jestli si přeje návštěvu kněze nebo kaplana. Tady v Kroměříži to zatím není. Já jsem zpočátku navštěvovala pacienty sama, podle své volby. Postupem času si na mě pomalu zvykají jak pacienti, tak i personál a už vědí, že pokud budou potřebovat, můžou se na mě obrátit. Oddělení, kde máme kapličku, je velmi příjemné, plné dobrých lidí. Zdravotní personál mi už někdy doporučuje, za kým bych měla zajít. Vnímám, že to, co u nás poměrně nová funkce nemocničního kaplana potřebuje, je osvěta. Dokládá to i má vlastní zkušenost. V Kroměříži probíhal ve spolupráci se střední zdravotnickou školou paliativní kongres, kde mimo jiné vystupovala i paní doktorka Hošťálková, která tam velmi hezky mluvila o úloze a působení nemocničních kaplanů. Celý kongres i její příspěvek měly pozitivní ohlas i z řad lékařů, kteří byli upřímně překvapení, jak vlastně může kaplan v nemocnici působit.

Jak probíhá Váš kontakt s pacienty? Jaké jsou reakce nevěřících lidí?

Zpočátku to bylo náročné. Ani sebelepší kurz vás nepřipraví na všechno. Každý si musí najít svoji vlastní cestu. Osobně většinou říkám pacientům, že k nim přicházím na návštěvu. Naše setkání probíhá především na rovině přátelského rozhovoru. Jsem typ člověka, který více naslouchá, než mluví. Během rozhovoru se pak snažím vycítit a objevit důležité momenty a věci, které zůstávají nevyřčené, případně nedořešené. K nim se pak společně vracíme. Někdy se i u nevěřících lidí podaří zasít alespoň malé semínko evangelia, třeba prostřednictvím vhodně použitého podobenství. Prvotním posláním nemocničního kaplana však není evangelizovat, ale být s lidmi v jejich utrpení. Inspiroval mě životní příběh a poselství Viktora E. Frankla. Muže, který přežil koncentrační tábor a objevil význam hledání smyslu života. Sám na sobě si ověřil, že pokud ve svém životě člověk najde smysl, pro co žít, pak přežije všechno.

Setkala jste se někdy i s odmítnutím?

Samozřejmě. Nestává se mi to sice příliš často, ale stává se to. Pro některé lidi je i samotná osoba nemocničního kaplana něco neznámého. Zpravidla si představují, že kaplan musí být kněz. U jednoho pána, za kterým jsem přišla, jsem zpočátku viděla ve tváři zděšení, jako by se bál, že když k němu jdu, tak je na tom tak špatně, že určitě brzy umře. Nakonec si nechal vysvětlit, že ho jdu opravdu jen navštívit. Dohodli jsme se, že se za něj pomodlím, protože jsme druhý den shodou okolností jeli do Krakowa. A on hned začal vzpomínat, že v Krakowě se hrával fotbal. Když jsem za ním přišla za pár dní, bylo vidět, že se jeho přístup změnil. Byl už takový rozzářený a usmíval se na mě. Celkově se dá říct, že se přístup pacientů ke mně postupně mění. Zpočátku byli nedůvěřiví, ale když zjistili, že se je nesnažím do ničeho nutit, odkládají svůj strach.

Jaké úkoly zahrnuje služba kaplana v nemocnici?

Především jsou to návštěvy a rozhovory s nemocnými, jejich příbuznými a s personálem nemocnice, přinášení Eucharistie a zprostředkování návštěvy kněze, pokud si to nemocní přejí. Tím jim poskytujeme duševní a duchovní podporu.

sestraKolik žije v Kroměříži celkem sester Vaší kongregace?

Celkem devět. Z toho dvě pracují v nemocnici – sestra Damiána a sestra Františka. Pak máme ještě dvě sestry ve Frýdku-Místku.

Jakým způsobem probíhá Vaše další vzdělávání po absolvování kurzu?

Pravidelně jednou za dva až tři měsíce se scházíme v Olomouci. Máme svoji supervizorku, která nám pomáhá se sdílením našich zkušeností a starostí. V případě potřeby jí můžeme i zavolat. Sama jsem toho zatím nevyužila, ale myslím si, že je to důležitá a prospěšná podpora. Máme povinnost se aspoň jedenkrát za rok zúčastnit vzdělávacích konferencí. Jsou nabídnuty různé vzdělávací kurzy, semináře. Existuje i dobrá literatura.

Myslíte, že je práce nemocničního kaplana posláním na celý život? Vychováváte například cíleně své nástupce?

Na arcibiskupství stále hledají nové kaplany, nabízejí tuto službu. Řekla bych, že to je podobné jako v mnoha dalších oborech v dnešní době. Kaplanů je nedostatek. Určitě by nás bylo potřeba víc.

Jak vypadá Váš pracovní týden?

Podle dohody mám v nemocnici odpracovat 12 hodin týdně. Mám ještě další povinnosti v naší kongregaci. Starám se o záležitosti spojené s chodem domu, pořádáme duchovní obnovy a formační kurzy. Jsem typ člověka, který si hlídá vlastní hranice. To byla jedna z věcí, které nás v kurzu učili – že je nutné nastavit si hranice, aby člověk při této práci brzy nevyhořel. Pak by totiž nedokázal už nikomu pomoci. Na druhou stranu, když to jde, snažím se být s pacienty naplno. Často se modlím k Bohu: „Pane, pošli mě tam, kde je to opravdu potřeba.“ Stává se, že pak vidím, že rozhovor se mnou pacienty trochu povzbudil, uklidnil, potěšil. Personál nemocnice nemá mnoho času si s nimi povídat. Já jsem navíc zdravotní sestra, takže jim můžu některé věci i vysvětlit. Někdy pomáhá vnést do jejich situace trochu odlehčení nebo humoru, ten skutečně skvěle rozpouští strach a nervozitu.

Vnímáte Vy sama, že je pro Vás tato služba v něčem přínosem?

Dává mi to hodně, především pocit velkého naplnění. Zároveň si uvědomuji, že jsem pro tuto službu potřebovala dozrát a získat životní zkušenosti. Kdybych se do ní pustila jako mladší, nejsem si jistá, jestli bych na to měla. Teď si ale užívám krásné období služby. Jestli to budu dělat celý život? To nevím, jak Pán Bůh dá.

Ptala se u kafe celá redakční rada. Děkujeme.

foto: Filip Fojtík a Jana Hajdová

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu