Respektovat druhého

rozhovor s manželi Škrdlíkovými

Na Svatém Hostýně se setkávám po večerním programu s manželi Škrdlíkovými. Účastní se zde čtvrtého víkendu Animára, což je dvouletý formační kurz animátorů rodin. Pořádá ho naše olomoucké Centrum pro rodinný život a animátoři se po jeho absolvování věnují jako dobrovolníci rodinám ve svém okolí ve spolupráci s místním knězem nebo děkanem, často také spolupracují s naším centrem na dalších aktivitách. Škrdlíkovi jsou trochu netypickými účastníky, protože jeden z nich je nevěřící, ale během jednotlivých částí programu zapadá mezi ostatní účastníky a aktivně se zapojuje do všech činností… Oba si pochvalují příjemnou atmosféru kurzu a zajímavé přednášky i diskuse. Mě však zajímá pohled na jejich manželství.


Manželé Jarka a Pavel Škrdlíkovi žijí s rodinou v Uherském Brodě. Jsou manželé 25 let, mají spolu 3 děti (2 dcery a syna – 23, 22 a 20 let). Pavel je řidičem z povolání a Jarka pracuje už 14 let v Centru pro rodinu.

Jak jste se seznámili?

P: Poznali jsme se na oslavě narozenin naší společné kamarádky. Až později jsme se dozvěděli, že naše setkání bylo z její strany tak trochu „zinscenované“.
J: Samozřejmě nás „náhodou“ posadila vedle sebe. Oslava, kdy jsme se s Pavlem seznámili, se uskutečnila na začátku prosince, v lednu mi tragicky zemřel bratr, brzy poté taťka onemocněl a v květnu zemřel. Přišla jsem v krátké době o dva blízké členy rodiny a v těchto těžkých chvílích jsem se měla o koho opřít. Zpětně vidím, jak to vše měl Bůh načasované…

skrdlikovi1Jarko, byla jsi v té době věřící?

J: Ano. Vyrůstala jsem v tradiční katolické rodině. V době, kdy jsme se s Pavlem seznámili, jsem dálkově studovala první ročník křesťanské výchovy na teologické fakultě.

Jaké jsi měla představy o svém budoucím partnerovi? Byla v nich zakomponovaná i otázka víry?

J: Samozřejmě byla. Nedovedla jsem si představit, že bych si vzala nevěřícího partnera. Když si někdo v mém okolí bral někoho nevěřícího, nechápala jsem to (usmívá se). A vidíte, nakonec to se mnou dopadlo úplně stejně.

Jak jste vychovávali své děti?

P: Už před svatbou jsme se s manželkou shodli, že naše děti budou mít křesťanskou výchovu. V otázkách víry se jim samozřejmě víc věnovala ona. V jiných oblastech jsme se snažili na výchově podílet rovným dílem, i když žena s dětmi trávila více času. Já kvůli svému zaměstnání trávím a trávil jsem spoustu dní v týdnu na cestách.
J: Když se náhodou stalo, že jsme se v něčem neshodli, co se výchovy týče, tak jsme se vždy snažili respektovat autoritu toho druhého. Nakonec se nám vždycky podařilo dojít k rozumnému kompromisu.

To zní úžasně… Chodí dnes Vaše děti do kostela? Jak to mají s vírou?

J: V současné době je to s nimi trochu složitější. Momentálně do kostela pravidelně nechodí ani jeden z nich. Myslím si ale, že svým způsobem Boha hledají. Svědčí o tom i fakt, že naše nejmladší dcera se rozhodla studovat religionistiku. Momentálně je v prvním ročníku.
P: Je vidět, že na nich naše křesťanská výchova zanechala následky. (Oba se smějí.)

Jarko, litovala jsi někdy toho, že je Tvůj manžel nevěřící?

J: Že bych toho přímo litovala, to se říct nedá. Spíš mě někdy mrzelo, že nemám svou víru s kým sdílet. Když jsme s dětmi chodili do kostela – nejvíc jsem si to uvědomovala o Velikonocích nebo o Vánocích –, mrzelo mě, že jsme tam sami. Zvlášť když jsem tam viděla celé rodiny našich známých. Vždycky jsem si ale uvědomovala, že jsem to věděla už ve chvíli, kdy jsem se rozhodla do vztahu s ním jít.

Dostávali jste se, teď nebo v minulosti, někdy do sporu ohledně výchovy dětí?

J: Myslím si, že víceméně ne. Vždycky jsme respektovali názor toho druhého. Když se nám něco nelíbilo, vyříkali jsme si to spolu. Navíc jak už Pavel říkal, vychovávala jsem děti hodně sama, protože vzhledem ke své práci byl doma většinou jen o víkendu.

Pavle, jaký vztah s Tebou mají děti? Bavíte se spolu někdy o víře?

P: Neprobírali jsme to spolu pravidelně. Samozřejmě občas na téma víry padlo pár slov, ale spíš dřív, kdy byly menší. Časem pochopily a přijaly to, jak to v otázce víry u nás doma je. Pak už jsme se k tomu nevraceli.

Co je podle Vás důležité v případě rozdílných přístupů ve víře mezi manželi a v rodině?

P: Důležitá je hlavně vzájemná tolerance – nesnažit se za každou cenu prosadit vlastní názor.
J: Pro mě jako věřícího člověka je zásadní, že manžel respektuje moji víru. Když náš syn Jožka chodil do první třídy, přišel za mnou jednou s otázkou: „Proč já musím chodit do kostela, když taťka nejde?“ Dodnes si pamatuju, jak mu to Pavel vysvětlil. Řekl mu: „Teď jsi ještě malý. Maminka si přeje, abys tam chodil, proto tam teď musíš jít. Až budeš velký, sám se rozhodneš, jestli chceš chodit do kostela nebo ne.“ Pokud vychováváte děti ve víře, je podpora vašeho, byť nevěřícího, partnera velmi důležitá.

skrdlikovi2Co byste doporučili párům, které se chtějí vzít, ale mají rozdílnou víru?

P: Myslím si, že rozhodující je vždycky láska. Pokud jsou o své vzájemné lásce přesvědčeni, ať jdou do toho.
J: S tím souhlasím. Ještě bych chtěla dodat, že je ve vztahu s nevěřícím partnerem zásadní ujistit se ještě před vstupem do manželství, že ho nebude podrážet při výchově dětí, a ujasnit si, jaké jsou jejich priority. Je důležité hledat vyváženost – co chci, ale i pro vztah s nevěřícím (nemůžu být všude, kde bych chtěla). Je třeba přemýšlet a zvažovat, co je dobré pro naše manželství.

Pavle, je podle Tebe výhoda nebo nevýhoda, že máš kolem sebe věřící rodinu?

P: Vidím to spíš jako výhodu. Podle mého názoru křesťansky vychovávané děti dělí větší vzdálenost od některých nebezpečí, jako jsou např. alkoholismus nebo drogy.

Čeho si na sobě navzájem vážíte?

P: Na své ženě si vážím jejího smyslu pro rodinu a úžasného vztahu k dětem.
J: Vím, že Pavel by pro děti udělal maximum. Taky si cením jeho tolerantního přístupu k mé víře, který projevoval už od začátku našeho vztahu. Podporoval mě při mém studiu a i teď v mé práci, kde se věnuji věřícím rodinám. Toho si moc vážím.

Za rozhovor děkuje Markéta Matlochová

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu