Poslání si nevybíráme, ale musíme vykročit… s radostí

rozhovor s PhDr. Janem Stříbrným

Při plánování tohoto čísla jsme měli dilema, jak kromě svatých zohlednit různá výročí, která s nimi také souvisí. V posledních letech jsem při studiu měla možnost se osobně setkat s výjimečnými osobnostmi, které jsem předtím znala pouze z literatury (Jaroslav Med, Jan Jakub Zahradníček a další), proto jsem ani chvíli neváhala… Kdo jiný než církevní historik by k tomu měl co říci? O svatých říká, že je jako autorizované vzory potřebujeme, protože většina z nás je nejistých, neumí si sama najít cestu nebo pro něco zahořet… S opravdovou vášní pak hovoří o těch, kteří tu (s námi) žili teprve nedávno.

Připravujete k vydání knihu Mučedníci a oběti pro Krista s podtitulem Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století. Co bylo impulsem k práci na takovém rozsáhlém díle?

Impuls byl dvojí. Tím prvním byla výzva papeže Jana Pavla II. V roce 1994 vyšel jeho list Tertio millennio adveniente, jímž se snažil připravit církev na nástup třetího tisíciletí. Kladl tam velký důraz na zkušenost druhého tisíciletí a zvláště pak 20. století, které bylo znovu stoletím mučedníků – a to napříč církvemi a v mnoha zemích světa. Mě to zaujalo, představovalo to pro mě otázku i výzvu. Druhým impulsem byla moje životní zkušenost a práce jakožto církevního historika 20. století s tím, že jsem měl ještě příležitost se setkat s osobnostmi pronásledované a zkoušené církve, jako byli Josef Zvěřina, Oto Mádr, ale i laici jako Václav Vaško a řada dalších.

stribrnyJako následující generace jsem byl zapojen do jejich aktivit před 90. rokem i po něm a postupně jsem si uvědomil, že vlastně přebírám štafetu na nějakých dalších řekněme dvacet let. Bylo mi jasné, že jejich svědeckou zkušenost je ve svobodných podmínkách potřeba pravdivě zachovat, ucelit a pojmenovat její smysl. Po deseti letech působení v České křesťanské akademii se to ukázalo jako nosný úkol do závěrečné etapy mého profesního života. Podpora přišla z německých zdrojů (především od Renovabis) a rozběhnout se to dalo díky mým kontaktům na zkušené i začínající historiky, kteří zpracovali část medailonů.

Na začátku jsem sám nečekal, že kniha bude mít takový rozsah – mapuje více než 250 osobností, a to zdaleka nejsou všichni, v případě laiků jde o výběr. Především jsem netušil, jak náročné bude zpracování, pokud bych nechtěl pouze opakovat to, co se útržkovitě zachovalo v jednotlivých dostupných zdrojích, hlavně pro období nacismu. Teprve když jsem se pustil do výzkumu, brzy jsem poznával, jak je to úkol mnohem náročnější, než se mi před nějakými deseti dvanácti lety zdálo.

Bylo pro Vás něco při práci na knize objevné, osobní?

Osobního na té cestě bylo mnoho, protože vedle písemných zdrojů, které člověk získá ze státních archivů, vyšetřovacích spisů atd., jsou za tím setkání s potomky daných laiků a v případě duchovních s jejich příbuznými a těmi, které vedli, doprovázeli… Tím celá práce získává ještě silný emocionální rozměr.

Mám-li být konkrétní, hluboce se mě dotkl třeba příběh Františka Valeny. Z materiálů zde dostupných bych toho moc nevytěžil, ale setkání s jeho blízkými, kteří odešli do exilu, mi do jeho příběhu umožnilo nahlédnout mnohem podrobněji. Nebo i „známější“ příběh Jana Zahradníčka… Přestože tu máme jeho excelentní svědeckou poezii a dochovanou korespondenci, možnost hovořit s jeho synem byla mimořádně obohacující. A pak jsou tu osobnosti martyrů z přesvědčení nebo ze vzdoru jako nedávno beatifikovaný Richard Henkes, jezuita Adolf Kajpr nebo augustinián František Augustin Schubert. Člověka takové osudy na jedné straně pozvednou, povzbudí, na straně druhé to vyvolává strachy a úzkosti, když si najednou uvědomí, co všechno to stojí.

Máte tedy nějakého „oblíbeného mučedníka“?

Takovým opravdu příkladem a vzorem se mi stal právě Adolf Kajpr, díky kterému jsem si v posledních patnácti letech více objevil jezuity.

A jak jste žil Vy sám v době komunismu?

Jako mnoho lidí mé a starší generace dvojím životem. :) Jako syn soukromého rolníka katolického vyznání jsem jenom díky roku 1968 byl přijat na FF UK a vystudoval historii. Dostal jsem nabídku pracovat v archivu Svazu protifašistických bojovníků, věnoval jsem se otázce odboje. Bylo to období opravdu sevřené normalizací, pak po 80. roce trochu volnější, takže jsme postupně mohli pronikat k materiálům a osobnostem, které měly být zapomenuty. Vedle toho jsem se v druhé polovině 70. let skrze vojnu dostal do okruhu skryté církve, konkrétně salesiánů, a tam jsem úplně zahořel. Profesní rovina byla tím pádem druhotnou, tato se stala prioritní a v tomto duchu jsem se od 26 let vyvíjel nábožensky, spirituálně i osobnostně. Jsem salesiánům velmi vděčný. Nezapojil jsem se tehdy do linie chaloupek, které dělal Karel Herbst, ale byl jsem vtažen do salesiánských part a kroužků, kde se setkávali studenti přicházející z Čech, Moravy i Slovenska, jmenovitě jsem se pohyboval v okruhu osobností, jako byli P. Josef Šplíchal, docentka Mireia Ryšková, můj nejbližší přítel Ing. Josef Trochta, synovec kardinála Trochty, a další. Díky mé intelektuální výbavě mi pak jako laikovi bylo umožněno se účastnit skryté teologické výuky, tudíž jsem deset let navštěvoval kroužek Josefa Zvěřiny. Rád vzpomínám na tehdejšího představeného salesiánů P. Františka Míšu alias Domina, který vedl kurz biblistiky – to byla fantastická, mužná, pevná postava, a pak na Benno Beneše. V tomto okruhu jsem se pohyboval celá 80. léta, dozrával jsem v něm lidsky i duchovně, objevil jsem tam i manželku, a snad to nezní příliš pyšně, když v souvislosti s tím pavlovsky říkám: „Vím, komu jsem uvěřil.“ :) To jsou mé křižovatky s Kristem. Život mě samozřejmě posunul dál, nešel jsem cestou kněžství ani salesiánského volontariátu, postupně jsem se více přiklonil k jezuitům, ovlivnily mě osobnosti jako Ludvík Armbruster nebo František Hylmar, tato spiritualita je mi teď jaksi bližší.

Jak jste prožíval události 17. listopadu 1989?

Tak normálně. J V okruhu salesiánů jsme byli vnímaví ke spoustě pozitivních signálů a velmi důležitý byl kontakt s osobnostmi, které byly silné mravně i duchovně. Doufali jsme ve změnu, ale co bylo spouštěčem samotných událostí 17. listopadu, to asi nenapadlo ani ty, kteří připravovali oslavu výročí na Albertově. Já jsem tam sestupoval shora albertovskými schody kolem 16. hodiny a zůstal jsem v horní části. Když dozněly projevy, vznikl trochu zmatek… tisíce lidí dole na křižovatce na Slupi, různě se to tlačilo a pak se jeden větší proud vydal na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy, kde se rozsvěcovaly svíce. Tam se (sice – vypustit) někteří kolem Václava Bendy na čemsi domlouvali, ale pak se dav pohnul dál, dolů z Vyšehradu a na křižovatce u Botanické zahrady ho příslušníci Veřejné bezpečnosti odklonili na nábřeží, odkud pokračoval na Národní třídu. Když jsem přišel na Palackého náměstí, říkal jsem si, no tak co, už to končí, a šel jsem domů na Smíchov. Doma jsem si pustil Hlas Ameriky – Vídeň, a tam už Ivan Medek hlásil, co se děje na Národní třídě. Takže jsem to vlastně nezažil. :) Ne proto, že bych před tím uhnul, ale to popsané putování se mi zdálo naplněním té věci. Pak se odvíjely další události, ale nebyl jsem nikde v centru dění, v organizačních týmech nebo stávkových výborech ani na univerzitě. Byl jsem taková ta šedá zóna. Až po pár dnech jsem začal chodit na Václavské náměstí na demonstrace Občanského fóra.

Když se vrátíme k Vaší knize, jak si myslíte, že by se měla dnes doba nesvobody lidem připomínat? Dovedu si představit, že ji budou číst křesťané se základním povědomím o útisku během nacismu a komunismu. Mohou po ní samozřejmě sáhnout i nevěřící lidé, nebo kolem ní naopak projdou bez povšimnutí, protože pojem svatého či dokonce mučedníka je jim naprosto cizí. Jak historii přiblížit ostatním?

Dějiny nás obklopují a prostupují. Ať si to uvědomujeme nebo ne, jsme vrženi do času. Ve chvíli, kdy toho má člověk víc za sebou než před sebou, hraje roli paměť a stejně jako jednotlivec to prožívá i každé společenství, národ… Je to paradox, že dějinnost je lidský úděl, ale současně zájem o dějiny má jen malý vzorek společnosti. To je obecný jev, netýká se to jen věřících. Dějinnost má jednu záludnost – můžete se do ní utíkat ve chvíli, kdy se vám nedaří, bojíte se budoucnosti, potýkáte se s něčím nepříjemným zvnějšku. Schovat se ale není řešení. Podstatné je porozumět sobě jako člověku dějinnému, vytáhnout si z té všeobecné zkušenosti důležité momenty, o ně se opřít, anebo se s nimi poměřit, selhání překonat. Historia magistra vitae – to je v podstatě ideál, ale v praxi se to daří jen menšině lidí. Před námi, kteří se dějinami zabýváme odborně, je úkol lidem pomáhat, aby to nacházeli co nejpřirozeněji. Věřícím pak říká papež František krásné motto: „Ohlédněte se za svojí pamětí s Kristem.“

My si kolikrát ani v církvi neuvědomujeme, jak máme z 20. století po strašně dlouhé době opět „zaseto“, takže bychom se vlastně neměli až tolik třást a obávat, jenom si ty poklady svědků víry objevit a inspirovat se jimi, abychom se napřímili. Tady je zachyceno jen nějakých 250 lidí, kteří zemřeli na následky přímé perzekuce, ale byly tu tisíce dalších, kteří trpěli a svědčili jiným způsobem. Když to vezmete jen tak zvnějšku, svatost je pro mnohé představa něčeho nedosažitelného a pro nevěřícího člověka i směšného, ale biblicky je to vlastně něco přirozené. Pavel mluví o svatých jako o těch, kteří žijí dennodenně (v přítomném čase) s Kristem – poctivě, otevřeně i kajícně. Pro věřícího to má být úplně přirozený životní program a té nevěřící většině to nedeklarovat, ale upozorňovat na to svým životem.

zelivPokud jde o to zprostředkování, problém nemáme jen z hlediska církevní historie, v postkomunistických zemích hraje značnou roli narušení kontinuity, a tedy i dějinnosti. Pro nás historiky jsou podstatné dva aspekty: odbornost a sdělnost. Ve svobodných podmínkách můžeme konečně bádat přes hranice všech tabu, zákazů a selekcí. Obnovila se pracoviště, která byla sevřena krunýřem ideologie, vznikly nové ústavy (např. Ústav pro soudobé dějiny, ÚSTR), důležitou roli hrají i oblastní archivy a muzea, instituce státní i soukromé. Hodně samozřejmě záleží na tom, kdo je vede, kdo v nich pracuje a taky, jaké zdroje mají k dispozici. Odbornost je tedy jedna věc a myslím si, že má být pro historika samozřejmostí.

Pokud jde o druhou rovinu, vlastně až donedávna se minulost předávala mluveným slovem, ale dnes máme nepřeberné množství způsobů a cest, jakými se poznatky šíří. Ta variabilita je podle mě největší problém, protože badatelská odbornost, kvalita a zodpovědnost se dá rozvíjet, kdežto sdělnost může být silně manipulovatelná. Klasické texty (knihy, odborné články) se dostanou k velmi úzkému okruhu zájemců. Nechci být skeptik, ale koho jiného než samotné badatele zajímají stohy poznámkového aparátu…? Pak je forma populární, kde si kladu otázku, jak informace předat poctivě, a forma vizuální, která ovlivňuje největší část společnosti a zvláště mladou generaci. Nebezpečí je v tom, že obraz má sugestivní vliv, ale současně je značně manipulativní. Jakákoli věc se dá podat poctivě, nebo se obrazem může selektovat, manipulovat až ideologizovat. Je to velmi citlivé, záleží na schopnostech lidí, kteří tyto prostředky používají, na jejich étosu, tzn. o co jim jde, a jejich mravní pravdivosti. To jsou předpoklady nikoli odborně historické, ale lidsky morální, před tím se nedá utéct.

Vznikají iniciativy typu Paměti národa, tj. okruh lidí, kteří začali před 15 lety shromažďovat životní příběhy formou orální historie, což je teď moderní, a vytvořili instituci, která už má slušnou autoritu. Co se týče církve, je pro nás dobré, že jsme se zase stali součástí společnosti, byť většinová společnost to často tak pozitivně nevnímá, obzvlášť v souvislosti s restitucemi. Podobně jako jiné ideové proudy a perzekvované skupiny (západní vojáci, selský stav, skauti…) bychom se měli snažit o začlenění a zbavení se komplexů, které nám vnutil minulý režim. Všechny proudy ve společnosti by se postupně měly poskládat do soudobé pospolitosti, řekl bych ani tak etnicky národní jako spíše zemsky patriotické. To, jak budeme prezentovat svůj příběh, už je na nás, nakolik jsme v tom poctiví.

V souvislosti s tím mě ovšem napadá otázka ohledně role médií…

Ano, dneska jsme médii „masírováni“ ze všech stran, v podstatě žijeme na tržišti názorů. Je to nebezpečné, protože všechno nemá stejnou hodnotu a především poctivá východiska a pravý étos. Navíc většina lidí nemá možnost si ověřovat a konfrontovat několik zdrojů informací, což je dané především časem a pak taky jazykovým vybavením. Netýká se to jen intelektuálů. Dřív se mluvilo o zdravém selském rozumu. Lidé, kteří jsou svým fortelem a povoláním nějak ukotveni, dívají se na člověka realisticky a směřují k cíli, který jim dává smysl, by měli být schopni rozlišovat mezi nepoctivostí a pravdivostí. Nemusejí mít obšírné znalosti k danému tématu, ale vnímají, co kdo a jak říká, jak zjednodušuje, jaké emoce do toho vkládá. Předpokládá to lidskou vyzrálost.

Jako věřící bychom v tomto smyslu měli mít jasno. Pokud žijeme poctivě křesťanskou víru, tj. dokážeme odlišit dobro od zla, máme jasně „definováno“, co je ctnost a co je neřest, měli bychom se poměrně snadněji orientovat. Bohužel z výzkumů i běžného kontaktu s lidmi nemám dojem, že by věřící vůči vlivu médií a různým dezinformacím byli imunnější.

Setkáváte se i dnes s tím, že Češi nevědí o akci K, o likvidaci klášterů, mučení kněží, pronásledování křesťanů a církve vůbec během totality?

Mluvil jsem o tom zeširoka, zkusím to trochu zkonkretizovat. Základem je zájem poznávat – nejen svoji současnost, ale i minulost, hledat zdroje. Druhá věc je tu minulost přijmout s dobrým i se zlým. To je teď asi největší problém v naší zemi po 30 letech demokracie. Protože během totality jenom malá část vzdorovala, větší část koexistovala a jistá skupina kolaborovala nebo dokonce byli zločinci – to máme docela pestré spektrum. Po roce 1989 se těm, kdo na tom měli zájem, podařilo dostat tu většinu koexistujících – kteří mohou cítit jakousi vinu za drobná uhýbání, nestatečnost, přizpůsobení se, mlčení, hlasování tu či onde – do role rukojmí, aby tak zakryli protagonisty totalitní moci, eventuálně i ty zločince. Byla to poměrně cílená snaha, což vidíme i na tom, jak je interpretována spolupráce s StB. Na druhé straně se podařilo objevit mnohé statečné, kteří mohou být zdrojem povzbuzení, dostali se do podvědomí (např. zásluhou Jiřího Stránského), vznikly cenné dokumenty i seriály jako Ztracená duše národa. Ale v posledních deseti letech to bylo jaksi zastřeno účelovými argumenty, že už je to daleko, a mladá generace se s tím vlastně nesetkává přirozeně. Žijeme v rozpačitém čase, kdy jsme se s minulostí nevyrovnali, protože mj. měly být, ale nebyly pojmenovány zločiny a jejich aktéři. Nutně by se nemuseli odsuzovat k vysokým trestům, na většině už si stejně „nebylo co vzít“. Tím nepojmenováním jsme ale pro širokou veřejnost nedefinovali, co bylo dobře a co špatně. Ten ideální čas minul a teď se k tomu bude muset znovu propracovávat mladá generace na pozadí krize současné společnosti. Bude hledat příčiny, motivy… V podstatě v žádné postkomunistické zemi se nepodařilo plně prosadit to, co mohlo nastupující demokracii prospět. Komunismus totiž na rozdíl od nacismu nebyl poražen a souzen. Protagonisté minulé moci se jaksi aklimatizovali v novém prostředí a stíny svých činů zametli pod koberec. Především tu ale chybí jasné vzory k následování, a to je i problém církve. Neměli bychom dopustit, aby se nám minulost slila do nějaké šedi, alespoň ty kladné postavy, oběti svědomí bychom si měli připomínat.

Nezájem většiny mladých je ovšem problém, oni si žijí svůj zážitkový život. Carpe diem. Těžký prezentismus. A zároveň nedůvěra v budoucnost, což jsou přímo vražedné ingredience. Tím nechci strašit, ale demografický vývoj je jasný ukazatel. A ten problém začíná už v rodině, nelze to dávat za vinu jen vzdělávacímu systému. Snad aspoň ti zodpovědnější mladí si uvědomují, že to tak nejde donekonečna, že budeme žít „chudší“ život, tzn. odřeknu si, abych… A u tohoto by podle mě církev měla být přítomna – především posilovat naději.

Minulost pak opravdu může být povzbuzením ve smyslu, že tu byli a jsou vždycky lidé, kteří vzdorují a zůstanou pevně, svobodně na svém, a současně varováním, že takové časy se vracejí, pokud společnost zapomene na pravé hodnoty života, pokud zabředne v tom pozemsko-materiálním a nedívá se alespoň nad horizont, jak říkal Havel, nebo nesměřuje přímo k vertikále. A o to jde – jestli umíme znovu vzbudit touhu po ideálu, který přesahuje. Týká se to i krásné literatury. Když jsem se potkával s Jaroslavem Medem, ptal jsem se ho, jestli čte současnou literaturu. Říkal: „Musím, ale na člověka z toho padá deprese.“ Nestačí nabídnout jenom příběh, byť zajímavý, bez východiska…

Myslíte, že jsme v dnešní svobodné společnosti něčím ohroženi podobně jako v nesvobodě?

Myslím si, že pro každou dobu by mělo být platných několik pilířů, a pokud jsou oslabeny, znovu narůstá riziko pro lidi, kteří žijí přítomnost přesažně, resp. otevírají se budoucnosti. Jedním z pilířů jsou morální pravidla. Pro křesťana jsou ukotvená v desateru, a pochopitelně radikalizovaná blahoslavenstvími. Vnímám to jako vážný deficit, který si neseme z doby nesvobody, protože v ní se velká část lidí snažila prostě ustát svůj život, nezdůrazňovat některá pravidla – neříkám je opustit, to už je za hranou, a zvykali si na kompromisy při rozhodování, de facto jistou průměrnost. Domnívám se, že je zásadní, abychom jako lidé věřící tato morální pravidla vraceli do reality.

Jako další problém vidím ulpívání v materialismu. Jako psychosomatické bytosti musíme žít v tomto světě, ale pokud si ten pohled k horizontu, potažmo k vertikále necháme vzít, zůstaneme sevřeni v bezvýchodnosti konzumismu. A třetím, velmi palčivým problémem je podle mě chápání svobody. Minulým režimem jsme byli zbaveni zodpovědnosti a odvykli jsme si „sloužit“ celku, takže svoboda se pro mnohé stala nárokováním si práv pro sebe sama, biblicky řečeno svévolí. Ale protože jsme bytosti vztahové, individualismus vede často k tomu, že si pak člověk sám se sebou neví rady. Daly by se jmenovat další věci, ale tyto tři vnímám jako nejpalčivější varovné symptomy, z nichž bychom se měli snažit co nejrychleji vyjít.

Jak potom vidíte budoucnost církve v České republice? Na čem by měla nejvíce zapracovat?

Z toho, co jsem teď řekl, mi vychází, že pokud církev má být „kvasem, solí země a světlem světa“, klade to na nás velký nárok. Svým způsobem je to odvaha jít proti většinovému proudu v pohledu na život, hodnocení úspěšnosti, smyslu života, spokojenosti… A týká se to obecně lidí víry, zvláště všech křesťanů, nejen katolíků. Po zkušenostech, které jsem popsal, se osobně cítím velmi vděčný, že jsem byl pozván k tomuto životnímu dobrodružství a jsem v něm šťastný.

stribrny2Myslím si, že je důležité se ztotožnit s obrazem církve jako Božího lidu, tak jak ho definoval II. vatikánský koncil, protože to předpokládá odpovědnost každého věřícího za Boží věc. Každý pokřtěný má být svědkem, misionářem, má být otevřený a spoluprožívat radosti i bolesti lidí kolem sebe. S tím souvisí svědectví osobní víry, a proto naší základní misií je žít dobrý život. Nejde to bez duchovního zakotvení mj. skrze rozjímání Písma, adoraci, díkůvzdání. Jen tak můžeme čerpat energii a entuziasmus, který by měl být ne bláznivý, ale přirozený, radostný… to, čemu se říká optimismus, ale v podstatě jde o naději a důvěru.

Další věcí je odvaha, vůle nepoddat se, neuhnout. I ve svobodných podmínkách se setkáváme se zesměšňováním až zastrašováním, ale ve srovnání s časy nedávnými nám toho zas tolik nehrozí. Důležité je duchovní a morální ukotvení – osobní věrohodnost.

Potřebujeme jednak stabilitu, jednak dynamismus. Nelze to stavět proti sobě. Stabilita předpokládá objevení kořenů, s tím souvisí i ta historie, ale také poznání a přijetí církve jako hierarchického společenství, pochopení a prožívání liturgie a rituálů stejně jako lidové zbožnosti… Tedy objevování kořenů s oním pokladem tajemství – mystéria, které máme v eucharistii. Je tu ale zároveň nebezpečí, abychom neustrnuli v instituci jako úřadu, který má představu, že stabilitu pro budoucnost zajistí jenom z lidsky opakovaných podnětů a pravidel, které jsou nám dány. To je ten velký příběh Krista, který tepe farizeje, přestože jim byl nejblíž a nejvíc si jich vážil, ale káral je pro to ustrnutí v lidských představách o podobě věcí Božích.

Dynamismus pak současný papež zdůrazňuje v pojmu Božího lidu na cestě. Krizové společenské jevy nejsou novinkou současného světa, táhnou se od 1. světové války, kdy se rozpadl patriarchální systém, a od té doby svět hledá sám sebe, teď to jen graduje. Ale pojem Božího lidu na cestě je vlastně výzva – k následování Krista, svědectví o něm vlastním životem. V tomto naprosto rozumím papeži Františkovi, když zvláště mladé burcuje, aby si obuli pořádné boty, nejlépe pohorky, a stali se protagonisty dějin, aktéry proměny a budování dnešního světa (Krakov 2016).

Dalo by se to shrnout do pojmu maximální křesťanství. Vzpomínám si na text Josefa Zvěřiny z roku 1946, kde říká, že křesťanství středních poloh současného člověka neoslovuje, je třeba plného nasazení pro Krista. Žilo ho tolik našich předchůdců, zvláště těch perzekvovaných. Když mluvíme o Božím království, víme, že to má být náš cíl. Někdy zatoužíme či se rozněžníme nad tím, jak to bude krásné na těch rajských lučinách, ale v praxi života upadáme do pragmatismu a skepse, protože naše představivost nedokáže překonat tu základní limitu, fakt, že „směřujeme ke smrti“. Nasazení pro Boží království přes hranice smrti má být znamením věřícího. Není to nic tajemného, je to naplňování Kristovy výzvy vrůstat do něho reálným a velmi praktickým způsobem už tady na zemi, propojeným s důvěrnou modlitbou, sebeovládáním, sebeomezením, blízkostí k druhým lidem s jejich starostmi a radostmi… Prosme Ducha svatého o dar rozlišování, kdy je potřeba dělat jedno a kdy to druhé. S tím souvisí i jakési přirozené prorocké poslání… Ale zase bychom neměli být jenom proroky tepajícími (jeremiášovskými), nýbrž také laskavými a povzbuzujícími (izaiášovskými). Když pak člověk dosáhne určitého naplnění, má si říci – magis. (A to je zase ignaciánské. :))

Za rozhovor upřímně děkuje Jana Hajdová

foto: Jana Hajdová

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu