S barvou ven

rozhovor s paní Lucií

Lucii je 35 let. Po vyučení pracovala 15 let ve firmách zaměřených na automobilový průmysl. Přednedávnem dokončila kurz sanitáře a momentálně pracuje v léčebně dlouhodobě nemocných.

Z jaké rodiny pocházíte? Jak vzpomínáte na své dětství?

Myslím, že jsem měla celkem hezké dětství. Většinu času jsem prožila se svými sourozenci u babičky. Mám dva mladší sourozence, sestru a bratra. Naši rodiče jsou rozvedení. Jsem za svou rodinu moc ráda a nic na tom bych neměnila.

Pamatujete si, kdy jste si uvědomila, že Vás přitahují ženy?

Ano, celkem přesně. Bylo to už ve školce, bylo mi asi 5 let. Vzhlížela jsem k paní učitelce. I když v té době jsem to samozřejmě neuměla přesně popsat. Naplno jsem si to uvědomila na základní škole, když jsem se zamilovala do jedné spolužačky. Dost jsem s tím tenkrát bojovala a bránila jsem se tomu. Nejspíš jsem čekala, že se to změní.

S čím vším se v současné době musíte vyrovnávat?

Momentálně nemám pocit, že bych byla ve stavu, kdy se musím s něčím vyrovnávat. Tak trochu teď bojuju s pocitem, že jsem sama. Nicméně jsem v celkové psychické formě.

Než jste dospěla do tohoto stadia přijetí a klidu, proběhly u Vás nebo ve Vašem okolí nějaké „boje“? Něco náročného, s čím jste se musela vyrovnávat?

zvoniceRozhodně. Na základní škole jsem se setkala se šikanou spolužáků, která se vyhrotila v demonstrativní otravu antidepresivními léky. Na středním učilišti jsem měla dlouhodobý vztah se starším mužem. Trvalo mi asi pět let, než jsem si svou orientaci přiznala a přijala ji.

Nacházíte ve svém okolí podporu?

Určitě ano, nacházím. U své rodiny, u přátel a kolegů na pracovišti. Myslím, že si na to, jak mně přijalo okolí, nemůžu stěžovat.

Jak se cítíte v novém zaměstnání?

V novém zaměstnání jsem se vyloženě našla, i když je to někdy náročné, hlavně co se týká psychiky. Podle mě je důležité netahat si pracovní problémy domů. Tím se snažím řídit. Zpočátku jsem se bála, jak zvládnu to, když mi na oddělení někdo umře. Postupem času jsem se naučila to přijímat. Umírání v bolestech je hrozné, ale když pak člověk konečně odejde, má klid.

Co podle Vás chybí v naší společnosti pro lepší integrovanost lidí s homosexuální orientací?

Určitě informovanost. V dnešní době stoupla obliba pochodů gay pride, na kterých se někteří jedinci snaží upozornit nejen na svou orientaci, ale především na své úchylky, kterými pohoršují společnost. Potom i nás „z davu nevyčnívající homosexuály“ veřejnost háže do jednoho pytle. Proč bychom měli za každou cenu dávat na odiv svou orientaci? Když se mě někdo zeptá, v jakém jsem stavu, prostě vyjdu s barvou ven. Nevidím důvod, proč si to čmárat na čelo. Co si o nás pak mají lidi myslet?! Je mi to proti srsti.

Co byste poradila jiné osobě, která zjistí, že je homosexuální, a neví kudy kam?

Rozhodně bych takového jedince pobídla k tomu, aby si to urovnal především v sobě a sám sebe přijal, poté si promluvil se svými blízkými. Je moc důležité otevřeně si promluvit o tom, jak se člověk cítí. Chtěla bych, aby si uvědomil, že to není konec světa.

Máte nějakou představu o své budoucnosti?

Ráda bych si našla partnerku. Chci někoho, s kým budu moct žít běžný život. Mít vlastní domov, sdílet domácnost, řešit běžné věci jako všichni ostatní. Hledám rozumnou ženu, která ví, co od života chce.

Chcete na závěr sdělit našim čtenářům něco důležitého?

Snad jen to, že si myslím, že nás (homosexuály) Bůh neodsuzuje. Proč by mělo být špatné, když se mají dva lidé rádi, bez ohledu na pohlaví? Špatné je, když druhého do něčeho nutíte proti jeho vůli.

Za rozhovor a otevřenost děkuje Martina Orságová

 

Pozn. k číslu: Některé texty mohou vyjadřovat pouze osobní postoje autorů nebo respondentů a nemusejí se shodovat s názory redakce.

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu