S nikým bych neměnila

rozhovor se sr. Angelikou Pintířovou*

Sestra Angelika Pintířová, boromejka, je obdařena opravdu mnoha dary. Sama pro sebe pokládá za dar i to, že je hyperaktivní, dnešním jazykem má ADHD. Zvládá toho opravdu hodně a vše na nás působí nenucenou lehkostí. Setkání s ní je příjemné, ale nejen to, je naplněné až po okraj radostí a moudrostí. Přeji nám všem, ať se necháme nakazit. :)

Jaká jste byla jako dítě?

Známí mých rodičů z Německa, kteří mě poznali, když mi bylo asi 5 let, mi dali přezdívku „Engelchen mit Horn“ (andílek s rohama). Byla jsem živé dítě. V době mého dětství se podobné věci nediagnostikovaly, ale jsem přesvědčená, že mám ADHD. Potřebuju mít ve věcech systém, což je typické pro lidi s těmito speciálními potřebami. Rozhodně jsem nebyla hodná holčička. Moje mamka vždycky říkala, že jsem se měla narodit jako kluk. Koneckonců jsem byla čtvrté dítě. K tomu s námi doma žili tři staří lidé – maminčin otec, strýc a prateta. Nikdy jsem neměla problémy s řečí, což mi zůstalo. (smích) Doma jsme žili jen z jednoho tatínkova platu, takže jsem poměrně často slýchala „na tohle my nemáme“. Zpětně jsem vděčná za přítomnost starších lidí v našem domově. Třeba maminčin strýc byl úžasný. V podstatě mi nahrazoval prarodiče (ti zemřeli, když jsem byla moc malá). Narodil se ve Vídni, jezdil po světě s cirkusem Kludský. Vyprávěl mi o Benátkách, gondolách, cestování. To bylo úžasné. Na druhou stranu pro nás plný dům znamenal uskromnění. Museli jsme otáčet každou korunu. V dětství pro mě bylo padesát haléřů velká částka. Čeho jsme ale měli požehnaně, byla vzájemná láska a touha po sdílení.

angelika

Vzpomínám si, že svůj první celý pomeranč jsem měla, když mi bylo deset. Ve třetí třídě jsem se od starších sourozenců dozvěděla, že dárky nenosí Ježíšek. Během balení vánočních dárků jsme si povídali a moje starší sestry mě uváděly do světa „dospělých“. Na Silvestra jsem měla dovoleno zůstat do půlnoci vzhůru. Potom se rodiče a sourozenci chystali na návštěvu k tetě a už mě nechtěli brát s sebou. Já jsem samozřejmě protestovala, že chci jít taky. Hledali způsob, jak mě přesvědčit. Měli jsme tehdy doma celou mísu pomerančů. Byl začátek 70. let, kdy jsme se všichni měli alespoň krátce ekonomicky o něco lépe. Bratr mi řekl, že když zůstanu doma, můžu sníst tolik pomerančů, kolik budu chtít. To mě přesvědčilo. Snědla jsem celý pomeranč. Pak jsem se dívala na ty ostatní… I když jsem na ně měla hroznou chuť, připadalo mi tehdy nefér sníst ještě jeden. Tak jsem šla spát. (smích) Každá doba s sebou nese určité představy o společenském statusu. Pokud rodina skutečně drží pohromadě, musí děti občas snést to, že nebudou vždycky IN. Až časem přijdou na to, že hmotné věci nejsou to, na čem nejvíc záleží.

Jste velmi činorodá. Učíte na vyšší odborné škole, pracujete ve výchovném ústavu v Křešíně. Jste arcidiecézní ředitelkou pro Papežská misijní díla v pražské arcidiecézi. Do toho jste řeholnice a moderátorka Českého rozhlasu 2. Jak to všechno zvládáte?

Je to součást mého daru – ADHD. Jsem zkrátka hyperaktivní. Dokážu se věnovat několika věcem naráz. Chci tím povzbudit rodiče podobných dětí. To, že jsou neklidné, roztěkané, s sebou nese víc práce s jejich výchovou, ale má to své výhody. Já jsem extrémní extrovert, takové je moje nastavení. Jsem přesvědčená o tom, že Pán Bůh ví, jak nás stvořil. Posílá nám do cesty věci, které jsme schopni zvládnout. Na druhou stranu z nás nechce mít „duchovní trpaslíky“. Chce, abychom své hřivny rozvíjeli. Je na nás, jestli půjdeme do rizika a zkusíme je zúročit. Ne vždy jedna hřivna vynese deset dalších. Co je ale podle mě nejhorší, je ze strachu z rizika ukrývat své dary před světem. Často je podobné chování falešně zaměňováno za křesťanskou pokoru. Myslím, že kdybych nebyla v klášteře, spoustu věcí nedělám. Cítím v nich Boží výzvu, jeho lákání. Mám ráda pohádku Princ a Večernice. V jedné scéně řeknou princi „jdi rovně a nezastavuj se“. On jde a najednou se před ním objeví propast. Ale on se nezastaví. Ví, že prostě musí jít dál. Teprve až vykročí nad propast, zjistí, že je pod ním pevná zem, kterou neviděl. Díky tomuto přístupu ušetřím za nákup adrenalinových zážitků. (smích) Mám jich dost v běžném životě.

Máte asi kolem sebe i podporující řeholní rodinu?

V našem společenství jsme dobře seskládané. Vzájemně se doplňujeme. Máme mezi sebou sestry, zdánlivě obyčejné, které nám svou prací a přítomností vytvářejí klidné zázemí. Další sestry podporují komunitu modlitbami, protože jsou svým nastavením introvertnější. Bez společenství to zkrátka nejde. Myslím, že nezáleží na tom, co kdo dělá. I mezi svatými jsou osobnosti, které cestovaly po světě, zakládaly kláštery, a u jezuitů byl svatým mnich, který dělal vrátného. Podstatné je uvěřit tomu, že Pán Bůh nejlépe ví, kam do téhle úžasné světové mozaiky patříme.
Když jsem šla do kláštera, neexistovalo, aby sestry boromejky studovaly vysokou školu. Stála jsem před rozhodnutím. Při studiu na zdravotní škole mě všichni přesvědčovali, abych šla dál studovat a učit. Lákalo mě to. Také jsem ale cítila Boží pozvání do řádu. Musela jsem se rozhodnout. Vybrala jsem si řád a musela se studia vzdát. Bylo to pro mě tehdy bolavé. Když jsem pak pracovala na oddělení a na praxi přišly žákyňky bez vyučující, třásla jsem se nedočkavostí a přála si, aby mi je staniční svěřila. Po pěti letech si tahle moje bolístka sedla a já byla připravená to odevzdat Bohu. Posléze se ukázalo, že mě představení chtěli nechat studovat, protože řád boromejek měl ošetřovatelskou školu. Nakonec jsem začala studovat v roce 1989. Zpětně vidím, že kdybych se rozhodla jinak a studium si prosadila dřív, uhnula bych z té nejlepší cesty. Navíc bych skládala zkoušky z dějin marxismu-leninismu. Takhle jsem se tomu díky změně učebních osnov vyhnula. Ukázalo se, že Pán Bůh nejlépe ví, kdy a jak. Někdy to vypadá, že nám něco bere. Často ale proto, aby nám ve správný čas dal něco ještě lepšího. I když se s tím člověk musí v sobě poprat. Jsem přesvědčená o tom, že jsme schopni v hloubi naší duše vycítit, jaké rozhodnutí je pro nás správné.

trpaslikMáte nějaký oblíbený sport? Věnujete se nějakému aktivně?

Vzhledem k tomu, že patřím ke generaci, která oslavovala vítězství nad Sovětským svazem v hokeji, tak jsem si ho oblíbila. Hokej jsem ale hrála jen jednou, takovou rybniční ligu s našimi chlapci. Zápas skončil v poměru 33 : 32. (smích) Ráda se procházím v přírodě. V zimě mám ráda běžky, protože je to taková pěší turistika na lyžích. Jako dítě jsem ráda jezdila na kole. Po Praze občas používám koloběžku. S klukama si ráda zahraju fotbal, volejbal nebo střílíme na koš.

Vím o Vás, že jste studovala na DAMU. Využíváte nějak tyto znalosti?

Na vyšší odborné škole pedagogické učím dramatickou výchovu. Metoda divadla je církvi blízká. Byla metodou, na níž bylo de facto postaveno jezuitské školství. Je to jedna ze základních uměleckých výchov. Všichni ze škol dobře známe výtvarnou nebo hudební výchovu. I když nečekáme to, že na každé hodině uspořádáme recitál nebo velkolepou vernisáž, umění nás formuje a utváří. Stejné je to s dramatickou výchovou. Navíc díky faktu, že k ní potřebujete skupinu, je nejen výchovou jednotlivce, ale pomáhá utvářet i citlivost vůči ostatním a toleranci vůči skupině. Pracuje s celým člověkem, zapojuje jeho tělo, hlas, pohyb. Vyučuji učitele (budoucí i pracující). Smyslem studia je rozvinout sebe sama. Žijeme v době, která nám nenechává mnoho prostoru pro hraní. Přitom učitel v mateřské škole by měl být schopen si hrát. Dramatická výchova nám umožňuje prostřednictvím různých technik znovu objevit, jak je naše tělo dokonale stvořené. Učí nás ho instinktivně využít.

Ráda bych se Vás zeptala víc na středisko Křešín. S jakými dětmi pracujete?

Jsme středisko výchovné péče, spadáme pod pražský výchovný ústav. Pracujeme s dospívajícími chlapci ve věku zhruba 15–18 let. Když hoši selhávají, utíkají z domova, užívají drogy, přicházejí k nám na tzv. trestný pobyt. Většina z nich je k nám umístěna soudem. Po dohodě s rodiči mohou nastoupit i dobrovolně, na dvouměsíční pobyt. Někdy to funguje a dítěti to pomůže. Někdy bohužel ne. Důležité je, aby rodiče, když mají dojem, že jejich výchova selhává, vyhledali včas pomoc. Existují také ambulantní střediska výchovné péče, která jsou zdarma. Pracují v nich zkušení odborníci. Někdy může pomoci drobná rada někoho zkušenějšího. Je to jako při vaření. Mohu se snažit, přesně dodržet recept, ale zkrátka to nefunguje. Pak je dobré, když je vedle mě někdo zkušenější, kdo mi poradí, co dělat a nedělat. Občas stačí pohled zvenčí. Nikdo z nás není dokonalý. Navíc když jde o někoho mně blízkého, často máme tendence chovat se jinak.
Dospívající mají často problémy sami se sebou kvůli enormnímu tlaku, který na ně vyvíjí okolní prostředí. Mají pocit nedostatečnosti. Svůj strach z nejistoty pak často maskují. Když je někdo drzý a ukazuje svou nadřazenost, je to známka strachu. Když takové dítě dál srážím a útočím na ně, jeho strach jen posiluji. Když mě někdo zvenčí na tohle upozorní a poradí mi, nemusí to pak končit v ústavu. I když se tomuto riziku úplně nevyhneme.

Kolik chlapců u Vás máte?

Mohlo by jich být až osm, ale to už je hodně náročné. Dítě není součástka, kterou opravíte. Dítě je dar, samostatná jednotka. Může se stát, že rodič z různých důvodů zanedbá výchovu. Výchovné problémy nevznikají přes noc, budují se léta. Očekávání, že pak v případě potíží dáte dítě do výchovného ústavu a po 14 dnech se vše vyřeší, je mylné. Někdy se může stát, speciálně u věřících rodin, že se stydí vyjít s výchovným problémem na veřejnost a požádat o pomoc. Mají pocit, že selhali, protože jsou přece katolíci a jejich děti mají být slušně vychované. Základem je říct si o pomoc.
Ve středisku fungujeme na principu komunitní terapie. Každý má svůj úkol. Jeden z nich vaří, další topí v kamnech, štípe třísky na otop, stará se o domácnost. Pro mnohé chlapce je to velký objev. Na nákup chodíme jednou týdně 6 kilometrů pěšky přes les. V sobotu máme terénní program, v jehož rámci bychom měli ujít 15–18 kilometrů. Máme psa a kočku, zahrádku, o kterou se staráme. Máme sportovní a výukové programy. Pravidelně spolu hodnotíme celý týden. Čas od času jezdíme do kina nebo na divadelní představení. Důležité je pro nás, že společně začínáme a končíme každé jídlo. Společné jídlo v rodině je velmi důležitá věc. Otevírá prostor pro vzájemné naslouchání a umožňuje dětem naučit se toleranci. Zpočátku je to pro ně náročné, ale časem zjistí, že je to něco, co bytostně potřebují.

pintirovaU zařízení tohoto typu se očekává, že jsou v něm mladí lidé, kteří mají problém s dodržováním pravidel. Jak s nimi pracujete?

Hoši mají své pracovní úkoly, které musí splnit. Ráno a odpoledne mají vždy dva pracovní bloky. Pokud nesplní dané úkoly, ztratí automaticky výhody. Například nemůžou jít večer sledovat televizi. Mohou také jezdit na dovolenky. Aby mohli odjet, musí jim to schválit kurátor, rodiče a my. Aby takové schválení dostali, musí plnit úkoly po dobu tří týdnů. Když se pak vrátí z dovolenky a chovali se během ní dobře, stačí, aby na další dovolenku plnili úkoly dva týdny. Je to jako v práci. Když nepracujete, také dostanete nižší mzdu.
Stojí za to dát občas dětem v tomto věku možnost volby. I když je to pro nás těžké. Jednou jsem chtěla jít s kluky na koncert. Dala jsem jim na vybranou. Buď půjdeme klasický denní program, 18 kilometrů chůze, nebo půjdeme jen 8 kilometrů a mezi tím si zajdeme na hodinový koncert. Stejně tak stojí za to dodržet věci, na kterých jsme se domluvili. Je potřeba být důslední. Když si jeden z kluků nesplní povinnosti a já mu zakážu televizi, musím si jako vychovatel pohlídat, že na televizi skutečně nepůjde.

Stává se někdy, že Vám někdo ze svěřenců „pije krev“?

Dokonce velmi často. (smích) V takovém případě je velmi důležité odlišovat to, co daný kluk provádí, od jeho osoby. Jinak budeme mít vždycky tendenci vnímat ho pokřivenou optikou. Kluk, který večer na službě jednou neumyje nádobí, nemusí být hned líný. Každý den musí vnímat jako šanci zachovat se lépe. Když se to povede a on udělá krok správným směrem (třeba v podobě umytého nádobí), je nutné si toho všimnout a pozitivně to ohodnotit. Pokud je mi někdo méně sympatický, o to víc si musím všímat jeho pozitiv. A obráceně.

Vynadají Vám někdy Vaši svěřenci?

Samozřejmě, v tom jim nemůžu zabránit. Rodiče často dělají chybu, že chtějí po dětech víc věcí najednou. Dám příklad. Uložím Petrovi úkol vynést koš. Po chvilce si všimnu, že to ještě neudělal, tak ho na to upozorním. On se začne vztekat, brblat, vezme koš a práskne za sebou dveřmi. Běžná rodičovská reakce v tu chvíli je dítě okřiknout kvůli práskání dveřmi. V tu chvíli se ale musíte zastavit a uvědomit si, co jste původně chtěli – vynést koš. Takže když se pak Petr vrátí do místnosti, poděkuju mu. Udělal, o co jsem ho požádala. Někdy je užitečné nechat rozčilení uvolnit.

Setkala jste se někdy i s fyzickou agresivitou ze strany Vašich svěřenců?

To by byl můj problém jako vychovatele. Dítě, především v pubertálním věku, má právo protestovat, říct ne. Ale musí pak nést následky svého rozhodnutí. Nejhorší je tlačit dítě do toho, aby se chovalo tak, jak chceme, protože pak nechceme dodržovat následky. Je pro nás nepříjemné být tím, kdo je pak nutí nést následky. A to děti vycítí a umí to proti nám velmi chytře využít.
Občas se mi stalo, že se mi někdo pokusil hrozit fyzickým „násilím“. Ten hoch byl u nás nově. Zřejmě byl na podobný způsob chování zvyklý z domova. Dostali jsme se do situace, kdy on chtěl něco, co jsem mu odmítla. Stála jsem u dveří kanceláře a uvědomovala jsem si, že ho nepřeperu. On zvedl ruku a čekal, jestli uhnu. V tu chvíli nemáte na výběr, nemůžete uhnout. Dopadlo to nakonec dobře. Důležité je vědět, co chcete, a vnitřně nemít strach.

pintirova2Máte zpětnou vazbu, jak se Vašim chlapcům daří po tom, co od Vás odcházejí?

S některými jsem v kontaktu přes Facebook. Když jsou u nás, dávám jim lásku, pocit bezpečí, hranice. Cenou za mou práci je, že nemůžu chtít vidět její výsledky. Opírám se o drobné náznaky toho, že to funguje. O to, že se občas někdo z nich ozve s tím, že na časy u nás vzpomíná a že mu bylo dobře. Často nemají vůbec jednoduchý osud. S nikým z nich bych neměnila.

Máte Vy jako řeholnice někdy problém s poslušností?

Mám a nemám. Je třeba učit se, že povinnost poslušnosti máme především vůči Bohu. U nás někdy převládá falešná katolická spiritualita posledních staletí, kterou koncil rozboural. Mám povinnost ve spolupráci s představeným hledat cestu a řešení. Musím mu předkládat překážky a problémy, které vidím. Teprve když toto upřímně udělám, mohu s čistým svědomím akceptovat konečné (byť i nesprávné) rozhodnutí. Pán Bůh může i z chyb udělat pozitivum. Nemusím dokonce ani tvrdit, že se mi to rozhodnutí líbí.

Na začátku jste zmínila, že člověk musí mít děti především rád. Každý rodič asi přizná, že to občas nejde. Jak to tedy udělat, abychom je měli skutečně rádi i v situaci, kdy nás štvou?

To, že bych své dítě někdy nejraději vyhodila na Mars, neznamená, že ho nemám ráda. Někdy se stává, že si s dítětem nevím rady. Tady pomůže modlitba. Můžu Bohu předložit své pocity. Přijít za ním, když si s tím nevím rady. Nemusíme být dokonalí. Naopak bychom měli před Boha přicházet právě se svými nedokonalostmi. Rodiče mají úžasný a obrovský úkol. Je dobré věřit vlastním instinktům a ověřeným vzorům, našim rodičům, prarodičům. Výchova dětí je nejcennějším darem, který mohou světu dát. Speciálně ženy jsou dnes tlačeny do budování kariéry. Ať pracují, pokud chtějí. Ale také si nemusí připadat méněcenné, pokud si zvolí cestu matky v domácnosti. Matky jsou manažerky jako hrom!

Za rozhovor děkuje Marcela Řezníčková

* Angelika Ivana Pintířová (55 let) je česká řeholnice, boromejka. Pracuje jako diecézní ředitelka pro Papežská misijní díla, je vychovatelkou ve výchovném ústavu v Křešíně na Pelhřimovsku a jedním z moderátorů pořadu Jak to vidí… v Českém rozhlase.

foto: archiv sr. Angeliky, CPRŽ

 

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu