Dáma i selka

rozhovor se sr. ThLic. Veronikou Katarínou Barátovou z Komunity Blahoslavenství

Z jaké rodiny pocházíš? Vnímala jsi, že se ve vaší rodině dělaly rozdíly mezi klukama a holkama?

Pocházím z tradiční katolické rodiny, měla jsem dva bratry. Ano, vnímala jsem tyto rozdíly v pubertě, ale jen mírně. Například v tom, že na vzdělání dívek se nedával stejný důraz jako u kluků, nebo že – podle mě v té době – si kluci mohli dovolit víc, být déle venku a podobně, kdežto já ne. Ale tyto rozdíly ze strany rodičů zcela pominuly, když jsem byla na vysoké škole.

veronikaKdy sis uvědomila, že jsi ráda ženou, a proč?

Do svého ženství jsem dorůstala nějak spontánně. Spíš jsem zápasila s předsudky vůči ženám v mém okolí a zejména na technice, kterou jsem studovala. Ale i tam se brzy ukázalo, že jsou liché. Když spolužáci-kluci a vyučující viděli, že v ničem nejsme jako holky „méně“, tak nás respektovali a měli jsme rovnocenné vztahy. Mé ženské sebevědomí dost zvedla i jedna velice vzdělaná učitelka latiny ze střední školy (mimochodem zdravotnické). Ta mi jednou řekla slovensky: „Si žena do koča aj do voza.“ Ano, cítila jsem se stejně dobře jako „dáma“ v intelektuálním a společenském prostředí i jako „selka“ na malém statku mé babičky, kde jsem se dokonce kvůli tamějším pracím oblékala do jejího selského oblečení. Bylo to pro mě žensky romantické.

A co tebe konkrétně jako ženu potěší?

Mám téměř šedesát a žiji zasvěceným životem. Takže ty hodnoty krásy ženy a to, co ji potěší, není to stejné, jako když jsem byla mladá a žila jsem obyčejným životem. Ale už od mládí mě potěšilo, když někdo neocenil jen můj vzhled (prý jsem byla hezká :) a ráda jsem se hezky oblékala), ale také mě samotnou, to, co je ve mně uvnitř. Dnes, kromě kytičky, mě těší pokud můžu ještě někomu pomoct, ale také mě potěší, když někdo projeví zájem o mně samotnou.

V komunitě často pořádáte duchovní cvičení výhradně pro ženy. Co vás k tomu vede?

Téměř 30 let jsem ve službě ženám v naslouchání a doprovázení. Jejich bolesti, nedoceněnost, zranění od svých rodičů, mužů i dětí, jejich falešný obraz o nich samých včetně jejich sexuality, se v těchto rozhovorech neustále opakují. Takže tato duchovní cvičení se – i tematicky – rodila z těchto zkušeností. Jejich cílem je napomoct znovu, nebo vůbec nově, objevit svou krásu, důstojnost a schopnost milovat Kristovou láskou, uvědomit a přijmout svou identitu pod pohledem Stvořitele a Vykupitele.

Co ženám brání v tom, aby přijaly svou ženskou identitu?

Žena, řekla bych, je až „geneticky“ člověk vnitřně nedoceněný. Celé generace žena žila pod pohledem svého okolí, svých matek, ale zejména mužů. Jejich pohledy a požadavky ji jakoby určovaly. Často byla hodnocena jen podle svého zevnějšku a úlohy, kterou měla plnit, až tak, že byla zpředmětňována (vlastněna – prodávána, kupována). Její devízou bylo dobře se vdát a být matkou. Nic víc. K tomu různá psychická zranění, neúcta, ponižování, zejména v sexuální oblasti, křivily její pohled na sebe samotnou, viděla se v těchto křivých zrcadlech a podle toho se sama hodnotila. To vše ještě stále je u mnohých z nich, a navíc se k tomu přidávají karikatury ženy ze strany radikálního feminizmu: ženy, které ve všem chtějí být stejné, ne-li lepší jako muži, bez ohledu na to, co to s jejich ženstvím dělá. Jenže muž nepotřebuje vedle sebe dalšího muže, byť v ženském těle, ale ženu. A žena zas chce mít vedle sebe muže a ne další ženu jen v mužském těle. Tedy pokud mají oba normální sexualitu. Jsou stvořeni odlišně, aby se vzájemně doplňovali, a ne aby se stali konkurenty „kdo s koho“.

V čem spočívá objevování ženské identity?

Objevovat skutečnou identitu ženy zároveň znamená objevovat i pravou identitu mužů. Protože oba jsou stejní ve své důstojnosti, kterou každému z nich dal Bůh, ne muž ženě, ani žena muži. V tom si mohou jen vzájemně pomáhat, nebo naopak, bohužel, tuto důstojnost zašlapávat. A jsou zároveň různí. Žena bude svým vnímáním, cítěním, navazováním a žitím vztahů vždy žena, i kdyby byla technikem. Muž zas má být vždy mužem ve svém prožívání, jednání, i kdyby byl na „mateřské“. Jde o to – a je to cesta, postupný růst –, aby žena poznávala tuto svou jinakost a zároveň rostla ve své nezcizitelné důstojnosti. V tom je křesťanské poselství rozhodně velikým přínosem. Mám na mysli Boží poselství o tom, kdo je člověk jako muž a žena, jak nás Bůh Ježíše Krista stvořil, jak nás chce mít a jakou cestou jít s Ježíšem Kristem jako jeho učednice.

selkaCo je tedy hlavním posláním ženy?

Žena, obrazně řečeno, byla stvořena ze stejné materiálně-psychicko-spirituální „materie“ jako muž. Je stejně adamem (adamah = ze země vzat = člověk) jako muž, má tedy stejné schopnosti a svůj podíl na „spravování země“ jako muž (srov. Gn 1,28). A přece je jiná. Je „bokem“ (žebrem) člověka (srov. Gn 2,21n). Je to vyjádření toho, co Bůh osobitým způsobem vložil do ženy: být po boku člověka, muže, dětí, lidí kolem sebe, lidské rodiny. Tento bok znamená „vztah“. Žena je tedy vybavena zvláštní vnímavostí na vztahy, vnímá, že to je to, co je v životě člověka nakonec nejdůležitější. Proto jak říká svatý Jan Pavel II., právě ženě byl zvláštním způsobem svěřen člověk, a dodává, že jde o prorocké poslání ženy: vidět na prvním místě člověka, život a poukazovat na něj a na to, co tomuto životu slouží. V tom zároveň spočívá mateřství ženy, ono je vepsáno do jejího těla, psychiky, vnímání. A překračuje i biologické mateřství. Jednoduše, každá žena je, má být, může být „matkou živých“. O tuto svou originalitu by se neměla nechat obrat, v lidském společenství žena nesmí chybět.

Součástí duchovních cvičení bývají i biblické tance. Proč? Reagují na ně ženy jinak než muži?

Biblické tance jsou pevnou součástí duchovních cvičení pro ženy. Pro ženu je přirozenější vyjadřovat se i pohybem, gesty. Jde nám o to, aby žena i skrze své tělo, které potřebuje „narovnání se“ stejně jako duše, mohla vyjádřit před Bohem krásu i radost z toho, že je ženou. Jde tedy víc o modlitbu jako o tanec. Biblické tance mají své místo v komunitě i jindy, zejména o slavnostech. To tancují i chlapi, ale jsou to jiné – mužské tance a víc vyjadřují jejich přirozenost. Muži však nejsou tak rychle spontánní vstoupit do těchto tanců jako ženy, což je asi přirozené v našem kulturním kontextu.

Co tobě osobně nejvíce pomáhá radovat se z daru ženství? Máš k tomu nějaký oblíbený citát z Písma?

Čím více objevuji krásu a poslání ženy, kterou dal Bůh ženě do výbavy, tím víc se raduji z toho, že jsem žena, a to ani stárnutí nezmění. :) Naopak. Mnohé věci vidím jinak a s odstupem. Boží pohled na člověka, muže a ženu, je ten nejkrásnější pohled, pohled lásky a naděje. Je pro mne neustálým zdrojem radosti a síly. Oblíbený citát? Těžko najít jeden. Ale k tomuto tématu asi ten nejzákladnější: „A řekl Bůh: Učiňme člověka ke svému obrazu a naší podobě.“ (Gn 1,26) To není jen pěkná fráze. To je fakt, že tak jako muž má být ikonou otcovské lásky Boží, tak žena má být ikonou mateřské lásky Boha. Krásně to dokládá Rembrandtův obraz marnotratného syna. Při návratu jej otec objímá dvěma rukama: jedna je mužská – otcovská a druhá ženská – mateřská. Každý člověk potřebuje oboje. Ze strany Boha i člověka.

Za rozhovor děkuje Petra Girašková

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu