Drogy v domě

„Kdybys mě tenkrát nevyhodila, tak už jsem byl v kriminále.“

rozhovor s anonymní matkou

Dnes navštívíme prostřednictvím vzpomínek jedné maminky rodinu, která se musela vyrovnávat s mnoha těžkými skutečnostmi. Jednou z nich byla i závislost syna. Domluvily jsme se, že s ohledem na širší rodinu nebudeme uvádět jména (a křestní jména použitá v rozhovoru budou smyšlená). Velmi si vážím nejen odvahy k osobnímu svědectví, ale i odvahy řešit a dotáhnout bolavé věci, s čímž se v rodinách bohužel otálí a doplácejí na to všichni zúčastnění. Kdyby toto svědectví pomohlo jen jedné rodině, nebo přispělo k více modlitbám za rodiny, které se potýkají se závislostí někoho z jejich řad, nebylo zbytečné.

Marie, co bys o Vaší rodině chtěla obecně říct?
Měla jsem úžasnou původní rodinu, krásné dětství, báječné rodiče, mladšího bratra. Vyrostla jsem v tradiční křesťanské rodině, kde se prostě věci dělaly, aniž by se to nějak blíž zkoumalo. Chodilo se do kostela, na náboženství…
Vzala jsem si muže, který byl konvertita, a začátek našeho manželství byl úžasný. Pak jsme se s ohledem na práci odstěhovali do Prahy a čtyři roky jsme čekali na první dítě. Mezitím se náš manželský život začal trochu klížit. Manžel objevil kouzlo velkoměsta, a i když jsme oba vysokoškoláci a tvrdili jsme, že jsme věřící, tak jeho najednou zlákala anonymita velkoměsta, užívat si, co to jde a jak to jde… Projevily se i jeho povahové vlastnosti a výsledek byl ten, že měl hrozně moc kamarádek, které se měnily v milenky a intimní přítelkyně. Dlouho jsem o ničem nevěděla. Narodil se nám první synek, čtyři roky to vypadalo, že už další dítě mít nebudeme, ale pak přišla dcera a za další tři roky ještě poslední syn.
Mezitím jsme začali stavět rodinný domek, manželství se nám začalo sypat, bylo to o tom, že jsou děti, moc povinností a starostí, ale je potřeba si občas taky trochu užít a tak. Když se nakonec projevila manželova nevěra, začal všechny problémy řešit alkoholem. Opil se, nic si nepamatoval, on nic řešit nebude, ať se my dvě s tou momentální milenkou sejdeme a vyříkáme si to… Proběhla revoluce, manžel už „nemusel“ chodit do práce, tak do ní chodit přestal, užíval si života… Nebyly peníze a byly jen starosti.streit1
Naše soužití skončilo s tím, že se nejstarší syn v sedmé třídě najednou pokakával, dcera nějaké evidentní problémy neměla a nejmladší syn se v poslední třídě školky počurával. Všimli si toho učitelé a dětská lékařka, která nás znala všechny, v tom viděla vážný problém, asi násilí – a začali to řešit: sociálka, lékaři, škola. Výsledek byl, že po čtvrt roce vyšetřování mi během tří dnů byly děti odebrány a bylo mi řečeno, že manžel jako alkoholik určitě děti psychicky týrá, že bych se měla rozvést, aby mi mohly být znovu svěřeny do péče, ale od tatínka musí být izolované. Poslali je na dvouměsíční ozdravný pobyt a já jsem si měla vyřešit svoji situaci. V hlavě jsem měla, že jsem křesťanka, rozvést se nesmím, Bohu jsem slíbila, že s mužem zůstanu v dobrém i ve zlém, a najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Dopadlo to tak, že nás po pěti letech rozvedli. Manžel si vysoudil, že s ním děti budou měsíc o prázdninách, každý druhý víkend, o Vánocích a Velikonocích, ale nikdy si je k sobě nevzal.

Máme číslo věnované závislostem. Kolik roků měl syn, když jsi zjistila, že je u něj nějaký problém?
Asi 15, možná necelých 16.

Jak jsi na to přišla?
Musela jsem se hodně starat o obživu, děti byly tři, peníze nebyly. Pořád jsem sháněla nějakou práci, byla jsem podnikatelka, na děti nebylo tolik času… Začaly se mi ztrácet peníze, ale jak jsem byla v tom shonu, vždycky jsem si řekla, takže jsem asi ještě koupila tamto, a nemohla jsem si uvědomit, jestli už to mezitím třeba někdo nesnědl… Tolik jsem to neřešila, ale pak se mi začaly ztrácet věci. Měla jsem od rodičů sadu broušeného skla, porcelán, encyklopedie, knihy… Mám tyhle věci ráda, ale až tak často je nepoužívám. Když jsem je chtěla vytáhnout na Vánoce, zjistila jsem, že nejsou. Myslela jsem si, že nás někdo vykradl a já jsem si toho nevšimla. Nakonec jsem zjistila, že je Adam zpeněžil.

Změnilo se nějak jeho chování?
Všimla jsem si, že kouří cigarety, jinak ničeho zvláštního, ale byl věčně pryč a najednou mu hodně záleželo na tom, do čeho se obléká. Přišlo mi, že se chce před někým předvádět, ale nevěděla jsem, jestli je to v té době kvůli nějakému děvčeti nebo partě, nebo jestli prostě dospívá a začíná o sebe trochu dbát. Říkal, že kouří jeho kamarádi, ale najednou měl cigarety v kapse. To pořád nebylo až tak dramatické.
Pak jsem ale začala počítat a vyšlo mi, že hodnota prodaných věcí je výrazně větší, než co si on pořizuje. Dlouho jsem zkoumala, jestli opravdu nemáme někde něco vylomeného, poškozené zámky, ale nic. Tak jsem na něj uhodila a on připustil, že to dal do zástavy, protože zrovna nutně potřeboval peníze, ale že to byly jenom ty broušené sklenice. Promluvili jsme si, řekla jsem mu, že když něco potřebuje, musí přijít a já mu ty peníze dám nebo mu půjčím, ale ať mi nebere památku po rodičích. (V té době mi zemřela maminka, tak jsem na těch věcech dost lpěla.) Adam slíbil všechno na světě.
Nějakou dobu to vypadalo, že je klid, aspoň jsem si to myslela, ale pak zmizely další věci, snubní prstýnek a zlato, co jsem měla, tamty se nevrátily, i když slíbil, že půjde na brigádu a peníze vydělá. Tak to už jsem šla najisto, při rozhovoru už padla facka, zase obrovská lítost a slibování… Řekla jsem mu: „Nemysli si, že to na mě budeš zkoušet. Ty víš, že vydržím hodně, ale přijde den, kdy už budu muset chránit sebe a tvé sourozence. Nebudu tady chodit a všecko pořád hlídat.“ Samozřejmě jsem hlídala a věci si zamykala, ale asi po měsíci se to stalo zase, už potřetí. Byla zima. Modlila jsem se a brečela, říkala jsem: Pane Bože, co teď mám dělat? Když dodržím slovo a vyhodím ho, co on v tom březnu – uprostřed školního roku – bude dělat? Nebude chodit do školy, brigádu nesežene, pod mostem spát nemůže… Kam půjde? A když to neudělám, můžu vyhrožovat dalších deset let, a bude to pořád. Myslím, že jsem se i s někým radila.
Nakonec jednou přišel domů, a když se mi tak „dostal do ruky“, konečně jsem našla odvahu a řekla mu natvrdo, ať se sebere a jde pryč. Měla jsem takovou malou naději, že půjde za tátou. Zeptal se, kam by jako měl jít. (Můj tatínek žil s námi, maminka už nežila. Tchyně byla vdova, ale v podstatě s námi kvůli tomu rozvodu nemluvila, takže babičku taky neměl. A táta o ně od rozvodu neprojevil zájem.) Bylo to hrozně zlé, byla jsem zoufalá, ale udělala jsem to. On si jako hrdý a paličatý chlap vzal jenom malou kabelu a zmizel. Říkala jsem si, že za tři dny přijde s prosíkem, pochopí to. Bylo jasné, že nepůjde k někomu z příbuzných, všichni byli hrozně daleko. Myslela jsem si, že ho najdu u někoho z kamarádů… Šest neděl jsem o něm nevěděla. Vůbec nic jsem netušila. Mladší děti mi pak řekly, že bydlí u spolužáka ze základky, ale nějak načerno v garáži, ta rodina s tím asi taky moc nesouhlasila, ale nechali ho tam. Tak jsem aspoň věděla, kde je. Neviděla jsem ho tři čtvrtě roku, celkově byl pryč z domova rok a půl. Občas mi někdo řekl, že ho potkal, že ho viděl. Opatrně jsem se ptala, jestli je špinavý nebo jak vypadá… Pak jsem se dozvěděla, že odešel ze školy, ale někdo ze starších vyučujících mu řekl, ať jde aspoň do učňáku, ten teda nakonec dodělal. Nebyl plnoletý, takže kdyby na to přišla sociálka, nevím, co by udělali se mnou a co s ním.

streit2Sehnal si nějaké brigády a na Štědrý večer hlídal někde ve vrátnici. Já jsem už v poledne udělala večeři a vezla jsem mu ji do toho podniku. Nevěděli jsme, jak spolu mluvit, ale řekla jsem mu: „Je Štědrý večer, pořád jsem tvoje máma, tak ti nesu jídlo a dárek.“ Bylo to nějaké jídlo, protože jsem měla představu, že má šílený hlad. Bylo to hrozně rozpačité, ale neomluvil se, neodprosil, jenom pár větami mi řekl, že se o sebe umí postarat, ať nemám strach. Na dotaz, jestli pořád ještě blbne, odpověděl: „Nekradu,“ ale že mariánku a cigarety nepustil. Co bude dál, že neví. Řekla jsem mu, že moje číslo má, může se ozvat.
Byly to smutné Vánoce. Mladší děti se snažily, ale nebyli jsme všichni pohromadě. Dalšího půl roku jsem o něm věděla i nevěděla. Mezitím se potkal s tátou, ten ho vzal do hospody, opili se a táta ho tam nechal, ať zaplatí útratu; kluk neměl ani halíř, takže si o tátovi udělal obrázek. Potom mu ještě slíbil zaplatit podnájem, což taky neudělal, tak musel kluk začít chodit do práce… Všechno jsem se dozvídala s hrozným zpožděním.
Jezdila jsem v té době na setkání žen, kde jsme to probíraly, prosila jsem je o modlitbu, modlila jsem se, měla jsem dobrého zpovědníka, řešila jsem to i s psychologem a psychiatrem… Všichni se snažili mi poradit, ale člověk to pořád pasuje na svoji situaci, nikdo neví, jaké má druhý podmínky.
Asi týden před tímto setkáním Adam přišel domů, přinesl vysvědčení z učňáku a řekl mi, že už si to v té hlavě srovnal… Prožil bídu, asi měsíc žil o vodě a rohlících, které si vyžebral. Pomohla mu ta rodina, kde ho nechali v garáži, ale pak ho taky vyhodili. Podržel ho mistr z učňáku, protože zjistil, že je to šikovný kluk, tak by byla škoda, kdyby neudělal aspoň učňák. Přišel mi tedy ukázat, že aspoň něco dokázal a že by moc chtěl, abychom se nějak domluvili… Že se mi omlouvá, ale ví, že je to málo, protože všechno, co udělal, nenahradí. (Přišli jsme na to, že ukradl věci asi za sto tisíc, to nebylo pár korun, a co ukradl v penězích, jsme nikdy nedopočítali.) Zkrátka jestli by se mohl vrátit domů, ať uděláme tlustou čáru a zkusíme to znovu. Nevěděla jsem, co říct. Na jedné straně „pojď sem, ty jsi můj synáček, to víš, že tě miluju“, ale na druhé „jo, a on zas přijde a já budu chodit s klíčem v každé kapse“…
Do toho přišel pobyt společenství žen, kde jsem všechny moc prosila o modlitbu, abych udělala správné rozhodnutí. Přijela jsem domů a řekla mu, že to zkusíme. Vrátil se, od té doby mi nic neukradl. Cigarety kouří dál. I když byl vychovaný jako křesťan, do kostela nechodí, ale tvrdí, že víru v duši má – tu svoji, ke které nepotřebuje faráře, kostel. Asi půl roku ještě bojoval s prací, měnil zaměstnání. Pak si našel práci, kde je doteď a kterou miluje. Lidi, které potkávám, mi říkají, jakého mám úžasného syna, že je milý, vstřícný, lidský, každému vyhoví. Oženil se, s manželkou si vzali hypotéku, mají malé dítě. Řekl mi: „Mami, kdybys mě tenkrát nevyhodila, tak už jsem byl v kriminále.“ Připouští ale, že to byly nejhorší roky jeho života. Pro mě to bylo taky hrozné, zvlášť po těch předchozích zkouškách.

streit3Kdybys se zkušenostmi, které máš, měla možnost se vrátit, řešila bys něco jinak?
Myslím si, že ten vyhazov byl jediné rozumné řešení. Když se dívám zpátky, trnu hrůzou, ale jinou cestu jsem neviděla. Bála jsem se, že skončí v pasťáku, kde ho jiní naučí, co ještě neumí, a bude jednou na cestě, ze které není návratu. Nevím proč, ale věřila jsem v sílu modlitby, že to musí dopadnout dobře. Vím, že kdybych ho nevyhodila, bylo by to špatně. S touto zkušeností bych ho možná nenechala udělat to potřetí, vyhodila bych ho možná hned podruhé, tak dlouho bych nečekala.

Mluvila jsi o těch obavách, co s ním bude. Mnozí rodiče by ten krok asi udělat nedokázali. Co konkrétně rozhodlo, žes už nemohla jinak?
Asi to, že mi sáhl úplně na to nejzákladnější živobytí. Tam už šlo o to, že buď budeme hlady všichni, nebo jen ten jeden. Bylo to hodně vyhrocené, ale pořád tu byli ti dva mladší. A pak – možná to bude znít divně – ten zvláštní pocit, že zmizely věci, kterých jsem si hodně vážila, už se mi nikdy nevrátily, přitom kvůli takové pitomosti… A byla ve mně myšlenka, že Pán Bůh někdy dopustí, ale neopustí. Že to nějak zařídí. Prostě jsem si v té chvíli nepřipustila, že by mi syn mohl umrznout pod mostem nebo umřít hlady, i když logicky by to tak dopadnout mohlo. Kdybych povolila potřetí, bylo by to tak už napořád. V tom asi rozhodla zkušenost s manželem. Když se mu provalila nevěra, nakoupil a sliboval hory doly, ale vydrželo mu to čtrnáct dní, měsíc, a bylo to zpátky. Odpouštěla jsem mu, byla jsem tak vychovaná, ale že to člověk myslí dobře, neznamená, že je tomu tak i na druhé straně.

Využívala jsi při tom rozhodování i odbornou pomoc?
Ano. A jsem za ni nesmírně vděčná. Člověk žije v bludném kruhu svých myšlenek. Jestliže si vymyslí, že cesta jde takto, málokdy vidí jiný směr. Setkání s lidmi moudrými nebo s patřičným vzděláním to může změnit. Záleží, nakolik člověk těm druhým důvěřuje a je ochotný to svoje změnit.

Jak to brali mladší sourozenci?
Upřímně řečeno, nevím. Byli hrozně smutní, že Adam odešel, ale bylo tam to, že vzal i jim nějaké věci. Vzal jim třeba křížky z prvního svatého přijímání, což bylo v té době jediné zlato, co měli, navíc to byla památka po babičce. Bylo to sice v malém, neuměli si představit, co provedl mámě, ale sáhl jim na to, co si hýčkali. Ale když se pak vrátil, nemůžu říct, že by ty vztahy byly špatné. Nějakou dobu byla nedůvěra, ale nedistancovali se. Nějakou dobu jsme sice klíče v kapsách nosili, ale po čase se vztahy narovnaly.

Co bys poradila rodičům, kteří se potýkají s něčím podobným?
Určitě s tím nezůstávat o samotě. Když je to možné, svěřit to Bohu. Pokud víra chybí, o to víc se snažit vyhledat rady odborníků, pokud možno věřících. Já už vím, že víra hory přenáší. Spousta lidí mi říká: „No jo, ty máš ten dar víry, tobě se to říká…“ Dobře, tak ať aspoň jdou za odborníky, já chodila taky, a snaží se poslouchat a přebrat si to v srdci. Takové problémy řeší věřící i nevěřící, zkušenosti mohou sdílet, i když podmínky máme různé. Taky samozřejmě záleží, v jakém prostředí se pohybuje dotyčný člověk. Pokud bude své problémy řešit na ulici mezi bezdomovci a drogově závislými, nedojde ke stejnému řešení jako v křesťanském společenství nebo u člověka, který ho má rád a váží si ho. Člověk by se neměl uzavírat.

Za rozhovor s úctou děkuje Marcela Řezníčková

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu