Na pozitivní vlně

rozhovor s manželi Gottwaldovými

S Vojtou a Štěpánkou jsme si povídali o jejich strastiplné cestě k vytouženému dítěti. S pomocí Boží nám své zkušenosti předávají jako ti, kteří se nakonec vytouženého děťátka dočkali, a mohou tak svědčit o tom, že diagnóza neplodnost není konečná.

Mohli byste se nám krátce přestavit? Kde bydlíte, pracujete?
Š: Žijeme s dcerou Marií na bývalém rodinném statku na kraji Pardubic. Vojtěch (34 let) pracuje v Oblastní charitě Pardubice jako fundraiser a vedoucí dobrovolnického centra. Já (33 let) pracuji v městském kulturním středisku v Chrudimi jako koordinátorka tamějšího Muzea barokních soch. Ve volném čase se věnujeme včelaření a hospodaření na statku.

Jak jste se seznámili?
V: Seznámili jsme se během studií na vysoké škole v Olomouci.
Š: Seznámila nás společná kamarádka, moje spolubydlící na kolejích.

Mluvili jste před svatbou o dětech?
V: Myslím, že nijak zvlášť. Asi jako většina mladých lidí. Dítě jsme chtěli, a ne jedno.

gottwaldoviNapadlo Vás, že budete na početí tak dlouho čekat?
Š: Na začátku našeho manželství jsme na miminko nespěchali, ještě jsem studovala, a tak jsme se začali takzvaně snažit po dvou letech od svatby. Když po roce miminko nepřicházelo, radili jsme se s ošetřujícím gynekologem, ten zkontroloval, zda probíhá ovulace, a zeptal se na pár věcí ohledně rodinné anamnézy, dále s námi ale problém nijak nekonzultoval. To, že probíhá ovulace, nás uklidnilo a řekli jsme si, že miminko určitě co nevidět přijde. Jenže stále nic.

Co jste všechno podnikli pro to, abyste se dítěte dočkali?
Š: Pokračovali jsme v konzultacích a dostali jsme doporučení do centra asistované reprodukce (CAR) s tím, že další vyšetření nám udělají tam. Vůbec se nám tam nechtělo, ale chtěli jsme odpovědi na svoje otázky: „Proč nemůžeme počít dítě?“ a „Jak můžeme problém vyřešit přirozenou cestou?“
V: Rozhodnuti nepodstoupit žádnou z variant umělého oplodnění, protože ho považujeme jednak za nepřirozené a odporující našemu přesvědčení, že dítě je dar od Boha, a jednak za zdraví nebezpečné, jsme se tam vydali. Tamní lékař provedl manželce základní gynekologická vyšetření, při kterých žádný problém nenašel, a téměř ihned nám nabídl inseminaci. Odmítli jsme a chtěli další vyšetření. Poslali nás tedy na genetické vyšetření, které také žádný problém neukázalo. Opět přišla nabídka inseminace, opět jsme odmítli.
Š: Navštěvovala jsem centrum ještě několik měsíců, ve kterých lékařka sledovala můj menstruační cyklus. Vše se zdálo v pořádku. Navštívila jsem také lekce cvičení podle Ludmily Mojžíšové, zašla na endokrinologii, aby mi zkontrolovali činnost štítné žlázy.

Jaké obtíže jste řešili?
Š: Při každé návštěvě padla otázka na podstoupení asistované reprodukce. Vždy jsem si připadala jako Marťan, když jsem odmítala a dovolila si žádat další vyšetření, která ale prý bez předchozího podstoupení alespoň té „nejlehčí“ varianty umělého oplodnění (tj. inseminace) nedělají. Lékař nicméně vždy povolil a na vyšetření mě poslal. Nejprve to bylo vyšetření ženských orgánů laparoskopickou operací. Zjistili jsme, že jeden z vejcovodů je neprůchodný. To znamená, že druhý průchodný je! Hurá! Ulevilo se nám, tento výsledek mohl částečně vysvětlit, proč se nám dlouho nedaří, a vlil do nás naději, že se miminka určitě brzy dočkáme. Jenže ono pořád nic. Nakonec jsme si vymohli ještě imunologické vyšetření, které mohlo odkrýt další příčiny. To bylo ale v pořádku. Po něm nám v CAR již neměli co nabídnout (samozřejmě kromě metod asistované reprodukce).

Co jste dělali?
V: Museli jsme se tedy ohlédnout jinde. Vydali jsme se do Brna k doktorce Ludmile Lázničkové do Centra naděje a pomoci (CENAPu), které podobné problémy řeší v úplně jiném duchu, jako jediné (!) v České republice poskytuje poradenství v léčbě neplodnosti přirozenou cestou s úctou k manželům.
Š: Konzultace v CENAPu probíhala v naprosto jiném duchu než ty předcházející v CAR. Nemohu říci, že by se lékař v CAR choval neprofesionálně nebo hrubě. Naopak, přístup byl vysoce profesionální, ale podporoval jinou cestu řešení než tu, po které jsme toužili my.
V: Dlouhý rozhovor v CENAPu s asistentkou doktorky Lázničkové i pohovor s ní samou se nesl na pozitivní vlně představení možností, jak řešit náš problém přirozeně od doporučení podpůrných přírodních preparátů po důkladné poradenství v oblasti sledování ženského cyklu. Z centra jsme tak odcházeli s novou nadějí. Nadále jsme se drželi doporučení paní doktorky.

tehulkaJak dlouho to vše trvalo, než jste se dočkali miminka?
V: Tyto cesty za lékaři se odehrávaly během tří let. Naše psychická nálada se průběžně měnila, každý měsíc pravidelně ve stejnou dobu klesala pod bod mrazu a zase se proměňovala v novou naději.
Š: Nesla jsem naši situaci psychicky velmi těžce; je hrozné to tak říci, ale každé nové miminko v našem okolí bylo „hřebíkem do rakve“. Společnost matek s malými dětmi mě upozorňovala na mou nenaplněnost. Kontakty s kamarádkami-matkami se omezovaly. Několikrát na veřejnosti nebo mezi přáteli jsem své pocity neuhlídala a rozplakala se. Co budeme dělat, když nemáme děti? Proč já? Smysl manželského života v plodnosti se ztrácel v mlze. Přirozený běh manželského života se nedostával do další fáze. Co teď?

Vnímalo nějak Vaše okolí, co prožíváte?
V: Po určitém čase jsme museli s pravdou ven, že to prostě nějak nejde. Reakce byly různé, jednou z nejsložitějších věcí bylo vysvětlovat některým přátelům, proč si nenecháme „pomoci dnešní moderní lékařskou vědou“, když tu ta možnost je, tak proč jí nevyužít.
Š: Často jsme si ve svém názoru připadali osamocení i mezi lidmi, od kterých bychom čekali stejné smýšlení. Neznamená to ale, že jsme neměli oporu. Naše rodiny a přátelé stáli za námi, a i když kolikrát sami nevěděli, jak se k nám v naší situaci chovat, a neuměli si představit, co prožíváme, cítili jsme jejich podporu. Moc jim za to děkujeme.

Těžké životní situace často protříbí nejen naše vztahy k blízkým, ale i k Bohu. Jak jste to prožívali duchovně? Proměnil se nějak Váš vztah k Bohu?
V: Rozhodli jsme se náš problém řešit i duchovní cestou. Navštěvovali jsme poutní místa, snažili se uzdravovat to, co nás z minulosti nějakým způsobem tížilo, ať už v rodinných nebo jiných vztazích. Modlili jsme se: my, naši blízcí i další lidé, které jsme o to my nebo naši blízcí požádali.
Š: I když jsem „v papírech“ tzv. bez vyznání, život s katolíkem mě samozřejmě k nějakému vztahu k Bohu vede. K tomu, co říkal Vojta, jsem se snažila přistupovat pozitivně a upřímně. V těžkých chvílích, které jsem popisovala, jsem se ale s výčitkou ptala: Pane Bože, za co nás trestáš? Dnes mu děkuji a snažím se mu přiblížit. S vědomím toho, kolik lidí se za nás modlilo, nemůže být Maruščino narození náhoda.
V: Dítě jsme počali v Roce milosrdenství, po pěti letech od chvíle, kdy jsme problém neplodnosti začali řešit. Těhotenství proběhlo bez problémů a nám se narodila zdravá a krásná dcera. A věříme, že bude mít brzy sourozence.

Rozhodovali byste se s dnešními zkušenostmi jinak?
Š: Jinak bychom se nerozhodovali, ale určitě bychom dříve navštívili CENAP v Brně. Já osobně bych se víc snažila o vlastní psychickou pohodu.
V: I když jsme se někdy cítili na dně, věděli jsme, že je s námi v našem trápení někde přítomný milující Bůh, který společně s námi prožívá naše těžké chvíle. V závěrečné fázi našeho trápení, kdy jsem si byl jist, že jsme na dně, jsem Pánu Bohu řekl, ať se stane jeho vůle, že se mu odevzdáváme. Ať nám ukáže, jakou máme jít společnou cestou v manželství. A zanedlouho jsme dostali víc, než o co jsme usilovali…

Řešili jste, jak by se vyvíjel Váš život, kdyby dítě nepřišlo přirozenou cestou?
V: Napadaly nás varianty jako odjet na nějaký čas do zahraničí, věnovat se tam například dobrovolnické službě.
Š: Bavili jsme se i o adopci nebo pěstounství, ale zůstávali jsme v teoretických úvahách. Asi bychom opravdu někam vycestovali… Ale nevím, miminko přišlo ve chvíli, kdy jsme v těchto úvahách byli na začátku.

Co byste poradili párům, které nemohou počít dítě?
V: Nestresovat se, že dítě musí přijít hned. Odevzdat své problémy Pánu Bohu.
Š: K řešení problému přistupovat společně; ve chvílích psychické nepohody mi manžel byl vždy oporou, i když kolikrát asi nechápal, co se se mnou děje. Z hlediska lékařské péče si najít takového lékaře, který k Vám bude mít respekt a bude na Vás mít čas. CENAP v Brně můžeme doporučit.

Za sdílení naděje děkuje Petra Girašková

foto: manželé Gottwaldovi, Pavel Langer

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu