Zlatí kováři

rozhovor s paní Věrou Mičkovou

Na maturitním plese našeho syna jsme se seznámili s noblesní učitelkou. Její učni-maturanti si ji velmi oblíbili a pozvali si ji na celý ples ke svému stolu. I po maturitě ji stále navštěvují. A my víme proč. Její moudré vyprávění zaujme, je velmi poutavé a část z něj Vám nyní nabízíme.

mickova1Můžete se v krátkosti představit?
Jmenuji se Věra Mičková, bydlím v Olomouci. Učila jsem 54 let, teď už jsem v důchodu. Mám dva dospělé syny.

Byla práce pedagoga vždycky Vaše vysněné povolání?
Ze začátku ne. Měla jsem totiž fantastickou učitelku češtiny, která s námi ve třídě hrála divadlo. Takže jsem si (jako skoro všechna děvčata) přála být herečkou. Pak přišla letuška. Jako studentka jsem začala vést skupinu skautů ukrytou pod názvem Pionýři – táborníci. Tehdy jsem si uvědomila, že tohle je ta práce, která mě baví. Šla jsem učit proto, že děti miluju. Děti mě odjakživa dobíjely. Před 25 lety mi zemřel manžel. A tak mi zůstala škola, učení – to miluju, gobelíny – ty taky miluju, a ještě mám něco, co jsem nemohla mít dříve – cestování. Protože jsem učila dějiny umění, rozhodla jsem se, že všechno to, o čem budu učit, chci vidět na vlastní oči. A to se mi povedlo! Kromě Mexika, tam jsem nebyla. Na hodinách jsem pak učila nejen na základě toho, co jsem vyčetla, ale i co jsem viděla na vlastní oči. Jistě víte sami, že pokud dětem vyprávíte o něčem, co jste sami zažili, většinou je to zaujme. Někdy až moc.

Na jakých typech škol jste učila?
Učila jsem od základních škol až po univerzitu. Vystřídala jsem všechno možné. Když jsem nastoupila, byla jsem v podstatě nehotová. Po druhém ročníku na fakultě všechny s prospěchovým stipendiem nahnali do škol, protože byl nedostatek učitelů. Školu jsme dodělávali dálkově dva roky a pak další tři roky studia. A do toho přišly děti, rodina a samozřejmě škola. V poslední době jsem učila hlavně učně. Divadlo ve mně ale zůstalo. Takže jsem pak sama hrávala divadlo. A taky jsem tkala.

Čím jsou mladí na učilišti specifičtí? Jaké mají klady a zápory?
Já sama mám mimořádný vztah k teenagerům. Nejlíp se mi pracuje s „puberťákama“, protože s nimi už se dá jednat jako s dospělými lidmi. Když jsem nastoupila, byla jsem přidělena jako záskok k prvňáčkům. Když jsem se na ně dívala, připadli mi tak malí a roztomilí a já si uvědomila, že takhle to nejde, že s takovou by mi za chvíli skákali po hlavě. Houkla jsem na ně a oni se mi rozplakali. (smích) Tak jsem si řekla: „Mičková, tak s těmahle dětma to neumíš!“
Práce s mladými kováři pro mě naopak byla velice příjemná. Na ty jsem houkat nemusela. Vesměs to byli kluci, kteří mají vztah k umění, protože musí skládat talentové zkoušky. Dost toho uměli, a co neuměli, to jsem se snažila je naučit. Co je ale hlavní, oni mají zájem! Když jsem třeba učila mladé kováře a pak na gymnáziu, byl to neskutečný rozdíl. Na gymnáziu (podotýkám, že šlo o soukromé gymnázium) byly většinou děti podnikatelů. Tatínek zaplatil školné, takže ty, milé dítě, tu školu prostě uděláš! Úplně u vytržení pak byli, když dítě dostalo špatnou známku. „Vždyť jste je to měla naučit!“ říkali. A já jim odpovídala: „Když chcete nakrmit husu, tak jí to musíte do krku nacpat, jinak nikdy nesežere úplně všechno. Ale vaše dítě tímto způsobem učit nemůžu. To si musíte vyřídit s ním. Záleží i na jeho vůli.“ Zlatí kováři! Ty jsem nemusela napomínat. Hned na začátku jsme si stanovili pravidla hry – to by podle mě měl udělat každý rozumný kantor.
Pravidlo první: abych vám mohla věřit, nesmíte mi lhát. Jakmile mi jednou zalžete, už vám nikdy neuvěřím.
Pravidlo druhé: nejsme na základní škole, takže musíte být schopní ukáznit se podle potřeby. Pokud vás to nebude bavit, můžete jít pryč. Když chtěli něco vědět, jeli jsme na zájezd. A když během zájezdu někdo nedával pozor nebo vyrušoval, sami se mezi sebou napomínali, ať je zticha, že oni chtějí poslouchat. To se vám pak úplně jinak pracuje.

kovarMáte nějaké své osobní krédo v přístupu k výuce a vzdělání učňů?
Učni kováři většinou nepocházejí z horní vrstvy. Jsou to děti chytré, ale mají problémy třeba s dyslexií nebo s dysgrafií. Není to u nich na vysokou školu, ale s trochu péče by ji taky zvládli. Všimla jsem si u těchto chlapců, že potřebují trochu „ohladit“. Většina z nich třeba nikdy nechodila do tanečních. Jednou jsem šla na hodinu a jeden z kluků stál ve dveřích. Podíval se na mě, zakřičel: „Už jde!“ a práskl mi dveřmi před nosem. A já si jen řekla: „A takhle tedy ne, hoši.“ Změnila jsem hodinu výtvarné výchovy na hodinu slušného chování. Bavili jsme se o základních pravidlech, dostali trochu školu a byli kupodivu strašně hodní. Rozebírali jsme, kdo koho pouští ve dveřích, kdo kam vchází první a podobně. Dokonce si to mezi sebou zkoušeli. Když jsem pak odcházela z hodiny, už jsem byla skoro u dveří ze školy a ze třídy se vyhrnul kluk a chtěl se do dveří jakoby vsunout přede mnou. Najednou se zezadu vysunula ruka jiného urostlého učně, stáhl ho zpátky a řekl: „Co jsme si teď v hodině říkali?!“ A ten hoch se zastavil, podržel mi dveře a řekl jen: „Prosím.“ (smích) Vidíte, že to vážně funguje!
Taky jsem učila asi dva roky kreslení na zemědělské škole zahradnice a zahradníky. Byly to většinou děti ze zvláštní školy a ty, co nedodělaly školu. Protože s nimi bylo těžké pořízení, bylo jich ve třídě jen osm. Jednou jsme kreslili, děti to bavilo a byly celkem hodné. Najednou tam došlo k nějakému nedorozumění a já jsem se rozčílila. Za ta léta jsem se naučila rozčilovat jen naoko. Učitel musí být trochu herec, ať chce nebo ne. Občas se musí rozčílit, aby si děti uvědomily, že se to nedělá. V duchu mě to ale nechávalo chladnou, protože to byla běžná situace. Takže jsem se na ně naoko rozčílila a najednou jsem viděla nepřátelství v jejich očích. Zarazila jsem se a zeptala se jich: „Proč si myslíte, že na vás teď křičím? Kdyby mi na vás nezáleželo, tak se na vás vykašlu, něco vám zadám a jdu domů s čistou hlavou. Ale protože mi na vás záleží a chci, aby z vás byli slušní lidi, tak na vás teď křičím.“ Kluk, který na mě tak nepřátelsky koukal, řekl: „To beru, ale neříkejte mi, že vám na nás záleží. Vždyť na nás nezáleží ani našim rodičům.“ V tu chvíli mi naskočila husí kůže. Řekla jsem mu: „Rostíku, to neříkej, není to pravda. Všem rodičům přece záleží na dětech.“ A on říká: „Tak to máte špatné informace. Tady Mirek třeba spí v ovčíně, protože matka ho nepustí domů, má nového chlapa. Tahle holka má matku prostitutku, vidí ji jednou za čtrnáct dní.“ A najednou se jich rozpovídalo víc. A já se nezmohla na slovo. Jen jsem tam stála a poslouchala je. Když skončili, řekla jsem jim: „Děcka, nic z toho jsem nevěděla. Musím říct, že to máte vážně hodně těžké. Ale když budete potřebovat poradit nebo pomoct, přijďte za mnou.“ A teď si představte, že máte ve třídě takové děti a dáváte jim pětky, protože jsou „hloupé“. To je přece strašné!
Ve školním systému mi chybí víc empatie, citovosti a pochopení. To je to, co vytváří kontakt učitele a žáka. A pokud takový kontakt chybí, tak i kdyby se kantor na hlavu postavil, naučí žáky maximálně nabiflovat se pár frází, ale lidsky je jejich vztah prázdný.

Vnímáte generační propast mezi vyučujícími a Vašimi učni? Projevuje se nějak?
Generační rozdíl je tam vždycky, ať chcete nebo ne. Když jeden z mých bývalých žáků nastupoval jako student na kovářské učiliště, měl problémy s drogami. Ve druhém ročníku přerušil školu. Než odešel, odchytla jsem si ho a ptala se ho, co je. A on mi řekl, že končí. Tehdy jsem ho strašně seřvala. Byla jsem na něj opravdu zlá. Věděla jsem, že má jen mámu, jeho rodiče byli rozvedení. Ptala jsem se ho: „Co chceš dělat se svým životem? Tvoje máma má co dělat, aby tě uživila, a ty se nestydíš to všechno jen tak zahodit?! Když někomu Pán Bůh nadělí nadání, zahodit ho je sprosté. A ty to všechno máš, a podupeš to?“ Byl totiž výborný kreslíř. On na mě koukal, byl zaražený a odešel. Trvalo to rok, a pak se vrátil do druhého ročníku. Potřeboval zkrátka dozrát. Potom se sám přihlásil na vysokou školu, dodělal si pedagogické minimum a teď je sám učitelem.

Co jste se naučila od svých učňů?
Oblíbila jsem si trochu černý humor. Ten jsem předtím nemusela. Já i oni jsme se naučili, že je potřeba držet dané slovo. Pokud něco slíbím, musí na mě být spoleh. Také jsem je učila, že přesnost je výsadou králů. Když se řeklo, že přijdeme ve dvanáct, tak jsme prostě přišli ve dvanáct. Jinak je to pohrdání člověkem, se kterým se máte setkat. Samozřejmě jsem jim to neříkala takhle. Puberťáci nesnáší moudra. Musí to vyplynout samo, nejlépe z vyprávění. Taková skrytá reklama. (smích) A samozřejmě musíte to, co po nich požadujete, stejně tak požadovat i po sobě.
Za dobu, co jsem učila, mám za sebou asi dvanáct tisíc žáků. To je spousta lidí, které si při nejlepší vůli nedokážu zapamatovat. Pamatuju si ale takové věci, jako byl jejich úsměv, výraz očí. Proto vždycky, když mě někdo pozdraví, se preventivně usměju, co kdyby to byl někdo známý…?

mickova2Když porovnáte dnešní školství a školství Vašich mladých let, z čeho by si mohly dnešní školy vzít příklad?
Tahle otázka je složitá. Není to jen o době socialismu, ale i o době před ním. Byli jsme pod silným vlivem rakousko-uherské monarchie a ve školství tyto vlivy přetrvávaly velice dlouho. Dokonce i v meziválečném období se běžně používaly rákosky. A teď jsme najednou v úplně obráceném sledu.
Dřív byl učitel autorita. Když jsem před třiceti lety učila v Nákle, přišli za mnou rodiče na třídní schůzku. „Zlobil?“ ptali se. „Sem tam.“ „Paní učitelko, kdyby zlobil, tak mu klidně jednu vražte.“ „Nezlobte se,“ řekla jsem, „já jsem děti nikdy nebila a bít nebudu. Ale vyřídím si to s ním jinak a nebudu vás tím zatěžovat.“ Je to totiž zbytečné a nesmyslné. Už v době, kdy píšu do žákovské knížky poznámku, dítě neví, co se stalo. Když chci, aby si to dítě spojilo, musím to řešit okamžitě.
Je fakt, že kantorky to dnes na základních školách mají mnohem horší. Osobně si myslím, že děti jsou pořád stejné. Problém je, že dospělí se změnili. Jednou jsem pokárala kloučka, který nás obtěžoval na pláži a mamince to zjevně nevadilo. Nato mi jeho maminka řekla: „Já přece nebudu svoje dítě kárat ani bít a ubíjet tak jeho osobnost.“ V duchu jsem si říkala: „Já bych vám strašně přála, abyste tu jeho osobnost trochu ubila, jinak se budete divit, co z něj vyroste.“ Paní se urazila a šla pryč. Nesmíte přece rodičům říkat nepříjemné věci.
Jednou jsem měla na chodbě dozor. Děti musely korzovat se svačinami, jak už to dřív bývalo. Byli tam i kluci z mé třídy. Najednou je slyším, jak se baví. „Cos vzal ty?“ „Já čokoládu, a ty?“ „Já tři tužky.“ Pochopila jsem, že kradli. Nic jsem neříkala, ale když skončilo vyučování, zavolala jsem si je do třídy a zadala jsem jim úkol. Museli mi na papír sepsat, co ukradli v obchodě. Kluci ztuhli a zčervenali. Ale přiznali se a sepsali to. Zřejmě se mezi sebou jen hecovali, ale nad tím se nedá mávnout rukou. Řekla jsem jim, že jsem ráda, že se čestně přiznali, a nabídla jim možnosti. Buď zavolám rodičům, oznámím to panu řediteli, anebo to vyřeší jako dospělí chlapi sami, sáhnou do pokladničky a zanesou peníze přímo panu vedoucímu. Říkala jsem si, jestli to není krutý trest. Ale všichni tam šli. V deset hodin už mi volal vedoucí obchodu a ptal se, co se děje. (smích) Jeden z těch kluků se mi v dospělosti přiznal, že na zážitek z obchodu nikdy nezapomněl.

mickova3Jak jste se dostala k tvorbě gobelínů?
Zajímal mě od studentských dob. Dělala jsem diplomovou práci na téma ručně tkaný koberec a gobelín. Tuto práci miluji. Gobelín se netká jako látka na stavu. Dělá se to postupně.
Jednou jsem šla s kluky kolem zdi, kde bylo graffiti. Řekla jsem jim, že se mi to líbí. Oni se divili. Ale mně se to opravdu líbilo. Na tomhle graffiti bylo vidět, že to dělal někdo s citem pro umění. Zpracovat výtvarně velkou plochu není vůbec snadné. A kluci mě začali popichovat, jestli to náhodou neutkám… A tak jsem to utkala. (smích)
S graffiti se vytahují mlaďoši, ale zvládnout ho klasickou technikou, jako je gobelín, to jen tak někdo neumí. Je to něco unikátního. Jednou u nás doma někdo zaklepal a vešla paní, která přišla za synem na návštěvu. Uviděla gobelíny a líbily se jí. Řekla: „Já mám teď v galerii výstavu pěti mladých výtvarnic a tohle by se tam krásně hodilo.“ Můj syn se jen tak pousmál a řekl: „Jestli chcete, můžu vám představit autorku. Mami, pojď sem.“ (smích) A ona byla úplně zaražená a nechtěla věřit tomu, že je to opravdu moje práce. Požádala mě o zapůjčení gobelínů a hned je vystavila v Bratislavě.
Mám i gobelín s tvrdou kritikou mládeže – blogeři a blogerky. Zelené a šedivé tváře mají samozřejmě od obrazovek.
Mám i gobelín s tematikou Dalimilovy kroniky, se zlatým zdobením. Celkem je jich v sérii dvacet. Měla jsem je nedávno na výstavě v Lysicích. Byla jsem velice spokojená, protože lidé na to reagovali zodpovědně a říkali: „Tak by se měl učit dějepis.“ Spousta lidí ví, že Dalimilova kronika je první česky psaná kronika ze 14. století, ale nikdo už neví, co v ní je. Zjistilo se, že když se Karel IV. vracel z Paříže, zapomněl česky. Mluvil francouzsky, latinsky, německy. Jan Lucemburský ho odvezl do své državy v Pise. V klášteře za Pisou ho učili česky. Tamní mniši přepisovali Dalimilovu kroniku do latiny, aby si ji mohl sám přečíst. Nález zlomků Dalimilovy kroniky byl jako znamení od Boha. Nakonec mi Dalimilova kronika, byť je zdánlivě menší, zabrala stejně tolik času jako tapisérie z Bayeux, celkem tři a půl roku dvanáct až čtrnáct hodin denně. Nejnáročnější byla práce se zlatými nitěmi. Jsou tak tenké a křehké a snadno se zacuchají. Neumíte si představit, jak já jsem klela! Styděla jsem se, ale klela jsem. (smích)

mickova4Máte nějaký recept pro pěkné mezigenerační vztahy v rodině?
Vzorem pro mě byla moje babička. Když jsem se vdávala, řekla mi: „Dcérenko, přeju ti všechno nejlepší a něco ti poradím. Nikdy nechoď spát s mužem rozhádaná. Na druhý den totiž vypadá všecko mnohem hůř, a čím dýl to trvá, tím je to horší.“ Zdá se mi, že se lidé málo poslouchají. A málo spolu mluví. Já jsem vždycky říkala, klidně na sebe křičte, ale hlavně mluvte. Když lidé přestanou mluvit a začnou se urážet (nebaví se spolu), vznikají ty největší problémy.
Celá staletí bylo normální, že staří lidé dožívali na výminku v blízkosti rodiny. Pak se začalo pracovat a na staré lidi nebyl čas. Nejdřív vypadalo fajn dát babičku a dědečka do „útulku“, vždyť tam je o ně postaráno. To je ale tak sprostá zástěrka! Postaráno tam o ně je jen po fyzické stránce. Vždyť ta psychická stránka věci je mnohem náročnější! Vzpomínám si, když byl můj muž nemocný, ležel v nemocnici a říkal mi: „Ale nenecháš mě tady, že ne?“ A já jsem mu řekla: „Neboj se, hned jak tě odpojí od kapaček, půjdeš domů.“ Taky mi umřel v náručí. Nenechala bych ho umřít v nemocnici, protože bych si připadala trapná. Když mám někoho ráda, přece ho neodstavím. To je to, co mi vadí. Lidé se nechtějí dívat na postižené, na staré… Vždyť je to hloupost. Děti vychovávané starými lidmi jsou přece mnohem citlivější. Nechci říkat, že je to pokles morálky, ale je to špatně.
Vracím se teď ke svému tátovi. Ten vždycky říkal, že člověka, který stojí za pozornost, poznám podle toho, jak se chová k dětem, ke starým lidem a ke zvířatům. Člověk, který se k nim chová hezky, ten je slušný.

Připravili Laco a Kali Švecovi

foto: Laco Švec, Pavel Langer

 

2017 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu