Touha po kráse

rozhovor s manželi Jemelkovými

Může být tak rok 1998, navštěvujeme se skupinou mladých ateliér Jana Jemelky na Dolním náměstí v Olomouci, obdivujeme jeho dřevoryty, skici a grafiky, pokládáme všetečné dotazy. 1999? Setkání s Otmarem Olivou v jeho velehradském ateliéru; oba dva umělci spolu dlouhá léta spolupracují. 2000 – učím jednoho nadaného žáka, jmenuje se Vojta Jemelka a včera jsem sedmákům ukazovala jeho zdařilou kresbu, kterou ve škole zanechal na ukázku pro budoucí generace. Rok 2007 – nahráváme už pro časopis rozhovor s panem Jemelkou a navštěvujeme nový ateliér, tentokrát v domě, který nejdřív zakoupili a pak zjistili, že po generace patřil jeho předkům. 2017 – volá mi autor tohoto rozhovoru, že potkal Jemelkovy a jsou ochotní hned zítra natočit rozhovor. Konec červené nitě táhnoucí se osobními vzpomínkami a nyní se i Vy seznamte s milými kulturními bytostmi – Janem a Alenou Jemelkovými.

Můžete se našim čtenářům krátce představit?

jemelkoviA: Jmenuji se Alena Jemelková. Pracuji jako vedoucí památkového odboru olomouckého arcibiskupství; věnujeme se ochraně movitých památek, které má v majetku Arcibiskupství olomoucké a farnosti naší arcidiecéze. Naším cílem je, aby tyto památky  jednou mohly být v co nejlepším stavu předány příštím generacím. K tomu jsou zapotřebí nemalé finanční prostředky vlastníků. Arcibiskupství a farnostem pomáháme získávat z různých dotačních programů další finanční pomoc. Je to nelehká, zároveň ale krásná práce, protože nám umožňuje pracovat s nádhernými uměleckými díly. Před nástupem do zaměstnání jsem byla několik let na mateřské dovolené. S manželem jsme vychovali dva – dnes už dospělé – syny. Starší z nich žije v Praze, věnuje se žurnalistice. Pracuje jako vedoucí tiskového centra ČBK. Mladší syn je architekt. Nedávno začal pracovat v olomoucké architektonické skupině „Ječmen“. S manželem jsme olomoučtí rodáci, žili jsme zde od narození.

J: Jsem Jan Jemelka. Jsem malíř. Vystudoval jsem malířství, pak jsem se začal věnovat grafice. Dominantní je zejména navrhování vitráží.

Co zajímavého Vás v dohledné době v umělecké oblasti čeká? Máte nějaké plány?

J: V současnosti mám, co se práce týče, dva velké plány. Tím prvním je spolupráce s Otmarem Olivou na dokončení kostela ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Tato velmi zajímavá stavba je již dokončená a slouží svému účelu, nicméně je ještě třeba dokončit interiér, což je velké sousto. Druhým mým snem, ještě ze studentských let, je Vřesová studánka v Jeseníkách, kde bylo poutní místo, které bychom rádi obnovili. V současnosti mám velkou šanci v oblasti umění nedaleko Olomouce, v Prostějově, kde se už deset let rekonstruuje nádherný secesní Národní dům, postavený architektem Kotěrou. Cílem je, aby se dům vrátil do své původní podoby, protože byl za války Němci přestavěn podle jejich představ. Já bych měl pro tuto stavbu dělat nové vitráže, protože z původních se žádné nedochovaly. Je to úžasný úkol, i když mimo sakrální oblast. Národní dům ovšem představuje kus špičkové architektury, která slouží lidem, takže to chápu jako obrovskou příležitost.

Co Vás v poslední době z kulturního dění zaujalo?

J: Se zakázkou na vitráže pro Národní dům jsem si musel řadu věcí nastudovat. Nejhezčí z materiálů, které jsem v souvislosti s touto budovou četl, byla korespondence slovinského architekta J. Plečnika s  architektem Janem Kotěrou, který s ním během stavby práce konzultoval. Bez této zakázky bych se asi nikdy nedonutil si něco podobného přečíst. Z jiné literatury mě ještě v roce 2016 oslovila přeložená básnická sbírka od G. M. Hopkinse, kterou vydal biskup Hrdlička. Jeho poezie vyznívá velice současně, a přitom je z 19. století. Taky jsme s manželkou byli v kině na Lichožroutech od Pavla Šruta. Kniha, ze které film vychází, je podle mě naprosto geniální. Není to žádná mystická literatura. Je to odlehčený příběh, vhodný pro děti i dospělé, ale přitom je v něm všechno podstatné vykreslené tak, aby tomu divák porozuměl. Film samotný mě tolik nezaujal, ale to dílko jako takové pro mě bylo velkým kulturním zážitkem.

Dostáváme se k otázce téměř filozofické. Jak vnímáte dnešní propojení křesťana s kulturou? Změnilo se něco ve světle svobody, kterou jsme získali před více než čtvrtstoletím?

J: Rozhodně se posunulo. Jinak to ani nejde. Dřív jsme mohli svádět na komunisty, že nám brání, abychom své duchovno promítli do hmoty. Teď je jen na nás, abychom si určili, kde je pomyslná hranice kvalitního umění. Ne všechno duchovní je nutně kvalitní. Vznikají nové problémy, ale možností teď máme v umění a tvorbě mnohem více. To dokládají i zakázky, na kterých mám já sám možnost pracovat. Za komunismu by to nikdy nešlo. Nerad porovnávám, nejsem žádný velký pamětník. Ale výsady naší nové svobody jsou úžasné. Na Proglase jsem slyšel, že kardinál Ravasi vyzval italskou biskupskou konferenci, aby usilovala o výchovu lidí ke kráse. To je úžasné a svým způsobem samozřejmé. Podobně to přece funguje v rámci rodiny. Děti potřebují od rodičů slyšet: „To nedělej, to je škaredé.“ Ve společnosti to však až tak samozřejmé není. Krása je duchovní kvalita, ne jen obchodní design a materialismus. Je důležité učit společnost pochopit a ocenit krásu. To je základ kultury. Není žádný výnos zvenčí, manifest o tom, že teď začneme všichni produkovat dokonalou kulturu. Musí vyrůstat pomalu, svým tempem. Je to sice složité, ale svoboda růst umožňuje. Teď ještě aby o to lidé stáli, aby to chtěli. Konkurence sekulární společnosti je velmi silná. Naší povinností je stát si sveřepě za svým, i když okolí nás má často za blázny.

A: Základní vklad dává mladému člověku určitě rodina. Není to jen o tom, jak hezky vyzdobený je dům nebo byt. Důležitá je především kultura celého rodinného života, způsob vzájemné komunikace, způsob stolování, způsob řešení situací a hledání vhodných slov a tak dále. Všechno spolu souvisí, i ty prosté běžné věci, které denně děláme. Z toho všeho tvoříme to největší umělecké dílo – náš život. Pokud chceme něco vložit do malého člověka, musíme s tím začít doslova u maminky v bříšku. Pokud dítě nemá to štěstí a nedostane se do kulturního prostředí, ztrácí na své vrstevníky, kteří v kulturním prostředí vyrostli. Výchova ke kráse je dlouhodobá, vlastně celoživotní záležitost.

tvorbaJ: Rodina je samozřejmě důležitá, ale ne každý má na ni štěstí. Někdo se narodí prostitutce nebo je dítětem vraha. To ale neznamená, že je takový člověk předem odepsaný. Úlohu rodiny pak mají přebrat instituce jako církev, škola. Jejich úkolem je člověka navést na správnou cestu. My oba jsme v tomto směru měli velké štěstí. Vyrůstali jsme v rodinách, kde toto všechno fungovalo, o křesťanství se vědělo. Mnoho věcí pro nás bylo samozřejmých. Když se ale podíváte u nás například na Rýmařovsko, to je kraj, který dal vyrůst mnoha osobnostem, a přitom je tam s nadsázkou každý druhý alkoholik nebo nezaměstnaný.

A: Jedna část je hřivna, talent, který dostane člověk do vínku. Druhou část celku tvoří soustavná práce a píle člověka. Ten, kdo sice nemá takový talent, ale neustále na sobě pracuje a zlepšuje se, talentovaného člověka, líného, bez píle, nakonec mnohdy předežene. Navíc ne každé dítě narozené v umělecké rodině má umělecké vlohy. Když pak rodiče potomky nutí, aby se v umění prosadili, bývají často nešťastní. To je otázka falešných ambicí. My jsme naše děti nevedli k tomu, aby studovaly výtvarku. Manžel říkal, že dokud jsou děti malé, ať sami dělají, co umí a co je baví, protože jsou ještě přirozeně tvůrčí a nemají zábrany. Věděl, že pokud mají k umění sklony, postupem času se projeví. Ale chtěli jsme, aby se v umění dobře orientovaly. Ano, v tom jsme je podporovali. Brali jsme je na výstavy a koncerty, doma jsme si hodně četli, poslouchali dobrou hudbu. Oba kluci chodili do hudební školy.

J: Umění není něco, co můžete jen tak dělat v neděli odpoledne na ukrácení dlouhé chvíle. Je to něco, co musíte chtít celým srdcem. Pohltí vás, většinou i na úkor jiných zábav. Pronásleduje vás po večerech, když nemůžete spát. Já jsem odmalička věděl, že chci být buď umělcem, nebo popelářem. J Problém začíná v pubertě. Jak u puberťáka povzbudit zájem o kulturu, jak mu ho předat? Věřím, že i to jde. Dost poslouchám rádio Proglas. Před pár lety v něm nastoupil nový hudební redaktor, Milan Tesař, mladý kluk z vesnice. Je neuvěřitelné, jak dokázal za relativně krátkou dobu tří až pěti let pozvednout úroveň rádia. Vytvořil řadu skvělých hudebních pořadů o duchovních motivech v jazzu, v beatu. Do jeho příchodu se na Proglase preferovala dechovka a veškerá hudba byla takříkajíc na jedno brdo. Na jeho příkladu vidím, že je možné nadchnout i mladou generaci, ale je to strašná dřina a je za tím spousta tvrdé práce.

Dostáváme se teď oklikou k Vaší práci, paní Jemelková. Na co by se podle Vás měl klást důraz při znovunavracení památek do rukou církve v rámci restitucí? Do čeho investovat, či neinvestovat?

A: Téma udržování a opravy památek je velmi složité. Jeho financování není jen věcí státu a není jen věcí vlastníka. Dnes se připravuje nový památkový zákon, kde se stát snaží zodpovědnost za stav památek v soukromém majetku plně přenést na bedra vlastníka. Za socialismu jsme ostatně mohli vidět, jak zestátněné památky pod státní správou neuvěřitelně chátraly a s jejich opravou si neporadil ani stát. Na našich památkách je patrný ohromný deficit z tohoto období, kdy se neudržovaly. To je ten hlavní problém. Po návratu restitučního majetku církevním subjektům se u některých veřejných činitelů a státních úředníků setkáváme s názorem, že církev chtěla zpátky svůj majetek, stát jí ho vrátil, a tudíž by se teď o něj měla starat sama. Přístup „chtěli jste to, tak se starejte“ je nekonstruktivní a pro stav památek v budoucnu až nebezpečný. Musíme si uvědomit, že historické komplexy a rozsáhlé chrámové stavby s náročnou uměleckou výzdobou jsou tak velkorysé, že nic podobného se v dnešní době již pravděpodobně nepostaví. Můžeme i říci, že když spojíme všechny síly, nejsme dnes ani schopni tyto komplexy řádně udržovat. Od státu je nezodpovědné převalit tento horký brambor, se kterým si sám nevěděl rady, na slabý soukromý subjekt. Jak by si s takovou zátěží mohla poradit katolická církev, která má kolem 10 % obyvatel. Doufám, že se restituční vášně brzy uklidní a my se budeme dále společnými silami se státem starat o naše bohaté kulturní dědictví, tak jako tomu bylo od roku 1998 do současnosti. Moje filosofie v tomhle směru je jednoduchá: nevysilujme se spory, hledejme cestu spolupráce ke společnému cíli – tj. opraveným památkám.
V Olomouci se nám tato strategie vyplácí. Vznikl tu v rámci republiky jedinečný projekt, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, kde jsou budovy a sbírky umění majetkem církevních subjektů, ale jejich opravu a provoz, správu a zpracovávání jednotlivých sbírek zajišťuje státní instituce, Muzeum umění Olomouc. Tato spolupráce funguje už několik let a výsledky jsou vynikající – vybudování krásného muzea, které by bez spolupráce všech subjektů nebylo možné.

J: Projekty tohoto typu potřebují ke svému vzniku a fungování výrazné osobnosti. Něco takového nemohou řešit pouze úředníci. Pan arcibiskup Graubner a představitelé muzea se dohodli. Velkou zásluhu na tom měl bývalý pan ředitel Pavel Zatloukal. Díky jejich spolupráci vzniklo dílo, které u nás nemá obdoby.

Jak se dá podle Vás přiblížit „opravdová“ kultura dnešním mladým lidem?

J: Myslím si, že dnešní mladí lidé jsou (naštěstí) ve většině věcí stejní jako jejich předchůdci. Samozřejmě každá doba má svoji vlastní specifickou formu vyjádření „kultury“ v hudbě, oblékání, tanci apod. Mladí lidé jsou dychtiví poznávat nové věci. Zároveň se ale vzpírají jakémukoliv nátlaku a diktatuře. V tomto jsou trochu nesoudní. Často nedokážou rozpoznat, že tlak je občas míněný dobře. My, kteří se v oblasti kultury chvíli pohybujeme, víme, že kulturu musíme mladým šikovně podstrčit, aby ji přijali. Víme, že to jde. Mládež většinou prahne po moderním umění. Pokud ovšem tento obor přímo nestudují, často v něm mají totální chaos. Nejsou schopni rozpoznat skutečné hodnoty. Ale od toho tu máme právě instituce, o kterých už jsem mluvil. Když jim to upřímně podáte, přijmou to. Proč by taky ne, když jsou tím sami obohaceni a často i překvapení tím, že např. text té krásné bigbítové písničky má velkou hloubku. Já sám nejsem učitelem, takže o tomhle tématu nedokážu mluvit kompetentně. Od kamarádů, kteří vyučují, vím, že je to náročný a složitý proces. Na školách se často umění vyučuje jen jako „nástavba“ a není na ně dostatek časového prostoru ani financí, což je velká škoda. Mladé lidi nepřesvědčíte jednou přednáškou. Ve výuce umění chybí skutečné osobnosti, které by byly ochotné věnovat čas mladým a předávat jim své znalosti a lásku k umění. Já dělám to jednodušší, zalezu do ateliéru a snažím se v rámci času, který mám, vytvořit něco, co bude lidem sloužit. Ale jít mezi lidi, nabídnout se jim a seznamovat je se světem umění, to je náročnější.
jemelkaPan architekt Mléčka se synem Vojtou nedávno rozjeli velice zajímavý projekt pro studenty brněnské architektury na Svatém Hostýně. Studenti architektury v něm měli možnost navrhnout vzhled poutního místa. Kupodivu tím byli všichni okouzlení a zaujatí. Dokonce i studenti, kteří nejsou věřící a sami se přiznali, že v kostele na mši nikdy ani nebyli. Výstupy z projektu ukázaly, že studenti byli nadšení. Nedostali totiž jen obvyklé zadání „vypracujte do zítřka návrh liturgického prostoru“. Vždyť oni často ani netušili, co je to liturgický prostor! Někteří jen matně tušili, co je to kostel, že má nějaký vchod a východ. Mladé je potřeba do práce vtáhnout, projít s nimi to místo, dát jim čas, aby se s ním seznámili, poznali ho. Věřím, že to je zkušenost, která v nich zůstane napořád. I když se třeba nestanou přímo věřícími, stávají se z nich díky tomu „lidé kultury“. A snad budou i tolerantnější vůči katolíkům, kteří se jim zpočátku zdáli trochu divní.

A: Ráda bych k tomu dodala svou osobní zkušenost. V rámci výpůjček některých našich děl jsem měla možnost několikrát vyjet za hranice do Evropy a dokonce v roce 2016 i do New Yorku. Byla jsem velmi překvapená, jak jsou tamní muzea moderního umění, kterých je tam bezpočet, přímo přeplněná návštěvníky. Muzea, galerie, koncertní síně, místa klasické kultury praskala ve švech. Vstupné tam přitom není zdaleka nejlevnější. V Metropolitním muzeu například je obrovské edukační centrum, kam chodí jedna škola za druhou. Mají řadu animátorů, kteří se dětem věnují a nenásilnou formou je učí, jak modernímu umění rozumět. V sobotu a v neděli tam chodí rodiče s dětmi, věnují se jim animační pracovníci. Šikovným způsobem zasvěcují návštěvníky do tajů umění. Totéž se děje v moderní i klasické hudbě. Pracují na tom už přes 40 let. Produkují také naučné pořady v televizi a v rozhlase. Výsledky jsou zjevně patrné, o klasické umění je stále velký zájem.
U nás v Arcidiecézním muzeu Olomouc máme také edukační pracovníky, kteří se věnují školním skupinám dětí. Chtěla bych na to upozornit obzvlášť křesťanské školy. Krátkodobé výstavy se každé dva až tři měsíce obměňují a k nim se pravidelně připravují animační programy pro děti. Zajímavé je, že tam chodí především školy státní. Na dětech je vidět, jak se jejich znalosti prohlubují. Nepřímo se hodně dozví o křesťanské kultuře a o křesťanském náboženství, což je vynikající. V období socialismu jsme poslouchali, jak byla církev špatná a přivodila období temna. Teď badatelé v tomto období naopak oceňují, jaký je tu ohromný kulturní poklad. I člověk, který hodně ví o křesťanské kultuře, se tu může něco nového dozvědět. Současným trendem v muzeu není jen představit jednotlivé exponáty izolovaně, ale ukázat je v kontextu způsobu fungování církevní organizace, prožívání a slavení dle dobové církevní tradice.
Kurátoři diecézního muzea nám jakožto zaměstnancům olomouckého arcibiskupství připravují v rámci spolupráce komentované prohlídky. Zájemci se od nich dozví spoustu inspirativních informací, které mohou posunout i naše dnešní způsoby slavení a prožívání svátků. Církev byla ve své době představitelkou vrcholné kultury. Jako první vlaštovku můžeme uvést třeba dnešní obnovení městských oslav svátku sv. Pavlíny, patronky města Olomouce. Začátky byly nesmělé. Ale postupně se oslavy rozvíjejí za spolupráce pana arcibiskupa, primátora a dalších představitelů města. Zjišťujeme, že obyvatelé města chtějí slavnosti, chtějí příležitost, kde se sejít a pobavit se. V zásadě je jim jedno, jestli jde o státní nebo církevní svátek. Veřejnost přijde, pokud to bude krásné. Proto je důležité snažit se dělat všechno kulturně. Nejen svátky, ale také je důležité to, jaká je liturgie v kostele. Jedině tak můžeme doufat, že bude o tyto hodnoty zájem. Sama jsem to prožila. Jsem konvertitka. Za socialismu nám ve škole říkali o církvi jen to špatné. S Jendou jsem pak začala chodit do kostela a byla jsem překvapena, jaká je to krása. Jak odlišné to bylo od toho, co nám říkali ve škole. Úžasná hudba, slovo, architektura a umění vytvořily celek, který nás zasáhl.
Věřím tomu, že pokud na tohle dědictví nerezignujeme a budeme držet úroveň křesťanské kultury, udržíme také zájem o křesťanství. Pokud nebudeme vytvářet a podporovat křesťanskou kulturu, tak se nám to vymstí. Mladí lidé jsou citliví a rozhodně nejsou hloupí. Možná tyto hodnoty nechápou hned a v pubertě se podobným věcem často zasmějí, ale časem si uvědomí, že jsou to skutečné hodnoty, kterých je dobré se přidržet.ajj

J: Instituce, o kterých mluvila Alena, rehabilitují to, co tu bylo odjakživa. Umění vždy souviselo s náboženstvím. Pomáhalo ho lidem pochopit. To je prastarý princip. Proto je dobře, že se tyto instituce věnují vzdělávání lidí v tomhle směru, ukazují jim tu bohatost. Víra bez umění totiž není možná. Umění pomáhá lidem vstoupit do světa víry, je bránou k duchovnímu životu. To nelze nařídit výnosem přitlučeným na dveře. Bylo by to proti lidské přirozenosti. Člověk touží po kráse.

A: Musím ale říct, že zároveň procházíme určitou krizí. A ta krize se prohlubuje, to je zjevné. Církev byla dříve mecenášem kultury a dnes toho v té míře není schopna. Profesionální kultura, když nemá finanční podporu ze strany církve, přirozeně odbočuje a moc se jí v tomto prostředí nedaří. Dřív jsem si myslela, že je to hlavně problém financí. Ale byla jsem překvapená, že například v New Yorku – mimochodem úžasné město a podle mě dnes centrum světové kultury, které má úžasný potenciál – kulturu vnímáte doslova na každém kroku. Je tam neskutečně krásné moderní umění a architektura. Neustále se budují stavby od nejlepších architektů, ale žádná z nich není novodobý chrám. Mají spousty kostelů, ale ty jsou buď horší, či lepší replikou historických slohů. Neviděla jsem tam žádnou potřebu postavit originální kostel v současném slohu, což mě překvapilo a musím se smutkem říci, že i zklamalo. Nás, milovníky evropských originálních historických chrámů, tato podoba nemůže vůbec uspokojit, i když kostely tam mají ve skvělém stavu, udržované, vytopené, nazdobené a voňavé. To musím ocenit. Zdá se, že tvorba duchovního umění se zastavuje, i když je společnost bohatá. To by bylo myslím špatné.
Co mě dál zaujalo, v New Yorku je např. známá čtvrt galerií současného umění, Chelsea. Původně v ní stály přístavní doky. Teď je z nich plno galerií, které vystavují všechno to, co se v současnosti děje na poli moderního umění. Celý jeden den jsem věnovala procházení těchto galerií. Zaujalo mě, že tam na jednom místě najdete zhuštěně vše, co se dnes ve světovém moderním umění děje, ale křesťanskou problematikou se tam umělci zabývají minimálně. Je to pro mě zajímavé. Umění se odklání od církve i od lidí. Propast mezi tvůrcem a divákem se mi zdá stále větší, protože je čím dál subjektivnější. Najednou umění potřebuje zprostředkovatele, který ho divákovi vysvětlí. Moderní umění je pro církev zároveň čím dál méně použitelné v rámci praktické služebnosti. Snad je to jen můj dojem turisty. Zároveň mě překvapilo, že v New Yorku si lidé nekladou otázku, zda Bůh existuje nebo ne. Považuje se za samozřejmost, že Bůh existuje. Snad tam ani nemají ateisty. Vezměme si třeba jen text přísahy nově nastupujícího amerického prezidenta. Pokud jste ji poslouchali v televizi, můžete si všimnout, že za každým třetím slovem je slovo „Bůh“. Amerika je jedním z nejvíce prosperujících států světa a stále si drží svoji křesťanskou kulturu, což velice obdivuji. Američané jsou převážně věřící, takže když jdete v neděli po New Yorku, každý míří někam do svého kostela. Sice je tam mnoho různých církví, ale Bůh je tam jaksi i smyslově, viditelně přítomen. Proto mě překvapuje, že se problematice křesťanské víc nevěnují i v umění.

mariborJaké máte plány v nejbližší době, co tvoříte?

J: Kouzlo plánů do budoucna podle mě není jen v jejich velikosti. Nedávno mě oslovil pan farář z Nových Sadů, velmi šikovný. Řekl mi, že tam uprostřed sídliště mají krásnou kapličku, která tam ale zaniká, a on by ji chtěl opravit. A to je snad ještě důležitější než nějaký honosný velký projekt. Krásná kaple uprostřed sídliště, která může sloužit tisícům lidí. Oslovil nás se synem, který je architekt, abychom na tom spolupracovali. A to považuji za velmi vážný úkol. Nejde ho brát na lehkou váhu. Pokud ho dobře uchopíme a povede se nám respektovat sloh kaple a přitom vytvořit něco nového, snad to přiměje lidi do ní alespoň nahlédnout. Další otázkou je, jak na podobný projekt získat prostředky, do jaké míry si troufnout na nová odvážná řešení. To je pro mě zajímavé. Kdyby se tam podařilo vytvořit amfiteátr pro lidi, kde si mohou sednout a obdivovat sochy v okolí kostela. Tohle jsou pro mě dokonalé úkoly. Často z nich nic není, ale nutí člověka k přemýšlení o souvislostech. Abychom nezpohodlněli a nebrali odklon umění jako hotovou věc.

Za rozhovor děkuje Josef Záboj

 

2012 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu