Trocha zodpovědné drzosti

rozhovor s manželi Čechovými

Cestování na větší vzdálenosti s malým dítětem, natož s několika, je možná pro většinu manželských párů něco nepředstavitelného, co si s ohledem na nejrůznější rizika raději odřeknou. Najdou se ale i světoběžníci, pro které je takto strávený čas hnacím motorem pro období všednodenní rutiny a především příležitostí k prohlubování vztahu a docenění hodnoty rodiny. Následující rozhovor proto třeba může působit jako určitá kuriozita, přesto doufám, že Vás, milí čtenáři, potěší nebo v něm najdete povzbuzení.

Můžete se aspoň krátce představit?

Mirek: S Maruškou žijeme šest let v manželství, předtím jsme spolu dva roky chodili. Jsem strojař-energetik, studoval jsem v Ostravě a později v Drážďanech a po studiu jsem zůstal na drážďanské univerzitě jako zaměstnanec. Ptal jsem se Marušky, jestli do Drážďan půjde se mnou, a ona k mému velkému překvapení nejen souhlasila, ale během asi dvou týdnů si tu zařídila stipendium. No a tak jsme odjeli oba, napřed na zkušenou na rok na dva, pak se to protáhlo, teď už jsme tu osmý rok a nevypadá to na brzký návrat do vlasti – ale kdo ví? Práci jsem ale už změnil – jsem v jedné malé strojírenské firmě a jsem moc spokojený.
Maruška: Já jsem sociální pracovnice, studovala jsem v Ostravě, kde jsme se s Mirkem seznámili. Vždy jsem chtěla pracovat přímo s lidmi. To se mi díky stáži v Drážďanech splnilo. Jako praktikantka jsem nastoupila do nízkopraháče a následně jsem u stejného zaměstnavatele dostala místo. Pracovali jsme s mládeží, dělali jsme částečně i street work, věnovali jsme se dětem migrantů, rodinám. Teď jsem šestým rokem na mateřské. Máme tři děti, Matýsek má pět roků, Vítek dva a půl a Štěpánka má rok. Kluci už jsou skoro bilingvní, čeština je pro ně mateřština a němčinu zvládají jako druhý jazyk trochu pomaleji než vrstevníci.
Mirek: Hračky si ve školce ubrání, to je pro ně teď to nejpodstatnější. :)

cechovi1Jak se při mateřské dělíte o domácnost a výchovu dětí?

Maruška: Tím, že má Mirek plný úvazek a pracuje klasicky čtyřicet hodin týdně, starost o domácnost připadá spíše na mě. Ale máme malinký dvoupokojový byt, takže toho není nějak strašně moc. A vychovává ten, kdo je zrovna nejblíže konfliktu. :)

Změnil se Váš vztah s narozením dětí?

Maruška: Nejstarší syn Matýsek se narodil necelý rok po svatbě, takže děti do našeho vztahu patřily v podstatě od začátku. Neměli jsme moc příležitostí nějak prohlubovat náš bezdětný manželský vztah. Ale život po narození dětí samozřejmě už nezůstane jako dřív.
Mirek: Podle mě nás narození dětí pokaždé nějak sblížilo. Díky velice vstřícné sociální a prorodinné německé politice jsme mohli mateřskou dovolenou absolvovat současně, takže Maruška byla s každým dítětem doma dvanáct měsíců a k tomu jsem já dostal vždycky dva měsíce volna. Díky Bohu jsme při tom byli i finančně zajištěni, takže jsme doma rozhodně neseděli. Umožnilo nám to poznat se úplně jinak než při běžném pracovním nasazení a mě osobně to vždycky velice nabilo pro další fungování.

Na mateřské jste tedy s dětmi cestovali. Kam, na jak dlouho a jak jste to zvládali? Jak jste se přepravovali?

Mirek: První rodičovská dovolená byla taková naše největší drzost. To jsme strávili tři měsíce cestováním po Kanadě a západě USA, po národních parcích. Byli jsme ještě hodně naivní a nezkušení, takže jsme Matýska s sebou táhli třeba do čtyř tisíc metrů nad mořem na Mount Shasta a ostatní horolezci málem překvapením padali z hory. Zkoušeli jsme s ním i lézt, ale to se mu moc nelíbilo, takže jsme lezli, zatímco on spal pod skalou. Nejvíc mě překvapilo, že to cestování děti kolikrát snášejí daleko líp než my sami.
Maruška: Do Ameriky jsme letěli a koupili jsme si tam auto, které jsme s velkou úlevou pár hodin před odletem domů zase prodali. Měla to být nejlevnější varianta, ale odešla nám převodovka, takže jsme museli zaplatit opravu.
Mirek: V podstatě jsme byli hozeni do studené vody. Po dobu opravy té převodovky jsme se mohli ubytovat v hotelu a deset dní čekat, než nám auto opraví. Na to jsme ale neměli a ani to není náš styl. Místo toho jsme sbalili všechny věci, zašli do knihkupectví, ofotili si mapu okolí a vyrazili s Matýskem do terénu. Úplně náhodou tam poblíž vedla dálková turistická stezka (jedna z pěti v celých USA), takže jsme na ní strávili pět dní, aniž bychom potřebovali kontakt s civilizací. Pro nás s malým Matýskem to byl fenomenální úspěch: Jde to znovu! S dětmi život nekončí!
Maruška: Dětem je celkem jedno, kde třeba zrovna spí. Když jsou najedení a maminka s tatínkem jsou blízko, tak je všecko v pohodě.
Mirek: V rámci druhé mateřské jsme chtěli dát našemu putování nějaký duchovnější obsah – rozhodli jsme se pro nějakou velkou pouť. Ta nejznámější, svatojakubská ve Španělsku, se nám zdála moc horká a hlavně davová, proto jsme se rozhodli pro Viu Francigenu v Itálii. Jenže se dvěma dětmi už se člověk pěšky moc daleko nedostane, a tak jsme se vydali na cestu na kolech. Kluci obývali přívěs za jedním kolem, druhé táhlo bágly. Start měl být v Alpách a cíl v Římě, ale v Itálii tou dobou dost pršelo a na severu dokonce sněžilo, takže jsme cíl dobyli autem a na kolech si to střihli zpátky. A bylo to nádherné. Když je člověk odkázaný jen sám na sebe a na parťáka a cestuje s dětmi, pěkně pomalu a vlastní silou, dá se to cestování nejen pěkně vychutnat, ale výborně se i seznamuje s lidmi.
Maruška: Měli jsme už naštěstí zkušenost s tím, co si vzít nejnutnějšího, co na jídlo, aby to bylo syté a zároveň lehké na tahání. Mirek se nebojí rozhodovat, má zkušenosti horského průvodce, takže jsem nikdy ani s dětmi neměla strach, že by se stalo něco špatného. Věděla jsem, že se o něj můžu opřít, i když jsme si možná někdy hodně troufali.
matesMirek: Maruška je zase pravověrná skautka, takže to má v krvi.
Maruška: Jo, v tomto jsme se opravdu našli, jsme podobně naladění, svobodné cestování na vlastní pěst, s minimem věcí a nejlépe vlastními silami máme moc rádi a chybí nám, když si aspoň jednou za čas nemůžeme někam vyrazit. V tomto se skvěle doplňujeme, je to naše velká společná vášeň. Ale kam vyrazíme se Štěpánkou, zatím nevíme. :)

Jak teda mateřskou a svoji roli během ní vnímáš Ty, Mirku?

Mirek: Mně se naše společná mateřská strašně líbí. :) Teď, když chodím do práce, tak se ty všední dny snažím nějak zvládat, ale přijde mi to docela složité – zastat práci a zároveň být tady. Někdy je to fakt drsné. Nemáme tu totiž dost známých, kteří by nám pomohli s hlídáním, jsme na to vlastně sami. Ale tu roli vnímám jako velice krásnou. Zpočátku jsem byl docela vykolejený z toho, že najednou nic nestíháme, hlavně co se týče nějaké naší zábavy, ale když děti trochu povyrostly, jsem často překvapený, jaká je s nimi sranda, a užívám si to. Čím víc dětí, tím je ta sranda větší. To, že máme tři děti, nás už lehce staví do pozice mimo „mainstream“ – v Německu je standard žádné až dvě. Taky standardní mateřská je na rok (i méně). Maruška je na mateřské šestým rokem a nějakou dobu ještě určitě bude. Mohla i chtěla by jít pracovat, nám oběma to ale přijde správnější takto – naše hodnoty, zásady a víru snad dětem ukážeme snadněji, než kdybychom oba pracovali. Bohudík to funguje i finančně.

Radili jste se s někým, jak přistupovat k výchově, nebo to děláte intuitivně? Máte nějaké vzory?

Maruška: Asi jsme se nikdy s nikým neradili, ani co se týče našeho vztahu. Nebo jsme se možná ještě nedostali do situace, kdy bychom si nevěděli rady.
Mirek: Moc ne. Když je jakýkoli problém, tak o tom společně diskutujeme. Pokud jde o výchovu, tak určitě nemám lepšího rádce, než je Maruška. Naše rodinné problémy ven z rodiny netaháme, ale spíš si hlídáme, aby nám do toho nikdo moc nemluvil. :)
Maruška: Ale nějaké vzory v rodičích snad máme, myslím si, že nás vychovali dobře.

Využíváte nějaké moderní technologie, nové trendy nebo máte nějaké své vychytávky, které Vám usnadňují období mateřské dovolené?

Maruška: Díváme se na internetu na Jáju a Páju. :)
Mirek: A občas používáme chůvičku (baby phone). :) Takže nic revolučního nebo převratného.
Maruška: Snad kromě kočáru za kolo žádné „high-tech“ vybavení nemáme. Já si tady pouštím jenom české rádio, abych věděla, co se děje doma. Ale jinak mají dnes rodiny s dětmi obrovské možnosti, dá se s nimi vyjet pryč autem nebo třeba i po městě na kole, což mně osobně hodně pomáhá, když potřebuju cokoli vyřídit. Děti naskládáš do přívěsu za kolo, můžeš je nosit v krosně nebo v nosidle, na nošení jsou pro maminky speciální bundy, kdykoli kdekoli pro ně seženeš jídlo, pampersky jsou taky luxus, který si vědomě dopřáváme. S dětmi se v našem okolí počítá, počínaje čekárnou na úřadech přes krásná hřiště a naučné stezky až po milé řidiče a prodavačky, které mají pod pultem vždy schovaný bonbon.
jezeroMirek: Musím svoji ženu pochválit, protože na kole odveze všechny tři děti naráz, a to jsme ještě nevyčerpali všechny možnosti.
Maruška: Hlavně ale pro děti existuje všechno možné oblečení z gumových materiálů, což je naprosto fantastické. Není špatného počasí…
Mirek: Jo, ze sportovních věcí pro ně máme prakticky všechno a několikrát, ale co se týče elektroniky a podobně, tak v tom se spíš držíme zkrátka. Vystačíme si s jedním starým počítačem, televizi jsme vůbec nechtěli a podobné žrouty času se snažíme vytěsňovat ze života. Tak jako na dovolené, i ve všedním životě je pro nás důležité netahat s sebou zbytečnosti.

A co plánujete, až Vám mateřská skončí?

Maruška: Nevíme. Teď musíme nějakým způsobem vyřešit naše nevyhovující bydlení, asi něco staršího opravíme, ale zatím nevíme, jestli to tady v Německu pro nás bude vůbec dostupné.
Mirek: Už jsme se pokoušeli vrátit domů, ale nevyšlo to. Momentálně tu mám práci, která mě naplňuje a zároveň mi umožňuje být s rodinou. To by v Česku nemuselo platit.
Maruška: I já tady s velkou pravděpodobností seženu částečný úvazek, což podle zpráv od mých spolužaček, které musí po mateřské nastoupit do práce, v Česku prostě nejde.
Mirek: Ale nejpozději na důchod se teda vracíme… :)

Za rozhovor děkuje Jana Hajdová

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu