eSeznamka

Rozhovor s manželi Chudíkovými

Co si myslíte o seznamování přes internet? Je to příležitost, risk nebo obojí?
Oslovili jsme manžele Chudíkovy, jejichž vztah začal právě díky internetové seznamce. Podělí se s námi o svoji životní zkušenost.

Můžete se čtenářům krátce představit?

Ivča: Jmenujeme se Marek a Iveta Chudíkovi. Oběma nám je 29 let, věkový rozdíl mezi námi je půl roku. Jsme šest let manželé, chodili jsme spolu tři roky. Máme tři děti, jedno si Bůh povolal zpět k sobě již v začátku těhotenství. Oba pocházíme z věřících rodin. Marek má jednu sestru. Já mám tři sestry.

Jak jste se seznámili?

Ivča: Seznámili jsme se přes internetovou seznamku. Oba dva jsme měli inzerát na Katolíkovi i na Seznamu. První na inzerát odpověděl Marek.

Co Tě, Marku, na Ivčině inzerátu zaujalo?

Marek: První byl vzhled. :) Jednu fotku tam měla táborovou a jednu maturitní. Zaujala mě spíš ta maturitní. Ivča neměla přes týden přístup k internetu. Psal jsem jí dlouhé slohovky přes e-mail, hlavně o víkendu. Nejdřív jsme si psali e-maily, potom přes ICQ. To už asi dnes neexistuje.
Ivča: Já jsem reagovala, ale ty sáhodlouhé e-maily mě spíš odrazovaly. Říkala jsem si, že bude ukecaný.
Marek: To bylo tím, že jsem měl předchozí vztah a měl jsem pocit, že jsem v něm byl málo komunikativní, tak jsem se to snažil napravit.
Ivča: Já jsem pořád čekala, kdy při tom dopisování zazní nějaké pozvání. Chtěla jsem to nechat na něm. Čekala jsem, jestli něco bude, nebo ne. :)

Jak dlouho jste si psali?

Marek: Myslím, že tak dva až tři měsíce určitě.
Ivča: Ano. Začali jsme si psát nějak v prosinci nebo v lednu a poprvé jsme se viděli v dubnu. A pročpak jsi mě, Marku, nepozval někam dřív?
Marek: Protože jsi měla před tou maturitou, tak jsem tě nechtěl rozptylovat. Ale pak jsem nad tím jednou večer přemýšlel a došel jsem k tomu, že bych ji mohl někam pozvat. Tak jsem jí napsal a schůzka byla na světě.

Jak probíhalo první rande, jestli to tak můžu nazvat?

Ivča: Tím, že už jsme si psali docela dlouho, jsme toho o sobě hodně věděli. Psali jsme si o zájmech, o rodině, sourozencích… Tak si myslím, že to už rande bylo. :)
Marek: Dali jsme si sraz před školou, kde jsem Ivču čekal. Ze školy vyletěla holčina s červenou hlavou. :)
Ivča: Já jsem měla čerstvě nabarvené vlasy a hnědá se úplně nepovedla. :)

Takže se fotka na Seznamu lišila od reality?

Ivča: Ale já jsem mu průběžně posílala i aktuální fotky.
Marek: A měla velký batoh a velký mobil.
Ivča: A já si pamatuji, že Marek měl staromódní rifle.
Marek: Šli jsme se projít do parku a pak do cukrárny.
Ivča: Ta cukrárna se stala takovým naším pravidelným randicím místem. Z prvního rande jsem měla pocit, jako bychom se už dlouho znali. Jako kdybychom se neviděli poprvé. Nebyla jsem nijak okouzlená nebo tak. Spíš jsem měla pocit, že jsem se sešla s kamarádem, kterého znám už několik let. Určitě tam nebylo žádné takové poblouznění.
Marek: Já úplně neumím říct, jaký jsem z toho měl pocit. Ale pamatuji si, že na rozloučení jsme si dali pusu. Když jsme na to potom zpětně vzpomínali, tak nevíme, co nás k tomu vedlo. Bylo to takové přirozené. Po té schůzce jsem nevěděl, jestli je to dobré, nebo špatné.

Jak to pak pokračovalo?

Marek: Pak jsme se začali scházet víc a víc.
Ivča: Viděli jsme se asi tak jednou až dvakrát do týdne.

Jak probíhalo seznámení s rodinami?

Ivča: Jednou v pátek, když jsem končila dřív ve škole, jsme se rozhodli, že pojedeme na výlet do zoo na Kopeček. Odtamtud je to k Chudíkům domů lesem asi 3 kilometry. Tak jsme se rozhodli, že se tam projdeme. S tím, že bude doma jenom babička. Dohodli jsme se, že ji pozdravíme, když už jsme tam. Tak jsme šli za babičkou, to proběhlo v pohodě. A najednou cvakly dveře a přijel tatínek a pak i maminka. Původně neměli přijet, ale shodou náhod všichni skončili dřív. Jen si nejsem jistá, jestli tam byla Markova sestra, ta asi ne. Ale proběhlo to v pohodě. Měla jsem z toho dobrý pocit. Připadalo mi to, že jsou podobná rodina jako ta naše. Nakonec jsem byla ráda, že to bylo takové neplánované, protože kdybych se na to chystala dopředu, měla bych z toho hrozné nervy. Tak jsem do toho spadla, ani jsem nevěděla jak.

Tys, Marku, předtím doma něco říkal o Ivče? Věděli, že spolu chodíte?

Marek: Asi jsem přímo nemluvil o nějakém chození, ale nějak jsem se zmínil.
Ivča: Tak já jsem podle nich byla Markova kamarádka ještě tak dva roky poté, co jsme spolu začali chodit. :)
Marek: A já jsem potom někdy jel v neděli k Ivčině rodině na oběd. To už bylo normálně naplánované. Ivčini rodiče mi připomínali moji tetu se strejdou. Jsou to takové podobné typy.

Proč jste zvolili formu seznámení přes internet?

Marek: Měl jsem v sobě zafixované, že si musím najít věřící holku. V mém okolí, v naší farnosti nebylo zas tolik možností (nebo jsem je všechny vyčerpal :)) a začínal v té době čas internetu, tak jsem využil internetovou seznamku. Nikdy jsem nejezdil na setkání mládeže a podobně, byl jsem spíš uzavřený. Tak jsem vlastně neměl jinou možnost, jak se seznámit.
Ivča: Já jsem na setkání jezdila, ale měla jsem vždy pocit (ale myslím, že to nebyl jen pocit), že je tam víc holek než kluků. Nikdy jsem neuměla s někým navázat kontakt, tak mně taky nezbylo nic jiného než se seznámit přes internet.

A neměli jste strach z toho, s kým se seznámíte? Jestli nenarazíte na někoho špatného?

Ivča: V té době jsem nad tím tak nepřemýšlela. Nějaká rizika jsem si uvědomovala, ale nijak zvlášť jsem se nebála. Já už jsem se před tím, než jsem poznala Marka, sešla s pár kluky, které jsem poznala díky seznamce, ale vždy to na té první schůzce skončilo. Bylo mi jasné, že ne. Nebo mi to bylo jasné už z toho psaní předtím.

Co byste poradili těm, kteří hledají partnera přes internetové seznamky?

Marek: Já bych jim doporučil, ať nedají na vzhled. Ať nehodnotí jen podle fotek.
Ivča: Ale mně se třeba potvrdilo to, že vzhled je taky důležitý, i když není to jediné. S jedním klukem jsem si dopisovala a byl mi hrozně nesympatický. Mamka mě pak ukecala, abych to zkusila. Tak jsem s ním šla na schůzku a jenom jsem si potvrdila, že to fakt není ono. Takže na jednu stranu nedat jen na vzhled, ale zase když je člověku někdo hned od začátku nesympatický, tak to asi taky nejde.

Co by si o sobě podle vás měli lidé psát a co ne, než se potkají naživo?

Ivča: Tak pokud už si začnou psát pravidelně, myslím, že není na škodu psát o svých zájmech nebo okrajově o rodině. Ale úplně nějaké intimní věci, to bych určitě nechala až mezi čtyřma očima.
Marek: Určitě psát to, co je pravdivé, bez nějakého přibarvování.
Ivča: Myslím si, že to chce odvahu. Nemít nějaké předsudky, že seznamování přes internet je nějaké méněcenné nebo špatné. To pak člověk může sedět doma a čekat zbytečně na prince na bílém koni. Pokud člověk jinak nemá moc příležitostí seznámit se s někým osobně, tak proč to nezkusit? Samozřejmě je v dnešní době potřeba být opatrný, ale zase ne přehnaně. Určitě bych ale doporučila, aby si ti dva nějakou dobu psali, než se potkají osobně. Myslím si, že i podle způsobu vyjadřování může člověk toho druhého trochu poznat. I kdyby ten druhý něco maskoval, tak se může stát, že se třeba někdy prozradí a tak.

Změnili jste nějak názor na partnera během té doby, co jste spolu?

Ivča: Já myslím, že jsme se během chození poznali dostatečně a pravdivě, takže po svatbě nebylo nic, co by mě překvapilo nebo co bych nečekala.
Marek: Já myslím, že se spíš měníme tím, co prožíváme, životními situacemi.
Ivča: Měníme se také navzájem tím, jak na sebe působíme, a také s příchodem dětí. Ale žádné velké překvapení mě po svatbě nečekalo.

Za rozhovor děkuje Lucie Cmarová