Naše cizí děti

Rozhovor s manželi Hrabovskými

Manželé Jaroslav (51 let) a Josefa (46 let) Hrabovští se spolu seznámili před třiceti lety. Dva roky spolu chodili a poté se vzali. Jak sama paní Hrabovská uvádí, do vztahu šla s tím, že si vybírá otce svých dětí. Postupně se jim jich narodilo pět, čtyři dcery (26, 24, 20 a 16 let) a jeden syn (22 let). Do této početné rodiny přijali tři děti do pěstounské péče, dva chlapce (19 a 16 let) a jedno děvče (18 let). Pěstounství, domov a srdce otevřené dětem, jim v mnoha směrech změnilo život a bylo hlavním tématem našeho společného setkání. Paní Jožanka pracuje jako vychovatelka v domově mládeže a pan Jarek se stal pěstounem na plný úvazek.

Proč a kdy jste se rozhodli pro náhradní rodinnou péči?

Jožanka: Vždycky jsem věděla, že chci velkou rodinu. Když jsme se vzali, zjistili jsme, že pravděpodobně nebudeme moct mít děti. To byl pro nás první impuls. Rozhodli jsme se absolvovat základní lékařská vyšetření. Už tehdy jsme uvažovali o tom, že si nějaké děti osvojíme. Potom jsme se účastnili soukromého kurzu přirozeného plánování rodičovství v Přerově u Matyášů, na kterém můj muž po dvaceti minutách prohlásil: „Do roka a do dne vás zvu na křtiny!“ A věřte nebo ne, my jsme je vážně za rok měli!

Jarek: Tehdy jsem to řekl, protože mě to tam vůbec nebavilo. Cítil jsem to trochu jinak než moje žena. Byl jsem šťastný, že už jsme svoji, že máme ten papír v ruce a můžeme spolu kdykoliv zajít do hotelu… Jezdili jsme na motorce po republice. Samozřejmě když jsme viděli dětský kočárek, bylo to těžké, ale nemrzelo mě to tolik. Nechápal jsem tehdy, do čeho se to vlastně hrneme. Vždycky jsme věděli, že chceme mít děti. Najednou se vstupem do manželství se nám ale otevřely nové možnosti. Mohli jsme být více spolu. Jožanka se tehdy modlila: „Pane, co mám pro to udělat?“, a já se zase modlil: „Díky, Bože!“ :)

Jožanka: Já jsem v tom hledala duchovní hloubku a náš tatínek si to užíval. Ale bylo to krásné období. Sžili jsme se spolu. Jen jsme to tehdy každý viděli z jiného úhlu. Potom jsme se rozrodili a já jsem byla čtrnáct let na mateřské dovolené. Postupně jsem měla pět dětí.

Jarek: Když jsem s Jožankou začal chodit, bylo jí teprve patnáct roků. Její rodiče trvali na tom, že pokud to s ní myslím vážně, budou rande probíhat u nich v kuchyni. Tak jsme spolu chodili a mívali jsme rande v kuchyni. Tam jsme seděli a její babička nám vyprávěla rodinou anamnézu. Tak jsme se dozvěděli, že musíme mít odrozeno do třiceti let jejího věku. Protože každá žena v jejich rodině (teta, maminka, babička), která rodila po třicítce, měla psychické a zdravotní problémy. Takže jsme věděli, že máme čas do třicítky a dost.

Jožanka: Dost jsi toho přeskočil. Po škole jsem pracovala na elektroúdržbě v provozu. Potom jsem dělala na oddělení administrativy a vypočítávala mzdy. Samozřejmě mě to extrémně nebavilo, protože jsem chtěla být buď zdravotní sestrou, nebo pedagožkou. Za totality jsem ale vůbec nemohla pomýšlet na podobné obory. Přihlášku na zdravotní školu mi tehdy stopli na nedoporučení, už ani nevím koho přesně. Poslední den, kdy se mohly podávat přihlášky, přiběhla za mnou paní učitelka a přesvědčovala mě, že jsem šikovná (měla jsem samé jedničky) a že bych měla jít na střední školu, ale že nemám vypsanou žádnou další přihlášku. Tak jsem honem běžela domů a tatínek mi podepsal přihlášku na gymnázium. Já jsem tam nechtěla, protože jsem věděla, že budu čtyři roky na gymplu, a pak mě stejně čeká rozhodování, na který obor půjdu. Nakonec jsem na gymnázium šla, ale po třech měsících jsem zběhla na už zmiňovanou elektrotechniku. Říkala jsem si, že udělám rodičům radost, když budu mít maturitu a pak se hned vdám. To už jsem věděla ve svých čtrnácti letech. Plánovala jsem si, že pak budu mít rodinu, děti, a to pro mě bude to pravé, krásné. Zkrátka jsem v té době studijní obor moc neřešila. Když jsme se pak vzali a měli děti a já byla celkem čtrnáct let na rodičovské dovolené, tak jsem sice ke konci chvíli dělala v technickém oboru, ve velkoprádelně. Shodou okolností jsme tam tehdy pracovali oba. Já jsem dělala dispečerku a manžel zásobovače. Tahle práce mě ale vůbec nebavila. Přirozeně jsem přemýšlela, co dál a jak naložím se svým životem. Tam byl jeden z prapůvodních impulsů, proč jsme se s manželem po pěti dětech vrátili k myšlence pěstounství, případně myšlence na to, mít ještě další děti. Poslední dítko jsme počali, když jsem měla dvacet devět let, takže jsme to stihli do doporučované třicítky. Měli jsme už tři dcery a syna. Syn se moc těšil na to, že bude mít bratra. Někoho k sobě, s kým bude moct hrát fotbal. Měl v tom roce šest let a vycházelo to tak, že naše další dítě se mělo narodit zhruba na jeho narozeniny. Dopadlo to ale tak, že se nám narodila další dcera, přesně v den synových narozenin. Byl z toho tehdy hodně zklamaný, jako každý šestiletý kluk. Tatínek se mu to jal vysvětlovat. Syn nás hnal ještě do dalšího dítěte, abychom to zkusili ještě jednou. Manžel mu vysvětloval, že už ne, protože by to stejně chvíli trvalo a není jisté, že by to byl chlapec. A že než by odrostlo, bude už velký a bude mít jiné zájmy než fotbal. A syn se ve svých šesti letech hluboce zamyslel a najednou řekl: „Tak si vezmem domů rovnou velké kluky. Vždyť to přece jde.“ A naše děti se té myšlenky chytly. Pak jsme měli výročí svatby a naše nejstarší dcera připravila anketu, jestli ostatní chtějí dalšího sourozence. Do té doby jsme si s tou myšlenkou spíš jen tak pohrávali, občas jsme se o tom zmínili. Jako dárek k výročí jsme dostali výsledek ankety, ze které vyplynulo, že všichni chtějí dalšího sourozence a že bychom se o to jako rodiče měli postarat. :)  Proběhla rodinná rada, na které jsme jim vysvětlili, že jsme se s manželem rozhodli, že další vlastní děti už opravdu mít nebudeme. Oni ale dál stáli na svém. Řekli nám, že tomu rozumí, a že bychom si tedy mohli nějaké dítě vzít. Pak jsme se už o tuto problematiku začali víc zajímat. Seznámili jsme se s několika pěstounskými rodinami, něco jsme si přečetli. Takže jsme si s otázkou pěstounství pohrávali asi pět let. Pět let trvalo, než jsme příslušnému odboru podali žádost s tím, že máme zájem stát se pěstouny.

Uvažovali jste také o adopci? Věděli jste, s jakými právními obtížemi se můžete u pěstounské péče setkat v porovnání s adopcí?

Jožanka: Ne. Od začátku jsme věděli, že chceme právě pěstounství. Cítili jsme, že naše rodičovské pudy jsou naplněné. I když jsem ve svém mateřském srdci cítila, že kdyby tu nebylo velké riziko zdravotních komplikací, klidně bych měla ještě další vlastní děti. Takže já jsem k myšlence přivedení dalších dětí byla hned svolná, ale museli jsme zhruba dva roky počkat na tatínka, aby si zpracoval to, jak to s námi ty naše děti uhrály. Protože jsem si říkala, že pokud do toho půjdeme, musíme do toho jít všichni a naplno. Naše děti byly pro tu myšlenku nadšené, já jsem taky věděla, že bych si to přála. Věděla jsem ale, že bez něj to nepůjde. To rozhodnutí v nás zrálo postupně. V místě našeho bydliště žije jedna pěstounská rodina, pak jsme se seznámili ještě s jednou paní z Valašského Meziříčí. Rozhodujícím momentem pro nás bylo, když v našem okolí došlo k autonehodě, po které osiřely tři děti.

Jarek: Nejstarší si vzala jeho babička, prostřední bylo umístěno do dětského domova a to nejmladší do kojeneckého ústavu, protože jeho babička už se necítila na to, zvládnout péči o tak malé dítě. To byl pro nás impuls, protože jsme věděli, že bychom chtěli přijmout do péče právě sourozence. Sám pocházím z pěti sourozenců a neumím si představit, že by nás jako děti oddělili a že bychom vyrůstali každý někde jinde. Zaujala nás také myšlenka, která se u nás posléze transformovala do současného modelu pěstounství. Možnost nahradit dětem na přechodnou dobu rodiče a pomoci jim tak překonat to nejhorší. Tenhle model tehdy ještě nefungoval.

Jožanka: Navíc jsme měli zkušenosti na podobné bázi přímo z našeho okolí. Moje sestra byla samoživitelkou. Měla velmi těžké manželství a my jsme jí s dětmi dost pomáhali, byli u nás každý víkend. Manželův bratr měl také složité manželství a hrozilo, že jim budou děti odebrány z péče. Dětská lékařka nás tehdy oslovila s tím, že pokud se v jejich rodině situace nezlepší, děti budou muset být někam umístěny. Takže už tehdy se rozhodovalo o tom, jestli nám nesvěřit „cizí“ děti do péče. Ještě před tím, než se nám narodila naše nejmladší dcera. Život si s námi několikrát takhle pohrával. Způsobilo to, že jsme se nad otázkou pěstounství museli zamýšlet. A posledním impulsem pro nás skutečně byla ona dopravní nehoda. Oba jsme si říkali, že pokud se dětem stane něco podobného, je velká škoda, pokud nemohou být umístěny společně, v jedné rodině. Také jsme byli odjakživa zvyklí na to, mít plný dům dětí a lidí. O prázdninách i o víkendech jsme často hlídali. Takže jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. A bylo nám jedno, jestli dostaneme děti hned, nebo za půl roku, až dokončíme potřebné školení. Dozvěděli jsme se ale, že i kdybychom byli pro děti potenciálně vhodnou rodinou, pokud nemáme kurz, nemohou k nám být děti umístěny. Proto jsme se rozhodli, že si kurz uděláme. V roce 2005 jsme si podali přihlášku a v roce 2007 jsme za sebou měli teoretickou část. Museli jsme absolvovat ještě část praktickou, která zahrnovala exkurze do dětských domovů a kojeneckých ústavů. Ještě jsme neměli kurz ani dokončený, když nám přišla nabídka z krajského úřadu, že tam mají tři děti a jestli je nechceme vzít do péče. Tehdy jsme zjistili, že to, co předepisuje litera zákona, lidé dost často zásadně změní, kulantně řečeno. Od pracovnice jsme dostali telefonní číslo a adresu dětského domova. Správně by nám měli pracovníci úřadu dojednat schůzku. My jsme dostali jen číslo, zalistovala před námi šanonem, ukázala nám pár vysvědčení a fotek a řekla, ať si v domově domluvíme schůzku. A na shledanou. Takže jsme si sami dojednali schůzku. Škoda byla, že nám toto všechno řekli na začátku prázdnin. Kdybychom o té možnosti věděli, mohli bychom si ty děti domů vzít na chvíli už přes prázdniny. Než jsme si ale osobně všechno vyřídili, došlo nakonec k osobnímu setkání až v posledním srpnovém týdnu. Kdežto kdyby tyto záležitosti úředníci přichystali, bylo by to pro ty děti mnohem lepší, protože mohly v září nastoupit do nové školy. Takhle jsme je přesídlovali koncem října.

Jarek: Jedna úřednice nám tehdy řekla, že přijímat dítě do pěstounské péče je tak trochu jako vybírat si auto. Člověk musí vědět, co chce a hlavně co je schopen zvládnout. My jsme i do přihlášky uvedli, že nejsme schopni zvládnout děti s tělesným postižením. Vycházelo to především z dispozic našeho domu. Ložnice máme na patro, je to částečně dřevostavba. Zkrátka jsme dům pojali tak nějak po svém, takže nějaké následné stavební úpravy, které by zajistily bezbariérovost, nebyly dost dobře možné.

Co pro vás bylo zpočátku nejtěžší a co vás naopak mile překvapilo?

Jožanka: Samozřejmě jsme zvažovali, jak pěstounství ovlivní životy našich dětí. I když jsme necítili žádné předsudky vůči romským dětem, tak jsme se – po seminářích a sdílených zkušenostech ostatních pěstounských rodin – ze zodpovědnosti vůči našim dětem rozhodli, že jim nechceme až tak plést hlavu. Šlo zejména o ty děti, u nichž bylo možné, že budou do situace nadále zasahovat i jejich biologičtí rodiče. Chtěli jsme se vyhnout sporům s další komunitou a nějakému nepříjemnému přetahování o děti. Tak jsme do přihlášky uvedli, že chceme neromské děti a bez tělesného postižení. Když jsme přišli na schůzku do domova, chtěli jsme ty děti nejdřív poznat zprostředkovaně z toho, co nám o nich řeknou dospělí, kteří s nimi byli v kontaktu. Na školení nám kladli na srdce, že si máme vybírat děti skutečně zodpovědně, že nemusíme hned na prvním setkání na přijetí dětí kývnout. Zkrátka že to máme opravdu dobře zvážit. Na základě tohoto scénáře jsme byli přesvědčeni, že to děláme zodpovědně. Přišli jsme do domova, tam nás přivítali a my jsme řekli, že bychom rádi mluvili s vychovatelkou, která má ty děti ve skupince. Tak ji tedy zavolali, a pak se najednou otevřely dveře a z nich vyběhly tři děti a volaly: „Maminko, tatínku, my jsme rádi, že vás vidíme!“ Chvíli nám trvalo, než jsme to vydýchali. Protože jsme trvali na tom, že při prvním setkání nechceme poznat přímo děti. Chtěli jsme si na základě informací ověřit, jestli to vůbec zvládneme, a pak se rozhodnout, jestli se s nimi seznámíme.

Jarek: My jsme o nich totiž vůbec nic nevěděli. Nedostali jsme k dispozici žádnou dokumentaci. Nechci říct, že bychom potřebovali znát jejich výrobní postup. :) Zkrátka jsme ale chtěli vědět, co jsou zač.

Jožanka: Navíc se ukázalo, že fotky, které nám pracovnice ukázala, byly z doby, kdy děti do domova nastupovaly. Tehdy jim byly tři roky a pět a šest let. Když jsme se s nimi setkali, bylo jim už pět, devět a deset let. Takže to jediné, co jsme dostali, byly tři roky staré fotky a tři roky starý posudek z pedagogicko-psychologické poradny. Pracovnice domova je vytlačily na chodbu, zavřely dveře, posadily se proti nám a zeptaly se, co o nich teda chceme vědět. Na co se mám vlastně ptát, když ty děti vůbec neznám?? Tak nám řekly, že holčička nosí brýle, že jsou šikovní, ale kvůli tomu, že měli těžké dětství, tak jsou trochu pomalejší. Ale okamžitě nás začaly přesvědčovat, že to určitě všechno doženou. A jako vrchol všeho jsme se dozvěděli, že mají v domově ještě další tři sourozence…

Jarek: Takže my, kteří jsme do toho šli s tím, že nechceme sourozence trhat, jsme je nakonec vlastně roztrhli…

Jožanka: Mezitím jsme celou dobu slyšeli za dveřmi, jak tam děti něco halasně rozebírají, takže celý pohovor trval maximálně deset až patnáct minut, a pak jsme s nimi šli na vycházku. Šli jsme do města, vzali jsme je na zmrzlinu, oni nám ukázali, kam chodí do školy. Drželi nás za ruku a říkali nám „mami“ a „tati“. A to byl první a zároveň poslední den, kdy nám tak říkali. U nás doma jsme pak byli teta a strýc. Opravdu na nás byli připravení.

Jarek: Až později jsme se dozvěděli, že šanci na umístění měl jen nejmladší z nich. Pokud bychom je odřekli, rozdělili by je úplně. Takže na nás byli zkrátka připravení, aby to vyšlo. Pro mě byl největší šok, že tam bylo sourozenců celkem šest. Ti tři byli ale právně nevolní. Což znamenalo, že když tam za nimi přišla biologická maminka na návštěvu, tak tři děti (ty nevolné) za ní mohly jít a tři drželi a nepustili je za ní. Stejně to fungovalo, i když si je občas brala domů třeba na Vánoce nebo na prázdniny. Právně volné děti musely zůstat v dětském domově. Takže trpěly vlastně dvojnásob.

Jožanka: Je tedy jasné, že když měli nějakou šanci na umístění do rodiny všichni tři, tak se snažili, aby si je někdo vzal a oni už dál nemuseli trpět tímto rozdílem. Takže jsme se s nimi nakonec seznámili tak, jak jsme se nikdy seznámit nechtěli. A tím vzniklo velké dilema, zejména pro naše vlastní děti. Protože jsme se nechtěli dostat do situace, že se seznámíme s dětmi, adepty na péči, a po zhlédnutí jim řekneme, že si je nevezmeme. Nechtěli jsme, aby se dostaly do pozice, kdy by si je někdo vybíral jako zboží. Věděli jsme, že už tak jsou dost zklamané svým předcházejícím životem. Právě proto jsme si nejprve chtěli zjistit informace bez jejich vědomí. Abychom je v případě, že by se ukázalo, že péči o ně nezvládneme, mohli odmítnout, ale abychom je tím zbytečně nezraňovali. V momentě, kdy už by nás osobně znaly a věděly, že o ně má někdo zájem, nechtěli bychom je zklamat. Já jsem to brala mateřsky. Vnitřně jsem si to přirovnávala ke chtěnému či nechtěnému těhotenství. Buďto se na dítě připravuji, chci ho, ale může být také neočekávané. Přesto tu ale je, takže se s ním smířím a přijmu ho. Celkově jsem náš pěstounský úmysl vnímala jako neplánované těhotenství. Říkala jsem si, že já už za sebou svých pět těhotenství mám a že naše pěstounství bude takové manželovo těhotenství, protože jsme na něj museli počkat, jak se rozhodne. Vnímala jsem to tak, že nepokrevní děti závisí více na rozhodnutí muže. Když on do toho vejde, tak tu rodinu to podrží. Takže když nás ty děti viděly, my jsme stáli ještě před rozhodnutím, ale už tehdy jsme kvůli okolnostem věděli, že ho vlastně musíme naplnit. Já jako dospělý člověk jsem se mohla rozhodnout, že na sebe tuto zodpovědnost vezmu. Kdežto těch pět našich dětí v tu chvíli bylo v pozici, kdy do toho nemohly mluvit. Původně jsme si představovali, že přijdeme domů, něco jim o těch dětech řekneme a pak se v rámci rodiny dohodneme, jestli je přijmeme, nebo ne. Samozřejmě to mohlo dopadnout tak, že by řekly, že ano. Ale o vědomé rozhodnutí se pak člověk jinak opře. Mohli jsme si pak říct, děti jsme jedna parta, dohodli jsme se na tom a vydržíme to. Takhle ale těch našich pět dětí nemělo možnost se k tomu vyjádřit.

Jarek: Takže to vnímáme trochu jako podraz. Ne na nás, ale na naše děti. Možná to nakonec bude k něčemu dobré. To nevím a nechceme to soudit.

Jožanka: Teď zkrátka nejsme schopni zhodnotit a nahlédnout všechny souvislosti. Pak ty děti přišly k nám na návštěvu a bylo znát, že jsou opravdu velmi opožděné. Skoro nehovořily, jen takovou romskou intonací. Původně jsme si mysleli, že jsou třeba jen stydliví. Ale bylo to s nimi velice těžké. Ten nejstarší se ke mně velice měl. Rychle si ke mně vytvořil vztah, prakticky už po prvním kontaktu. A když jsme je vraceli do domova, tak jsme se loučili velice mile, objali jsme se, i pusu jsme si dali. První věc, která mě zarazila, když jsme je přivezli do domova po prvním víkendu u nás, byla při loučení. Když jsme je předávali vychovatelkám, tak jsem se s nimi chtěla rozloučit, i s tím nejstarším. Ale vychovatelka mě zarazila a řekla mi, že to nemám dělat, že ten nejstarší chlapec na sebe nenechá nikoho ani sáhnout. A já jsem jí vyprávěla o tom, jak jsme spolu fungovali, že jsem ho měla na klíně, dali jsme si pusu. A ona tomu vůbec nechtěla věřit. Jakmile tohle řekla, bylo i na tom chlapci vidět, že se zarazil.

Jarek: O nejmenším chlapci nám zase vychovatelka řekla, že nás „sní“. Prý byl schopný sníst na večeři dvě tři porce jídla, a pak všechno vyzvracel. V tu chvíli jsme se zarazili. Uvažovali jsme nad tím, proč pracovníci ty děti nechávají v tomhle stavu, proč to nějak neřeší? Dodnes ten hoch všechno, co mu v životě chybí, dohání v jídle.

Jožanka: Následovalo ještě několik návštěv. Bylo vidět, že se na nás děti postupně navazují. Naše děti to víceméně přijaly, dvě ale byly spíš proti. Řekly nám, že si to takhle nepředstavovaly, a jestli by to celé nešlo vrátit. Přitom během příprav na pěstounství byly všechny naše děti nadšené. Nemuseli jsme je o tom vůbec přesvědčovat. Pak jsme si s nimi museli sednout a vysvětlit jim, jak to vlastně myslíme. Tehdy jsme si mysleli, že to pochopili. Po letech teď vím, že s tím ty naše dvě děti vnitřně opravdu hodně bojovaly.

Zůstala jste s dětmi doma?

Jožanka: Ne. Po už zmiňované práci v prádelně jsem dostala nabídku na práci vychovatelky v domově mládeže. Nabídku jsem přijala. To bylo ještě v době, kdy jsme žádné děti v pěstounské péči neměli. Ale už jsme měli podanou přihlášku do programu. S mou novou prací souviselo také to, že jsem si musela dodělat vzdělání. Takže se to vše seběhlo v době, kdy jsem byla krátce po nástupu do nového zaměstnání. Doma jsem rodině předeslala, že budu zase studovat. Zajímalo mě, jak na to budou reagovat. Nejvíc se zhrozil náš tatínek. Nejvíc potíží spatřoval v dojíždění do školy, přestože to bylo dálkové studium. Pokud bych měla dojíždět vlakem, jednou za čtrnáct dní bych vždycky přišla o celý den. Tak se nakonec rozhodl, že nastoupí na pedagogickou fakultu se mnou. A tak jsme společně začali studovat vychovatelství. Byl to pro nás hutný podzim. Koncem října jsme převzali děti do péče, do toho jsme měli rozběhnutou školu. Manželova maminka nám přislíbila pomoc. Bohužel záhy onemocněla rakovinou, takže musela sama absolvovat chemoterapie a vyšetření. Mezi tím vším nám ještě pomáhala a starala se o děti. Zpětně ale to, že se nám sešlo všechno najednou, hodnotíme pozitivně. Jak jsme byli pořád v zápřahu, museli jsme řešit vše postupně tak, jak to přicházelo. Výhodou bylo, že jsme se v ničem nemohli dlouho „patlat“. Kdybychom tehdy byli např. jen s naší nemocnou babičkou, nejspíš bychom byli hodně smutní. Upnuli bychom se na ni a její nemoc a ona zase na nás. Pokud by se všechno točilo jen kolem našich „nových“ dětí, taky by to nedělalo dobrotu. Naše pozornost byla v tu chvíli roztříštěná na několik věcí.

Jarek: Díky tomu jsme se na tom naučili hledat to dobré. Ale třeba taky poručit naše problémy a starosti Bohu. Zjistili jsme, že díky studiu máme jednou za čtrnáct dní jeden den jen sami pro sebe. Když jsme byli ve škole, zašli jsme si vždycky třeba na polévku. Pátek se stal naším manželským dnem. Navíc z nás byli spolužáci, takže jsme vlastně omládli.

Jožanka: Celé to velmi prospělo i babičce. Cítila jako svoji povinnost tam každých čtrnáct dní s dětmi být a starat se o ně. Díky tomu se úžasně posbírala a pak tu s námi zůstala ještě skoro tři roky. Bylo toho na nás hodně, ale zároveň to bylo pohodové období.
Když jsme děti převzali, zároveň s nimi jsme také převzali soupis všech vyšetření, na která měly jít. Přišlo mi to logické. Později jsme ale zjistili, že bylo velkou chybou, že jsme nezašli k nim do školy. Promluvit si s jejich učiteli. V žákovské knížce sice měli samé jedničky nebo dvojky a i vychovatelky nás přesvědčovaly, že jsou šikovní, jen trochu pomalejší. Když jsme je pak ale konfrontovali s úkoly a s vrstevníky, zjistili jsme, že neumějí vůbec nic.

Jak dlouho trvalo, než jste děti přijali domů?

Jožanka: Šlo to poměrně rychle, ale v celé věci bylo dost průtahů. Nabídku z krajského úřadu jsme dostali v červnu. Než se nám podařilo dostat se do dětského domova, především sehnat všechna potřebná povolení, byl srpen. Další návštěva proběhla v září. Měli jsme naplánovanou ještě třetí návštěvu. Vzhledem k tomu, že jsme věděli, že směřujeme k tomu si děti vzít, a také díky naší dobré přípravě z kurzu jsme postupně vše zařídili. Takže jsme podali žádost o předpěstounskou péči. Domov nám vyšel vstříc téměř okamžitě, takže děti u nás mohly zůstat už po třetí návštěvě. Domácnost a zázemí jsme přizpůsobovali za pochodu. S oblečením ani dalšími věcmi pro děti nebyl problém. Máme pět dětí, takže takové věci jako oblečení se u nás běžně dědí. Stačilo jen sundat krabice z půdy. U domu jsme měli chlév a seník. Z toho jsme postupně vybudovali takové naše technické zázemí, z chléva kotelnu a ze seníku další pokoj. Veškerý rodinný život se u nás doma odehrává ve spodní velké místnosti – kuchyni s obývacím prostorem. Do horních pokojů chodí děti v podstatě jen spát. Když jsme měli přijmout další děti, bylo nám jasné, že na to musíme být připraveni. Každé dítě by samozřejmě mělo mít svou vlastní postel a skříň. Takže jsme věděli, že budeme potřebovat další postele. V tomhle ohledu opět úžasně zafungovala Boží prozřetelnost. Jeden manželský pár u nás ve vesnici má dřevařskou dílnu. Uvažovali jsme o tom, že by nám mohli udělat postel se zasunovací přistýlkou. Cestou do kostela jsme potkali jejich babičku a ta nám řekla, že s námi chtějí mluvit. Po mši jsme se u nich hned zastavili a oni se nás jen tak zeptali, jestli nechceme dvě postele a skříň, že přebudovávají dětský pokojík. Dokonce nám je ještě převezli! To jsme ani neměli opravený seník, ale už v něm stály postele a skříň.
Když k nám děti přišly, samozřejmě jsem jim všem třem povlékla peřiny pěkným, čistým povlečením. Naše děti měly rády spíš dětské motivy, tak jsem jim vybrala pro kluky povlečení s modrými autíčky, pro holčičku zase něco holčičího. Druhý den se samozřejmě kluci začali mezi sebou pošťuchovat, a jak se tam mydlili polštáři, najednou nedokázali rozeznat, kteréý polštář je čí. Protože to bylo začátkem adventu, poradila jsem jim, že si můžou od Ježíška přát povlečení v různých barvách, aby si je nepletli. Bylo je totiž potřeba neustále něčím inspirovat. Jinak by jim stačilo jen sedět a koukat. Pak jsme šli všichni do kostela. Během mše se mě zeptal mladší chlapec, proč v kostele klečíme. Slíbila jsem, že mu to později doma vysvětlím. Cestou z kostela jsme potkali jednu paní a ta mi pro děti dala tři igelitové tašky věcí. Poděkovala jsem jí a přiznám se, že jsem tam ani nenakoukla. Když jsme přišli domů, začala jsem jim vysvětlovat, proč v kostele klečíme. Tatínek a naše děti měli výraz „naše maminka zase něco říká“. Ptala jsem se dětí, jak to dělají, když o něco moc stojí a chtějí o to požádat. Sepjaly ručky a dělaly „prosím, prosím“. Pak jsem se zeptala, co budou dělat, když jim to nebudu chtít dát. Ten nejstarší si automaticky kleknul. To mi krásně nahrálo. Řekla jsem jim, že to je ten důvod, proč v kostele během mše klečíme. Protože máme pocit, že Pána Boha uprosíme. Pak byl konečně čas podívat se do přinesených tašek a hádejte, co jsem z nich vytáhla? Tři různobarevná povlečení a spoustu dětských hraček. :) Dětem bylo hned jasné, jak dobře to v kostele funguje. To byla naše evangelizace.

Jak děti přijaly to, že chodíte do kostela? Zřejmě z rodiny nebyly zvyklé na víru.

Jožanka: Z dětského domova měly základní povědomí o víře. Mluvily o tom, že tam za nimi chodil nějaký katecheta a dokonce ho pozvali i v rámci nějakého tábora. Jejich otec je členem Apoštolské církve augšpurského vyznání. Alespoň myslím. Je těžké to odhadnout, protože je dost zvláštní. Pokaždé, když jsme s otcem dětí setkali, nám totiž říkal něco jiného. Jediné, čeho se držel, bylo to, že vždycky děkoval Pánu Bohu za to, že je o děti dobře postaráno. V otázce náboženské víry nás celá léta držel.
Otec je v dětském domově navštěvoval. Když pak byly děti u nás, chtěli jsme, aby setkání probíhala na neutrální půdě. Bydlíme ve vesnici, která je na železniční trati k většímu městu. Dohodli jsme se s otcem dětí, že s nimi dojdeme na nádraží, nasedneme do vlaku, ve kterém nás bude čekat, a pojedeme do města. On si s nimi zajde na zmrzlinu a pak se zase každý rozejdeme domů. Jenže když jsme s dětmi nastoupili do vlaku, zjistili jsme, že tam jejich otec není. Tak jsme se vrátili domů s tím, že nepřijel. Najednou se ale ozvalo zaťukání a on stál ve dveřích našeho domu. Nedalo se nic dělat, přišel k nám, ani pořádně nevíme, odkud a jak dorazil. Tak se posadil, ale nebylo to moc příjemné. Děti se ho bály, vykaly mu, nechtěly k němu. Přímo se od něj odtahovaly. Snažili jsme se jim vysvětlit, že když za nimi přijel, měly by s ním chvilku pobýt, ale bylo na nich vidět, že to dělají jen z povinnosti, a vydržely to vždycky jen pár minut. V tomto ohledu jsme dosáhli s dětmi pokroku. Postupně si na něj zvykaly, začaly mu říkat nejdřív „tato“ a dnes už ho oslovují „tatínku“. Takže vše vyplynulo tak, že nakonec začal jejich otec jezdit na návštěvy k nám, když už zjistil, kde bydlíme.
Zvláštní na něm bylo to, že při každém setkání nám dával úplně odlišné informace. Jednou tvrdil, že je sám, že z rodiny nikoho nemá. Pak vyprávěl, že se stará o babičku s manželkou a sestra za nimi pravidelně dojíždí. Popisoval nám, jak ho v deseti letech vzali na vojnu přímo ze školení lavice. Zkrátka jeho příběhy časově ani obsahově vůbec nedávaly smysl. Ale uměl je velmi barvitě vyprávět. Byl takový básník. Sbíral všechno, co kde slyšel. Občas vyprávěl úplné nesmysly, třeba jak dával Pavlovi (nejstaršímu chlapci) za jedničky vždycky padesátikorunu a on pak v noci spal na polštáři plném padesátikorun. Později už jsme se drželi s manželem v ústraní, když k nám přijel. Jen jsme hlídali, aby dětem nevyprávěl nějaké velké pohádky. Také se stávalo, že Vlastička (holčička) trpěla po jeho návštěvách nočními děsy, zřejmě si na něco z minulosti vzpomněla. Ve spolupráci se sociální pracovnicí jsme se s ním tedy dohodli, že bude jezdit méně často, na což naštěstí přistoupil. Občas se také stalo, že nemohl přijet, protože neměl dost peněz. Byl ale slušný, a když mu to nevyšlo, napsal pokaždé alespoň SMSku, že nepřijede.
Nejnáročnější byly návštěvy v dětském domově. Jak jsem říkala, děti tam ještě měly své tři starší sourozence. Po dohodě s vychovatelkami jsme proto, abychom úplně netrhali rodinné vazby mezi dětmi, nepřehlašovali děti k novým lékařům. Takže všechny lékaře měly nadále v dětském domově. Když jsme tam přijeli a s jedním z dětí šli na vyšetření, další dvě mohly být se sourozenci. Jenomže na nich pak bylo poznat, že jsou z toho psychicky silně rozhozené. Poznali to dokonce i jejich učitelé ve škole. Nebyly naprosto schopné dávat pozor a vůbec s nimi nebyla řeč. To trvalo týden, někdy i dva. Přidaly se k tomu potíže s počůráváním, pokakáváním. Zkrátka jako by se zase vrátily na začátek. Samozřejmě jsme to řešili v rámci psychologických a dalších vyšetření. Nakonec jsme tam přestali jezdit úplně. Na všechno jsme si v tomto ohledu museli přijít sami. Během lékařských vyšetření vyplynuly na povrch další zdravotní potíže dětí, o kterých jsme vůbec neměli ponětí. Holčička měla neléčenou vadu oka, kvůli které nakonec musela prodělat operaci. Nejmladší chlapec měl pravděpodobně trpasličí syndrom, takže musel podstoupit hormonální léčbu. Při psychologickém vyšetření se zjistilo, že u něj měl tento syndrom psychický původ. On zkrátka chtěl zůstat malý. Když byl malý, žil s maminkou a to pro něj bylo zřejmě to nejlepší životní období. Když pak nastoupil do třetí třídy, která je hodně náročná, prodělali jsme s ním velký regres. Měl období, kdy začal chodit po čtyřech, počůrával se, plakal, nechtěl mluvit nebo jen huhlal. Choval se tak nejen doma, ale i ve škole. Podobné potíže měly do určité míry všechny tři děti. Opravdu byly mentálně na úrovni tří- až šestiletých dětí. Zpočátku jsme je omlouvali. Snažili jsme se jim to vždycky v klidu vysvětlit, abychom je ještě víc nestresovali. Když jsme s nimi někam šli, často jsme se jich ptali, jestli byli na záchodě, jestli se jim nechce. Po čase jsme ale viděli, že se to pořád nelepší. Tak jsme je postupně zapojovali a museli si to po sobě uklidit, utřít se, vyprat si své věci. Časem jsme přišli na to, že občas nám to dělají schválně. Dospělo to až do bodu, kdy to udělal chlapec demonstrativně ve dveřích koupelny, kde máme i záchod. To už manžel nevydržel a dal mu na zadek. To dobře zabralo na všechny tři. Od té doby byl klid. Potřebovaly jasně stanovit určité hranice.
Mnoho zásadních informací jsme si museli zjistit sami, především co se zdravotního stavu dětí týče. Na neurologickém vyšetření, o kterém jsme si na základě informací mysleli, že je důležité pouze pro toho nejstaršího, nám lékařka řekla, že všechny děti mají svalovou dystrofii. Což znamená, že už ve dvaceti letech mohou chodit o berlích, později mohou být na vozíku. Byl to pro násšok, protože jsme v přihlášce měli jasně uvedeno, že nechceme děti s tělesným handicapem, protože nejsme schopni je doma zvládnout. Co ale s tím, když u nás děti už půl roku bydlely? Na podobné věci jsme přicházeli v podstatě během celého prvního roku pobytu dětí u nás. Nejstarší chlapec byl mentálně postižený a měl svalovou dystrofii, holčička měla zrakovou vadu a také byla mentálně postižená a nejmladší hoch byl mentálně sice v pořádku, ale měl trpasličí syndrom, trpěl častými regresemi a měl také ADHD a neustále se přejídal a zvracel.

Bylo něco, co vás pozitivně překvapilo?

Jožanka: Zpětně bych řekla, že pro nás bylo tohle období dobrodružné. Byli jsme zvyklí pracovat s dětmi, já sama jsem s nimi pracovala a naše děti měly většinou jedničky, takže s nimi jsme to měli jednodušší. Těžší to bylo spíš právě pro naše děti. Měly problém se s těmito problémy smířit. Bylo to pro ně náročné i ve škole, protože jim tam dělaly svým způsobem ostudu. Na druhou stranu nám v době objevování tyto jejich nemoci nijak nevadily. Děti byly normálně pohyblivé, rády s námi šly ven. Jen nerady jezdily na výlety. Zřejmě se opravdu bály toho, že je někde necháme. Vyprávěly nám totiž, že do dětského domova se dostaly tak, že jim bylo řečeno, že tam jedou na výlet, a už tam pak musely zůstat. Když k nám děti přišly, přirozeně se rozdělily do pokojíků podle toho, jak si byly při setkání sympatické. Původně jsme si mysleli, že budou kluci a holky zvlášť. Ale různě se mezi sebou prohazovaly, podle toho, jak jim to vyhovovalo. Naše děti je mezi sebe sourozenecky přijaly. Hrály si spolu, pomáhaly si. Naše děti byly hodně namotivované. Věděly od nás, že k nám do rodiny nepřijdou děti ideální, krásné, sportovní, bez jakýchkoliv potíží. Věděly, že budou mít něco těžkého za sebou. Takže když jsem se učila s jedním z nich, starší dcera si automaticky vzala dalšího. S tatínkem jsme si role rozdělili tak, že on bude pěstoun. Bude řešit praktické záležitosti jako večeře a prádlo. A já, protože jsem pracovala jako vychovatelka, jsem měla na starosti výchovu a učení. Naše děti jsou hudebně nadané. V rámci svých povinností měly za úkol každý den tři čtvrtě hodiny hrát na svůj hudební nástroj. Pro naše pěstounské děti bylo samozřejmě těžké je pozorovat. Ony bohužel neměly žádné nadání, studijní, hudební, výtvarné ani fyzické. Aby jim to nebylo líto a cítily se na stejné úrovni, domluvila jsem se s nimi, že si budou během té doby také procvičovat to, co je potřeba. Psaní, čtení, počítání. Doma jsme ještě před jejich příchodem měli vytvořený systém, kde jsme měli zaznamenané, kdo bude mít na starost nádobí, kdo bude pomáhat s prádlem a kdo naopak cvičí na hudební nástroj. Takže jsme prostě jen připsali další kolonky. A na konci měsíce z toho pak vyplývalo i nějaké kapesné. A ony se zapojily, všechno dobře fungovalo. Podle mě chtěly také zapadnout a zavděčit se. Díky tomu udělali poměrně velký skok. Časem se ukázalo, že se dostaly na hranici svých možností, že tam už měly svůj pomyslný strop.
Naše děti si v pubertě občas posteskly, že se hodně věnujeme jim, že už řešíme jen je. Řekli jsme jim ale, že už před jejich příchodem věděly, že to tak občas bude muset být, že je to něco, co pěstounství s sebou částečně nese. Vysvětlovali jsme jim, že by se to mohlo stát, i kdyby to byli jejich vlastní sourozenci. Teď, o pár let později, už na to mají trochu jiný náhled a jsou schopné uznat, že to tak muselo být.
Úžasné bylo pozorovat jejich poznávání okolního světa. Neustále se divili i věcem, které nám připadají úplně samozřejmé. Nejstaršího jsme museli hlídat, když šel kolem nějakého auta, aby ho nezačal hned ochytávat a zkoumat všechny ty „čudlíky“, protože jsme se báli, že spustí alarm.
Třeba moje oblíbená příhoda s příkladem z matematiky. Měl za úkol vyřešit slovní úlohu. Máš nanosit brambory do sklepa. Víš, že uneseš jen patnáct kilo. Ale přivezli celkem padesát kilo brambor. Kolikrát musíš jít do sklepa, abys sklidil všechny brambory? A tak synek seděl, počítal, až se u toho zapotil. Pořád škrtal a gumoval, až už byla na papíře díra. Když našel řešení, ukázal nám papír, kde stálo: „Musím víc posilovat, abych to všechno unesl najednou.“

Jarek: Byli neuvěřitelně bezelstní a důvěřiví. Cokoliv jim člověk řekl, tomu okamžitě do puntíku uvěřili. Museli jsme si dávat velký pozor na to, jak s nimi mluvíme, nepoužívat žádnou nadsázku, náznaky. Bylo to pro nás těžké. U nás doma jsme cimrmanovci. V tomto duchu jsme vždycky mluvili i s našimi dětmi. Máme rádi tenhle typ humoru. Tomu ale oni nebyli schopni porozumět. Měli také abnormální úctu k autoritě. Byli a dodnes jsou velice poslušní. V tomhle směru jsme nikdy neměli nějaký větší problém, všechno stačilo vysvětlit, i když někdy bylo to vysvětlování trochu zdlouhavé.
Zjistili jsme taky, že s dozorem jsou schopní neuvěřitelných výkonů. Byli schopni nám pomoct s vařením na svatbě v Dubu nad Moravou pro tři sta hostů. Úžasně makali. Největší problém ale je, že jakmile se dostanou do jiné společnosti, okamžitě se začnou chovat podle ní. Jiná chůze, jiný postoj, jiná mluva, úplně se promění. Ani ve škole nám nechtěli věřit, co doma zažíváme, jak jsou hodní a fungují. Za celých osm let jsme doma neslyšeli sprosté slovo, žádné odmlouvání. Je to velký rozdíl i v porovnání třeba s ostatními pěstounskými rodinami, s nimiž se stýkáme. Od nich slyšíme, jak je schopné odmlouvat třeba už šestileté dítě. V tomhle u nás vládla pohoda.
Velký problém, se kterým jsme se v rámci pěstounství setkali, spočíval ve spolupráci s okolím, zejména se školou. Pavel vykazoval autistické rysy. Zpočátku byl asi dva roky v léčbě u psychiatra, protože u něj bylo podezření, že je autista. Nicméně se prokázalo, že jsou to opravdu pouze rysy, které pro něj představují únik z nepříjemné reality. Navíc byl schopen bez problémů se navázat kdykoliv na kohokoliv. Jakmile jsme ale toto řekli ve škole, první reakcí bylo, že mu uleví. Že nebude dostávat domácí úkoly. To je přesně opačný přístup, než potřeboval. On potřeboval naopak budovat sebevědomí na úkolech, které zvládne, a postupně se posouvat nahoru. Tak jsme to řešili tak, že jsme mu domácí úkoly vymýšleli sami. Samozřejmě to vydrželo jen určitou dobu, než na to přišel. Než mu začalo být divné, že on nosí paní učitelce úkoly jako jediný ze třídy. Na druhou stranu jsme zase měli štěstí na některé opravdu dobré odborníky.

Jožanka: V přípravách nás upozorňovali na to, že si máme i po příchodu dětí zachovat náš běžný rodinný řád a naše rituály. Že se v tomto nemáme nijak přizpůsobovat právě proto, aby nás to samotné nepřeválcovalo. Takže jsme je od počátku do všeho zapojovali. I do služeb, třebaže většinu těch věcí neuměly. Stejně tak s námi chodily i do kostela, jen jsme jim to přiměřeně vysvětlili, co a jak. Na jejich příchod jsem dopředu v tomhle směru připravovala i naše děti, dokonce i v době, kdy jsme ještě vůbec nevěděli, kdy k nám nějaké děti přijdou. Když mi některé z dětí odmlouvalo, řekla jsem mu: „Představ si, že už by tu byly s námi ty nové děti. Ty mě neposlechneš a ony, cizí děti, mě pak mají poslouchat?“ Řešili jsme třeba i otázku hraní počítačových her. Syn mi říkal, že to, co hraje, je hra strategická, žádná velká „střílečka“. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že člověk s průměrnou inteligencí tu hru možná takhle vidí a vezme si z ní i spoustu poučení ohledně strategie, ale člověk – dítě, jehož myšlení je zaostalejší, si vybere jen jednu konkrétní věc a na tu se zaměří. Nebude schopný vidět v tom to další, hlubší poselství. Zaměří se jen na to, že je potřeba v té hře všechny postřílet. Děti to tehdy uznaly a přijaly. A ještě předtím, než k nám vůbec nějaké děti přišly, měly všechny hry z počítače smazané, takže jsme tam nakonec měli jen biologii, zeměpis apod. To víte, byly tehdy z myšlenky pěstounství nadšené. Přály si, abychom měli další děti. V tomto byla naše původní rodina semknutá. Na pěstounství jsme se společně připravovali, těšili se a věděli jsme, že to bude těžké.
Když pak děti přišly, bylo to někdy hodně těžké. Všichni jsme se do toho zapojili, a i když nám někdy docházela „šťáva“, věděli jsme, proč to všechno děláme. Dopředu jsme o našem úmyslu mluvili i ve farnosti. Říkali jsme, že chceme mít další děti. A babičky se nás pak samy v kostele ptaly, kdy už tady ty děti budeme mít. Takže když pak přišly, okamžitě je přijali za vlastní. Stejně tak moji a manželovi rodiče. Na Mikuláše všechny děti dostaly balíček, stejně jako „vlastní“ vnoučata. Jediný problém nastal, když jsem tehdy měla jít na noční směnu. Nejstarší hoch Pavel, jak jsem říkala, má autistické rysy. Když přišlo něco nového, neočekávaného, vždycky se stáhl do sebe. Já si ho tehdy vzala na klín a zkusila jsem metodu pevného objetí, což bylo docela náročné. Přece jen měl v deseti letech už docela sílu. A rozhodla jsem se, že do práce nepůjdu, že se omluvím a zůstanu s ním doma. Můj tatínek to tehdy bral od toho chlapce jako velkou neposlušnost a pronesl jedinou takovou hodně kritickou větu: „A to nejde vrátit?“ To, ve smyslu ty děti. Označil je jako „to“.
Také na nich bylo patrné, jak moc potřebují kontakt s dospělým. Jak moc jim to chybí. Přes týden u nás, v tak velké rodině, nebylo moc času na chování a mazlení. Pořád bylo co dělat. Nemohla jsem si na dlouho jen tak sednou a nechat děti, aby na mě naskákaly. :) Ale v neděli, na mši v kostele, tam se muselo hodinu sedět, a tak jsme toho využili a nechávali je vždycky sedět nám na klíně. A oni si tu možnost mít nás pro sebe užívali. Bylo to pro ně vyznamenání. Dokonce je to i motivovalo ke vstávání do kostela, když se jim tam moc nechtělo, což se ale stalo jen párkrát.
Svůj řád jsme si museli najít třeba i v modlitbě. V původní rodině jsme se každý večer mezi sedmou a půl osmou modlili s našimi dětmi růženec. Opravdu nevím, jak se nám to povedlo, ale naše děti růženec milovaly. S novými dětmi to ale bylo jiné. Opět jsme na to ty naše připravovali. Vysvětlovali jsme jim, že oni to pravděpodobně nebudou tak umět. A nastavili jsme to tak, že každou večerní modlitbu vedl někdo jiný a mohl si ji udělat úplně po svém. Takže jsme jeden večer měli přímluvné modlitby, pak vzývání svatých, pak jen krátkou modlitbičku, pak zase zpívání s tatínkem a s kytarou… Prostě jsme i naše nové děti do toho hned zapojili. A po čase to přineslo své ovoce. Po několika měsících, kdy nebyli schopni se ani sami mezi sebou oslovit jménem, bylo vidět, jak se jejich slovní zásoba rozrostla. A jak si to užívaly! Najednou si místo: „Hej ty!“ říkaly: „Vlastičko, mohla bys?“ Používaly i zdrobněliny! A jednou večer jeden z chlapců vystřihl tak krásnou a hlubokou modlitbu, že jsme z toho byli úplně v koncích. Tolik slov dohromady jindy neřekl ani za celý den. Také jsme vnímali, jaký úžasný vliv na ně mělo prostředí v kostele. Jako by tam byli schopni lépe, snadněji uvažovat. Viděli jsme v tom velké působení Ducha svatého. To nás pozitivně dobíjelo, když nám docházely síly.
Je jasné, že všechny naše děti vyžadovaly naši pozornost. I vlastní děti samozřejmě chtěly, abych se jim věnovala. Takže jsem to měla jednoduše rozdělené – podle dnů v týdnu. Věděla jsem, že nejstarší dcera přijede z internátu jen na víkend. Říkala jsem si, že s ní pobudu o víkendu. A jednotlivé večery v týdnu jsem měla rozdělené mezi zbývající děti. Každý večer, když jsem všechny ukládala, jsem o něco déle pobyla s jedním z dětí.
Časem se mezi nimi přirozeně rozvíjela určitá řevnivost. A tak jsme si vymysleli hru na anděly. Hrála se tak, že každý byl andělem pro jednoho člena rodiny a měl za úkol si všímat, co udělal za celý den dobrého. A pak večer při pravidelném hodnocení dne jsme si o tom povídali. Neuvěřitelně to změnilo atmosféru! Najednou jsme si všímali, kolik se toho podařilo dobrého. Takových her jsme pak vymysleli spousty. Podobně jsme si vyhráli i předtím s našimi dětmi. Já jsem si to s rodiči neužila. Takže když jsme pak měli děti a já s nimi byla čtrnáct let doma, tak jsme poctivě na každý půst, na advent nebo na prázdniny něco vymysleli, něco jsme plnili. Bylo to výborné. Tak jsme do toho zapojili i naše další děti.
S tatínkem jsme se pak vlastně vyměnili na rodičovské dovolené. Pokud máte tři děti v pěstounské péči, může s nimi rodič zůstat doma a je placen jako státní zaměstnanec. A probíhalo to u něj klasicky, jako u maminek na mateřské. První dva roky byl plný elánu a nadšení. Staral se o děti. No, a po dvou letech to bývá tak, že maminka buď pomalu zase nastoupí do práce, nebo má další miminko a je to pro ni vzpruha. Ale my jsme měli tři děti naráz. Takže i na nás po těch dvou letech dolehlo určité vyhoření, únava. Tatínek vždycky rád ráno brzy vstal a připravil snídani se vším všudy. S prostřeným stolem, talířky pro každého, příborem, když byl potřeba, s nakrájenou zeleninkou. Prostě perfektní servis. Ale když už byl unavený a docházel mu dech, tak pak ráno čekal v kuchyni, kdo první sejde ze schodů a něčím ho naštve. Komu zase poveze tašku do školy, protože ji zapomněl doma. Tak jsme si o tom promluvili a dohodli jsme se na změně. On ráno zůstane v ložnici a děti budu do školy vypravovat já. Jenže já jsem neuměla tak dobře namazat chleba, neuměla jsem ho tak ukrojit, nedokázala jsem tak nakrájet zeleninu a podobně. Takže tohle jsme si mezi sebou museli vyříkat. Dolů pak šel až kolem půl osmé a pak do těch dvou hodin do odpoledne se na děti skoro těšil. Každodenní zápřah s tím spojený byl opravdu náročný. Proto jsme pak začali cíleně vyhledávat různé víkendy a duchovní obnovy pro manžele. I když manžel se tomu zpočátku bránil, protože měl pocit, že musíme s našimi pěstounskými dětmi být neustále, protože jsme za ně zodpovědní. Museli jsme se ale společně naučit potřebnou energii dočerpat, abychom pro děti byli užiteční.
Jinak musím říct, že z rodiny i z našeho okolí jsme zažívali podporu. Museli jsme samozřejmě v souvislosti s dětmi řešit i výchovné problémy. Syn byl dvakrát ve středisku výchovné péče, což samozřejmě rodinu poznamená. Dokonce odtamtud utekl, takže jsme si zažili i celostátní pátrání. Na dětech bylo vidět, jak jsou citově plošší. Nechtěly a dodnes moc nechtějí slavit svátky ani narozeniny. Nic jim to neříká.

Co byste doporučili rodičům, kteří uvažují o pěstounské péči? Na co byste je upozornili?

Jarek: Hlavně ať se oni dva dají spolu dohromady.

Jožanka: Nejdůležitější je vztah těch dvou. Nemohou to dělat proto, že se do toho nadchne jen jeden z nich. Známe několik takových párů, u kterých to právě na tomhle ztroskotalo. Protože časem jsme sami začali přednášet a stali se z nás konzultanti v této oblasti. Viděli jsme třeba jeden nesourodý pár, který neměl vlastní děti. Manželka si proto pěstounství přála a manžel jí chtěl její přání splnit. Musejí do toho jít naplno oba dva. Stejně jako my, když jsem na začátku říkala, že jsem potřebovala, aby do toho se mnou šel tatínek na sto dvacet čtyři procent. A proč? Protože pokud to ten druhý chtít nebude, jakmile nastane první problém, hodí to tomu partnerovi na hlavu. A celé se to rozklíží. Také už jsme pár takových párů viděli, kdy zpočátku byli nadšení, ale přišly problémy a oni se rozklížili, děti vrátili a sami se rozvedli. Je to opravdu velký záběr věcí, které spolu musí ti dva zvládnout. A je to u nich doma. Nejde od toho uniknout. Z práce se vrátíte domů a na pár hodin si od ní odpočinete. U pěstounství je to na dvacet čtyři hodin denně. Pro mě je to opravdu hodně podobné těhotenství. Musím si zvážit, zda jsem schopná a ochotná se o dítě postarat. I moje vlastní dítě může mít problémy, může zlobit, může být postižené. Budu schopná to přijmout i u cizího dítěte? A také musím být rozhodnutá přijmout to dítě stejně, jako by se mi opravdu narodilo.

Jarek: Já mám připomínku k praktické stránce věci. Už na kurzu nás upozorňovali, abychom si nebrali do péče děti přes nadace. Tehdy jsem ještě samozřejmě nechápal proč. Ale je to tak, že nadace jsou schopny vám dítě dát poměrně rychle. Jsou pružnější. Nicméně člověk pak záhy narazí na náš byrokratický aparát, kdy většinou úředníci nejsou ochotni spolupracovat s tou rodinou natolik, protože mají pocit, jako byste je obešli. Proto se vyplatí jít opravdu k tomu kováříčkovi, na úřad, i když je tam třeba někdo nepříjemný. Ve spolupráci se státní správou se člověk musí obrnit trpělivostí. Není to totiž jen o dětech. Musíte zvládnout školení, které trvá skoro dva roky. Vypisovat testy, které na první pohled vypadají hloupě, protože vám připadá nesmyslné je vypisovat, když to s pěstounstvím nemá nic moc společného. My jsme s tím počítali. Sám mám řidičský průkaz na všechny typy vozidel, takže dobře vím, co jsou to psychotesty a co obnášejí. Někoho to ale může rozhodit. V přípravě s námi byl jeden pár, který se nechal uchlácholit tím, že soud o svěření dětí proběhne brzy a že si nemusejí žádat o předpěstounskou péči. Takže si děti rovnou vzali. Jenže na podporu má pěstoun nárok až od chvíle, kdy je péče schválena soudem. Devět měsíců pak ty děti živili ze svého. Dát jim najíst je ale to nejmenší. Velkou zátěž představují především lékařská vyšetření. Sami jsme měsíčně asi deset až dvanáct tisíc korun projezdili po různých specialistech. Nejezdili jsme totiž automaticky k těm nejbližším, ale k těm, se kterými se nám dobře spolupracovalo. Manžel z páru, o kterém jsem mluvil, si pak našel lépe placenou práci. Jezdil s kamionem. Myslel si, že to bude dobré, protože donese domů hodně peněz. Jenže při téhle práci je jiný život, byl pořád pryč. Nakonec šli tito manželé od sebe. S těmito úskalími musejí páry počítat. Osobně si myslím, že máme výhodu i v naší malé vesnické komunitě. Další výhodou je to, že máme děti kam „vypustit“, mohou tu jít ven. Známe páry, které žijí s dětmi v bytě. Co tam s nimi mají dělat? Pak investují do různých zařízení, která mají dětem pomoct vyplnit čas, jako jsou počítače, tablety apod.

Jožanka: Věci jako sledování televize a mobily pro nás byly největší zhoubou. Když se děti jeden den dívaly na dvě pohádky po sobě, jako by najednou byly v úplně jiném světě. Úplně se propadly do svých fantazií. Nedalo se s nimi na ničem domluvit. Když nejstarší dostal mobil, pořídil si do něj paměťovou kartu a samozřejmě si tam stáhl písničky. Najednou měl pořád sluchátka na uších a byl úplně mimo. Chodil s mobilem všude. Naštěstí s ním chodil i do sprchy, takže ho za chvíli osprchoval a bylo po problému. :) Nevěřili byste, jak najednou vystřízlivěl. Zase za námi přišel popovídat si, sdílet se. Byl to znovu hodný kluk. Přitom předtím byl dva měsíce mimo.

Jarek: Velkým problémem, na který je také potřeba si dát pozor, jsou sociální sítě, Facebook. Byli schopní celé hodiny sedět u počítače a čekat, až jim maminka odpoví na zprávu. A to samozřejmě není dobře.

Jožanka: Je dobré, když nová pěstounská rodina naváže vztah s jinou rodinou, která žije podobným stylem života. Dnes už se to běžně dělá tak, že nová rodina vždy dostane jednu zkušenější jako doprovodný pár. Od nich mohou získat hodně zkušeností a cenných rad. Pokud jim ale nevyhovují, protože každá rodina je jiná, je důležité ozvat se. A to platí všeobecně. Především se nebojte ozvat, říct si o to, co potřebujete. Ať už přímo na školení, nebo u lékařů.

Jarek: Je také dobré dohodnout se s jiným pěstounským párem na vzájemné pomoci. My máme jeden manželský pár, který má už dva roky děti v péči, a s těmi si vypomáháme tak, že si vzájemně hlídáme děti. Takže si můžeme udělat volný víkend. Je důležité myslet na to, abyste mohli včas načerpat nové síly. Nečekejte na žádné lhůty a nároky stanovené zákonem.

Jožanka: Dovolené jsme se také snažili trávit s rodinami na „podobné vlně“, abych pak ještě nemusela dětem vysvětlovat, proč Natálka má tablet a my ho doma nemáme apod. Zásadní pro nás byl a je podobný přístup k životu, podobné hodnoty ve výchově dětí. To je předpoklad toho, že to bude fungovat. Dělali jsme to tak roky předtím a pak i s našimi pěstounskými dětmi. Hodně nám pomáhalo to, že děti díky tomu mohly porovnat, jak se žije v jiných rodinách, a že viděly, že i jinde se musí pomáhat, pracovat, a nevracely se pak s nosem nahoru. Také je třeba o tom pak mluvit, sdílet tyto zážitky. Je také hodně důležité na rovinu komunikovat se školou, s učiteli, s každým, s kým děti přijdou do styku. Aby nevznikala nedorozumění. Proto jsme také dali svá telefonní čísla do školy, aby s námi mohli učitelé hned mluvit. Spolupráce je nezbytná. Byli jsme snad v každé školní radě a díky tomu jsme mohli řadu věcí ovlivnit. Kontakt je velmi důležitý. Osobně to vnímám tak, že pokud jsem se v osmnácti letech rozhodla, že chci být matkou, tak si musím za tím rozhodnutím stát pořád. Stále mě musí zajímat, jak to mají mé děti ve školách, jaké mají možnosti, jak tráví svůj čas. Pořád jsem tu pro ně.
Jako pěstouni máme povinnost absolvovat za rok určitý počet hodin školení. Často se tam scházejí páry, které se potřebují vypovídat z toho, jak se při výkonu pěstounství cítí sami. Mluví o tom, že je nikdo nechápe. Jejich rodiče nerozumějí tomu, proč si vzali do péče cizí děti. Ve škole učitelé nechápou, proč jsou děti pomalejší nebo proč neustále vyrušují. Sousedi si stěžují na hluk. A my se jich ptáme, jestli o tom s lidmi okolo mluvili. Jestli jim řekli, proč to dělají, jaké potíže ty děti mají a s čím mají počítat. Často se ukáže, že to je jádro problému. Nedostatek komunikace s okolím. Je důležité nečekat, až se rozhodne o vás bez vás. Pokud něco pro své děti, a tedy i pro sebe chcete, musíte jít a vyjednat si to. Projevit zájem a nečekat, že ostatní budou vědět, co je pro vás nejlepší. Iniciativa musí vzejít především od vás.

Jak staré jsou vaše děti k dnešnímu dni? Pro lepší představu našich čtenářů.

Jožanka: Nejstarší dcera má 26 let – hotelová škola, Bc., management cestovního ruchu. Druhá dcera má 24 let – AG a pedagogika. Syn má 22 let, studuje vysokou školu, Mendelova univerzita Brno. Další dcera má 20 let, naše nejmladší má 16 let – studuje hotelovou školu v Opavě. Pavel má 19, Vlastička má 18, Radim má 16 let. Domů jsme si je brali v době, kdy jim bylo 10, 9 a 7 let. Byli už poměrně velcí. Pavel už odešel z domu. Žije v domově na půl cesty. Nemáme o něm zprávy. Vnitřně jsme s jeho odchodem počítali. Těžké to bylo spíš pro ostatní děti. Od útěku měl problémy. Odešel skutečně bez rozloučení. Nechtěl se s nimi ani vidět. Ještě jim nikdy ani nezavolal, neozval se na Facebooku.
Pro nás to těžké až tak nebylo. Od počátku jsme počítali s tím, že pěstounství je jen dočasné. Dokonce jsme nejprve fandili i jejich vlastnímu otci s tím, že pokud by to zvládl, podpořili bychom ho v jejich opětovném převzetí. Rádi bychom je předali tam, kam je srdce táhne. A je to tam opravdu hodně táhlo. To, co se stalo, pro ně bylo nepochopitelné.

Jarek: Velké vakuum je v tom, že děláme humbuk kolem pěstounství, ale stále ještě se pořádně nepracuje s původními rodinami těch dětí. Přece není možné, pokud už mám v péči tři děti, aby se mě sociální pracovnice zeptala: „Maminka porodila další dítě, budete ho chtít?“ To je bohužel běžná praxe. Ale co je to za pořádek? Matky rodí děti, o kterých předem vědí, že je nebudou chtít?

Jožanka: Jako opačný extrém jsou pak tahanice o děti s původní biologickou rodinou, kdy sociální pracovníci někdy trochu nesmyslně upřednostňují biologickou rodinu dítěte. Rodiny se často přou o děti, a přitom jich žije třeba sedm v malém dvoupokojovém bytě. Matka s malým dítětem, prarodiče, drogově závislý strýc se synem. Kurátorem mají omezený styk na dva dny za čtrnáct dní. Ale přijdou svátky a soudí se, aby u nich děti mohly být týden. V prostředí, kde se jim nikdo nebude věnovat, budou maximálně sedět u televize nebo volně pobíhat venku. Vždyť to je pro výchovu těch dětí to nejhorší! Já bych tam tedy tři děti na týden rozhodně nedala. Ale u soudu se matka ohání tím, že na ně má právo, protože je jejich biologickou matkou. V takových případech sociální pracovnice ne vždy sehrají dobrou roli, protože většinou upřednostňují biologickou rodinu za každou cenu. Nás osobně to naštěstí nepotkalo, měli jsme výhodu v tom, že jsme se s původní rodinou poměrně dobře na všem podstatném dohodli. Ale je opravdu na pováženou, zda vzít do péče děti, které mají problematické vazby v původní rodině. Mohou z toho vznikat velké nepříjemnosti.

Jarek: Měli jsme štěstí, že jsme se v přípravě dostali k paní, která měla v péči hodně dětí, asi dvacet. Brala si navíc pouze děti těžko umístitelné a hodně odrostlé, i rok před dosažením dospělosti. Trvala na tom, že i rok v domácím prostředí má pro tyto děti význam. A ta nám tehdy řekla: „Radujte se z toho, co s dětmi zažijete dobrého. O tom vám vyprávět nemusím. Raději vám řeknu, co vás s nimi čeká – lhaní, krádeže, útěky, podvody, záškoláctví, nemoci, sexuální obtěžování. To je pěstounství.“ Přidala nám k tomu ještě pár svých osobních zkušeností. To pro nás byla srážka s realitou, kterou jsme ale potřebovali. Teprve po rozhovoru s ní jsme si podali žádost o pěstounství. Věděli jsme ale, že pokud bychom tyto věci nezvládli, nepůjdeme do toho.
Je velkou výhodou, že dnes je více možností, kde zjistit potřebné informace. Manželé ale v tomto nejdřív musí mít absolutně jasno, jestli to vážně chtějí. Nesmějí na sebe také ty děti nijak navázat. Smířit se s tím, že to nejsou jejich děti.
Promluvte si také o tom, kdo s dětmi bude v jejich volném čase. Kdo se jim bude věnovat? Nemůžete je dát na ulici. A pokud je tam dáte, počítejte s tím, že je ulice bude ovlivňovat. Musíte s nimi být a věnovat se jim. Pro nás byla výhoda, že pracuji ve školství, takže o prázdninách jsem s nimi mohla být doma. Manžel pak s nimi byl celý rok.

Jožanka: Naše oblíbená hra byla o přehození rolí mezi dětmi a rodiči. Aby děti viděly, jak těžké to mají rodiče. Protože si často stěžovaly, že musí všechno, ale že my rodiče nemusíme nic. Vzájemně jsme si vyměnili role a to jste měli vidět, jak kmitaly. Jak to pro ně bylo těžké! A také díky tomu hodně věcí v roli rodiče pochopily. Hry se nám v tomto směru úžasně osvědčily.

Jarek: Na školení pěstounů se nás ptali, co od pěstounství očekáváme a z čeho máme obavy. Já jsem očekával levnou pracovní sílu. :) Líbila se mi představa, že dostanu další tři kusy. A nejvíc jsem se bál toho, že nebudou moct nic dělat. Je fakt, že při slově práce se děti zprvu úplně osypaly. Jako v té pohádce Lotrando a Zubejda. Všechno muselo být formou zábavy, hry. Pak byli zlaté. Je třeba objevit jejich mentalitu. Zjistit, na jaké frekvenci fungují. Budete také muset trochu slevit z toho, na co jste ve výchově byli zvyklí. Budete se muset vyvíjet.
Také není pravda to, kolik peněz pěstouni dostávají. Média to prezentují dost pochybně. O penězích to zkrátka není. Proti poznámkám typu, jak to pěstouni dělají pro peníze, se člověk musí obrnit.

Jožanka: Děti z pěstounské péče po dosažení plnoletosti také často odcházejí za vidinou příjmu. Mají přislíbeno, že dostanou od státu 25 000 korun, a berou to jako peníze navíc. Ale neuvědomují si, že tím pádem jsou jim všechny ostatní dávky pozastaveny a že těch 25 000 mají na tři měsíce. Velmi často s tím neumějí hospodařit, přestože se je to pěstouni snažili naučit. Utratí peníze za oslavy s přáteli, na hracích automatech a nemají ze dne na den vůbec nic. Finanční a hmotné zabezpečení je trochu kazí. Neměly vůbec reálnou představu o tom, jak funguje domácnost a kolik to stojí. Nevážily si věcí, hraček.
Pokud se mám vrátit ještě k tomu, co je pro zvládnutí pěstounství důležité, tak je to komunikace, vzájemné sdílení. Mluvit spolu. Je také důležité mít opravdové a upřímné přátele. Někoho, s kým si můžete promluvit a kdo vám pomůže, třeba děti pohlídá.
Napadla mě také intimita. V období, kdy jsme měli děti u nás dva roky, měly tři naše nejstarší děti vážné zdravotní problémy. Nejstarší dceři zjistili lékaři srdeční vadu, syn prodělal vážný úraz na kole a další dceři byla diagnostikována noční epilepsie. Bylo to tehdy velice těžké. Naše vlastní děti se potácely mezi životem a smrtí. Přiznám se, že mě tehdy napadlo, proč jsme si vlastně brali tři pěstounské děti, když teď o tři své vlastní děti přicházíme. Problémy narůstaly postupně. Čtvrtá dcera také onemocněla. Přiznala se nám, že se cítila opomíjená. Byla silně navázaná na bratra a ten pak odešel na internát. Jí bylo 13 let a někoho k sobě potřebovala. Jenže doma zůstaly pouze pěstounské děti a naše nejmladší. Nabrala si na sebe spoustu kroužků. Snažili jsme se ji hlídat a trochu brzdit, ale brala to spíš tak, že jí to nechceme dopřát. Ještě ke všemu ve všem vynikala. Všechno se jí sice dařilo, ale skončilo to hospitalizací na psychiatrické léčebně. Do nemocnice ji brát nechtěli, protože měli podezření, že užívá drogy. Prodělali jsme s ní testy, rozbory míchy. Měla podezření na schizofrenii, na psychózu. A přicházelo to ve vlnách. Chvíli byla lepší, pak následoval propad. Po 14 dnech vyšetření v léčebně zjistili, že je naprosto zdravá. Pořád jsme pátrali po tom, co se děje, a nemohli jsme najít příčinu. Přestala dokonce chodit, byla na vozíku.

Jarek: Až poté, co jsme nechali požehnat dům a byli jsme dvakrát u exorcisty, se to pozvolna lepšilo. Zjistili jsme, že na naši rodinu silně působily tři zdroje zla. Dostali jsme doporučení dělat synům křížek na čelo, jako otcovské požehnání. Nevěřil bych tomu, kdybych to sám neviděl. Jakmile jsem namočil prst ve svěcené vodě a dotkl jsem se jeho čela, padl na zem a svíjel se jako had.
Exorcista nám řekl, že děti v tomto věku jsou pro tyto síly ideální brána. Že na toto dcera může být citlivá. Pěstounské děti měly zkušenosti s vyvoláváním duchů. Pamatovaly si, že je pronásledují temné postavy se zařícíma očima.
Po těchto procedurách následovala vždy úleva. Proto je důležité i tuto stránku neopomenout. I když do toho lidé jdou s dobrými úmysly, je třeba počítat s tím, že kde je dobro, číhá také zlo.

Za velice poutavý a zajímavý rozhovor děkují
Lucie Cmarová a Pavlína Oulehlová