Rodiče z děcáku

Rozhovor s anonymními manželi

Milí čtenáři,
rádi bychom vám dali možnost nahlédnout do života mladé rodiny se třemi malými dětmi. Tato rodina má své specifikum v tom, že oba manželé (rodiče dětí) pocházejí z dětského domova a byli adoptováni náhradními rodiči. Jsme rádi, že nám umožnili podívat se na adopci ze strany dospělých dětí z dětského domova, které měly štěstí, že se dostaly do úplných rodin. Vzhledem k tématu rozhovoru jsme zvolili anonymní formu. To by nám však nemělo bránit v tom, abychom se na náhradní rodinnou péči podívali jejich očima.

Prosím vás o krátké představení se čtenářům.

Ona: Manželé jsme šest let. Věkový rozdíl mezi námi je třináct let, což je docela dost. Všechno má své výhody a nevýhody. :) Máme tři děti. Než jsem nastoupila na mateřskou, tak jsem pracovala v týdenním stacionáři pro mentálně a fyzicky postižené děti. Tam mě to bavilo; kdybych mohla, tak bych se tam ráda vrátila. Jsem za tu práci ráda, protože jsem se díky tomu naučila třeba přebalovat či nosit děti, což se mi teď hodí. To byla pro mě taková škola.

On: Já pracuji na částečný úvazek v hospici a zároveň dělám realitního makléře, protože z hospice bychom rodinu neuživili.

Co byste řekli o rodinných zázemích, v nichž jste vyrůstali?

Ona: Já jsem ke svým adoptivním rodičům přišla jako tříletá. Trochu déle jim trvalo, než mě mohli mít doma, protože jsem se narodila na Slovensku, a naši tak museli žádat, aby se všechny soudy a jednání mohly konat tady. Moji adoptivní rodiče na tom byli finančně dobře, takže po této stránce to bylo dobré, protože jsme mohli jezdit na různé dovolené a tak podobně. To bylo fajn. Sice výchova byla trošku tvrdší, ale musím říct, že si rodiče své role plnili.

A jaké vztahy spolu máte dnes?

Ona: U nás je to takové komplikované. Já jsem docela jiná než naši. Oni jsou vzdělaní, i všichni z jejich rodiny. Z mamčiny strany jsou všichni stavaři, architekti, z taťkovy strany zase inženýři. Takže já jsem vždycky byla taková černá ovce rodiny, která byla ráda, že se vůbec dostala na střední a nějak odmaturovala. :)

A máš ještě sourozence? Měli Tví adoptivní rodiče děti?

Ona: Mám ještě sestru, kterou si taky vzali z dětského domova. Když k nám přišla, byly jí čtyři roky. Mně bylo třináct, takže jsme od sebe taky docela daleko. Mně přišlo, že si ji rodiče vzali pozdě. Já jsem vždycky chtěla sourozence jako malá, aby byl přibližně starý jako já, a chtěla jsem bratra. Takže naši udělali všechno naopak. :) Nakonec to dopadlo tak, že když jsem po tom už tolik netoužila, tak najednou přišli s tím, že bychom si teda někoho vzali. Tak jsem jim říkala, že bych chtěla bratra, a buď aby byl úplně miminko, abychom si ho mohli vychovat, anebo aby byl věkově víc u mě. To jim ale vůbec nevyhovovalo, protože mamka by musela zůstat s malým doma, a vzít si staršího se zase báli, takže jsme si nakonec vzali tu sestru. S ní si ale taky moc nerozumím. Tak je to takové těžké.

A jak jsi to měl Ty?

On: To, že jsem byl adoptovaný, jsem se dozvěděl až po smrti rodičů. Takže jsem to vlastně celou dobu nevěděl. Rodinné zázemí bylo ale v pohodě.

V kolika letech Tě adoptovali?

On: To nevím, to už jsem se nedozvěděl. My jsme se o tom doma vůbec nebavili. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem si kladl otázky, jestli mám po biologických rodičích pátrat, nebo ne. Měl jsem období, kdy jsem chtěl, a nedošlo k tomu. Ale beru jako rodiče ty, kteří mě vychovali.

A Ty jsi věděla od začátku, že jsi adoptovaná?

Ona: No, já jsem si to právě vůbec nepamatovala. Já jsem na to svým způsobem přišla sama, protože tím, že jsem Romka, vypadám trošku jinak než naši, a i děcka ve školce mi dávala najevo, že jsem jiná. Tak jsem si říkala, že na tom asi něco bude. A pamatuji si na ten moment, kdy mi to docvaklo – když jsem si ve školce položila ruku vedle někoho jiného a uvědomila jsem si, že on ji má bílou a já ne. A pak si vzpomínám, že jsme si měli brát do školky fotky, když jsme byli miminka, a já jsem neměla žádnou fotku jako miminko. Tak jsem se ptala. Mamka řekla, že zrovna neměli foťák, a taťka, že zrovna neměli film. Tak jsem se ptala, jak to teda bylo. To mně bylo pět nebo šest let. Začala jsem nad tím víc přemýšlet a pak mi to rodiče řekli sami. Ale proběhlo to v klidu, protože jsem s tím už počítala.

romkaA byla to pro Tebe úleva, když Ti to řekli? Když už jsi věděla, na čem jsi?

Ona: Spíš to pro mě bylo takové potvrzení.

On: Asi je to lepší, když se to člověk dozví takto, než když se to dozví po pohřbu rodičů. To byl takový nečekaný šok.

O výchově už jsme mluvili. U vás v rodině probíhala spíše přísnější výchova?

Ona: Naši byli tvrdší spíš na mě. Na sestru už tolik ne. My jsme takové dva extrémy. Já jsem měla hodně kroužků. Každý den jsem měla něco. Potom mě čekaly zase úkoly do školy a o víkendu jsme jezdili k oběma babičkám. Takže jsem neměla moc prostoru na kamarády. Sestra to má naopak. Pořád chodí po venku, vrací se pozdě v noci…

On: Před svatbou jsme nemohli ani nikam sami jet. Pořád jsme museli jezdit někam s nimi. I po babičkách a tak. Prý dokud nejsme svoji, tak nikam. :)

Byli vaši rodiče věřící?

Ona: Taťka je věřící. Mamka je spíš takový nedělní „chodič“. Jinak není moc praktikující.

On: Moji rodiče nebyli věřící.

A jak jste se dostali k víře?

On: U mě je to zajímavé. Můj život byly fotbalové a hokejové stadiony. Potom mě můj životní styl dovedl až k tomu, že jsem přišel o práci i o bydlení. Skončil jsem na ulici a to člověka donutí hodně o životě přemýšlet. V té době už byli rodiče po smrti. Takže já jsem si cestu k víře našel sám přes pád na úplné dno.

Ona: Já jsem byla v rodině k víře vedená. Mě samotnou to vždy bavilo. Měla jsem ráda, když mi taťka před spaním vždycky četl z dětské Bible. Potom jsem už třeba nevyžadovala pohádku. Mně stačil ten příběh z Bible. A sestra právě naopak raději chtěla pohádku, a ne příběh z Bible. Později jsem začala zpívat v kostele, takže jsem měla už nějaký úkol a postupně jsem se dostávala i do toho společenství.

Jak jste se jako pár seznámili?

Ona: Já jsem tenkrát přemýšlela o vstupu do řádu a manžel byl v noviciátě. :) Byla jsem ve čtvrtém ročníku na střední škole, takže jsem přemýšlela, že hned po střední škole půjdu do řádu. Ale přemýšlela jsem i o založení rodiny. V té době jsem si říkala, že se ani ven nějak moc z internátu nedostanu a nemám šanci se s někým seznámit, a bylo to pro mě spíš nereálné.

On: Já jsem v té době byl v Německu v klášteře a tam jsem se setkal s umírajícím člověkem, což pro mě byl takový impuls, abych se vrátil do Čech a začal se věnovat hospicovému hnutí.

Ona: Oba jsme byli na setkání mládeže v Táboře. Tam jsme se ale ještě nepotkali. Po tom setkání ale vzniklo na internetu fórum, kam jsem psala, že prosím o modlitbu, protože se rozhoduji pro své životní povolání. Pár lidí se mi ozvalo a mezi nimi byl i můj budoucí manžel. Začali jsme si víc psát a nakonec jsme se „propsali“ k prvnímu osobnímu setkání a bylo to. :)

On: A výsledkem jsou tři děti. :)

Jak jste reagovali na to, když jste zjistili, že jste oba adoptovaní?

On: My jsme si to napsali, ještě než jsme se potkali, tak jsme to už pak o sobě věděli.

Ona: Byla jsem ráda, že je manžel někdo, kdo tomu bude rozumět. Máme podobnou zkušenost. Myslím si, že díky tomu se společně shodneme, že rodina je naše priorita číslo jedna. Oba dva máme touhu mít velkou silnou rodinu a mít pevné vztahy. Pak si té rodiny i víc vážíme.

Kdy jste začali uvažovat o společném životě? Jaké jste měli představy o rodině a výchově dětí?

Ona: Manžel chtěl, abych já byla v domácnosti a starala se o děti. A já jsem mu hned, když jsme spolu chodili, říkala, že nejsem úplně ten typ.

On: Tak přání to bylo, ale aby to bylo reálné, museli bychom být úplně jinak zajištění.

Ona: Tím, že jsem v podstatě byla jedináček, jsem moc neměla představu o tom, jaké jsou malé děti. Moje představa byla, že miminko je hodné, spinká, papá a to je všechno. :)

On: Narodil se první syn a bylo všechno naopak, než se všude píše.

Ona: Ten mi dal školu. :) Hodně mi otevřel oči. Představy se pak dost liší od reality. Záleží i na těch dětech, jaké jsou. My máme kluky „divočáky“, takže po nich nemůžeme chtít, aby seděli, prohlíželi si knížečky a stavěli komíny z kostek. :)

On: Proto ze školky nejdeme rovnou domů, ale hned jdeme do parku nebo někam ven, aby se mohli vyběhat. A jsem za to rád, že nesedí pořád u televize. Bohužel, když chodíme po těch hřištích, tak jsme tam v podstatě sami. Nejstarší syn dostal k narozeninám branku s fotbalovým míčem, a když jsme ji tady postavili před domem, tak se lidi divili, co se to děje. :)

Ona: Moje představa byla, že bych chtěla normálně pracovat. Ale je pravda, že když vidím ty tři děti, tak mám už teď strach, jak to budu zvládat. Tak si říkám, že nakonec ta manželova původní představa nebyla úplně od věci. :) Ale zase druhá věc je, abychom tu rodinu uživili. Takže bych třeba chtěla poloviční úvazek. Uvidíme.

Představy tedy byly různé, ale jste ochotni každý z nich nějak ustoupit?

Ona: My jsme úplné opaky naprosto ve všem. Naštěstí máme stejný žebříček hodnot. To je snad jediné, co nás drží pohromadě. Ale každý ke stejnému cíli jdeme z opačné strany. :)

On: Někdy je to těžké, ale musíme se domluvit. Nebyl jsem na to zvyklý, protože jsem byl dlouho sám, ale učím se to.

kolejePamatujete si něco z vašeho dětství, než jste přišli do svých rodin?

Ona: Já si to nepamatuji, ale mám takový zážitek z doby, kdy mi bylo tak pět šest let. Šli jsme se s našima podívat do dětského domova, kde jsem byla předtím. Naši asi už tenkrát uvažovali, že by si vzali nějaké další dítě. Když jsme tam vešli, tak jsme měli jít někam do herny. Naši říkali, že já jsem šla první a zavedla jsem je tam. Tak se ptali, jestli si něco pamatuji, a já jsem si nic neuvědomovala, ale asi někde v podvědomí jsem to měla uložené.

Pátrali jste někdy po svých biologických rodičích? Viděli jste se někdy?

On: Já vůbec. Chtěl jsem po tom pátrat po smrti svých rodičů, kteří mě vychovali, ale pak jsem to zavrhl a jsem za to rád.

Ona: Já jsem po tom taky chtěla pátrat. Vždycky jsem se hodně ptala našich a vždy mi řekli, že nic nevědí. Až když jsem byla větší, tak jsem našla tu „svoji složku“. A zjistila jsem, že jsem asi půl roku po narození byla u svých biologických rodičů, pak jsem byla pravděpodobně soudně odebraná. Jestli mám další sourozence, to netuším a biologické rodiče jsem nikdy nepotkala ani nehledala. V některých obdobích jsem hodně chtěla. Měla jsem takové fáze. V prvních chvílích jsem chtěla rodiče hledat, pak se začaly objevovat otázky, proč mě teda nechtěli, potom jsem si začala říkat, že jsem asi byla špatná, že mě nechtěli, a pak jsem se s tím nějak vyrovnala. Beru je jako rodiče, kteří mi dali život, ale svoje adoptivní rodiče beru jako ty, kteří v tom životě jsou se mnou, plní tu rodičovskou roli.

Neměl jsi tendenci vyčítat rodičům, že ti neřekli pravdu?

On: Ne, to ani ne. Když jsem to zjistil, tak to byl docela šok. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Žádné výčitky tam nebyly.

K čemu vedete své děti? Převzali jste něco z těch rodin, ve kterých jste vyrůstali?

Ona: Já si myslím, že naše rodiny byly dost odlišné. Manžel měl asi víc volnosti než já. A je pravda, že jsem na děti tvrdší než on. Někdy mi říká, že jsem jak mamka. V některých věcech, ve kterých třeba ani nechci být. Takže je pravda, že ta výchova člověka nějak formuje, a i když nechce, tak to v něm prostě zůstává.

A Ty jsi liberálnější?

On: Myslím si, že ani ne. Já jsem hodně zásadový. Když něco chci, tak to tam musí být.

Ona: Což mě někdy vytáčí, protože takový byl můj taťka. Všude jsme museli chodit včas a tak.

On: Ano, když se jde někam o dvě minuty později, tak je to problém. :)

Ona: Někdy, když manžel něco takto řeší s dětmi, tak tam třeba záměrně nejdu a nechám ho, ať to vyřeší sám, i když mě ten způsob řešení štve. Většinou to nevydržím, ale občas se mi podaří, že se překonám a nezasahuji do toho. :)

On: Já když řeknu, že tak a tak to bude, tak to tak musí být.

Ona: To já právě zase ne. Já hledám deset dalších cestiček, jak by se to dalo řešit, aby všichni byli spokojení. :)

Čerpali jste pro výchovu z nějakých knih?

On: Knížky máme. Jednu dvě jsem četl.

Ona: Já jsem to vzdala, když se narodil první syn. Když jsem viděla, že je úplně jiný, než se všude píše, tak jsem to přestala číst.

On: Něco jiného je něco si přečíst a potom praktikovat. Člověk se musí v určité situaci rozhodnout hned a nemá čas vzpomínat, jak to v té knížce bylo. Je dobré přečíst si něco, ale realita je úplně jiná.

Vedete děti k víře?

Ona: Manžel se snaží víc než já. Já jsem taková, že to někdy večer třeba vzdám, když už je hodně hodin. Protože vím, že kdybych řekla dětem, že se pomodlíme, tak by to bylo nadlouho. Každý by chtěl jeden svůj příběh z Bible, každý ještě svou pohádku a tak dál. Takže když už je večer pozdě, tak to za každou cenu nelámu.

On: Já se snažím ráno, když k nim přijdu, alespoň udělat kříž, pomodlit se, poděkovat. Večer se taky snažím, aby děti za něco poděkovaly, poprosily. Co bych ještě chtěl, tak aby se nám dařilo chodit na dětské mše.

Ona: Teď chodíme na mši svatou jen v neděli.

On: Když jsme byli sami, tak jsme chodili na mše skoro každý den. Teď to není možné.

Ona: V dětské Bibli jsou krátké modlitby, tak jsme si jednu oblíbili a tu se vždycky modlíme. Děti si to už i pamatují.

parKteré životní období pro vás bylo nejtěžší? Jak se vám podařilo překonat ho?

On: Nejtěžší pro mě bylo, když jsem skončil na ulici. Řešení jsem našel v tom, že jsem našel smysl života. Tam se dobře projevila moje cílevědomost, že když za něčím jdu, tak to chci dotáhnout až do konce.

Ona: Pro mě to bylo dospívání. To jsem se smiřovala se vším možným. I s tím, že nemá cenu hledat svoje rodiče. Bylo pro mě těžké přijmout to tak, jak to je. I když jsou moji adoptivní rodiče jiní než já, a tím pádem si moc nerozumíme. Ale ráda je mám, to ano.

Budete s dětmi mluvit o tom, z jakého prostředí pocházíte?

Ona: Ještě jsme spolu o tom nemluvili. Myslím si, že by to nebylo špatné. My s dětmi začínáme tvořit úplně novou rodinu. Novou větev rodiny. Bylo by dobré, kdyby děti věděly, že když je někdo z dětského domova, tak nemusí být automaticky špatný. Myslíme si, že lidé mají většinou předsudky. Mým rodičům často ostatní říkali, že až vyrostu, budu kouřit, krást doma a utíkat z domu. Chtěla bych, aby naše děti měly jiný pohled.

Co byste doporučili těm, kteří uvažují o adopci?

Ona: Myslím, že by si to dítě neměli nějak vysnívat. Každé dítě je jiné. A rodiče musí počítat i s tím, že ty děti mohou být problémové. A když to tak bude, tak by si to neměli nijak vyčítat. Někdy to může být pro rodiče těžké, když vědí, že tomu dítěti dali všechno, a přesto se to nějak nepovede. To ale nemusí být vůbec chyba těch rodičů, ale může to být zakódované v genech toho dítěte.

Přemýšleli jste o tom, že byste si sami adoptovali děti?

Oba: Určitě. :) Kdybychom nemohli mít děti, tak určitě. Ale i když máme vlastní, tak jsme o tom přemýšleli. Ale finančně bychom to asi nezvládli. A ani prostory moc nemáme. Ale kdyby se něco časem změnilo, tak bychom do toho určitě šli.

Za rozhovor děkuje Lucie Cmarová

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu