S chutí hrát druhé housle

Rozhovor s P. Vítem Hlavicou

Když jsem poprvé oslovila otce Víta Hlavicu s otázkou, zda by byl ochoten se mnou natočit rozhovor pro časopis na téma milosrdenství, překvapila mě jeho upřímně vyděšená odpověď: „ Já, proč zrovna já? Nemáte někoho lepšího?“ Zpětně jsem mu velice vděčná, že přes počáteční obavy nabídku přijal, protože povídat si s ním na toto téma pro mne bylo velkým obohacením. Věřím, že i vám, milí čtenáři, mají následující řádky co nabídnout.
Otec Vít Hlavica se narodil v roce 1977. Pochází z Valašska, dětství prožil ve Vysokém Poli. Po studiu na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži absolvoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci. Letos to bude patnáct let, co se stal knězem. Od roku 2010 působí v římskokatolické farnosti Panny Marie v Kroměříži.

Co pro Vás osobně znamená pojem milosrdenství? Jak ho chápete?

Chápu ho tím úplně nejobyčejnějším způsobem, který jsem slyšel už mnohokrát. Přes rozdělení tohoto pojmu do dvou jednoduchých slov „milé srdce“. Věřím tomu, že Bůh má milé srdce, že je dobrosrdečný. Hodně jsem před naším rozhovorem nad tímto tématem přemýšlel. Mnozí lidé mají problém s chápáním Starého zákona. Bůh se v něm jeví jako spravedlivý, jako ten, kdo si všechno ohlídá. Měl by být také milosrdný, ale Starý zákon o tom zdánlivě mlčí. Tato část Bible se může zdát hodně „krvavá“. Bůh v ní často jedná způsobem, který se nám z dnešního pohledu zdá divný. Dopustí, aby byli lidé pobiti, probíhají války. Když o tom lidé přemýšlí, říkají si, jak může být takový Bůh? Myslím si, že když se člověk do starozákonních příběhů začte opravdu pozorně, zjistí, že tyto příběhy ukazují nejen Boží spravedlnost, ale že skrze ně úžasně prosvítá i jeho milosrdenství. Nedávno jsem četl při mši příběh o králi Davidovi, který zabil obra Goliáše. Sám je typickým příkladem toho, jak člověk, který je plný Boží milosti a dokáže vykonat velké věci (přemoci lva, medvěda, vítězit v bitvách, sjednotit Izrael), může snadno zhřešit a spáchat něco zlého. Když se prohřešil tak, že poslal na smrt svého vojáka a měl dítě s jeho ženou, prosil Boha o milosrdenství a On mu odpustil. Podobně je tomu i u dalších velkých postav Starého zákona, Jákoba a Mojžíšova bratra Árona. Nebo třeba Josef Egyptský, který sám na sobě ukazuje, jaký je jeho Bůh, když odpouští svým bratřím. Všechno jsou to nádherné příběhy lidí, kteří zakusili milosrdenství a zároveň sami představují Boha, který je milosrdný. To mě skutečně oslovuje.
Ještě na studiích v semináři jsem četl životopis kardinála Newmana. Byl to velmi vzdělaný muž, původně anglikánský kněz, který později přestoupil do katolické církve. Nejvíce ze všeho mě zaujalo heslo, které si pro svůj život zvolil: „Cor ad cor loquitur.“ – „Srdce k srdci promlouvá.“ Už tenkrát se mi to moc líbilo a vždycky si na to znova vzpomenu, když čtu evangelium, které vypráví o setkání Ježíše se Zacheem. Zacheus je hříšník, dokonce veřejný, všichni ho za jeho chování odsuzují a nenávidí. A Ježíš se zastaví v davu u stromu, na kterém se Zacheus před ním ukrývá, a prostě ho osloví. Jako by zapomněl na ten nenávistný dav okolo a od srdce k němu promluví a dokonce ho pak i navštíví v jeho domě. A to Zacheovi, který byl nejspíš zvyklý jen na pohrdání, mění život. A to zásadně. Rozdá půl svého majetku a čtyřnásobně vynahradí škody, které způsobil. Tady vnímám, že Ježíš je skutečně milosrdný. No a starozákonní Bůh je přece jeho Otcem, je to ten samý Bůh! Bůh, jak ho známe ze stránek Starého zákona, i Ježíš nám ukazují to, o čem jsem mluvil na začátku, své milé srdce.

Měnilo se Vaše chápání milosrdenství v průběhu života?

Měl jsem velké štěstí na prostředí, v němž jsem vyrůstal. Nejen na úžasné rodiče, ale také na kněze, kteří působili v naší farnosti. Zpětně si uvědomuji, že jsem vlastně potkával víceméně milé lidi. Možná jsem si těch protivných prostě nevšímal. :) Každopádně jsem v tomto ohledu měl – a stále mám – štěstí.
Moji rodiče (mám už jen tatínka, maminka nežije) ke mně vždycky byli skutečně milí. Zpětně si vzpomínám, že jsem často slyšel spolužáky říkat: „Nemůžu na fotbal, mám zaracha,“ a podobně. Já jsem vůbec nevěděl, co to je. Nestalo se, že by mi rodiče něco zakázali. Tatínek nám vždycky dával hodně práce. Tu jsme si museli splnit, to vyžadoval. Pak nám ale dal úplnou svobodu. Nikdy mně ani sourozencům nedal facku ani nás nijak netrestal. Největším trestem od mamky pak pro mě bylo to, že se na mě podívala a já jsem viděl, že je smutná z toho, co jsem udělal. To stačilo. Často jsem se i modlil, abych raději dostal pár facek, ale ona taková nebyla. Takové zážitky se určitě silně vtisknou do života člověka.
Hodně mi pomáhala i pravidelná zpověď. Už rodiče mě k tomu vedli a později i kněží. Člověk udělá v životě spoustu blbostí a jediné, čím si může být jistý, je, že je bude dělat furt. :) Zpověď jsem nikdy nevynechal. To je podle mě věc, která můj život hodně ovlivnila. Je to způsob, kterým si Pán Bůh člověka „podrží“, ať se stane cokoliv. Nic lepšího nemůžu nikomu doporučit. Ano, někdy je těžké najít zpovědníka, ale to podle mě není to nejdůležitější. Hlavní je udělat ten krok. Jít ke zpovědi, urovnat vztah s Bohem, poprosit ho o odpuštění. Ve zpovědi zakouší člověk milosrdenství skutečně velkým způsobem. Jeden kněz, který mě hodně ovlivnil a měl vliv také na to, že jsem se sám stal knězem, platil v semináři za až moc mírného. Říkalo se o něm, že je tak trochu měkkota, že každého oddá a pokřtí. Když jsme o tom spolu mluvili, řekl mi něco, co se mi hodně líbilo. Řekl: „Možná mají ti lidé pravdu, ale Víťo, když už hřešit, tak hřešit dobrotou.“ Často si na to vzpomenu. Když chce být člověk spravedlivý (což je v pořádku a máme se o to snažit), tak se i přes nejlepší úmysl prostě může „seknout“. Ale když bude milosrdný, nikdy se nesplete. Když vás někdo přijde žádat o pomoc, třeba člověk bez domova, jak bezpečně poznáte, jestli je vážně potřebný, nebo se jen snaží zneužít vaší dobroty? Když se to budete snažit posoudit, pravděpodobně se spletete. Ale pokud vůči němu projevíte milosrdenství, nemůžete se splést. On toho může zneužít, ale vy můžete být před Bohem vždycky klidní.

Vnímal malý chlapec Víťa milosrdenství jinak než dospělý o. Vít Hlavica?

Možná ani ne. Člověk se samozřejmě celý život snaží a posouvá. Jako dítě se jinak modlí a jinak věci prožívá než jako dospělý. Vidí věci trochu jinak. Ale to, co je pro mě důležité, vědomí toho, že mě Pán Bůh má skutečně rád, to se pro mě nezměnilo. Nezažil jsem ani žádnou velkou zkoušku, kdy by se toto moje přesvědčení zatřáslo v základech. Může ještě přijít, to netvrdím. Možná je to špatná odpověď na položenou otázku. Ale to, že mě má Bůh rád, zakouším stále stejně. Snad je to i díky tomu, že jsem jako dítě vyrůstal ve skvělé rodině. Je hodně dětí, které to nezakoušejí. Postupem času čím dál víc děkuji za svoje rodiče. Vidím totiž, jak některé děti toto nikdy nepoznaly, z různých důvodů. A je mi to moc líto. To je totiž něco, co nejde sdělit, předat slovy. Pro děti, které nezažily vřelost v rodině, je těžké uvěřit tomu, že existuje Bůh, který je bezvýhradně miluje.

S jakými projevy milosrdenství se jako kněz setkáváte mezi lidmi?

Musím říct, že se s nimi (Bohu díky) setkávám denně. Nejspíš každý člověk – i kněz – občas zapochybuje o tom, že je v lidech upřímná snaha být milosrdní, ale to je naštěstí omyl. Zrovna nedávno jsem zažil jeden pěkný příklad. O Vánocích se četl velmi pěkný pastýřský list věnovaný milosrdenství. Končil vybídnutím k tomu, abychom milosrdenství projevovali především vůči těm, které máme nejblíže, naší rodině, sousedům apod. V duchu jsem si říkal, že když se nějaké takové poselství čte o Vánocích, jde to většině lidí takříkajíc jedním uchem tam a druhým ven… Lidé mají v té době spoustu jiných starostí. Vlastně jsem své farníky dost podceňoval. Na svatého Štěpána jsem šel k sestřičkám do kláštera. Pořádaly pingpongový turnaj. V ulici u kostela sv. Jana jsem potkal auto. Zrovna jsem přecházel silnici. Najednou auto zastavilo a ukázalo se, že jsou to naši farníci. Vyskočili ven, popřáli mi požehnané svátky, a tak jsem se jich ptal, kam jedou. A oni mi vyprávěli, že jedou k sestrám do Nemocnice Milosrdných sester na Malém Vale. Uvařili pro lidi bez domova oběd, ale prý jim zapomněli přidat cukroví, tak že jim ho teď vezou. A já si najednou uvědomil, že ono milosrdenství zmiňované v pastýřském listě není lidem cizí. Že se najde konkrétní rodina, která prostě jde, chopí se příležitosti a skutečně podle toho poselství žije. Takových překvapení je hodně. Mám ve farnosti několik žen, které pravidelně docházejí do psychiatrické nemocnice pomodlit se a navštívit nemocné. Ženy, které napečou buchty, a roznášejí je nemocným lidem ve svém okolí. Jiné zase docházejí do domovů důchodců a předčítají tam knížky. Zkrátka jsou to dobří lidé, kteří chtějí svůj čas darovat těm, kteří to potřebují.
Každý kněz, který zpovídá, ví, jak se lidé snaží usmiřovat a být k sobě milosrdní v rodinách. Bohužel se všichni v rodině čas od času pohádáme, je to prostě tak. Mezi lidmi se vždycky něco přihodí. Ale jsou lidé, kteří přesto vždycky přijmou toho druhého, i když je zrovna protivný, a zápasí přitom sami se sebou. Kolikrát se i knězi stane, že je při rozhovoru zahanben, když slyší, jak člověk dokáže svou víru prožívat a jak je v některých ohledech dál než sám kněz. Ano, jsou jistě i lidé, kteří na to „kašlou“, nebo jim to jen nedochází. Ale myslím si, že většina lidí se upřímně snaží.

Je naopak něco, co Vám v tomto ohledu v mezilidských vztazích chybí? Na čem by stálo za to zapracovat?

Člověk má neustále na čem pracovat. :) Myslím, že milosrdenství má dvě základní roviny. Máme být milosrdní tím, že jsme štědří. Pomáhat a všímat si druhých. To je jedna rovina, být otevřený pro druhé a pomáhat jim. Ale pak je tu ještě druhá, stejně důležitá. To je rovina milosrdenství vůči těm nejbližším. To je právě ta, o níž mluvil už zmiňovaný pastýřský list. Každý člověk žije v nějaké rodině, společenství, vztazích. A právě tam by měl zapracovat co nejvíc. Život by byl mnohem hezčí a jednodušší, kdybychom na tom skutečně dennodenně pracovali. Být milosrdný, mít milé srdce a mít druhého rád, to jsou pojmy, pod které se vejde spousta dobrých skutků.

Máte nějaký tip, jak uplatňovat princip milosrdenství v manželství, v rodině?

Několikrát jsem se pokusil předat své zkušenosti druhému člověku, ale obávám se, že to dost dobře nejde. Každý život je skutečný originál. Každý člověk pochází z jiného zázemí, vyrůstá v jiné rodině, jinak věci chápe. Vzpomněl jsem si ale na dva příběhy, které to snad vystihnou lépe.
Jeden rabín radil svým žákům, aby nosili v kapsách u kalhot dva lístky. V jedné kapse lístek s nápisem „Kvůli tobě byl stvořen svět“ a ve druhé kapse lístek, kde by stálo „Jsi jen prach a popel“. Tenhle příběh krásně vystihuje to, jak ve svém životě potřebujeme vyváženost. Rovnováhu mezi vědomím vlastní důstojnosti a uvědoměním toho, že jsme nedokonalí a chybující lidé. Pokud s tímto vědomím jde člověk životem, tak se ani neponižuje, ale ani nepovyšuje nad druhé. Může to být jedna z cest, které vedou ke šťastnějšímu životu.
V mém druhém příběhu se kdosi ptal slavného dirigenta Bernsteina, na jaký hudební nástroj je podle něj nejtěžší hrát? A on bez váhání odpověděl, že na druhé housle. Lidí, kteří hrají první housle, je prý spousta. Ale těch, kteří dokážou se zaujetím hrát druhé housle, je velmi málo. Přitom bez nich by orchestru chyběla celková harmonie. O tom to je i ve vztazích, mít ochotu hrát občas s chutí i ty druhé housle. Ne se před druhým ponižovat, ale dát mu přednost z lásky. To může manželství výrazně ovlivnit a zároveň je to velkým projevem milosrdenství. V rodině je mnoho příležitostí, jak si vzájemně prokazovat milosrdenství. Nejčastěji se skrývají právě v každodenních drobnostech. Když dokážeme poprosit o odpuštění, ustoupit druhému. Bůh nás zve k tomu, abychom byli vůči sobě milosrdní, když nám říká: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“
Uzavřel bych to radou jednoho kněze, kterou jsem kdysi slyšel. Možná to teď nevysvětlím teologicky úplně správně. :) Tento kněz tvrdil, že láska je víc než pravda. Vezměme si například manželství. Každý člověk je svým způsobem ješitný. Všichni s tím více či méně zápasíme. Naše přirozenost je rozhozená hříchem. Každý člověk má svoji pravdu. Největší konflikty vznikají právě tam, kde do sebe narazí dvě hlavy, které mají obě pravdu. Bohužel každá jinou. Většinou jde jen o drobnosti. Ale přesto je to kámen úrazu. Pokud budu zarputile stát za svou pravdou, jsem odkázán na to být trvale naštvaný, neustále v opozici proti druhému. Těmito drobnostmi člověk pozvolna klade kamínky hříšků a zranění, které mohou jednoho dne přerůst ve vysokou zeď mezi partnery. Při pohledu na takovou zeď mnozí utečou, protože se jim to zdá jako nejsnadnější řešení. Člověk ale má volbu. Musí v sobě najít sílu říct tomu druhému, že ho má i přes to rád. Že je pro něj důležitější než to, aby měl za každou cenu pravdu. Pokud tohle člověk dokáže, najde cestu, najde skulinu v té vysoké zdi. To je obsahem věty: „Láska je víc než pravda.“ I když v teologickém slova smyslu si láska neprotiřečí, v tomto směru je láska opravdu víc než pravda. Právě pro lásku k druhému člověku.

Dovolte mi teď jednu velmi přímou otázku. Jste milosrdný?

To je podobné, jako byste se mě zeptala: „Jste svatý?“ Ne, nejsem. Ale budu se snažit. :)

Co Vám tedy pomáhá ve snaze být milosrdný?

Pomáhá mi, když si uvědomuji svou vlastní hříšnost. Když vidím své chyby, dokážu být shovívavý k druhým lidem. Taková je moje osobní zkušenost. Když mě někdo naštve, je snadné ho odsoudit a říct si, že je darebák. Pak se nad tím ale zamyslím a říkám si, kde bych asi byl já na jeho místě, kde bych skončil? Když se člověk dokáže podívat na své chyby, najednou mu to „zalepí pusu“. Říkám si: „Kdo ví. Kdyby dostal tolik, co ty, možná by toho dokázal využít ještě mnohem líp.“

Dokážete být milosrdný sám k sobě? Dokážete sám sobě odpustit?

Člověka samozřejmě mrzí, když chybuje. Ale nestává se mi, že by mě moje chyba úplně paralyzovala. Pomáhá mi v tom právě svatá zpověď. Papež teď vydal zajímavou knihu rozhovorů (zatím bohužel není dostupná v češtině), kde mimo jiné píše o tom, že existují dva druhy lidí, kající hříšník a zkažený člověk. Kající hříšník je člověk, který zas a znova upadá do hříchu kvůli svým slabostem, ale zároveň také najde odpuštění, pokud uzná, že potřebuje milosrdenství. Oproti tomu zkažený člověk hřeší a nekoná pokání. Pouze předstírá, že je křesťanem a svým dvojím životem vyvolává pohoršení. Nepochybuji o tom, že my všichni jsme hříšní. Ale je věcí mé osobní volby, jestli budu zkaženým člověkem, anebo kajícím hříšníkem. Myslím, že je lepší být kajícím hříšníkem. Proto má svatá zpověď smysl i přesto, že člověka neuchrání od opakování stejných chyb. Kde bych ale byl, pokud bych se přestal snažit, pokud bych přestal usilovat o Boží milost? V tomto dávám za pravdu papeži Františkovi. To je cesta, která nás snad může udělat šťastnými.

Jaké akce budou probíhat ve Vaší farnosti v rámci Roku milosrdenství?

Nic mimořádného neplánujeme. Zrovna nedávno jsme šli s kněžími z oběda, měla být farní rada a já jsem se ptal: „Tak co vymyslíme na Rok milosrdenství?“ a jeden z nich se na mě podíval a říká: „Nechejme to na lidech.“ A mě to hrozně uklidnilo. Máme za sebou spoustu různých roků. Byl Rok eucharistie, Rok biřmování, Rok křtu… Některé vyhlásil papež, jiné biskupové. Občas jsme si mezi kněžími říkali, kdy už konečně bude rok „ničeho“, abychom nemuseli nic vymýšlet a mohli se věnovat tomu, co cítíme, že dělat máme. Je pravdou, že Rok milosrdenství je mimořádný. Je to svatý rok. Umožňuje nám získat plnomocné odpustky. Program na celý rok je spíše střízlivý. Národní pouť, adorace v postní době, otevřené brány milosrdenství. Každý člověk, pokud bude chtít, má možnost zakusit Boží milosrdenství. Během roku jistě budeme mluvit také o skutcích milosrdenství. Ale přece jen to spíš necháme na těch lidech. :) Na křesťanství se mi líbí právě to, že mi Bůh dává plnou svobodu k tomu, jestli ho budu milovat, nebo ne. Pán Ježíš nabízí, nekontroluje.

Máte ve Vaší farnosti nějaké charitativní projekty?

V současné době bohužel příliš ne. Samozřejmě když je farní ples nebo ekumenické bohoslužby, tak se vybírají peníze. Podporujeme před ostravskou Charitu jeden dětský domov na Ukrajině. V adventu probíhaly koncerty, kde se vybíralo na různé nemocnice. Farnost měla aktivitu na Haiti, kde podporovala děti, ale tam byly problémy se získáváním odezvy. Takže to pak skončilo. Možná je na zváženou, do čeho nového se teď můžeme zapojit.

Jak se projevovalo milosrdenství ve Vaší primární rodině?

Moje maminka pocházela z devíti dětí, tatínek ze tří. Maminčina rodina byla velmi chudá. Takže maminka musela jít v 15 letech do práce, k pásu do PALu, aby pomohla rodičům uživit sourozence. Babička byla nemocná. Celý život (mnozí z mých strýců a tetiček už také bohužel nežijí) si všichni byli velmi blízcí a hodně si pomáhali. Vzájemně si pomáhali stavět domy, dovolené i neděle jsme trávili spolu. Bylo mezi nimi hodně dobrosrdečnosti a upřímného zájmu. Jeden druhému se často svěřovali a pomáhali si nesmírným způsobem. Mám desítky bratranců a sestřenic. Právě v rodině jsem poprvé měl možnost vidět opravdovou vstřícnost a otevřenost jednoho člověka vůči druhému. Vlastní zkušenost je bezkonkurenční. Nedá se předat, popsat slovy, musíte to zažít. Modlím se a přeji si, aby stejnou možnost mělo co nejvíc dětí. Měl jsem sestru (již zemřela) a dva bratry. Byl jsem z nich nejmladší, takže jsme se samozřejmě pošťuchovali a bili a taky jsme hodně zlobili. :) Rodiče nám domlouvali, ale jak jsem už říkal, nikdy nás neuhodili. Když nás tatínek napomínal, říkal často třeba: „Když všichni skočí z okna, skočíš taky?“ Tím mi ukazoval, že to, co dělám, je hloupost, že hřích je hloupý. Hodně vzpomínám na jednu větu, ta mi utkvěla. Měli jsme problémy s jednou rodinou. Bylo to ještě za minulého režimu, takže to byla složitá situace. Často jsme se tatínka ptali, proč se proti jejich chování nepostaví, proč se nebrání. A on nám řekl: „Když odpustíte, tak se vám pak dobře spí.“ Nic nevyváží klidný spánek. Člověku, který v sobě nosí zášť, se musí hodně špatně spát.
Když moje maminka umírala, byli jsme ji s bratry ještě den před tím navštívit. Vůbec nevypadala, že umírá, ale zřejmě už to cítila. Seděli jsme u jejího lůžka, a když jsme pak odcházeli, řekla nám: „Ogaři, hlavně se nehádejte a mějte se rádi.“ Den nato zemřela. Beru to jako její tichou, duchovní závěť. V takové atmosféře jsem vyrůstal.
Já sám mám jednu oblíbenou větu sv. Františka Saleského, kterou často říkám lidem: „Na kapku medu se chytí víc much než na sud octa.“ Opravdu věřím tomu, že po dobrém se dá udělat mnohem víc věcí. Pokud je člověk k druhým milosrdný, tak kolem sebe šíří dobro.

Co je podle Vás potřeba k tomu, abychom proměnili svá srdce a měli větší cit pro potřebné ve svém okolí?

Důležité je zakusit sám na sobě milosrdenství. Jak jsem vzpomínal, ke zpovědi mě vedli rodiče a později také kněží. Díky tomu, že jsem viděl jako dítě svého tatínka klečet u zpovědnice, jsem nikdy neměl problém se vyzpovídat. Příklad prostě táhne. Pokud dítě vidí, jak se jeho rodiče chovají, ovlivňuje ho to. I když jim to neřekne a v době dospívání se třeba vzpouzí, v nitru touží po jejich dobrých příkladech. Pokud člověk poznal Krista jako toho, který je přítelem, se kterým stojí za to žít, přirozeně zatouží po tom být jako On. Také bych chtěl být jako On a dokázat oslovit takového Zachea na stromě od srdce k srdci. Bohužel se mu nikdy nevyrovnám, to není možné. Ale budu se snažit se mu v tom co nejvíc přiblížit. Nedaří se mi to, ale chci to. Zakouším to milosrdenství na sobě. Bůh je milosrdný a mě k tomu zve také. Proto se snažím přirozeně vyhledávat situace, ve kterých se můžu zachovat jako On.
Nedávno měl na Arcibiskupském gymnáziu promluvu otec Marián Kuffa. A ten vyprávěl, že svoje svěřence (bezdomovce a vězně) učí jednoduchý čtyřkuličkový růženec. Je krátký a snadno zapamatovatelný. Jak vyplývá z názvu, má tento růženec čtyři kuličky. Tyto čtyři kuličky jsou pokora, čistota, láska a milosrdenství. Pokud se člověk chce naučit být milosrdný, musí se nejprve naučit pokoře. Být upřímný sám k sobě a pokorně přiznat svoje chyby a hříchy. To je první krok a často také ten nejtěžší. Čistota – pokud na sobě zakusím milosrdenství odpuštění, jsem očištěný. A když jsem čistý, tak vidím dobro a čistotu i v ostatních. Po svaté zpovědi se dělají dobré skutky jedna báseň. :) Čím je člověk zase „zaneřáděnější“ hříchem, tím více se pak vzdaluje nejen Bohu, ale také druhým lidem a sám sobě. Čím blíž mám totiž k Bohu, tím blíže mám i k druhým. Pokud mám blízko k ostatním a k Bohu, vidím a cítím lásku. Bůh je Láska. A láska, opravdová láska, se projevuje milosrdenstvím. Toto je podle mě cesta, jak se stát milosrdným.

Za velmi příjemný rozhovor děkuje Pavlína Oulehlová