Pohled do srdce

Rozhovor se sestrou Růženou Sekulovou

Sestra Růženka (39) ze štípské komunity sester karmelitánek¹ působí na první pohled naprosto nenápadně… kde se však objeví, je jí hned plno. Jako by ale daný prostor vyplňoval spíše její nehynoucí úsměv a šibalské jiskření v očích. Málokdo by věřil, že je v Římě doma stejně jako v klášterní zahradě, natož že pochází ze třinácti sourozenců a zastane práci jako pořádná selka.
Když jsem jí v lednu volala, že bychom chtěli oživit její kariéru mediální hvězdy,² ozvalo se z mobilu její tradiční: „Oh, aiuto!“ (it. Pomoc!) Najít v nabitých diářích společné volné okénko sice trvalo, ale podařilo se, a tak si vás, milí čtenáři, dovoluji pozvat k našemu povídání nejen o Boží „logice“ a umění čekat…

Co pro vás znamená (slovo) milosrdenství?

Často nad tím přemýšlím v souvislosti s podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. Mám to podobenství hrozně ráda, protože vypovídá mimo jiné o stavění si hranic, a ve své profesi to používám. Promeditovala jsem si ho na základě Faustiho textů,³ kde píše o setkání (Boha) se zraněným srdcem druhého.
Být k někomu milosrdná pro mě znamená, že se dotýkám srdce druhého v jeho bolesti, omezenosti, možná i v tom, čemu tak úplně nerozumím… prostě být druhému nablízku v situaci, kterou momentálně prožívá nebo o které vím. Mnohdy ani nemůžu vyloženě pomoci, protože cítím jakousi bezbrannost. Ale když to otočím – jestliže ke mně je někdo milosrdný, vnímám, že se jakoby dotýká mého vnitřního já, toho mého zranění, a cítím se tím zahrnutá, asi jako když obvážete ránu… že z toho prostě už nic neuniká.
To samotné podobenství je o tom, že on vyčistí ty rány, obváže je; to jsou jednotlivé úkony. Podstatné je ale to, že se na toho zraněného nedívá jenom ve smyslu nějakého ohlédnutí se. Je to o tom, jak se dívá Bůh, a ten se vždycky dívá do srdce. Jeho Srdce se dotýká srdce člověka. V životě to může být i tak, že Bůh – většinou prostřednictvím lidí – mě uzdravuje postupně, takže na uzdravení jedné rány může mít podíl více lidí, kteří mě ochraňují, dávají naději nebo pomohou jakkoli jinak.

Jak nám tedy Bůh prokazuje své milosrdenství?

Na to dokážu odpovědět jediným slovem: pořád. :) To prostě není možné říct jinak. Všechno dělá pro spásu každého z nás, takže jeho život je nekonečné milosrdenství. Nám se může zdát, že ty konkrétní projevy mnohdy nevidíme, ale Bůh se projevuje i skrze druhé lidi a může to být třeba v takových maličkostech, jako že mi někdo něco podá nebo otevře dveře.
Když to vyjádřím obrazně, je to s námi podobně jako s přírodou. Nemůžu si pomoct, mám ráda zimu a sníh a myslím si, že touto dobou má být zima. Příroda většinu roku podává výkon a teď působí trochu divně, když kolem Vánoc všechno pučí a leze ven ze země. Ale když ji přikryje sníh, je úžasné, jak všechno ztichne… My jsme v dnešní době vtaženi do rychlosti, výkonu a nestíháme si odpočinout, přestože Bůh nám dává příležitosti, ale my je nevyužíváme. On přesně ví, co k životu potřebujeme, a nabízí nám to neustále. Jsme pochopitelně omezení ve vnímání a přítomný okamžik asi nedokážeme prožít naplno, pořád budeme utíkat do minulosti nebo budoucnosti, dokonce většinou ty projevy Božího milosrdenství vidíme až zpětně, ale jsou tu pořád. Jako je kámen ponořený do vody, tak jsme my ponořeni do Božího milosrdenství. A to nemluvím například o svátostech a podobně. Když z nich někdo vědomě nechce žít, tak se prostě ochuzuje, stává se duchovně vychrtlým. Ale zase když to vezmu z druhé strany – Boží milosrdenství není něco samozřejmého, je to dar.

A jak můžete milosrdenství prokazovat ve své psychologické poradně?

Tak především nevím, jestli ho prokazuji. :) Říkám si, že jsem jenom jeho nástrojem, protože někdy sama nevím, z které do které. Kdybych si věci plánovala, stejně vidím, že to kolikrát nedám. Hodně se za ty lidi modlím, abych věděla, co potřebují. Působení milosrdenství pak vnímám právě ve chvílích, kdy se dotýkám toho bolavého místa, a opravdu s nimi soucítím, i když soucit není úplně to správné slovo. Jako člověk nedokážu lecčím pohnout, tak myslím, že je podstatné tam pro toho druhého vůbec být a modlit se za něj. Někdy tu bolest skutečně vnímám jako svoji vlastní. Není to ale zase tak, že bych si to „nosila domů“. V poradně se taky snažím dbát na to, aby lidé neměli sto padesát podnětů, ale právě aby si daný moment, který prožívají, uvědomovali co nejintenzivněji. Protože emoce, která není prožitá naplno, se nám vrací a každý okamžik neprožitý naplno jako by jenom přešel. A tak jako bychom byli někde mimo a nejsme tady a teď. Je zajímavé, že když člověk trpí nebo ho něco bolí a plně si to uvědomuje, tak si řekne: „To snad není pravda, že to tak dlouho trvá.“ Ale krásné chvíle takto neprožíváme, většinou je jenom přeletíme. A přitom kdybychom je prožívali taky tak naplno, řekneme: „To je krásné, že to tak dlouho trvá.“ V každém okamžiku by pak byla věčnost. Je to zase o tom, kde je mé srdce.

Pamatujete si na nějakou obzvlášť důležitou situaci, kdy vám někdo prokázal milosrdenství?

Zrovna nedávno to byla nejdřív velmi tlustá čára přes rozpočet a vzápětí obrovská úleva, ale jsou to pracovní věci, které nemůžu publikovat. :) Pak mě napadají situace, které by asi pro druhé nebyly úplně srozumitelné… Jednou jsme do naší komunity v Římě pozvaly na oběd kaplana z Mexika, ale spolusestra ho ode dveří poslala pryč. Dodnes nechápu, jak se to stalo, ale z jeho strany vnímám, že se zachoval milosrdně tím, že se neurazil, ačkoli byl v podstatě „vyhnán“. A vnímám to tak vlastně pokaždé, když třeba přijdu někam pozdě, někdo na mě čeká a dá mi najevo, že to není v pořádku, ale neurazí se.
Ale vybavuje se mi jedna událost, která se může někomu zdát trochu abstraktní, protože se odehrála mezi mnou a Bohem, ale nejen s ohledem na moji práci pro mě byla zásadní… Když jsem dělala kurz pro formátorky, prosila jsem o milost zakusit to, jak mě vidí druzí, nebo spíš jak mě vidí Bůh, a vidět, v čem opravdu chybuji, protože mnohdy ani ten druhý nemusí chápat, jak jsem něco myslela. A v jedné chvíli jsem pak pocítila, jako by mi Pán říkal: „Tak se podívej mýma očima.“ Tím se to jaksi otočilo, takže i v situacích, které mě nějak ranily, jsem neviděla jenom sebe, ale i toho, kdo mě ranil. A Bůh se s láskou dívá na mě i na toho druhého, který tím, že někoho raní, je sám zraněn. Bylo v tom úžasné osvobození.

Jak můžeme prokazovat milosrdenství vůči sobě?

Och, jejku. To si taky říkám, že pořád. :) Třeba když jsem unavená, tak si jdu lehnout. To si prokazuji milosrdenství na sto procent. Nebo opravdu ráda vyhledávám společnost druhých, vyjít si někam sama mě už ani nebaví, druzí jsou pro mě taková pumpa, obohacení, ale taky jsou chvíle, kdy nechci vidět nikoho, a když si to dopřeji, tak jsem k sobě (i druhým) milosrdná.

Nechybí dnešní mladé generaci cit pro odpouštění, darování, velkorysost, úctu, trpělivost? Kde se jim mají naučit?

Na to je jednoduchá odpověď: Chybí. :) Ne, to jen ta otázka trochu sugeruje. Myslím si, že tam, kde nemají vzory, to může chybět. Nemůžu říct, že to chybí všem, tak je hodíme do jednoho měchu. Ne, jsou úžasní mladí, kteří žijí naplno s Bohem a hledají si vzory, takže třeba dokážou odpustit (mnohdy daleko víc než „staří mezci“ :)). A takovým vzorem může být kdokoli, ať už rodič, učitel nebo někdo na ulici, kdo dokáže projevit milosrdenství. To je třeba vidět i na lidech bez domova. Jsou tací, kteří mají „vyhrazené“ svoje lavičky, ale jsou taky další, kteří se rozdělí i o to málo, co mají. Jedna sestra třeba koupila bezdomovci dva párky v rohlíku a on jí řekl: „Jé, vy jste mi koupila dva? Tak si jeden dejte se mnou.“ I s takovými gesty se můžeme potkat, takže nelze všechny postavit do jedné lajny. Ale možná je to i otázka toho, co je dnes prezentováno. O dobru obecně, natož o tom, co mladí dělají dobrého, se moc nepíše, nemluví.
Pokud jde o trpělivost, vnímám to i v poradně, že bychom ty problematické věci, vztahy chtěli hned uzdravit, hned k něčemu dospět, mnohé věci hned pochopit… Jenže stále platí, že učitelem trpělivosti je čas. Dneska jsme tlačeni do výkonu, to či ono musíme udělat v určitém čase, takže samotnou hodnotu času už ztrácíme a nedokážeme čekat. Když to zase vztáhnu k přírodě, žádný zemědělec nechodí chvíli po zasetí po poli a nepopotahuje rostlinky ze země. Musí čekat, až to uzraje. Stejně tak je to ve vztazích. Musím mít pro druhého čas, aby mi třeba odpustil, nebo trpělivost sama se sebou, abych si odpustila.

Jak jste byla vychovávaná mezi tolika sourozenci?

U nás to bylo tak, že jako desátou v pořadí mě už vychovávala spíš moje nejstarší sestra. Musím říct, že jsme byli vedeni k odpouštění si navzájem. Když někdo někomu něco provedl, tak to nebylo žádné tutlání, všichni to věděli a viník se musel jít omluvit a poprosit o odpuštění. Do určitého věku jsme taky před svátostí smíření chodili o odpuštění prosit rodiče. Mě to vždycky stálo hrozně moc, ale bylo to uvolnění různých napětí a vyvolávalo to jakýsi hluboký pokoj.
A musím dodat, že tatínek nám v tom šel vzorem. Měl spory se sousedkou a hádky se často odbývaly u nás. Jednou zase přišla, viděli jsme, jako prochází kolem oken, a už nám vlasy vstávaly na hlavě hrůzou, co zas bude. Ale tatínek vyšel ven, byl naprosto klidný a nakonec k hádce nedošlo, vyříkali si to v klidu. A to gesto vyjití vstříc mi zůstalo, takže když vnímám nějaké napětí, vím, že nemusím čekat, až ten druhý přijde a řekne: „Víš, co… naštvalas mě.“ Jdu první a zeptám se, co se děje. Když nic, v pořádku, vidím blbě já. :) Ale chci vyjít a vyřešit tu situaci, dokud můžu, třeba už nebude příležitost.
Maminka byla zase takovým vzorem pomoci, skoro bych řekla „nadlehčování břemen“. Doma na mě většinou připadlo mytí nádobí, protože se všichni najedli a prchli, a nad těmi haldami jsem byla občas bezradná. Bylo pro mě doslova osvobozující, když mi maminka přišla pomoct a na mě zbylo jenom to utřít. Jsou to věci, které jsem pak hodně ocenila v komunitě.

S čím dnes lidé nejčastěji přicházejí do poradny?

Většinou jsou to záležitosti vyplývající ze zraněných emocí, k tomu se člověk dopracuje postupně v nějakém nefunkčním vztahu. Krize vztahu často začíná ve vztahu k sobě samému a potom se přenáší i do vztahu k druhému. Kořen problému bývá v potlačených emocích, máme všechno nějak rozumově uspořádáno, a pak se divíme, že se to v nás třeba v polovině života nějakým způsobem bije… že něco jiného cítíme, něco jsme chtěli dělat jinak… Může to být třeba i v rámci farnosti, že se lidé něčemu odevzdají naplno a s úsměvem, ale vnitřně potlačují některé věci, takže jsou pak jaksi rozpolcení.

A jak se zlínská Charita zapojuje do milosrdných skutků?

V rámci Roku milosrdenství jsme zatím nic mimořádného neplánovali ani nevyhlašovali. Charita má konání milosrdných skutků jako své poslání. Napadlo mě jenom, že spíše než si přidávat další úkoly by bylo užitečné se zaměřit na kvalitu činnosti s ohledem na to, který ze skutků milosrdenství mají jednotlivá střediska jako primární. Nejde o to ukazovat něco navenek, ale abychom si jako pracovníci intenzivněji uvědomovali, čím konkrétně v tom svém poslání milosrdenství prokazujeme.
A stále častěji se mi stává, že můžu být prospěšná zejména v těch na první pohled nepodstatných skutcích, jako je těšit zarmoucené. Nejen v psychologickém, ale i sociálním poradenství se tak často setkáváme s bezradností, bezvýchodností… Paní přijde, hodinu povídá – ne že bych do toho mohla nějak vstoupit – a na závěr řekne: „Já jsem vám to vlastně jenom chtěla říct a ani nepotřebuju, abyste mi k tomu něco říkala, jenom jsem se potřebovala vypovídat.“ Takže jako podstatné vnímám tyto potřeby vidět a pro ty lidi tam opravdu naplno být, chtít naslouchat… abychom to nebrali jenom jako práci, ale skutečně jako službu.

Jak si projevujete milosrdenství ve své komunitě?

Už jsem mluvila o tom vycházení vstříc, napomenutí a uvolňování napětí, ale nejvíc to asi vnímám v tom, že se každá snažíme vidět potřeby té druhé. Máme kromě pracovních povinností i domácí a je opravdu obrovskou úlevou, když přijdu unavená z práce, čeká mě ještě úklid a sestra se nabídne, že mi s ním pomůže. I vykonávání těch rozdělených služeb je projevem milosrdenství, nelze brát jako samozřejmost, že je to nebo ono připravené nebo zařízené.
Nevybraly jsme si, s kým budeme v komunitě, poznáváme samy sebe celý život a s druhými to není snazší, takže přijmout jinakost těch druhých je v komunitě určitě velkým projevem milosrdenství. Umět třeba pracovat s hněvem je náročné. Dokážeme si říct hodně, ale důležitá je taky další fáze – usmíření. A nesmím zapomenout na modlitbu; v rámci delegace si losujeme jméno sestry, za kterou se celý rok modlíme, ale i v komunitě se bez nějakého domlouvání modlíme vzájemně za své potřeby.

Tématem minulého čísla byla „církev 21. století“ a několikrát se tam „objevil“ papež František, tak si na závěr neodpustím otázku, jak vnímáte přechod z Roku zasvěceného života do Roku milosrdenství?

Loni jsme si udělaly v komunitě společnou jednodenní pouť jako vrchol toho roku, ve kterém jsme si měli jako řeholníci víc uvědomit, kdo jsme a za kým jdeme. Milosrdenství vnímám jako vyústění toho zasvěcení. Přesto může být v našich postojích a vztazích mnohé bolavé, uzavřené, neuzdravené, takže plánujeme udělat si dny milosrdenství vůči sobě, vůči druhým a vůči Bohu. Taková reflexe je moc důležitá, chce to oddělit a udělat si na to postupně čas. Myslím si, že plody toho předchozího budeme teprve objevovat.

Za rozhovor z celého srdce děkuje Jana Hajdová

Poznámky:
1  Patří do kontemplativně-činné Kongregace sester karmelitánek Institut Naší Paní z Karmelu, jejichž posláním je zejména pomáhat mladým lidem odhalovat jejich povolání tím, že je uvádějí do života modlitby. V současné době je představenou komunity, kterou s ní tvoří sestry Mária (ze Slovenska), Sabina (z Polska) a Lenka (z ČR).
2  V rámci Roku zasvěceného života se objevila v cyklu videí Arcidiecézního centra pro mládež Olomouc, viz archiv článků na webu mladez.ado.cz.
3  Čtyřdílný cyklus úvah Silvana Faustiho Nad evangeliem podle…, vydaly Paulínky.