Církev má spojovat
Rozhovor s manželi Šmídkovými
Když jsme uvažovali, kteří manželé mají asi zkušenosti ve službě v církvi a kteří by mohli být zajímaví pro naše čtenáře, vzpomněla jsem si na své přátele manžele Šmídkovy, se kterými se znám už čtvrt století, a ještě s kolegyní jsme se k nim do Brna objednaly na návštěvu. Doufám, že toto příjemné setkání nebylo milé jen nám, ale bude povzbuzující i pro vás čtenáře.
Marie a Martin Šmídkovi sami sebe popisují jako „postarší manžele, rodiče čtyř dětí, prarodiče pěti vnoučat“. Někteří čtenáři je možná budou znát z Manželských setkání, kterých se účastní pravidelně již dvacet pět let. Marie vystudovala stavební školu a Martin matematiku. Jak sám říká, věnoval se počítačům ještě v době, kdy to bylo úžasným dobrodružstvím. Pracuje jako programátor.
Protože jsme přátelé už dlouho, dovolím si ponechat v rozhovoru tykání.
Popište nám své zkušenosti z působení v církvi v období totality. Jak jste se angažovali? Co jste dělali a proč?
Marie: První takové moje angažmá, na které si vzpomínám, proběhlo v mých 17 letech. Byla jsem tehdy na gymnáziu zkoušená u tabule a paní profesorka se mě zeptala: „Ten křížek nosíš, protože jsi věřící?“ a já jsem jí na to hrdě odpověděla, že ano. Pak jsem měla co dělat, aby to třídní „vyžehlil“ a já nebyla vyloučena ze školy. To byla taková moje první angažovanost. Když jsem byla vdaná, tak jsme samozřejmě chodili s dětmi do kostela. Jen si nemůžu vzpomenout, kolik jim tehdy bylo let. (obrací se na manžela) Nevíš?
Martin: Nevím. Vždyť já jsem tehdy do kostela ani nechodil.
Jak to bylo? Teď chodíte do kostela oba.
Marie: Ano, vzala jsem si bezvěrce. Chodila jsem s dětmi do kostela sama. Když náš syn Honzík začal mluvit, ptal se, proč s námi tatínek nechodí do kostela. No, tatínek mu na to nedokázal odpovědět, a tak začal chodit s námi. :)
Martin: Já jsem v té době spíš hledal Boha, než abych byl v nějaké konkrétní církvi. Dá se říct, že můj život ovlivnily dříve jiné církve než katolická, ve které se teď pohybuji i působím. V mládí jsme jako parta horolezců měli takové spolčo. Jednou se k nám připojila mladá žena jménem Pavla, kterou vyhostili z Pobřeží slonoviny pro křesťanskou náboženskou agitaci a poté z podobných důvodů i z Polska. Setkání s ní bylo velmi zajímavé, protože Pavla nás učila číst Bibli. Já sám jsem se pokoušel Bibli číst několikrát, ale vždy mi to připadalo dost nezáživné. Zato s ní mi to najednou připadalo docela zajímavé. Poctivě jsem plnil zadané domácí úkoly, ačkoliv jsem pořád zarytě tvrdil, že v Pána Boha nevěřím. Ale texty v Bibli mě zajímaly. Potom k nám přitáhla i své pastory, byla baptistka.
Marie: Pak k nám přijeli z Ameriky manželé – pastor se svou ženou – a měli u nás přednášky o výchově dětí. Máme velký obývák, takže se tu scházelo najednou i čtyřicet lidí. Vpouštěli jsme je dovnitř a zase ven po skupinkách, aby to nebylo moc nápadné.
Martin: Rodiče z toho tehdy měli velký strach. Dokonce měli obavu, aby nám kvůli tomu nezabavili dům. Nevím, co přesně si představovali, že by se mohlo stát. Pro mě to bylo velice zajímavé především tím, že přednášky byly v angličtině. Říkal jsem si, že toho alespoň využiju a zlepším si angličtinu. Ale Hospodin toho „zneužil“ a já tak našel vztah nejenom k angličtině, ale i k Němu. :) Ještě předtím, než se změnil společenský systém, jsme se dostali blízko k Manželským setkáním. Byl jsem na setkání mužů, tuším, že v Plumlově, s otcem Kupkou, zvaným Tečka. Pro mě to byl úžasný a dá se říct, že i zlomový zážitek, protože se mše svatá sloužila na pingpongovém stole. Tam mi došlo, co je skutečně důležité a co je jen to pozlátko.
Marie: No, a pak Martin mě poslal na setkání žen a tam jsem potkala tebe (směrem k Marcele). :) A v roce 1990 jsme jeli na první Manželské setkání.
Martin: V době toho politického zlomu jsme se začali více sžívat s farností, do které patříme. Do té doby jsme tu byli takovou tou „náplavou“. Dlouho trvá, než mezi sebe farníci přijmou někoho nového. Díky tomu, jak se to tady všechno politicky proměňovalo a míchalo (koalice, lidová strana, Občanské fórum…), jsme se více dostali do povědomí.
Přemýšleli jste v období totality nad tím, jaké poslání má v této těžké době církev? Proč tu církev vlastně je?
Marie: My jsme církev jako takovou poznali prostřednictvím evangelíků. Jako studenti jsme se s evangelíky seznámili a jejich společenství se mi tehdy moc líbila. Do té doby jsem nikoho podobného neznala. Moje maminka pochází z rodiny, ve které bylo hodně kněží, a ti všichni byli kvůli své víře uvězněni. Rodiče nás proto od tohoto světa izolovali, aby nás uchránili. Do kostela jsme sice zašli, ale to bylo všechno. Žádné křesťanské společenství jsem neznala. Takže poslání církve pro mě bylo v té době otázkou, která mě ani nenapadala.
Martin: Já jsem byl v době, kdy jsme se sžívali s farností, na čtvrt roku v Dánsku. Tam jsem byl docela překvapený. Chodil jsem už pravidelně na mše svaté a byl jsem v jednom anglofonním kostele, kde byla spousta lidí, kteří k sobě měli mít teoreticky docela daleko, protože byli na to místo „přiváti“ z různých míst za studiem a pracovními příležitostmi. Přesto to bylo úžasné společenství! Farář nás na začátku mše vítal a po mši jsme šli do společenské místnosti. Já jsem původně chtěl odejít, ale farář udělal vlastním tělem ve dveřích bariéru a všechny odkazoval do společenské místnosti na kávu a sušenky. :) Najednou jsem zjistil, že jsem uprostřed velice živého rozhovoru s jedním černochem, a pochopil jsem, že církev je tu především proto, aby spojovala lidi. Aby jim dávala pocit sounáležitosti, který by bez ní neměli. Tito lidé by se jinak v životě nepotkali a tam je sjednocoval Duch svatý.
Pár měsíců před odjezdem do Dánska se nám narodilo naše nejmladší dítko. A mně bylo v té cizině po dětech hrozně smutno. Kamarádi mi jednou řekli, abych šel do tzv. fokoláre, které se nacházelo v jedné čtvrti. Byla tam skupina čtyř děvčat, doslova ze všech koutů světa, a scházelo se tam také jakési „spolčo“. Jednou jsem si postěžoval, že se mi stýská po dětech. Ony na to nejdřív nic neříkaly, ale asi za týden mě oslovily s tím, že slyšely, že umím fotografovat, a ony zrovna pořádaly akci pro děti a hledaly fotografa. Bylo to velmi jemné a příjemné. Znovu tam byl pocit sjednocení, které není vnucováno a které jde člověku opravdu hluboko pod kůži.
Jak to vypadlo mezi vámi a církví po revoluci?
Marie: Po revoluci jsme začali víc žít s naší farností. Začali jsme s místními jezdit na poutě a já jsem z toho byla nadšená. Moc mě bavilo jezdit i s dětmi. Byla jsem taky moc ráda, že jsem konečně našla společenství podobné tomu, které jsem znala z vyprávění mojí maminky, když mluvila o tom, jak to bylo za jejího mládí. Kluci pak kolem šesti roků začali ministrovat, jezdili s ministranty na „chaloupky“. Holky zase měly tzv. scuky. Posléze jak děti dorůstaly, začaly jezdit i na tábor Amerika, který tehdy vedl otec Tišek – František Fráňa. Byla jsem ráda, že mohou být v křesťanském prostředí. Já jsem se cítila „nedostatečná“ k tomu předávat jim víru, když jsem v tom až tak nevyrůstala. Když pak holky dorostly, samy vedly zdejší „scuky“. Před týdnem mi dcera říkala: „Mami, to je divné, jak ten čas rychle letí. Představ si, že ta malá Barunka, kterou jsem vedla na scuku, teď vede holky a vede i moji Madlenku!“ :)
Martin: Po prvních Manželských setkáních jsme byli vybídnuti, abychom absolvovali obnovu v Duchu svatém, kterou pořádal Ludvík Kolek. To byla úžasná škola víry, protože tehdy jsem vzhledem ke svým hledačským začátkům v době dospívání věděl možná víc o hinduismu než o křesťanství. A tam jsem dostal velký dar – pochopení těch věcí, o kterých křesťanství je. Jsem za to velmi vděčný. Jednou se mi přihodila taková věc: Můj vztah k Bohu byl naplněn zvědavostí a touhou po jejím ukojení. Prožitek ze společenství pro mě byl zajímavý, pokud mi tam bylo příjemně a pokud jsem se něco dozvídal. Ale jakmile jsme se měli společně modlit a pomalu se ke mně blížil desátek růžence, zdrávas nebo nějaká jiná volná modlitba, tak to pro mě bylo velmi obtížné a nepříjemné. V rámci obnovy jsme absolvovali také praktická cvičení modlitby ve společenství a hrany se postupně obrušovaly.
V roce 1993 jsme byli na největší akci Manželských setkání, kde bylo téměř tisíc lidí, spousta dětí a asi dvě stě čtyřicet manželských párů. Večer měly být modlitební skupinky za vnitřní uzdravení. Účastníci byli vyzváni, aby si rozebrali deset svíček a stali se centrem modliteb, a ostatní k nim měli přijít a modlit se. Já jsem v té chvíli hledal, kde tesař nechal díru, protože mi to bylo dost nepříjemné. Vtom mě svým planoucím zrakem zastavil Augustin Svoboda, který nás při modlitbách vedl, přivolal mě k sobě, podal mi do rukou svíčku a pravil: „Bratře, služ!“ To byl pro mě pravý iniciační zážitek k vedení modlitby. Je zajímavé, že od té doby mi to přestalo vadit a nacházel jsem v tom naopak zdroj radosti.
Vím o tom, že se spolupodílíte na Manželských setkáních, ale naši čtenáři to ještě nevědí. :) Jakou konkrétně plníte v rámci setkání roli? V jaké oblasti je tedy vedete?
Marie: Nás to hodně oslovilo už napoprvé, v roce 1990, a od té doby jezdíme pravidelně. Postupem času jsme se jen nějak víc posunuli do předních řad, k lidem, kteří pomáhají organizovat. Pravidelně se scházíme a domlouváme, co bude v létě na kurzu, jak si rozdělit úkoly, co bude kdo dělat. Minulou zimu jsme se scházeli pravidelně jednou měsíčně, přes léto jsme měli pauzu a teď v pátek nás čeká první setkání po prázdninách. Mimo jiné pomáháme revidovat „úkoláky“, tedy listy, které nesou podněty z přednášek do konkrétního života účastníků ve formě otázek. Přednášky na setkáních mají laici, jedni z účastníků, kteří svědčí o svých zkušenostech s tématem ostatním. Úkolové listy si mnozí za ta léta trochu pozměnili a my si uvědomili, že bychom rádi zůstali u kořenů. Neradi bychom opustili vytyčenou cestu původních Manželských setkání.
Martin: Myslím si, že naše služba v Manželských setkáních prošla docela zajímavým vývojem. Napřed jsme byli těmi, kteří zhrouceně sledovali, že jejich nádherné manželství není ani zdaleka tak nádherné. :) Další rok už jsme vedli jednu ze skupinek. Tak toho postupně přibývalo každým rokem. Asi po pěti letech jsme byli vyzváni, abychom si vzali také přednášku. To byl pro nás poměrně výživný rok, protože jsme oba začali pracovat v rádiu Proglas. Takže toho najednou začalo být trochu moc. A také jsme postupně začali „mizet“ z farnosti. Sice jsme dál chodili na mše, ale ne na všechny, protože kromě farních tu byly i mše proglasové a také jsme se účastnili Manželských setkání. Myslím si, že to je obecný problém lidí, kteří slouží, že doma nejsou proroky jednoduše proto, že se doma příliš nevyskytují. Manželská setkání se po již zmíněném velkém setkání rozdělila do pěti skupin u nás a dvou na Slovensku. Bylo velmi dobře dohodnuto, že ti, kteří setkání organizují, se budou pravidelně scházet, abychom si vzájemně ujasnili, co je důležité, co je třeba změnit a co naopak za žádných okolností měnit nebudeme.
Marie: Také jsme si vzájemně předávali zkušenosti, například ohledně párů, které jsou nevěřící, jak je přijímat a podobně.
Mluvili jste o práci v Proglasu. Můžete se podělit více? Proč jste tam šli?
Marie: Martina do Proglasu pozval otec Martin Holík, který do té doby sloužil v naší farnosti, aby pomohl se zahájením vysílání. Já tam šla zpočátku jen vypomáhat, nakonec jsme oba skončili jako zaměstnanci rádia, ale byla to zároveň i služba. Pořádaly se poutě, jezdili jsme na víkendové výjezdy. Měli jsme modlitby v rádiu. S dětmi jsme se tam občas chodili modlit jako rodina.
Martin: Rozhodně to nebyla osmihodinová pracovní doba. Než jsme tam nastoupili, měli jsme s.r.o. se zaměřením na oblast informatiky. Měli jsme i nějaké zaměstnance. To jsem opustil a šel jsem do Proglasu. Docela záhy pak vznikla spolupráce také s dalšími evropskými křesťanskými rádii, což bylo velice zajímavé a přinášelo nám to nejen praktickou pomoc (např. díky tomu rádio Proglas vysílá ze satelitu), ale byla to pro mě i příležitost setkat se s lidmi, kteří se věnují podobné službě v celé Evropě.
Zmínili jste už řadu aktivit. Také jste řekli, že je to pak náročné ve vlastní farnosti, když člověk slouží někde jinde. Je to vlastně taková „rodina na kolečkách“. Jak v tomto prostředí vnímaly církev a víru vaše děti? Ovlivnili jste nějak víru svých dětí tímto životem, pozitivně či negativně?
Marie: Nevím přesně, jak jsme je ovlivňovali my, ale možná i tím, že tu byly v tomto prostředí a byly aktivně zapojeny ve službách i pak na táboře. Myslím si, že k víře má každý svoji cestu. Jakubovi myslím hodně dalo zpívání v brněnském gregoriánském chorálu. Hanka nejvíc nasála náš způsob života, protože teď už jezdí i na „manželáky“. I u nás ve farnosti se s manželem Lukášem zapojují, například na farních dnech hrají loutkové divadlo. Zeť také vede „sboreček“, malé děti, které zpívají při mši. Řekla bych, že jí hodně daly pobyty na Americe a právě ty „scuky“ místních děvčat. S nimi ráda jezdila a pak je ráda i vedla, podobně to později prožívala i naše nejmladší Jana.
Martin: Myslím, že děti aktivních rodičů to mají těžké. A když se tak dívám po našich dětech i dětech našich kamarádů, tak se mi zdá, že některé děti to svede k tomu, aby se do služby vrhly také, a některé to naopak odradí. Je to asi tím, že děti jsou různé.
Čtenáři našeho časopisu jsou běžní lidé a prožívají „normální“ rodičovské starosti. Je jasné, že to, co bychom dětem nejraději předali, je naše víra, ale to nemáme jen ve svých rukou. Jak to vidíte?
Marie: Náš syn Honza měl vlastně jedenáct let pauzu. My jsme moc nechápali, proč nechce praktikovat víru. Když jsme byli u stolu, tak se s námi sice pomodlil, ale vnímám to tak, že to dělá kvůli nám rodičům. Nebylo to jeho přesvědčení. Zato nás překvapilo, že vstoupil do lidové strany, protože my jsme nikdy do žádné strany nechtěli. Takže dělá dobrou věc, ale jiným způsobem.
Martin: Děti v dnešní době žijí déle s rodiči. Takže si mohou déle uchovávat i svoji dětskou víru. Ale po čase (a je to tak v pořádku) o tu svoji dětskou víru přijdou. Jenomže dokud žijí s rodiči, je pro ně těžké nalézt víru dospělou. A tak možná je ten interval mezi opuštěním dětské víry a nalezením dospělého vztahu k Bohu delší, než býval dřív, a někdy jsou z toho rodiče zbytečně nervózní.
Jak vnímáte úkoly církve dnes? Mluvili jsme o tom, jak jste je vnímali za totality. Je to dnes stejné? Posunulo se to někam?
Martin: Musím říct, že se mi velmi líbí pojetí církve papeže Františka – jako „polní nemocnice“. Jestliže jsem s láskou vzpomínal na společenství v Dánsku, kde církev dávala dohromady lidi, kteří by si jinak neměli co říct, tak dnes vidím úkol církve nejen v tom sbližovat lidi tímto způsobem, ale také dávat dohromady lidi, kteří potřebují pomoc, a ty, kteří jsou schopni jim ji poskytnout. Ale možná na to lidé ještě nejsou zvyklí.
Marie: Když si vzpomenu na to, jak jsem si v patnácti připadala, že nepatřím do tohoto století, ale možná někam o století dřív, protože jsem ve svém okolí neznala věřícího člověka nebo kamarádku, tak vnímám jako velmi potřebné, aby církev podchycovala děti a mládež. Teď když máme svobodu, je důležité, aby děti vyrůstaly ve společenstvích.
Martin: Když jsme zakládali společenství chlapů, je to patnáct let a bylo to už v 21. století, byla za tím jedna myšlenka: věnovat se práci s lidmi, kteří už mají na vztah s Bohem více času a také by mohli mít více času na kontakt s těmi mladými. A tak chlapi, kterým se dnes věnujeme, jsou často těmi staršími. Možná by se naše úsilí mohlo více zaměřit na starší a motivovat je k tomu, aby se více věnovali mladým, budou-li o to požádáni.
Jaké jsou vaše aktivity v církvi v současné době?
Marie: V září jsme měli přednášku pro seniory. Předevčírem jsme se vrátili z podzimní duchovní obnovy. Před čtrnácti dny jsme se zúčastnili takového mini duchovního cvičení, určeného pro ty, kdo se podílejí na vedení Manželských setkání, s Richardem Čemusem, který úzce spolupracoval s kardinálem Špidlíkem. Martin byl v zimě ve farnosti požádán, aby moderoval ples. S ženami z farnosti jsme tehdy udělaly chlebíčky a hlídala jsem děti, aby si mladí na ples mohli vyrazit. :) Začínáme si zvykat na další roli v životě, plánovat akce s ohledem na to, abychom mohli fungovat i jako „hlídací“ prarodiče.
Martin: Občas mívám přednášky pro chlapy nebo pro skauty, ještě s jedním kamarádem. Měl jsem přednášku o cestě muže pro mladé i u nás ve farnosti. Stojí za zmínku, že naše farnost, ačkoliv je městská, je zvláštní tím, že se tu lidé rádi obléknou do krojů a prožívají hody. Obléknou nejenom sebe, ale i děti. Maminky se u toho pobaví, napečou koláčky. Tatínkové seženou dobré víno. Chodí se tu po ulici, hraje kapela, pan farář sedí na voze taženém koňmi.
Vy jste nám tu teď vyjmenovali spoustu činností. Proč to vlastně děláte? Nechce se vám přece jen už odpočívat a mít svůj klid?
Martin: Je toho teď už rozhodně míň než dřív.
Marie: Někdy člověk sám vycítí, že je potřeba něco udělat, třeba právě pro seniory. Nejdu kolikrát do podobných činností s nějakým velkým nadšením, ale mám zkušenost, že nakonec jsme vždycky obdarováni. I nám to má co dát.
Martin: Když se člověk vrhne do nějaké služby, počítá s tím, že mu to přinese jistou únavu. Když se pak rozhoduje, jestli tedy ano, nebo ne, tak ví, že ta únava zase přijde, a tak se mu tam nechce, ale protože už s tím má nějakou zkušenost, tak taky ví, že ho to ohromně obohatí. Setkává se s příběhy, které by jinak nikdy neslyšel, s lidmi, které by jinak nepotkal, a uvidí Hospodina z úhlu, z něhož by se na něj sám nikdy nepodíval.
Za rozhovor děkují Marcela Řezníčková a Lucie Cmarová