U Boha je začátek i konec

Rozhovor s anonymními manželi

Jako dítě jsem neměla ráda knihy, filmy s otevřeným koncem. Jejich nedokončenost mne provokovala, chtěla jsem mít jasno. Ale život nás často staví před otevřené konce lidských dramat a učí nás pokoře a žasnutí, čeho je schopný člověk a co dokáže Bůh.
Zvu vás k nahlédnutí do života jednoho manželského páru, který toho už prožil hodně a je stále na cestě k sobě navzájem. Velmi si vážím jejich ochoty podělit se o své zápolení. Jak sami říkají: „Domluvili jsme se, že musí vyjít na světlo vše zlé, aby byla tím více patrna Boží proměna v nás.“ Dohodli jsme se na jejich anonymitě a změně jejich jmen. Rozhovor vznikal korespondenčně. Odpovídali každý zvlášť otázku po otázce a před odpovědí na další otázku si mohli přečíst zkompletované své předchozí reakce, které jsem jim posílala. My čtenáři jsme zváni nejen ke čtení, ale i k modlitbě za ně a za další manžele, kteří jsou stále na cestě.

Jaké byly začátky vašeho manželství? Co pěkného jste v něm zažili?stary-dum1

Francesco: Faustýnku a její sestru jsem poznal na výuce náboženství, kde jsem jim ze svého ztřeštěného nápadu podrazil židle a nazval jsem je hloupými husami. To jsem netušil, že jednu, tu „potrefenou“, si za deset let budu brát u oltáře svatovítské katedrály. Jezdili jsme jako parta mládeže na jednodenní výlety, kde jsem opět tuto nerozlučnou dvojici sester obvykle pronásledoval s foťákem a dělal různé jiné vylomeniny. Chodil jsem i k nim domů, kde jsme s mládeží i s paní matkou hráli různé hry. Často jsem při cestě domů shledával, že mám zezadu navěšené kolíčky od prádla. Samozřejmě jsem tento nebo i jiné skutky na adresu dcery a její matky opětoval…
Začátky našeho manželství vidím jako nejhezčí chvíle svého života. Ač jsem měl před a hlavně bohužel i po našem sňatku spoustu vztahů s druhým pohlavím, nikdy se mi nepodařilo se zamilovat. V tom Faustýnka u mne vede primát. Doma jsem si pod taktovkou svého despotického otce nemohl moc dovolit, a tak tímto nezvaným fenoménem trpěla žena i naše manželství. Co jsem si neužil u rodičů, jsem zkrátka chtěl dohnat tam, kde jsem byl sice vázán vzájemnými sliby, ale ty jsem moc nerespektoval. Faustýnka se mi hooodně líbila. Měli jsme stejnou víru, jinými slovy, cítili jsme se katolíky, měli jsme hromadu společných zájmů, jako bylo divadlo, hudba, příroda a vandry, kultura aj. Vytvořili jsme si i svoji „škádlivou“ řeč. Dělali jsme si žertovné naschvály, které bohužel později přešly tam, kam neměly. Dá se říct, že od deseti let až do začátků manželství jsme byli rozvernými dětmi. Na náš hezký začátek moc rád vzpomínám.

Faustýna: Brali jsme se velmi mladí. Mně bylo čerstvě devatenáct, Fandovi dvacet a půl roku. Francesca jsem upřímně milovala, cenila jsem si na něm dochvilnost, smysl pro legraci a cítila jsem jeho něžnou lásku a obdiv. Věděla jsem, že i on je se mnou skutečně rád (to si myslím mimochodem i dnes). Manželství bylo ohroženo několika faktory. Neměli jsme kde bydlet – takže střídavě u rodičů, pak na půl roku u Francescova bratrance. Zařizování bytečku bylo moc hezké a vybavuji si naši první „obývákovou stěnu“, kterou Fanda opaloval z hrubých prken na koleně. Byla moc hezká a voněla. Spali jsme spolu i v těhotenství na jedné posteli (druhá prostě nebyla), myli nádobí v umělém škopku, kde strašně smrděla voda a v těhotenství jsem to špatně snášela. V té době už jsem si všimla, že mě klidně nechá, aby se mi zvedal žaludek, a nenabídne se…

Jak to ve vašem manželství vypadlo dál?

Francesco: Naše manželství se bohužel nevyvíjelo tak, jak by mělo. Mé počáteční představy o soužití s Faustýnou, které jsem spřádal před a nějakou dobu po svatbě, se poměrně rychle rozplynuly. Očekával jsem, že budeme jedno tělo, jedna mysl, že když přijde řešení nějaké závažnější záležitosti, sedneme ke stolu a společně se sjednotíme v pohledu na daný problém. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsme každý z jiného těsta, že sice máme společnou víru, neomrzel nás sex, ale že některé naše počáteční společné zájmy byly jen povrchní a že při narození našeho prvního a za rok a půl druhého dítěte ustoupily téměř úplně a my se propadli do existenční reality, která byla surová. Přišly děti, zatím dvě, a s nimi i problémy, kde se naše názory začaly ještě více diferencovat. Byli jsme přece jenom moc mladí, a jak se říká, co na srdci, to na jazyku. Kde byla manželská úcta, vzájemné pochopení?
Začali jsme se vzájemně zraňovat, dělat si naschvály. Začal jsem se cítit ženou úplně nepochopený a osamocený. Kdybych měl tenkrát víru, jakou mám díky velké Boží milosti dnes, dovedl bych víc věcí překousnout. Uměl bych třeba i lépe překonat svoji sebestřednost a pokoušel bych se více zamyslet nad požadavky manželky. Pamatuji si, jak jsem pohroužen do velké sebelítosti v slzách tlačil kočárek s dcerkou po hřebeni Brd, anebo jak jsem se chodil učit (dodělával jsem večerní průmyslovku) do lesa. Doma jsem se nemohl soustředit, protože místo abych se více zapojil do domácích prací, tak jsem se učil, a Faustýna tuto mou aktivitu brala trochu po svém. Po skončení večerního studia jsem odjel na pět měsíců vojenské náhradní služby. Jak bylo krásné a oblažující, když za mnou Faustýnka přijela a byli jsme spolu i jako manželé, tělesně. Byly to varovné záchvěvy, tělesná sounáležitost ano, ale naše názory, postoje se začaly radikálněji rozcházet. Po pobytu na vojně jsem se dost změnil. Začal jsem priority řadit jinak, než bylo doposud mým zvykem. Ani jsem si toho sám nevšiml, spíš jsem se o tomto fenoménu dozvěděl z úst mé nespokojené manželky. Právě od té doby začaly naše společné velké problémy, proces vzájemného odcizování se…

brazdyFaustýna: V době vysokého stupně mého prvního těhotenství, v osmém měsíci, jsme se stěhovali do malého domku v Řevnicích u Prahy. Vzali jsme si tehdy novomanželskou půjčku a zbytek nám půjčil můj otec. Tím jsme se dostali do svízelné situace. Francesco dojížděl do Prahy za prací a zároveň studoval večerní průmyslovku, na tu jsem ho sama (na prosbu jeho matky, aby si školu dodělal) přemluvila. Poslední fázi před porodem jsem strávila u jeho rodičů v Praze. Po porodu Marie jsme oslavili s příbuznými křtiny již v domečku. Neměli jsme v té době ještě ani ledničku, a tak dodnes vzpomínáme, jak po mém příjezdu byl hotový oběd – Fanda uvařil kapustové závitky a na kredenci kolem létaly mouchy. Spláceli jsme tehdy dvě půjčky; aby bylo trochu na živobytí, šila jsem doma potahy na sedací soupravy. Byla jsem podruhé těhotná. Neměli jsme ani pořádnou toaletu. Rozhodli jsme se, že naše zásnubní prstýnky věnujeme na opravu suchého záchodu vzadu u parku.
V té době už začalo – dle mého – terorizování. Pamatuji si, že došlo k několika rvačkám, už ani nevím proč. V lednu mě po ranním vstávání, kdy jsem se šla vyčurat do našeho nikdy nedokončeného záchodu bez dveří, nechal stát na prahu dveří a zamkl. Naštěstí šli kolem hodní sousedé z kostela a ptali se, co tam dělám v županu. Tak mi Francesco hned odemkl a pustil mě dovnitř. Po několikerém napadení jsem šla na místní úřad, kde mě jedna paní (soc. pracovnice) přesvědčila, že přece spolu čekáme druhé dítě, tak jestli si stížnost nerozmyslím. Poslechla jsem ji. Nemyslím ale, že to bylo šťastné řešení. Manžel byl po ukončení studií odvolán na zkrácenou vojenskou službu. To jsem mu vyběhala na úřadech. Dcera totiž stále nechodila, měla špatně vyvinuté kyčle. Jezdila jsem s ní a s druhorozeným, vybavena plenami a jídlem na celý den, vlakem a MHD do Prahy na rehabilitaci každých čtrnáct dní až do jejích dvou let. Nikdo mi v té době nepomohl.
V době Francescovy vojny mi přišlo několik dopisů od nějaké ženy, která s mým mužem flirtovala. To mě přimělo napsat slečně na zpáteční adresu, ať už nepíše, že doufám nechce rozbít manželství se dvěma dětmi, a dopisy ustaly. Po ukončení vojny jsem se od muže dozvěděla, že mě údajně někdo při odvozu látek na sedací soupravy nachytal při nějakých hrátkách s jinou ženou. Tomu jsem se sice v duchu zasmála, že by bylo asi věrohodnější opačné pohlaví, ale i tak to bylo nepříjemné. Možná to byla trochu obrana z manželovy strany: několikrát jsem jej zahlédla v parku (při mé návštěvě WC), jak se líbá s naší známou.
Náš syn byl do tří let velmi často nemocný. Dům byl podle dodatečného zjištění hygienicky závadný. Syn měl do tří let tři zápaly plic a chtěli jsme výměnou bytu změnit podmínky k lepšímu. V době, kdy se manžel vrátil z vojny, začal s alkoholem. Začalo to sbírkou malých originálních lahviček k dekoraci kuchyňské linky. Později došlo na ochutnávky. Nad tím vším ale vítězilo pivo. Peněz bylo málo, naše dohady nikam nevedly, a tak jsme se dohodli, že povedeme podrobněji zápisky o výdajích. Jenomže to dopadlo tak, že jsem psala i housku za 30 haléřů a Fanda napsal „svačina 100 Kč“. Mám to dodnes schované v dokladech rozvodového řízení.

Můžete popsat, co se dělo dál? Jak došlo k vašemu rozvodu?

Francesco: Byl jsem ke své spokojenosti přeřazen ze sériové výroby nábytku do prodejny té samé firmy, kde jsem se cítil profesně lépe využitý. Netušil jsem, že můj šéf je podobným alkoholikem jako já. Od taxikářů jsme dostávali jistou finanční kompenzaci za kšefty, které od nás dostávali. Z těchto prostředků jsme si kupovali do džbánku pivo a občas přišlo i na tvrdší. Pití piva se mi stalo upřímnou přítelkyní, kterou jsem čím dál tím více zaměňoval za svoji trpící manželku. To v následujících letech přineslo ještě větší propad našeho manželského života. Z domku jsme se díky mým konexím přestěhovali do zdravotně nezávadného, leč malého bytu v Karlíně, kde jsem si ve zvýšené míře vyléval svou opileckou prázdnotu na rodinu a ničil ji svými výlevy zlosti a arogance. Pravda, o děti jsem se, byť ve ztenčené míře, nepřestával starat, ale jak to u alkoholiků bývá, nebyl na mě spoleh.
Kvůli většímu bytu na sídlišti, kde dodnes bydlím, jsem z místa prodavače nábytku opět přešel do výroby, tentokrát individuální. Zde jsem měl profesní problémy. Své řemeslo, ač bych rád, jsem nevykonával na rozdíl od ostatních kolegů tak precizně. To ve mně vyvolávalo ještě větší frustrace, které jsem přinášel do svého domova. Konzumaci alkoholických nápojů jsem trochu omezil, ale o to více jsem se věnoval svým prostopášnostem. Díky Boží milosti jsem ale nezabředl do žádného hlubšího vztahu s opačným pohlavím.rozhovor1
Několik let jsme žili již se čtyřmi dětmi v novém bytě, který byl znečištěn pošlapáváním manželských a rodinných práv, tentokrát již z obou stran. Pořád jsme doufali, že z toho začarovaného kruhu vyjdeme. Pil jsem, abych se odreagoval ze stále se zvětšujících problémů v rodině. Faustýnka na mě soustavně útočila, abych s pitím přestal, a neustále mě do něčeho nutila, a já jí nebyl ochoten vyhovět. Tento začarovaný kruh přetnul až rozvod. Co si vzpomínám, napřed jsem s rozvodem nesouhlasil, na druhém stání jsem vzhledem k rychle se zhoršujícímu psychickému stavu mé manželky souhlasil. Někde uvnitř jsem cítil, že svoji Faustýnku mám rád, ale že mě ovládají zákeřné chtíče, včetně opíjení se.
Před rozvodem uprchla žena s naší mladší dcerou ke své matce, mně byl do výchovy přidělen nejmladší syn a ti starší, zletilá dcera a téměř zletilý syn, bydleli se mnou. Je potřeba se zamyslet nad tím, že soud nejmladšího, v té době desetiletého syna přiřkl tak nefungujícímu, prohnilému otci do výchovy. Proč? Nebyla chyba i na druhé straně? Postupně se naše domácí hnízdečko vyprazdňovalo, až jsem zůstal s nejmladším sám. Aktivně jsem si hledal nový protějšek. Dva roky jsem, hlupák, trestal dobrého Boha tím, že jsem přestal chodit na bohoslužby. Chodila tam totiž trojice mých tehdejších nepřátel. Tchýně, má „bejvalka“ a proti mně nahecovaná dcera. Až se mne syn zeptal: „Tati, nešli bychom opět někdy do kostela?“ Do kostela jsme tedy šli a navíc jsme vykonali každý z nás generální zpověď. U kněze, který mě a ženu před více než dvaceti lety oddával. Náhoda? Ačkoli jsem měl v této době ještě pár milostných románků a usiloval jsem o založení nové rodiny, přesto (díky Boží milosti) mému přání nebylo vyhověno. Zůstal jsem volný. Volný pro koho?

Faustýna: V době stěhování do Karlína už jsme měli dvě děti. Strádala jsem citově a cítila jsem manželovu odtažitost. Myslela jsem si, že intimitou se citově přiblížíme. Ale problémy s alkoholem pokračovaly. Příchod třetího dítěte jsem obrečela a dokonce uvažovala co dělat!? Po porodu třetího dítěte, dcery, jsem byla na vítání občánků zase sama a navíc se svrabem, který jsme celá rodina dostali od mně neznámé dívky, manželovy přítelkyně. To jsem se dozvěděla od jeho kamaráda. Nejstarší dcera chodila do školky a pak do školy blízko bydliště, ale druhorozeného jsme vozili do Libně, kde byla zvláštní školka. Poškození mozku se zjistilo až v jeho třech letech ve školce. Manžela zasáhlo, že syn s jeho jménem je, byť lehce, mentálně postižen. Já jsem to dávala za vinu alkoholu.
Muž chodil s většími dětmi občas ven nebo na kolo. Na mně byla plně domácnost. Manžela jsem ze svého osobního života vypustila. Tím víc jsem se však upnula k Bohu. Páchané násilí mě několikrát vedlo k lékaři a dobrým přátelům z kostela, kteří mi pomohli, hlavně psychicky. Docházela jsem večer, když byly děti uloženy, na „spolčo“, kde jsme žili SLOVO ŽIVOTA. Tomu vděčím za pevný základ své konverze. Do té doby jsem věřila, ale nechápala, co se vlastně po mně chce. Šlo spíše o plnění desatera: v neděli kostel, nekrást atd. Lásku jsem ztratila, jinou neměla… Neměla jsem naději na zlepšení, jen povinnosti, a to i „manželské“, jak jsem často slyšela.
Další, v pořadí čtvrté dítě, syn, se narodilo ještě do malého bytu. V šesti měsících jsme dostali podnikový byt na Jižním Městě, ale muž musel zpět do výroby. Jižní Město je pro mne hrobem našeho manželství, které trvalo, včetně tříletého období rozvodu, dvacet let. Francesco byl, jak jsem často slyšela, ve svém podnikovém bytě. Mojí útěchou byly úterky, kdy jsme se scházely se sestrou a matkou. Ta nám často hlídala nemocné děti. Dodnes mamku obdivuji, že naše manželství nekomentovala. Cením si toho.
stary-dum2Docházelo zde k rivalitě kdo s koho. Fanda byl zvyklý z domova na dominantního uzurpátorského otce, a tak si chtěl také vydobýt prioritní postavení. Já si hájila to své málo, navíc jsem na něm se čtyřmi dětmi byla v podstatě závislá. Došlo i na krádež výplaty z kabelky, kdy jsem situaci řešila návštěvou sociálky a byly mi poskytnuty poukázky na základní potraviny. Byli jsme několikrát nazváni příživníky, po vyhození z bytu jsem spala s dcerou v práci na zemi a několikrát mi šlo doslova o život. Poslal na mě udání, přišla kontrola ze sociálky. Pracovnice se ptala, proč si myslím, že to Francesco udělal. Žádal prý i moje psychiatrické vyšetření. Souhlasila jsem s tím, že se ho on zúčastní také. Nikdy k němu nedošlo. Byla jsem psychicky i fyzicky terorizována a na dně. Řekl, že mě dostane do Bohnic. Moje sebevědomí bylo na nule. Skoro se divím, že jsem tam neskončila.
Podala jsem žádost o rozvod a ten trval celé tři roky. Dvě mladší neplnoleté děti byly rozděleny mezi mně a Fandu, protože po třech letech rozvodového řízení se mezi sebou natolik nesnášely, že dětský soudní psycholog rozhodl, že nemohou být dále spolu. Nejmladšího syna jsem vidět nemohla a nejstarší dcera tátu v té době nenáviděla. Nikdo naše „určené“ styky s dětmi nekontroloval, a tak k nim nedocházelo. Začala jsem podnikat v Amway a získala tak potřebnou seberealizaci a ztratila ostych k okolí. Doneslo se mi, že Francesco naboural naše auto a nějak si zranil ruku. Nabídla jsem mu na dálku eventuální pomoc. Nevyužil toho. V té době jsem bydlela s 13letou dcerou u matky, otec s 11letým synem na Jižním Městě, kde byl určen soudní dozor. Neviděli jsme se pět let. Starší děti se rozprchly z domu.
V roce 1999 jsme se setkali na pohřbu tchána, přál si, abych přišla. Přijala jsem pozvání kvůli dětem. V té době mne oslovila i sociálka, zda bych se nemohla věnovat synovi, že má problémy ve škole. Stýkali jsme se na společné chalupě (k vyrovnání majetku nikdy nedošlo), kde jej táta později vyzvedával. Po nějaké době jsme všichni trávili i společné víkendy. Pracovala jsem v ZŠ a během studií dcery přešla na lépe placené místo prodávat sportovní potřeby. Majitel ale nebyl moc spolehlivý, začali mě navštěvovat věřitelé, a tak jsem po jedné z výjimečných návštěv Francesca u mě v práci přistoupila na jeho nabídku udělat si řidičák a pracovat pro něj. Jezdili jsme spolu, povídali si a vynechávali bolestná témata. Nešlo o nich mluvit.
Později jsem pracovala samostatně a obětavě – v létě i o víkendech. Ve svých téměř padesáti letech jsem mikrospánkem zavinila nehodu, naštěstí se nikomu nic nestalo. Ležela jsem v nemocnici a pak tři čtvrtě roku u dcery, která o mě obětavě i s rodinou manžela pečovala. Užívala jsem si první krůčky jediného vnoučka a opravovali jsme rozbité dózičky. Hodně jsem se modlila a svěřovala se do ochrany Panny Marie. Dnes je úraz téměř bez následků, ale tehdy jsem byla s velkým pracovním omezením na ÚP. Prohlubovala se moje schopnost komunikace s lidmi, získávala jsem sebevědomí. Vstoupila jsem do Mariiny legie, kterou tehdy zaštiťoval biskup Škarvada. Věnovala jsem větší pozornost EVANGELIU a homilii. Snažila jsem se aktivně celý týden zapojovat do života s Kristem. Francesco vstoupil mezi terciáře, mě to spíš odrazovalo. Během následujících let se Francescova sebestřednost začala měnit k lepšímu. Využila jsem příležitosti jet s nimi v roce 2006 do Assisi, kde jsem začala poznávat a chápat spiritualitu sv. Františka a obdivovat jeho způsob života podle evangelia. V přátelských návštěvách společenství a výletech jsem spěla k rozhodnutí. Členkou SFŘ jsem se stala v roce 2012, tedy v šedesáti letech. Společenství terciářů mi pomáhá žít opravdově a denně spolu s Kristem, kterému léta každý den všechno obětuji, i svou budoucnost. Je v jeho rukou.

Jaká je vaše současnost a jak vidíte vaši budoucnost? A co považujete za zázrak ve svém životě?

Faustýna: Jsme nyní 21 let po rozvodu. Naše časové možnosti setkávat se jsou dost omezené. Jezdíme společně každé léto ve stejnou dobu s našimi vnoučaty na dovolenou, navštěvujeme dceru a zetě pokud možno jednou za měsíc kousek od Českého Krumlova. Druhou dceru jsme neviděli rok, vdala se do Kanady. Staršího syna vídám velmi málo, Francesco asi víc. Já se naopak stýkám s mladším synem, který otce zatím vidět nechce. Před několika lety jsme spolu vykonali novénu zaslíbení prvních sedmi sobot k Panně Marii, v létě většinou čteme společnou duchovní četbu (např. Teologii těla od Jana Pavla II.).
Bohužel je mezi námi stále propast. Přestálé tragédie v rodině – odcizenost dětí od sebe, žárlivost jednoho na druhého, neláska mezi sourozenci – stále činí naši rodinu rozdělenou. Loni došlo i k soudnímu procesu mezi otcem a synem, který skončil v zimě na ulici, to mě posunulo od manžela dost daleko. Jsou mezi námi stále jistá tabu, která nelze bez rizika překročit. Budoucnost nevidím až tak optimisticky jako Francesco. Stále vidím jeho závislost na alkoholu, i když v menší míře. Podle jeho slov již nechce něco v tomto směru řešit. Jeho letošní nabídku na znovuobnovení našeho manželství před Bohem i úřady jsme nakonec vyřešili šalamounským „noviciátem“ – tj. dvouletým zkušebním obdobím. Nelze si nevšimnout jeho snahy být milý a ke mně lidsky pozorný. Náš vztah bych definovala jako přátelský, ale ostražitý, a to z obou stran.
V mém životě bylo mnoho zázraků a Božích dotyků. Přežila jsem bez větších následků hluboké deprese v době před rozvodem, nalezla pár bezvadných lidí, kteří mi pomohli hledat sílu skrze víru. Doslova jsem konvertovala, změnila postoj. I když to vypadá dost nedůvěryhodně, i to, že mi poslal Pán do cesty podnikání v podobě Amway, se mi zúročilo. Ze zakřiknuté ženy se stala žena přece jen schopná seberealizace. Můj úraz byl také jistě v Božím plánu. Panna Maria mě ochraňovala, abych mohla dál plnit roli matky a babičky. Myslím, že zrovna v té době si Francesco uvědomil, kdo má prioritu: manželka, či auto. Z téměř propadající dcery se stala „předsedkyně třídy“ a dle učitelky „sluníčko“, která studovala s vyznamenáním a odmaturovala. Za největší zázrak ale považuji to, že se s Francescem přátelíme, že jsme si dokázali odpustit a konečně myslíme na sebe navzájem – i když to ještě někdy zaskřípe… Snad se s Boží pomocí mezi námi rozevře i to tabu… Určitě nám k tomu přispěla i letošní společná františkánská rekolekce.rozhovor2

Francesco: Je to již dvacet let od našeho rozvodu. Myslím, že jsme Boha v rodině brali jen okrajově. Jako kdybychom papouškovali něco z dětství a snažili se takto interpretovanou víru, jako výchovnou pomůcku, předat i našim dětem. Život nás ale kapánek profackoval a my oba, já i Faustýnka, jsme přišli na to, že svoji víru musíme žít na plný plyn. Žádné farizejství, ale Boha brát jako střed své duše, ze které všechno vychází. Vtahovat jej do každého problému i upřímně se radovat a blahořečit mu za prokázané milosti, zázraky, které v našem životě a v našich vztazích učinil. Hloubka našich duchovních prožitků se zintenzivnila a my, aniž bychom si to v některých situacích uvědomili, jsme k sobě začali lnout. Ne slova: „Miluji tě, jsi báječná, mé zlatíčko…,“ ale skutky. Ne, že MUSÍME, ale že se svobodnou vůlí, kterou máme od Boha jako dar, CHCEME. Chceme společně být svědky tohoto Božího zázraku! Vždyť byly doby, kdy jsme dělali vše obráceně, sobě jakoby naschvál. Ale působením Boží milosti jsem se zapojil jako přítel Mariiných legií, kde se má Faustýnka stala prezidentkou.
A naše společné františkánství? Nikdy předtím bychom neučinili tak závažné rozhodnutí, abychom vstoupili na jednu loď. S upřímnou radostí sleduji, jak Faustýnka duchovně zraje, s lítostí, že u mě tento proces postupuje pozvolna. Přesto mi připadá, jako by náš Pán pospíchal. Jako by se náš Stvořitel, Vykupitel a Utěšitel nemohl dočkat, až se Ježíš definitivně rozroste v nás a my se plně vzdáme svého JÁ. Pak teprve budeme moci najít odvahu a plně obnovit svátostné manželství. Obnova, myslím tím skutečnou obnovu manželství, je běh na velkou dálku. Musíme si být vědomi, že na to naše lidské síly nemohou nikdy stačit. Ale ta skvělá odměna!
Mám takovou představu: naše manželství a plné, vzájemné odevzdání se v Bohu bude takovou předchutí nebe. Důvěřuji plně našemu Pánu, že tak učiní. Kdy? Čas je pro něj relevantní. Zkrátka, až On bude chtít, ale určitě tak učiní, když jsme se mu plně otevřeli a chceme… a plně mu důvěřujeme…!!!

Za rozhovor děkuje Marcela Řezníčková

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu