Výtah do nebe

Rozhovor s manželi Jelínkovými

Manželé Andrea (34 let) a Jiří (35 let) Jelínkovi jsou manželé 8 let a jejich velkou společnou radostí jsou děti Honzík (6 let) a Lucie (3 roky). Paní Andrea, povoláním učitelka, je momentálně na mateřské dovolené, pan Jiří pracuje jako správce IT. Otevřeně a vstřícně se mnou rozmlouvali na téma, které je zásadním pilířem jejich vzájemného vztahu, víra v manželství.

Pocházíte z věřících rodin, nebo jste konvertité?

J: Já pocházím z rodiny, kde maminka byla věřící a táta ne, ten sice přijal základní svátosti, ale jen z tradice. Takže jsem měl na dosah pohled jak věřícího, tak i nevěřícího rodiče. Na základě toho jsem měl možnost porovnání. Myslím si, že u nás to nebylo úplně jednoduché. Mamka byla vždycky pro to, abychom chodili do kostela, ale táta, ten to tak nevnímal. Takže si často musela svou víru obhájit. I kvůli tomu jsem mámu vnímal jako svůj vzor. Uvědomoval jsem si díky ní, že bez víry se nedá žít. To mě dál formovalo. Když už jsem pak do kostela chodil, měl jsem tam svoje kamarády a známé, kteří byli součástí farnosti, a s nimi jsem utvářel svůj život, nejen ve farnosti, ale i kolem ní. Posouvali mě ve víře dál. A pak samozřejmě i kněží, kteří mě odmalička vedli. Myslím, že díky všem těmto zkušenostem bylo mým hlavním cílem mít věřící partnerku. V podstatě totéž zažila i moje manželka. Sama vám to jistě řekne. Oba jsme měli zkušenost z rodin, kde tátové nebyli věřící. O to víc se nám oběma zdálo super, když jsou oba partneři věřící a mohou společný život prožívat úplně jinak.

A: Moje maminka vyrostla ve věřící rodině. Tatínek z rodiny, podobně jako manžel, věřící i nevěřící. Moje babička byla nevěřící, velmi ateistická. Dědeček byl z jižní Moravy a chodil pravidelně do kostela. Všechny děti byly ale více ovlivňované babičkou. Rozpory týkající se víry byly u nás doma velké. Nikdy jsme moc nechápali, proč tatínek nechce chodit do kostela a proč se s námi nemodlí. Když už šel tatínek do kostela, tak jen kvůli mamince. Maminka byla zastáncem spíš autoritativní výchovy, takže my děti jsme do kostela prostě musely. Říkala nám třeba, že když hřešíte, tak vás Pánbůh potrestá. Což taky nebylo úplně dobře (s úsměvem). Pro mě bylo zásadní hlavně společenství mladých u nás ve farnosti. Pomohlo mi správně rozvíjet víru a stalo se pro mě druhou rodinou. To všechno mě postupně přivedlo k názoru, že než abych měla nevěřícího partnera, raději nebudu mít žádného. Důležité pro mě bylo, aby byl partner nejen věřící, ale také praktikující katolík.

Mluvila jste o tom, že jste jako děti nerozuměli tomu, proč s vámi tatínek nechodí do kostela. Ptala jste se někdy maminky, proč to tak je?

A: To víte, že jsme se ptali. Maminka se na tatínka kvůli tomu, jak se choval, často zlobila. A když nám to vysvětlovala, vyznívalo to spíše proti němu. Což s odstupem času vnímám jako ne úplně správné. Vznikala z toho spousta hádek a rozporů. S manželem si však našich rodičů velice vážíme. Dali nám maximum, co mohli, daleko více lásky, než sami ze svých rodin dostali, a stále, co mohou, nám pomáhají!

Modlíte se s manželem společně?

A: Modlíme, určitě.

J: Modlíme se jak společně s dětmi, tak i spolu, jako manželé. Řekl bych, že základem je pro nás růženec, potom když to jde, tak korunka Božího milosrdenství, mše svatá a na to pak navazují další modlitby. Denně se snažíme otevřít Bibli a přečíst si byť i jen kratičký úryvek.

Vnímáte nějaké rozdíly ve svém přístupu k víře, modlitbě, v představách o Bohu z pohledu ženy a muže?

A: Myslím, že zásadní rozdíly ne. Protože už když jsme se potkali, oba jsme vnímali, že mezi námi panuje velká harmonie. I proto jsme asi cítili tak silně, že k sobě patříme.

J: Souhlasím. Co já považuji za zásadní v manželském vztahu, je společná modlitba. Pokud je vztah založen na duchovní bázi a opírá se o společnou modlitbu, je tam souznění. Už během přípravy na manželství nám kněz, který nás připravoval, říkal, že když k takovému vzájemnému vztahu ještě přistoupí svátost manželství, což je vlastně to největší, co si mohou lidé ve společenství s Bohem dát, stáváme se skutečně jedním. Myslím, že to se pak silně odráží právě na duchovní stránce partnerství. Kolikrát se stane, že nemusím ani nic říkat a manželka přesně ví, co v tu danou chvíli cítím. Vnímáme se navzájem.

A: Ráda bych řekla, že mám vzácného manžela. Vím, že není samozřejmostí to, že by se muž rád modlil společně s manželkou. Muž se většinou modlí raději sám, v skrytu. Přece jen není tak otevřený jako žena. Proto je pro mě obrovským darem to, že manžel se mnou sdílí modlitbu. Stejně tak je pro mě velkým darem samotná svátost manželství. To, že nám ji Bůh dal, skrze ni nám žehná a dává sílu a další dary Ducha Svatého. Opravdovou cenu svátosti manželství podle mě člověk docení až při nějakých těžkostech, například v nemoci. Když už je člověk na pokraji sil a nejraději by od všeho utekl. Pak si ale vzpomene na to, co slíbil, a díky tomu získává svátost svoji skutečnou hodnotu.

J: Líbil se mi příměr, který jsem slyšel při promluvě kněze. Říkal, že v manželství vlastně jeden druhého taháme do nebe… I při všech těch slabostech a problémech, které máme. Já sám jsem prožíval vážnou nemoc a musím říct, že díky tomu, co všechno se mnou manželka vydržela, chovám k ní ještě větší úctu. Vím, že Bůh mi ji seslal takovou, aby přesně doplnila moje nedostatky.

Museli jste některé své názory na víru pod vlivem partnera nějak pozměnit, upravit?

J: Protože jsme oba věděli, že hledáme věřícího partnera, tak myslím, že moc ne. I když máme přirozeně každý na víru trochu jiný náhled. My jsme se ale potkali ve věku, kdy už jsme byli vyzrálejší. A pak, když už se s partnerem seznámíte a povídáte si, tak nějak víte, že má stejný pohled na svět a podobné názory. Asi jedinou změnu vidím v tom, že v tom věku jsem si říkal, že budu mít čtyři děti. Moje představy o životě byly trochu odvážnější (usmívá se). Pak do toho přijdou ty těžkosti a náročné chvíle, kdy člověk bojuje úplně se vším, co přichází.

V čem je podle vás specifikum mužského a ženského pohledu na víru? Je něco, v čem se tyto dva pohledy zásadně liší?

A: Myslím, že žena je více citová. Potřebuje ve víře více prožitků. I když to není vždycky pravda. Víra ale není o citech, spíše o vůli a o postoji. O vůli o víru bojovat a navazovat neustále vztah s Bohem. Ale jak je žena citlivější, má to o něco jednodušší v tom, že je schopna silněji vnímat potřebu být v Boží blízkosti. Muž je více rozumový a zahrnutý svou prací a tlaky společnosti. Zdá se mi, že se tím vším nechává víc pohltit. Třeba můj manžel. Když se děje něco v práci, tak všem zvedá telefony a snaží se jim vyhovět a já ho pak už musím zastavovat a připomínat mu, že je potřeba jít se modlit. Protože já nejsem schopná se modlit pozdě večer, o půlnoci. Muž je doslova mužem činu a má potřebu pořád něco dělat. Zatímco žena je tu od toho, aby svého muže v tom shonu zastavovala a zklidňovala.

J: Podle mě je důležité to, že muž cítí od své ženy lásku. Ta je podle mě také projevem Boha. Muž chce v životě i ve víře věci spíše realizovat. Zatímco manželka by ráda byla s dětmi, nebo si jen zašla do kostela, muž by nejraději hned někam vyrazil, třeba na duchovní obnovu. Já jsem spíš akční typ. Vždycky řeknu manželce: Pojeďme na duchovní obnovu tam a tam! Ona zase vidí všechny ty věci kolem, které je potřeba zařídit, co potřebují děti a podobně. To já bych byl schopný se okamžitě sbalit a jet. Proto je důležité spolu komunikovat a vzájemně se vnímat. Respektovat rozdělení rolí muže a ženy. Muž je zaměřený více na tu technickou stránku a žena zase vytváří teplo domova tím, že se stará o děti i další věci.

A: Musím ale říct, že já jsem za manželovu akční povahu ráda. Protože jinak bych asi s dětmi chodila jen sem do kostela, protože vypravit malé děti a samotné cestování s nimi je někdy hodně náročné. Ale takhle manžel přijde a řekne: Pojedeme na Hostýn. A pak je to pěkné a je to oživení i pro děti. Manžel do našeho života vnáší svěží vítr.

Mluvili jsme teď o tom, že muž je díky svému přirozenému nastavení tak nějak intenzivněji vtažen do každodenní reality. O mužích se také často říká, že jsou spíše technicky zaměření a mají dobré logické myšlení. Proto jsem se vás chtěla zeptat, pane Jelínku, co vás jako muže na víře nejvíce oslovuje?

J: To je pro mě těžké pojmenovat. Většinou, když jsem se na Boha obracel, bylo to spíš s konkrétními prosbami. Bože, pomoz mi v tom a v tom. Možná mě teď trochu doplní manželka.

A: Zdá se mi, že muž má větší problémy s tím plně všechno Bohu odevzdat do rukou, protože to chce zároveň držet v těch svých. Žena díky tomu, že je citlivější, je schopna snáze přijmout svoji slabost a křehkost. Proto je také dříve schopna se Bohu odevzdat a ty svoje starosti mu svěřit.

J: Myslím, že manželka to plně vystihla, proto ji tak potřebuji. U mě většinou nastává to, že chci co nejvíc věcí vyřešit svou vlastní logikou, svou silou. Zažil jsem zkušenost s těžkou nemocí. A v té chvíli jsem chtěl všechno zvládnout já sám. Zpočátku mi trochu chybělo takové to duchovní přijetí toho, že sám to nedokážu, že potřebuji Boha, aby se o to postaral. S tím bojuji stále.

Je vaše víra jiná než před lety? Vnímáte v ní nějaký posun?

A: Značný. Především díky získaným zkušenostem. Je jiné, když spolu dva jenom chodí. Když do vztahu vstoupí děti, s nimi přicházejí probdělé noci a nemoci. Je to celkově náročnější. Člověk najednou víc cítí, že potřebuje Boží pomoc. Vytříbí se odevzdanost a opravdová důvěra. Uvědomíte si, že všechno, co máte, je obrovský dar. To, že máme dvě děti, že ty děti ještě žijí… Stejně tak i to, že má člověk vedle sebe manžela. Zároveň však vím, že nic z toho mi vlastně nepatří. Jak děti, tak i manžela mám jen půjčené. Uklidňuje mě, že nic z toho, co se děje, se neděje bez Božího vědomí. Ať se stane cokoliv, věříme tomu, že Pán všechno vede k dobrému.

J: Kdybych to měl vztáhnout na sebe, řekl bych, že každý den se cítím být Bohu o krůček blíž. V Bibli je psáno, že se všechno musí tříbit v ohni. Já to vnímám na tom, že jsou v životě věci, které ho změní, jako narození dítěte. Když přijde dítě a všechno to, co je s tím spojené, člověk najednou cítí, že opravdu na ta kolena padá častěji. Když náš syn vážně onemocněl, mnoho lidí se za něj modlilo. Jednou mi lékař na JIP řekl, abych se připravil na to, že můj syn zemře. A vy pak najednou klečíte a prosíte Boha, aby něco udělal, aby vám dal milost a sílu přijmout jeho vůli. A potom vážně onemocněla dcera a pak jsem onemocněl já sám. Chvílemi jsem byl neschopný fungovat, nemohl jsem hýbat rukou, nohou. Uvědomil jsem si, že bez Boží přítomnosti v životě nezmůžu vůbec nic. Každý den je teď pro mě krůčkem dál. Každé ráno, když vstávám, děkuji Bohu za to, že ještě vidím, hýbu se a můžu žít a být tu se svou rodinou. Ve chvílích, kdy to bylo opravdu hodně těžké, mě držela nad vodou síla Eucharistie. Předtím jsem si to tak naplno neuvědomoval. Musím ale říct, že ta posila v těžkostech, když přichází kněz s Eucharistií, mě v životě mnohokrát podržela.

Dostáváme se na samý závěr našeho rozhovoru. Pokud byste měli poradit mladým manželským párům, jak se vzájemně podporovat ve víře, co byste jim doporučili?

A: Před vstupem do manželství zvažte otázku víry. Když potkáme mladý pár, kde jeden z partnerů je věřící a druhý nevěřící, radíme jim, aby si manželství pořádně promysleli, protože tam mohou vznikat velké problémy. Pokud si věřící člověk vezme nevěřícího, může se od něj pak nechat ovlivnit a o svou víru postupem času přijít. Ztrácí tím ale hrozně moc, ztrácí tím celou věčnost. Kdežto nevěřící partner tím, že v Boha nevěří, ze svého lidského pohledu nemá co ztratit. Problémy se také objevují, když se narodí děti a věřící partner chce, aby byly vychovávány ve víře, a nevěřící s tím nesouhlasí. Tohle by si měli pořádně promyslet. Je důležité být pořád v Boží blízkosti, o víru bojovat a vzájemně se podporovat. Protože se pravděpodobně stane, že se vaše představy střetnou s nároky života, tlaky společnosti a každodenními starostmi, nemocemi dětí. Realita je pak trochu jiná. Zažili jsme i vážné nemoci dětí. A to pak víra není ani tak o tom, že by se člověk modlil od rána do večera, ale spíše o tom postoji. O přijímání těžkých zkušeností a o každodenním žití. O odevzdanosti a důvěře, že Bůh je s námi. Nechtějte po víře něco extra, silné emoce, velký prožitek. Důležité je být si vědomi toho, jaký je váš cíl. Toho, že člověk směřuje k Bohu a na cestě k němu využívá prostředků, které mu Bůh nabízí, svátosti a modlitbu. Využijte jich. A modlete se. Nezapomínejte, že manželství je o vzájemné komunikaci. Manželé by měli být schopni o všem si promluvit. Pomůže také to, když muž dá ženě prostor a čas k tomu, aby mohla vyjádřit svoje pocity.

J: Jedna z věcí, která je pro manželství velmi důležitá, je úcta. Úcta jednoho ke druhému. Svou ženu obdivuji a velmi si jí vážím třeba za to, jak se stará o děti. Ale je potřeba, aby to žena od svého muže slyšela. My muži tyto věci často vnímáme, někdy dokonce velmi silně, ale neříkáme je nahlas. Žena potřebuje slyšet mužovo uznání. Velmi důležitá je společná modlitba a účast na svátostech. Zásadní je také schopnost odpuštění. Pokud na konci dne vnímám, že jsem manželku nazlobil, ranil, vždycky za ní jdu a požádám ji o odpuštění. Odpuštění otevírá nový začátek. Ať se v životě stane cokoliv, pokud jsme schopni se jeden druhému omluvit a odpustit si, všechno těžké se najednou ztratí.

Za rozhovor děkuje Pavlína Oulehlová