Vylétávání z hnízda

Rozhovor s manželi Spurnými

Manželé Milada (51 let) a Jiří (54 let) Spurní spolu žijí úctyhodných 29 let. Z tohoto krásného vztahu postupně vzešlo šest úžasných dětí, nejstaršímu je 28 a nejmladšímu 9 let. Paní Milada byla donedávna manželkou a matkou na plný úvazek. V roce 2013 začala pracovat pro Charitu Prostějov v Domově Daliborka. Pan Jiří pracoval dlouhá léta v místním zemědělském družstvu. V polovině roku 2014 však odešel. Jeho srdce ovšem (kromě rodiny) patří kovářskému řemeslu, kterému se vyučil a které také celý život aktivně provozuje. V současné době už má i zdatného následovníka ve svém synovi, který po svém otci lásku k řemeslu zdědil.

Na začátek bych vám ráda položila trochu filosofickou otázku. Co se vám vybaví, když se řekne „střední věk“? Co pro vás tento pojem znamená?

M: No, já bych střední věk popsala tak, že máme to své rodičovství skoro za sebou. I když díky těm našim dvěma malým ještě tak docela ne (smích). Už jsme si začali jakoby vychutnávat vnoučata a věnujeme se trošku jim. A taky se snažím o to, abychom se my s „tatínkem“ trošku víc „užili“.

Pro vás toto období znamenalo poměrně velkou změnu. Po 29 letech jste se vrátila do práce…

J: Změnilo se hlavně to, že tělo už nechce tak poslouchat (s úsměvem, paní Spurná souhlasně přikyvuje). Někdy mám pocit, že než si sednu, někdo mi natře židli lepidlem. Já si pak sednu, přilepím se a už to nějak nejde nahoru. Před dvaceti lety to bylo lepší.

M: Ledacos zabolí. Člověk už toho nestihne tolik, co kdysi.

J: Maminka teď taky pořád jen myslí na vnoučata a na mě už nemá čas! (smích) Taky mě občas dost kontroluje a já jí říkám, tak už mě nech, nejsem malé děcko.

M: No, přistihnu se, že s manželem někdy mluvím, jako by byl jedním z dětí. Ptám se: máš tohle, vezmi si čepici apod. Asi už je ze mě profesionální pečovatelka.

Jaké jsou v tomto životním období vaše největší radosti? Co vás těší?

M: Mě asi ten prcek, který leží tamhle v té postýlce (směje se a ukazuje na vnukovu postýlku).

J: Pro mě jsou největší radostí děti. To, že dobře rostou, jsou samostatné, našly si práci. Vím, že je dnes těžká doba a není lehké najít si práci. Třeba naše nejstarší dcera je vyučená dámská a pánská kadeřnice, pracuje na živnost. Když pracovala první rok, byla dvacet tisíc korun v minusu. Musela zaplatit pronájem křesla, zdravotní a sociální pojištění. Zkrátka si na to nevydělala. Měla těžký první rok. Utekly další čtyři roky a pořád si nevydělala moc, asi jen deset až patnáct tisíc. Tak si našla práci ve firmě, která vyrábí součástky do aut. Takže teď chodí na ranní, odpolední i noční směny. Kromě toho se dál věnuje svojí živnosti. Sice už nemá tolik volného času ani doma tolik nepomůže, ale zase je samostatnější a víc nezávislá. Za to jsem na ni pyšný. Myslím si, že není pravda to, že není práce. Kdo má dvě zdravé ruce a chce pracovat, ten si práci najde. Musí hlavně chtít. Když nechce, je to horší, než když nemůže.

M: Je pravda, že všechny naše děti dělají to, čemu se vyučily.

J: Víte, já moc nerozumím prohlášení bývalého pana prezidenta, že jinde ve světě je běžné, že se lidé za prací stěhují… Když se podíváte na lidi v Africe, Jižní Americe, na beduíny a Eskymáky, každý pracuje tam, kde žije. To bych měl tohle všechno prodat a odstěhovat se pryč? Zvlášť pro nás na vesnici je to těžké. Moje rodina tu žije několik generací, stovky let. Pro mě je to nepředstavitelné. Nedokázal bych odtud odejít. Můj otec se tu narodil i zemřel. Tohle je můj domov.

Je něco, co vám v současné době dělá starosti? Máte z něčeho obavy?

M: Hodně teď myslím na naše nejmladší. Přemýšlím nad tím, čím se vyučí, co budou dělat, v jaké společnosti budou žít.

J: Sám u nich vidím, jaký je rozdíl mezi nimi a jejich staršími sourozenci. To, co přišlo za posledních dvacet roků, od té změny, která koncem 80. let nastala, ať už jde o televizi, internet, morálku, mi dělá starosti. Na našich mladších je vidět, jak se měřítka posunují, doba se mění. Ti nejstarší vyrůstali ještě v trochu jiné době. Mezi nejstarším a nejmladším dítětem je 19 let rozdíl. Když jsme měli čtvrté, páté, šesté dítě, lidé mě zastavovali a ptali se mě, jak se mi spí? Jestli přemýšlím nad tím, jak se o ně dokážu postarat, jak bude naše rodina fungovat, co budou dělat? Na to jsem jim odpovídal, že mám jen jednu noční můru. Trochu se bojím toho, jaký si v té dnešní zvláštní době najdou moje děti protějšek. V kolika letech jim asi ztroskotá manželství a kde a jak budou vychovávat svá vnoučata? Ale to, co budou dělat, kolik budou mít peněz a podobně, to mě netrápí. Když máte tři děti, můžete každému dát tři sta tisíc. Když máte šest, už jim můžete dát třeba jen sto padesát. O tom to ale není. Hlavní je, že budou slušně vychovaní a budou vědět, kde mají domov. Jeden veterinář, který měl na starosti mého syna v učení, mi dokonce řekl: „Ten kluk je tak slušně vychovaný. Je mi ho líto. Nehodí se do dnešní doby.“ A tak to bylo se všemi dětmi. Kdybychom nešli se ženou pět let na třídní schůzku, nic by se nestalo.

M: Mám spíš strach z toho, jak to zvládnou v dnešním světě a jak se v této době o sebe postarají.

J: Občas mám dojem, že dnes je slovo pravda už vymazané ze slovníku. Že už není potřeba.

Jak v tomto životním období vnímáte svoji roli ženy-matky, resp. muže-otce? Máte pocit, že je vaše rodičovská role ukončená, nebo je ještě něco, co byste svým dětem rádi předali?

M: U těch starších už máme určitě hotovo. Tam jsme jako rodiče skončili, protože už jsou samostatní, vydělávají si, jsou soběstační. Těm už nemůžeme nařizovat, můžeme jim maximálně poradit. A taky se za ně můžeme modlit. Tím to končí. Když za mnou přijdou a budou něco potřebovat, tak se jim vždycky budu snažit pomoct. Jinak už opravdu zbývá jen provázet je modlitbou. S těmi malými nás to všechno ještě čeká (smích).

J: Podle mě je dnes hodně potlačená zásadní pravda, která platí jak v životě, tak i v řemesle. A to ta, že nejdůležitější je životní zkušenost, praxe. Za tři roky, kdy jste v učení, se o jakémkoliv řemesle naučíte minimum. Řemeslník se ho pak učí celý život. A stejně tak se člověk celý život vlastně „učí“ ten svůj život, který žije. Každý udělá nějakou chybu. Naše děti si nechaly poradit třeba v tom, že by si neměly půjčovat peníze. Já jsem si nikdy nepůjčil ani korunu, ani moji rodiče ne. Syn, který je otcem našeho vnoučka, chodil s přítelkyní asi tři roky a uvažovali o svatbě. Chtěli taky svoje vlastní bydlení. Uvažoval o tom, že si půjčí peníze, aby mohl postavit domek. Řekl jsem mu: „Podívej se, když budeš tady, budete nám dávat měsíčně tisíc korun jako nájemné a zbytek si můžete šetřit. V bytě 1+1 by to bylo sedm tisíc. Takhle si za rok můžeš našetřit pěkné peníze. Budeš sice muset chvíli počkat a dům budeš stavět ne rok, ale pět let. Ale zase když ráno vstaneš, budeš mít čistou hlavu. Nemusíš přemýšlet nad tím, jak zaplatíš splátky, bát se, že přijdeš o práci.“ Tohle si myslím, že se naše děti naučily. Jsem rád, že si v tomhle nechaly poradit. Víte, v každé vesnici tady v okolí jsou ulice, kde stojí třeba patnáct nově postavených domů a do dvou let je jich i pět na prodej, protože majitelé nedokázali splácet půjčku. Přijdou problémy s penězi a mladí se spolu začnou hádat. Pak přijde rozvod, to je taky hned sto tisíc fuč. Najednou dům, který budovali, musejí prodat. Takových případů je dnes jako máku. Občas nás sice tlačí to, že je nás tu plno. Ale to je asi normální. Ať přijdu v osm, devět, deset nebo v jedenáct, tak skoro nikdy není volná vana (smích).

Každý vztah prodělává v čase svůj vývoj, mění se. Všimli jste si vy na vašem manželství nějakých změn?

M: Asi největší vývoj byl ten, že jsme zjistili, že jeden bez druhého prostě nebudeme. Naše vzájemné pouto je čím dál silnější.

J: Na mě odjakživa špatně působilo, když se někdo, koho jsem znal, rozváděl. Z toho jsem pak byl i dva dny špatný. Co se našeho života doma týče, tak slovu rozvod já se směju. Nevím přesně, čím je to dané. Ale věřím tomu, že mezi námi se to nemůže pokazit. Že se nemůže stát, že bych se rozváděl. To mi ani nepřijde na mysl. Taky věřím tomu, že kdyby se se mnou něco stalo, že by si maminka nikoho nenašla. Věnovala by se rodině a dětem, ale vím, že by se už nevdala.

Jaký vidíte hlavní rozdíl mezi rolí rodiče a prarodiče?

M: Rozhodně v rozmazlování (smích). Nevěřila jsem tomu, že to přijde tak rychle. Myslela jsem si, že budou s pořízením dětí víc otálet, že počkají, až budou mít něco svého, až se úplně osamostatní. Ale přišlo to dřív a je to bezva.

J: No, pro mě je dítě dítětem až tak ve věku čtyř až pěti měsíců (smích). Když mají jeden nebo dva měsíce, tak mě to až tak moc nebralo, ani u našich dětí, ani u Šimona (vnuk). Spíš se těším, až bude trochu větší a bude běhat po dvoře. Když pak dítě přijde a něco chce, tak člověk všeho nechá a udělá mu třeba nějakou hračku. Já jsem takhle našim klukům udělal vlečku, když měli asi 1,5 roku. Ta vlečka uveze asi sto kilo a je to jejich nejoblíbenější hračka. Má už přes dvacet let. S tou si vyhráli všichni. Co bych hlavně chtěl, je najít si na vnoučata o něco víc času, než jsem měl na děti. Rád bych s nimi víc chodil třeba na procházky kolem vesnice a míň pracoval. Když byly děti malé a rostly, musel jsem se hodně otáčet, abych je uživil. Před deseti lety byly tři děti zároveň na internátě. Občas jsem se tomu smál a říkal jsem si, že řemeslo má zlaté dno a že nás uživí… Je pravda, že nebýt řemesla, tak nevím. Zkuste si představit pracovat ve fabrice a uživit takovouhle rodinu.

M: Stávalo se, že byla sezóna, manžel sedl v červnu na kombajn a dolů slezl zase až na podzim. Vracel se domů třeba o půlnoci. Ráno vstal a vrátil se až večer.

J: Jednou se stalo, to byly na světě čtyři děti, že jsem se vracel z práce zase kolem jedenácti v noci. Jeden z kluků řekl: „Budeme čekat na tátu.“ A já se vracel domů, kolem půlnoci, šel jsem přes zahradu. A oni neusnuli, nespali a čekali na mě. Slyšeli, že jdu. Vyběhli na dvůr. Já jsem si dřepl a oni na mě všichni naskákali. To mi dodávalo sílu. Ten pocit se nedá popsat. Ten musí každý prožít. Něco takového se nedá koupit, zaplatit penězi. Někdo říká, že když má člověk peníze, má všechno. Podle mě to není pravda. Jsou lidi, kteří tvrdí, že když má člověk peníze, koupí si zdraví. To je nesmysl.

A co je pro vás právě teď v životě nejdůležitější?

J: Čas, zdraví a spokojenost. Čas proto, že si uvědomuji, že jsme tu jen na krátkou dobu. U zdraví je to celkem jasné. A spokojenost? No, když jste spokojená a jste zdravá, můžete pracovat a nepotřebujete doktory, léky ani nic podobného, tak máte to hlavní.

M: Zdraví, to je jasné. Spokojenost taky, protože když nebudeme spokojení, budeme na sebe vrčet a celé to nebude stát za nic. A to třetí… abychom se měli všichni rádi. Co se spokojenosti týče, spokojená jsem, když to vidím všechno kolem sebe běhat a vidím, že děti jsou zdravé, když nikdo nenadává a nikdo se nehádá…

Když vás dva vidím, neumím si moc představit, že byste se zrovna vy dva pohádali…

M: Ale ano. To i my dva umíme. Ne tak pohádat se, jako spíš vyměnit si názory. To pak tatínek vždycky chvilku mlčí…

J: To já pak vždycky mlčím a říkám jen: „Nechte mě být.“

Teď už na vás mám poslední otázku. Máte nějaké plány do budoucna? Něco, co byste spolu ještě rádi prožili?

M: Já abych pravdu řekla… Mně vcelku nic nechybí (smích).

J: S prvními třemi dětmi jsme toho docela dost pojezdili. Ale rád bych, až bude trocha času, chodil víc na procházky s dětmi a vnoučaty. Měli jsme takovou tradici, že jsme navštívili všechna učiliště, kde se učily děti. Kde se kdo učil, tam jsem se jel podívat. Mě neláká moře ani letadlo. Rád bych navštívil známá místa. Až do května letošního roku jsem neopustil republiku. Byl jsem jen pět dní v Holandsku, poprvé v životě. Tam jsem byl na pozvání firmy, která vyrábí už přes sto let podkovy. Pro nás je zajímavé spíš poznávání těch „známých“ míst u nás v Česku.

Čas strávený s manželi Spurnými pro mě byl příjemným osvěžením.
Jejich domácnost je neuvěřitelně živé a útulné místo.
Ze všech stran dýchá na člověka vřelá rodinná atmosféra.
Děkuji jim tímto za čas, který mi věnovali, i za jejich upřímnost a otevřenost při rozhovoru.
S přáním všeho dobrého Pavlína Oulehlová