Zažít, vidět, zkusit

 Rozhovor s Hankou Zímovou

Skotské pobřeží, česká emigrantka, zásnuby, plněný krocan, zdravotní sestra, skotská whiskey… možná si po přečtení slov, která spolu zdánlivě nesouvisí, říkáte, že otočíte list a tento rozhovor přeskočíte… Pokud tomu tak je, dovolte mi, abych vás pozvala na roční cestu do Skotska, při které všechna tato slova získají svůj smysl… Přesvědčí vás o tom sami aktéři příběhu: zdravotní sestra Hanka a její rodiče, Hana a František Hynkovi.

Hani, řekni čtenářům něco o sobě.

Jmenuji se Hana Zímová. Je mi 24 let. Mám vystudovanou vyšší odbornou školu, obor všeobecná sestra. Jsem téměř rok vdaná a pracuji v Prostějově jako zdravotní sestra. Rok jsem strávila ve Skotsku, kde jsem pečovala o paní s roztroušenou sklerózou.

Co tě přivedlo k myšlence vycestovat do zahraničí?

Po škole jsem měla tady v České republice problém sehnat práci. Ten pocit, že mě nikdo nikde nechce po dosti letech školy, byl nepříjemný.

Už dlouho předtím jsem si pohrávala s myšlenkou vycestovat do zahraničí. Měla jsem nějaké nápady, například jsem chtěla jet na Haiti, ale nic jsem nezrealizovala. Začala jsem hledat na internetu a tam jsem náhodou narazila na inzerát, ve kterém nabízeli práci zdravotní sestry ve Skotsku. Inzerát byl v češtině a paní, u které jsem pracovala, taky mluvila česky. Takže i to nahrávalo tomu, abych to zkusila, protože jsem si říkala, že ta komunikace bude snazší. Rozhodla jsem se tedy, že pojedu do Prahy na pohovor a to vyšlo. J Tak jsem se ocitla ve Skotsku.

Paní, o kterou ses starala, byla Češka?

Ano. Dvacet let žila v Česku a v roce 1968 ji maminka poslala do Skotska. Ona si tam našla manžela a zůstala tam natrvalo. Onemocněla roztroušenou sklerózou, se kterou bojuje už přes dvacet let. 

V čem spočívala tvá práce?

Paní je na vozíku, takže mým úkolem bylo starat se o ni, pomáhat jí v běžném životě a také cvičit, rehabilitovat a zastávat úkoly zdravotní sestry. Třikrát týdně jsme jezdily na bazén. Já ráda plavu, takže to pro mě byl i určitý bonus. J

Starala jsem se tam i o domácnost; vařila jsem, prala a dělala další běžné věci.

Využila jsi i znalost angličtiny?

Ano. Na pohovoru požadovali i angličtinu, protože manžel té paní mluví anglicky a bylo potřeba komunikovat i s ním. Neměla jsem s tím problém. Angličtinu jsem taky využila v běžném životě; při nakupování a tak dále. S paní jsme mluvily česky v podstatě jen, když jsme byly samy. Ona měla radost, že si i trochu osvěží češtinu. Na veřejnosti jsme ale i spolu komunikovaly anglicky.

Co tě lákalo na možnosti vycestovat do zahraničí?

V první řadě ta zkušenost. To, že se člověk osamostatní a také využije jazyk. Po letech učení ve škole člověk zjistí, jaké je to v praxi, jak se dorozumí. A také mě samozřejmě lákal ten výdělek. Do té doby jsem nikde nepracovala, maximálně jsem si vydělala něco na brigádě. Výdělek byl vyšší, než bych získala, kdybych pracovala jako sestra v České republice. Takže to všechno se spojilo dohromady a utvrdilo mě to v tom, abych vyjela.

Takže ses do Skotska těšila.

Ano, těšila. Neměla jsem z toho obavy. Pozitivní bylo také to, že když jsem do Skotska přijela, tak mě první dva týdny zaučovala zdravotní sestra, která tam byla přede mnou. Všechno mi ukázala, jak s paní cvičit, kde co je, apod. Byla také Češka, takže mě seznámila i s Čechy, kteří tam žili, měla jsem tam už od začátku nějaké známé. Nejvíce nervózní jsem byla, když jsem jela do Prahy na úvodní pohovor. Na pohovoru byli přímo ti manželé ze Skotska. Když jsem je viděla, tak jsem si říkala, že to půjde.

Jak probíhala příprava na cestu?

O práci jsem se dozvěděla v půlce prázdnin a odjížděla jsem začátkem září, takže jsem nějaký čas na přípravu měla. Co se týče oblečení, tak jsem to přizpůsobila tomu, že ve Skotsku bývá hodně deštivo. Vzala jsem si notebook pro komunikaci s rodinou, protože jsem věděla, že internet tam budu mít. Balení nebylo nic hrozného. Víc než já to asi prožívala mamka.

Jak sis zvykla na změnu prostředí? Byl to velký šok?

Ano, byl. Hlavně v tom směru, že jsem zvyklá na hodně lidí kolem sebe. Jsem z velké rodiny, takže tady je pořád nějaký hluk a pořád se něco děje. Tam byl klid. Poprvé v životě jsem měla vlastní pokoj. S rodinou jsme bydleli ve stejném domě. Oni bydleli o patro níž.

Poznala jsi i místní lidi?

Ano, taky. Ti manželé byli dost společenští. Hodně si domů také zvali návštěvy. S jedním párem, který tam chodil, jsem se více sblížila.

Jinak jsem společnost nijak extra nevyhledávala, protože jsem si tam užívala klid a ticho. Občas jsem sice na nějakou párty šla, ale ne často.

Jste stále se skotskou rodinou v kontaktu?

S paní Helenou a jejím manželem jsme i dosud v kontaktu. Letos jsem je byla navštívit i na jejich chatě, když zde byli. Měli z toho radost. Vzpomínáme na sebe v dobrém. Jejich důvěru ke mně jsem pocítila i tehdy, když se mě zeptali, jestli nevím o někom, kdo by tam mohl jet po mně. Předtím to neudělali a hledali formou těch pohovorů. Mne nechali, abych jim někoho doporučila. Samozřejmě ji chtěli dopředu vidět, ale dali mi tu důvěru. Doporučila jsem jim svou kamarádku, která tam byla ten rok po mně. Teď končí. Vím, že i jí říkali, aby jim někoho doporučila.

V čem tě pobyt posunul? V čem tě obohatil?

Určitě jsem si zlepšila angličtinu. Něco jiného je učit se ji podle učebnic ve škole, něco jiného je to pak v praxi. I tím, že ten jazyk slyšíte. Manžel Heleny byl učitel, a když jsme spolu mluvili, tak mi to vysvětloval a opravoval mě.

Také bylo obohacující prožívat v zahraničí víru. Chodila jsem tam na mše sv. V městečku, kde jsem bydlela, bylo asi pět kostelů. Skotská rodina nebyla věřící, ale nijak mě v tom neomezovali. Ptala jsem se jich, který kostel je katolický, ale nevěděli, tak jsem si nějaký našla. Úplně poprvé jsem natrefila na anglikánský kostel, kde bohoslužbu vedla reverendka. Ale pak se mi už podařilo najít katolický kostel. Tam jsem minimálně jednou týdně chodila. Sice jsem angličtinu neovládala na takové úrovni, abych všemu rozuměla, ale velkou výhodou bylo, že na lavicích byly lístky s texty všech modliteb, takže jsem to mohla sledovat a číst a tím se do společné modlitby zapojit.

Dále mě pobyt dovedl k větší samostatnosti. Posunula se i komunikace s rodinou a teď už nynějším manželem.

Viděli jste se někdy během pobytu s rodinou?

Spoléhala jsem na to, že přijedu domů na Vánoce, ale nakonec to nevyšlo. Tak to pro mě bylo těžké, to jsem obrečela. Neprozřetelně jsem si koupila letenku domů, protože jsem s tím automaticky počítala. Pak mi to ale neumožnili, takže jsem letenku zaplatila zbytečně. J Nicméně jsem mohla alespoň zažít, jaké Vánoce mají ve Skotsku.

Jak prožívají Vánoce ve Skotsku?

Děti věří na Santa Clause. Večer 24. prosince mu nechávají u krbu sušenky a mléko, aby se mohl pohostit. Potom ráno 25. prosince najdou u stromečku dárky. Slavnostní večeři mají až večer 25. prosince. Podobně jako u nás i tam pečou vánoční cukroví, i když trochu jiné. A na slavnostní večeři jí plněného krocana. Před večeří mají zvláštní zvyk, že se otevírají obrovské bonbony.  Vždy dva lidé, kteří sedí vedle sebe, zatáhnou za jeden konec bonbonu a z něj vypadne nějaký malý dáreček a vtip, takže jsme se pobavili. Nebyly tam žádné zvyky jako u nás (rozkrajování jablka, apod.), ale ten základ byl stejný; rodina byla pohromadě.

Do Skotska za tebou přijela i rodina a přítel. Jak jste tu návštěvu prožili?

Asi po půl roce mě přijela rodina a přítel Tom navštívit přímo do Skotska.
Největším zvratem bylo to, že mě Tom požádal o ruku. J Bylo to v Edinburghu. Udělali jsme si výlet na jeden z tamních kopců. Vůbec jsem to nečekala. Sice jsme svatbu plánovali, ale domluvili jsme se, že zasnoubení proběhne v České republice, ať to pak můžeme oznámit rodinám. Tak to pro mě bylo velké překvapení a takový zvrat.

Jak jste s Tomem prožívali „vztah na dálku“?

Nebylo to nakonec tak náročné, jak jsem si představovala. Čekala jsem, že to bude těžší. Hodně nás to posunulo v komunikaci. Tím, že jsme se neviděli, tak nám zůstalo jen to, že jsme spolu mluvili. Hodně jsme toho probrali, což bylo dobré, zvlášť před tou svatbou. Skoro bych řekla, že když jsme spolu teď, je ta komunikace trochu horší, než byla tehdy. Teď, když spolu žijeme, tak si té komunikace člověk méně váží. Předtím to byl náš jediný prostředek, jak se dorozumět. Hodně jsme se samozřejmě těšili, až se uvidíme. Na dálku jsme částečně plánovali i svatbu. Bylo také dobré, že jsme se na dálku spolu modlili. Pokaždé, když jsme si volali, tak jsme se na závěr pomodlili. Modlili jsme se hlavně vlastními slovy nebo jsme si to psali třeba přes Facebook. Ta modlitba hrála roli i v určitém posílení našeho vztahu. Teď je to trochu náročnější v tom, že pracuji na směny, takže nejsme spolu každý večer, takže modlitba není tak pravidelná.

Změnil se pobytem nějak tvůj vztah k rodičům?

Určitě. Hodně jsem se osamostatnila. Myslím, že se náš vztah zlepšil. I oni si uvědomili, že už nejsem malá holka, protože jsem se o sebe zvládla sama postarat. Myslím, že oni to nenesli nějak těžce, protože je doma ještě několik sourozenců, takže se pořád něco dělo. Samozřejmě nějak vnímali, že jsem pryč, ale probíhala tam dobrá komunikace. Byl to i určitý předstupeň toho úplného odpoutání se od rodičů po svatbě. Mnohem víc jsem si pak i rodičů a těch chvil s nimi vážila. A myslím, že to bylo i naopak. 

Doporučila bys pobyt v zahraničí?

Určitě. Sice každý má jinou povahu a někdo to nese hůře, někdo lépe, ale do života to spíš přidá, než ubere.

Já bych to doporučila všem, ale pokud do toho člověk vyloženě jít nechce, tak by asi neměl, protože to potom nic pozitivního nepřinese. Je tam nutná taková ta vůle a chuť něco nového zažít, vidět, zkusit.

Tobě se to vyplatilo.

Stoprocentně. Vůbec o tom nepochybuji, ani za celou tu dobu jsem o tom nepochybovala. Všechno se mi tak nějak dobře vrátilo. Dokonce i teď ještě doučuji angličtinu, abych nevypadla ze cviku. Na jednu stranu mě to baví, na druhou se udržuji a používám to, co jsem se naučila v zahraničí.

     
Rozhovor s rodiči, Hanou a Františkem Hynkovými

    
Jsem ráda, že rozhovor s Hankou můžeme doplnit o váš pohled jako pohled rodičů.

F: Na úvod bych řekl, že ten pohled je dvojí. Jiný je maminčin, jiný tatínkův.

Není to poprvé, co Hanička vyjela do zahraničí. Před nějakou dobou byla se sestrou Markétkou asi měsíc v Austrálii na setkání mládeže. To jim bylo něco málo přes 18 let a jely na celkem dlouhou dobu a do tak vzdálené země. Měli jsme tedy už zkušenost s tím, že po jazykové stránce pobyt v zahraničí zvládnou. Takže nás úplně nezaskočilo to, že Hanka chtěla vycestovat.

H: Mě to trošku překvapilo, ale byla jsem ráda, že si sama našla po škole práci. Byla jsem pro a podporovala jsem ji.

Jak jste reagovali na to, že se vaše dcera rozhodla vycestovat do zahraničí?

F: Za sebe musím říct, že naše maminka to viděla hodně těžce. Aspoň podle jejího vyjádření ji mrzelo, že chce dcera odjet na rok pryč. Docela s tím vnitřně bojovala.

H: Překvapilo mě to, ale nezrazovala jsem ji a nezakazovala jsem jí to. Bylo to takové náhlé rozhodnutí. Musela se rychle rozhodnout, takže jsme neměli moc času na nějaké rozmýšlení. Ale podpořila jsem její rozhodnutí.

 F: Já jsem její rozhodnutí respektoval plně, protože jsem si říkal, že kdysi kluci chodili na rok na dva na vojnu a přitom se osvědčil vztah kluka a děvčete. Protože chodila s Tomem, tak jsem si říkal, že je ten rok buď ve vztahu upevní, nebo se třeba rozejdou. Vnímal jsem to tak, že to bude pro ně i nějaká zkouška.

Co pro vás jako pro rodiče bylo důležité vědět, než Hanka odjela? Měli jste z něčeho strach?

F: Ze sdělovacích prostředků k nám doléhají zprávy, že dítě do zahraničí přijede na práci a pro něj tam třeba ta práce není, nebo tam nemá zázemí. Ty podmínky jsou třeba úplně jiné, než bylo psáno. Proto jsem byl rád, že tu Haniččinu práci nezařizovala žádná agentura, ale že to byla konkrétní paní, která si ji vybrala na letišti v Praze. Takže Hanička věděla, do jaké rodiny jde, tu paní předem viděla… Měla i možnost komunikovat e-mailem s předchozími pečovatelkami, takže už dopředu věděla, za jakých podmínek se tam pracuje. Předtím než odjela, měla poměrně hodně informací. Takže moje obavy se scvrkly jen na to, aby se jí nic nestalo, aby ji tam nepřejelo auto, aby dobře docestovala… Považuji za strašně důležité, aby rodiče měli ty informace. To je základ. Když rodič má ty informace, tak je to pro něj lehčí, než kdyby je neměl a domýšlel si, jestli to dítě má kde bydlet, co jíst, …

Co pro vás jako pro rodiče bylo těžké?

F: Každé dítě je nám svěřeno a dřív nebo později z rodného hnízda vyletí. Čím dřív se s tím rodiče naučí žít, tím to pro ně bude jednodušší. Je to těžké takto říct a přijmout to, ale myslím si, že největší svoboda pro to dítě je nepřivazovat si ho k sobě, dát mu tu svobodu. I když v tomto se s manželkou rozcházíme. Ona to nese těžko.

H: Asi jinak než Ty. Mateřská láska je jiná než otcovská. Ženská to dítě víc vychovává, tak s ním více žije, než otec, který je celý den v práci.

Není to jen tak jednoduché říct si, že si odjela. Těžké to je vždycky. Vždycky večer jsme se snažili zavolat a popovídat a nějak jsme to vydrželi, až jsme se sešli. J

Jakým způsobem a jak často jste spolu během pobytu komunikovali?

F: Kontaktovat jsme se museli minimálně jednou do týdne. Bývalo to většinou o víkendu a u telefonu jsme se vystřídali úplně všichni, takže jsme mluvili třeba hodinu, i déle. Věděli jsme toho o ní dost, mám pocit, že jsme si nebyli úplně odcizeni. Na rozdíl od té vojny, kdy jsem jednou za čas mohl napsat dopis a to bylo všechno. Z hovorů jsme mohli i poznat, jak se cítí, jestli je vše v pořádku, jestli jí není smutno, a podobně. Z čeho nám ale bylo hodně smutno, bylo to, že se nedostala domů na Vánoce. To, že nepřijela na Vánoce, nás mrzelo o to víc, že to byly první Vánoce, kdy jsme nebyli kompletní jako rodina.

H: Co nás hodně utvrzovalo, byla i víra. Mnohokrát jsme se i přes Skype modlili a já jsem jí vždycky říkala, že na ni myslím.

F: Líbilo se mi, že když navštívila ten katolický kostel, tak si ji věřící pozvali mezi sebe, ptali se, jestli se tam přistěhovala. Mám strach, že u nás by se to bohužel nestalo. Hanka díky tomu pochopila, že podobné společenství věřících jako doma je i ve Skotsku, takže mezi ně zapadla.

Během Hančina pobytu jste ji navštívili. V čem byla tato návštěva obohacující?

F: My jsme do Skotska jeli na týden s Beatkou a Františkem (nejmladšími dětmi). Shledání po půl roce bylo hodně hezké. Viděli jsme ji poprvé od jejího odjezdu, mohli jsme ji obejmout. Důležité to asi bylo i pro tu paní, o kterou pečovala, protože viděla, že tam Hanku nenecháme jenom tak. Sama několikrát řekla, ať se jdeme podívat, v čem Hanka žije, jestli jí nějak neubližuje, apod. I to, že paní mluvila česky, pro nás bylo příjemné, protože jsme se na všem s ní domluvili. Mám pocit, že ten vztah Hanky s paní Helenou přerostl ve vztah naší a jejich rodiny, což jsem vůbec nečekal. Cítil jsem se tam dobře. Hanička nám naplánovala bohatý program. Navštívili jsme všechna muzea a památky.

Změnil se nějak díky pobytu ve Skotsku váš vztah s Hankou? Změnila se nějak Hanka z vašeho pohledu?

H: Řekla bych, že víc dozrála a víc se osamostatnila.

F: Myslím, že hodně dozrála a dorostla. Vrátila se úplně jiná Hanka než ta, která odjela.

Potvrdilo se nám, že její vztah s Tomem obstál, že na sebe dokázali počkat a celou situaci vydržet.

I ta skotská rodina viděla v Hance změnu. Nevím, jestli jste o tom mluvily, ale paní Helena si ji vybrala proto, že má čtyři mladší sourozence a bylo jí jasné, že se o ně umí postarat. Myslím si, že tu paní přesvědčila o tom, že si vybrala dobře. Dárkem jsme od ní dostali pravou skotskou whisky, o které říkala, že má sjednocovat rodinu. Byla posvěcená v nějakém klášteře za tímto účelem. To mi udělalo radost, protože na nás viděli, že naše rodina drží hodně pospolu.

Jaké rady byste dali rodičům, jejichž dítě chce vycestovat na delší dobu do zahraničí?

H: Aby si zjistili, do jakých podmínek dítě jde. A aby jim to dítě řeklo pravdu. Aby tam nedělala servírku nebo něco podobného.

F:  Je to hodně založeno na důvěře. My jsme mezi sebou neměli žádnou bariéru. Někdy slyším, že se rodiče s dcerou bavili do 14 let a pak už ne, tak to není správné. U nás komunikace vždy probíhala dobře, nejen do Hančiny svatby, ale i teď, i když spolu komunikujeme méně, protože se méně vídáme.  I před odjezdem do Anglie, i tam, i po příjezdu jsme byli spojení komunikací. Ani na jedné straně nedošlo k žádnému zvratu, že bychom spolu nemluvili.  Myslím si, že je důležité neztratit komunikaci. Ať už je dítě v cizině, ale i třeba ve škole v jiném městě. V momentě, kdy se komunikace přeruší, tak to obě strany hodně bolí a těžko se hledá kanál, přes který to obnovit.

Pokud se to dítě uzavře, tak rodičům nezbývá nic, než se modlit. I tak byla naše Hanička na vlnách modliteb obou babiček, i našich a sourozenců. Všichni jsme se modlili, aby se nám v pořádku vrátila.

Doporučili byste i ostatním rodičům mladých, aby svým dětem pobyt v zahraničí umožnili?
 H: Pokud mají mladí zájem vycestovat, tak bych určitě doporučila, ať v tom děti podpoří, ať je nezrazují z jejich ideálů.

F: Myslím si, že je důležité, aby děti čas od času do toho světa vyletěli. Možná máme představu, že to, co nám není dopřáno, je to nejlepší. Děcka mají představu, že tam někde je to, co naplní jejich srdce. Je potřeba, aby poznaly, že nikde život není o tom, že člověk přijde a všichni se o něho budou starat a čekat, co udělá, ale vždycky ten člověk musí jet s tím, že se o sebe musí postarat. Je to pro ty mladé obrovská zkušenost. I pro nás, když vidíme, jak před našima očima dozrají a jsou schopni založit rodinu.

V souvislosti s cestováním do zahraničí nemusíme mluvit jen o studijních nebo pracovních pobytech, ale taky o těch mezinárodních setkáních mládeže. Když holky chtěly jet na setkání mládeže do Austrálie, tak jsem byl pro, i když to stálo hodně peněz. Ale ta zkušenost je nenahraditelná a nepřenositelná. Tam je to dobré i v tom, že jsou tam starší animátoři, kteří se o ty mladší postarají. Myslím si, že je dobré, aby děcka aspoň i na ten týden nebo dva odjela od rodičů a mohla si zakusit i to, že jsou bez servisu rodičů a musí se postarat samy o sebe.   

Za rozhovor děkuje Lucie Cmarová