Na chlapa ať je spolehnutí

Dvojrozhovor s Jaromírem a Janem Liškovými

Milí čtenáři, přijměte pozvání k rozhovoru s dvěma otci Liškovými – Jaromírem Liškou, tátou šesti dětí, a Janem Liškou, jeho synem a knězem. Řeč bude o přítomnosti modlitby v rodině, roli táty a jeho vztahu k dětem i o hnutí Modlitby otců. Oběma otcům děkujeme za ochotu, s níž se podělili o své postřehy.

Rozhovor s panem Jaromírem Liškou

Představte se, prosím, našim čtenářům:

Jmenuji se Jaromír Liška, jsem ženatý, s manželkou máme šest dětí, tři kluky a tři holky. Nejstarší dceru se synem jsem vyženil, když jsem si vzal Zdenu, svoji manželku, která byla vdova. Deset let už bydlíme na faře v Moravské Třebové a jak život jde, tak se ho snažíme brát. Nejstarší dcera Zdena je vdaná v Brně, má dvanáctiletého syna, po ní přišel Honza, kterému bude letos 31 let a je knězem. Pak máme Lenku, vdanou v Olomouci, která má dcerku Bětušku a teď čeká druhé mimčo, a potom Míru, Vojtu a nejmladší Marušce je šestnáct let.

V tomto čísle se věnujeme tématu kněžství. Uvažoval jste někdy o tom, že byste se stal knězem?

Byl jsem pokřtěný jako mimino, to mě babička se svojí sestrou naložily do kočárku a odvezly mě ke křtu. Asi všichni vědí, jak to tehdy bylo, že se někteří báli o kariéru nebo tak, ale sestra babičky řekla, že budu pokřtěný, tak jsem pokřtěný. K víře jsem ale přišel až díky manželce, která (už tehdy) byla věřící, a ve mně to tak začalo trošičku hlodat, až si mě Pán povolal. Takže o kněžství jsem nikdy neuvažoval, takové myšlenky mě nikdy nenapadly.

Co přesně vás přitáhlo k víře?

Co mě přitáhlo k víře? To je složitější otázka, nedá se to říct přímo. Nazval bych to, že je to takové postupné narůstání, kdy Pán člověka povzbuzuje a každého si vede trošku jinou cestou. Pro mě osobně byl zásadní jeden zážitek na půlnoční mši svaté, kam jsem šel s manželkou. Svatbu jsme měli v kostele, já jsem pak do kostela chodil, když byl velký svátek – o Vánocích a Velikonocích. A právě na té první půlnoční, na které jsem kdy byl, jsem zažil těžko popsatelný zážitek štěstí a něčeho jasného… Prostě vnitřní prožitek s Bohem, tak bych to nazval. I když v té chvíli jsem ještě netušil přesně, oč se jedná, ale už jsem v té chvíli věděl, že Bůh je a že chce, abych šel za ním. Pak to samozřejmě muselo ještě dorůstat do praktických věcí. Něco podobného jsem zažil ještě jednou, taky na mši, ale už nikdy víc. Takže z vlastní zkušenosti vím, že víra není o prožitcích, ale že můžou někoho postrčit k tomu, aby opravdu uvěřil.

Zmínil jste, že jste své dvě první děti vyženil, přišel jste do jejich života později. Jak se vám s nimi navazoval vztah?

Jednoduše. Navázat s dětmi vztah není nic složitého a pro mě to nikdy nebyl problém. Malé děti, které jsou schopné už něco dělat nebo vytvářet, tak to mi jednoznačně vyhovuje. Nevím, jak to popsat, myslím, že mojí přirozeností je nedělat rozdíly mezi dětmi, vlastními nebo cizími, a tito dva jsou vlastně vlastní. Zdenička byla hodně otevřená, upovídaná, Honza spíš uzavřený, nedal toho moc najevo.

V čem byste řekl, že spočívá otcovství? Co děti čekají od táty?

Myslím, že je hodně důležité být s nimi dohromady, dát jim svůj čas. Podle mě ani tak nerozhoduje, co přesně se s nimi dělá, ale nejdůležitější je být s nimi, dát jim najevo, že mě zajímají, že nejsou něco podřadného, ale že jsou do určité míry parťáci. Že jsou v partě, kterou vede táta, a že se také dá na jejich slovo, že mohou v některých hrách vyhrát, že se jim dává volnost k tomu, aby dělaly, co je pro ně přirozené, k čemu mají vlohy a co můžou dělat. My jsme to řešili tak, že když jsem přišel z práce, tak jsem vzal ty dva a prochodili jsme celé okolí, nebo jsme se v sobotu sebrali a jeli vlakem na hrad a deset kilometrů zpátky šli pěšky. Po cestě byl na svačinu chleba se salámem a ostružiny k tomu, na to vzpomínají dodneška. Přišli jsme domů, oni padli na koberec, že už ani krok neudělali, já jsem si sedl do křesla – a oni se za čtvrt hodiny zvedli, že jdou běhat, a já jsem se zvednout nemohl. Od té doby vím, že dětský organismus funguje trošku jinak. Dospělí si nesmí sednout – a pak vydrží hodně. Malé děti, když se zastaví, tak jako by nikde nebyly.

Vedli jste děti k víře? Jak vypadal život z víry ve vaší rodině?

Všechno se to vyvíjí. Když jsme začínali, neměli jsme moc peněz, byli jsme odkázaní jenom na to, co jsme si vydělali, takže jsme si nemohli moc vyskakovat, ale byli jsme spolu.
Jednou jsem se manželky ptal, proč se nemodlí. Říkala, že se modlí. Ale nikdy jsme se nemodlili společně. Když jsem se obrátil, tak jsme se začali modlit společně a snažili jsme se modlit večer i s dětmi. Hledali jsme jakým způsobem, začínali jsme krátkými modlitbami, pak jsme přecházeli na růženec. Byl to někdy boj. Zvlášť pak, když byly děti větší. Lenka, naše třetí, zažívala už takový praktický život ve víře, kdy jsme chodili do kostela každou neděli a svátek, a k tomu občas i ve všední den, a ty mladší děti, které přišly později, už zažily, že jsme chodili na mši skoro každý den. Neexistovalo, aby nešly, i když s nimi byly v určitých obdobích vždycky trochu spory nebo obtíže, ale přes to vlak nikdy nejel. Večerní modlitbu jsme taky udrželi, říkali jsme, že ta je tam od toho, aby byla, ne, aby se to dalo vybrat. Časem jsme pak měli různá společenství, třeba společenství modlitby, kdy jsme se tři nebo čtyři rodiny sešly a modlili jsme se i s dětmi, a to měly děti rády.

U toho se zastavím, protože otázku společné modlitby řeší hodně rodičů a přemýšlí, jak to s dětmi udělat ve věku, kdy začínají sabotovat různé společné, povinné věci. Vy jste se s tím setkali?

Nepamatuji si, že by byla nějaká velká krize, ale debata o tom byla určitě. Do určitého věku to bylo nastaveno tak, že minimálně desátek růžence musíš, a pak, jestli chceš, tak si odejdi. A někdo odešel, někdo zůstal. Záleželo, jak na tom kdo byl a v jakém byl období. A je fakt, že když už byly větší, když začaly jezdit na různé střední školy, tak pokud byly doma, tak se k večerní modlitbě přidávaly, chodily na ni. Ráno, když byly děti malé, tak byla i ranní modlitba, ale to jsem já nezažil, protože jsem byl většinou v práci. Snažíme se modlit taky před jídlem, a když jedeme autem – to jsou takové ty společné chvíle. Ale teď už jsou všichni dospělí.

A dostali jste od nich někdy zpětný pohled, že by vám řekli: „Tohle jsem si zapamatoval, to bylo skvělé…“?

Z hlediska modlitby ani ne. Honza ani Zdenička o těchto věcech moc nemluví, u Lenky nevím, jestli o tom se mnou někdy mluvila, ale vidím, co dělá s malou Bětuškou – že se s ní každý večer modlí u svíčky. Modlí se svým vlastním způsobem a tak, jak to cítí a jak to asi i vykrystalizovalo po její cestě přes různá společenství, kterými v dospívání prošla. Když jsou tady u nás, tak se s Bětuškou pomodlí u svíčky, úplně jednoduše, pak svíčku sfouknou a Bětuška ví, že se může jít spát. Je úžasné, když se začíná už s takto malými dětmi, v tomto věku. Takže mám spíš tuto zpětnou vazbu, že vidím, že to se svými dětmi dělá podobně.
Ale nemyslím, že bychom byli nějakým příkladem, jak se modlit. Je to vždycky spíš boj o poznání, co zrovna v tuto chvíli potřebujeme. Ale myslím, že pokud přijdou nějaké krize, tak je důležité vydržet a způsob modlitby případně měnit až v okamžiku, kdy jsem v pohodě, a ne ve chvíli, kdy mám nějakou krizi. Asi není dobré řešení říct si „jsem v krizi, tak si přidám“, dobré řešení je vydržet, a až mi bude dobře, tak se rozhodnu, jestli si přidám. Člověk se tím pak tak nelikviduje.

Požádali jsme vás o rozhovor i z toho důvodu, že máte syna kněze. Vzpomenete si, kdy Honza přišel s tím, že se chce stát knězem?

Ještě nepřišel (smích). Řekl to sestře, protože věděl, že ona nám to řekne. Ale buď na CD, které vzniklo k jeho primici a na kterém je s ním rozhovor, nebo někde jinde jsem slyšel, že první myšlenky na to, že by měl být knězem, u něj přišly ve třetí třídě. On o tom prostě moc nemluvil, ale vzorné dítě, které je zalezlé v koutě a nic nedělá, poslouchá rodiče a je absolutně hodné, tak to rozhodně nebyl. Občas prostě bylo potřeba zakročit.

Byl jste překvapen jeho rozhodnutím?

Ani ne. Je zajímavé, že ještě v době, než jsem byl věřící, jsem měl vnitřní zážitek, kdy mě napadlo, že by bylo dobré, kdyby Honza byl kněz. Nevím, kdy to bylo přesně, ale byl hodně malý, protože jsem v té době ještě určitě nebyl věřící. To je hodně zajímavé. Na to jsem si vzpomněl, když už bylo po primici, a nevím, jestli jsem to vůbec někdy někomu říkal… On byl jinak borec. Já a ještě jeden tatínek jsme museli do ředitelny, když byl v sedmé třídě, protože mu hrozila ředitelská důtka nebo dvojka z chování. To bylo na pololetí, pak sekal dobrotu a pak zase něco provedli ve třídě. Ale on zásadně na nikoho nic neřekl a ještě na sebe bral věci, i když to udělal někdo jiný.

Je to pro vás jiné, když se dítě stane knězem, než když ho pouštíte do světa s tím, že vstupuje do manželství?

To mi nijak nepřipadalo, protože Zdenička byla vdaná, byla v Brně, sem k nám jezdila málokdy. Možná je to jiné z toho hlediska, že je tak strašně daleko. Kdyby byl tady někde blíž a občas jsme ho navštěvovali, tak by to taky bylo jiné. Ale i tím, že je tichý, tak odtud prostě odešel a občas, hodně občas zavolá, občas, hodně občas, přijede. Třikrát do roka, čtyřikrát. Ale my víme, že tam je.

Zajímalo by mě, jak je tomu u rodičů – pouští děti do světa s klidem, nebo tam zůstává nějaký strach a péče, aby se jim dobře vedlo?

To je podle mě jiné u žen a jiné u chlapů. Muži když vidí, že je to dobře, tak je s klidem pustěj (smích). Ale u mě osobně je to dané i tím, že děti vědí, že se sem můžou kdykoliv vrátit. A kdykoliv přijedou, kdykoliv se objeví, ať už Honza, nebo kdokoliv jiný, tak to hned všechno naskočí zpátky, jako by nikde nebyly. Taková ta radost z toho, že sem přijdou, že jsou tady. Ale že bych se trápil, co tam dělají zrovna teď, tak to ne.

Jste i koordinátorem Modliteb otců. Můžete čtenářům představit, co je to za aktivitu a jak jste se k ní dostal?

Je to hnutí, které spojuje otce, kteří se chtějí modlit za své děti, za nejbližší, a nemusí to být jen biologičtí otcové. Mohou to být i kněží, kmotři, vychovatelé. Hnutí vzniklo v Anglii v návaznosti na Modlitby matek a odtud se rozšířilo po celém světě.
Já jsem k tomu byl více méně popostrčen modlitbami své manželky, která se několik let modlila za to, abychom se začali modlit Modlitby otců. A pak se ke mně na hromniční pouti Modliteb matek ve Šternberku asi nějakým Božím řízením dostala knížečka Modliteb otců a ty modlitby se mi velice líbily. Začal jsem se za to modlit a prosil jsem, že pokud se máme začít modlit a pokud je to dobré, ať mi Pán pošle alespoň dva chlapy. Mluvil jsem o tom pak na duchovní obnově chlapů a asi za měsíc přišli dva chlapi, že bychom se mohli začít scházet. Začali jsme každou středu ráno, v 5:45, před prací. Postupně nás přibývalo, rozdělili jsme se na dvě skupinky, a tak se modlíme už osm let. Z farnosti se nás vystřídalo tak pětadvacet chlapů. Někdo vydržel déle, někdo míň.

V čem vidíte sílu těchto modliteb, tohoto hnutí?

Chlapi potřebují mít partu, setkávat se. Každý týden se modlíme ve skupinkách, je tam šance, že se vytvoří parta stejně smýšlejících mužů, kteří se modlí za své nejbližší a vědí, že se úplně stejně modlí muži po celém světě. A druhá věc je, že chlapi si uvědomují, že chtějí něco udělat pro své děti. Já osobně to beru tak, že dokud jsou děti malé, tak to zvládneme, ale až vyrostou (a věk začátku puberty se neustále snižuje), tak přestávají být jakoby naše a člověk už mnohdy nic moc nezmůže. Co do nich zasel, to tam určitě zůstává, ale já už pak můžu jen prosit Pána, aby o to dál pečoval on, protože já už s tím nic neudělám.

Takže je to spíš takové odevzdání dětí…

Spiritualita Modliteb matek i Modliteb otců je odevzdání se do Boží vůle. Ale to ještě neznamená: „Dělejte si, co chcete, já vás tady dávám Pánu a už mě to nezajímá,“ ale: „Pane, já se budu snažit, co mi dovolují moje síly, ale nezvládám to a prosím tě, abys to dodělal, dopracoval, abys napravil, co je potřeba.“

V poslední otázce se ještě vrátím k našemu tématu „kněz v rodině“. Každý z nás dostal podíl na všeobecném kněžství ve křtu, přesto je u katolíků zvykem spojovat roli kněze a roli muže – přijde vám, že ve vaší rodině nějakou kněžskou roli zastáváte, nebo to tak vůbec nevidíte?

Připadá mi, že úloha chlapa v rodině je jednoznačná. Muž má v rodině zastupovat Ježíše, on má být kněz rodiny, on má vést rodinu, aby se modlila. Já neříkám, že má učit děti modlitby, to by asi v raném věku měla dělat maminka, protože k nim má v útlém věku daleko bližší vztah. Ale co je u chlapa důležité je, aby stejně jako Ježíš byl hlavně příkladem, protože to, jak se bude chovat, budou kluci kopírovat, a hodně dlouho. Je důležité, aby byl spravedlivý. Může být trestající, ale musí trestat spravedlivě nebo se o to aspoň snažit. Musí umět zajít za dětmi (i za těmi menšími) a poprosit o odpuštění, když udělá něco, co by neměl. Je důležité, aby se manželé uměli před dětmi usmířit, protože nevěřím, že existuje rodina, kde by se rodiče někdy nerozkmotřili. To je přirozené, to vychází už z rozdílnosti muže a ženy a je to teď hodně dané i narůstajícím tlakem okolí. A je důležité umět se usmířit, a aby to děti viděly. Je to pro ně škola, že není špatně, když se lidé hádají, ale je důležité, že se potom přestanou hádat a usmíří se. Prostě být pro rodinu vzorem.

Nemusí to podle mě být vždycky chlap, protože jsou i muži, kteří jsou zamlklí, ale pokud něco nefunguje, tak se nedá nic dělat, a i když jsem zamlklý, do sebe uzavřený, tak prostě pokud mám rodinu, tak bych v ní měl fungovat. Nemusím dělat všechno, žena může převzít hromadu věcí, ale takový ten postoj kněze rodiny by tam měl být, aby rodina věděla, že se na něj může spolehnout.

Za rozhovor děkuje Markéta Fiedlerová

Podílet se na předávání nadpřirozeného života

Rozhovor s o. Janem Liškou

Mohl byste se, prosím, představit našim čtenářům?

Jmenuji se Jan Liška, je mi třicet let. Před čtyřmi roky jsem byl vysvěcen na jáhna, o rok později na kněze. Jako jáhen a následné tři roky kaplanské služby jsem prožil ve farnosti Valašské Klobouky. V současné době jsem čerstvě ustanoven administrátorem ve farnosti Vracov.

Kdy ve vás začalo uzrávat rozhodnutí stát se knězem? Proč jste se pro kněžství rozhodl?

Povolání ke kněžské službě se u mě vyvíjelo od dětství. Od dětských představ a snů přes vážnější rozvažování v dospívání až po zásadní rozhodnutí pro vstup do semináře po skončení střední školy. Proč jsem se pro kněžství rozhodl? Protože jsem vnímal, že je to moje místo v životě. Místo Pánem nabídnuté, darované, jako místo osobního naplnění; místo, které zabezpečuje základní smysl a určení života. Co to však konkrétně do samé hloubky a podstaty znamená kněžství, co jsem odstartoval svým „ano“, to jsem v plné míře samozřejmě netušil a netuším do všech důsledků ani teď. Ono se to povolání tak nějak postupně odkrývá a já jsem zván do něho neustále vrůstat. Je to neustálé rozhodování se pro dorůstání do velikosti svěřené služby.

Byl jste v rozhodnutí pro kněžství ovlivněn rodinou?

Zcela určitě. V rodině jsem získal živý vztah k Bohu, k Ježíši Kristu. Je-li víra živým vztahem, pak je člověk ze strany Boží snáze oslovitelný.

V časopise bude zároveň rozhovor i s vaším tátou. Co jste se od něj naučil?

U taťky jsem viděl vzor nasazení pro rodinu, pro manželství, pro vytváření „rodinného krbu“. Samozřejmě také pro mě byl a stále je svědkem živé víry.

Co bylo v oblasti víry dobré ve vaší rodině? Co se dobře zapsalo?

Za velmi dobré vnímám, že nás jako děcka naši poctivě vedli ke společné modlitbě. Co mi utkvělo asi nejvíce, tak společná modlitba růžence. Pak to byla společná četba před spaním. Rodiče nám čítávali příběhy od Janšty. Na čem rodičům asi nejvíce záleželo, myslím si tedy, bylo slavení Velikonoc a Vánoc. To byly dny, kdy vše muselo mít vysokou „štábní kulturu“ jak navenek, tak o to více zevnitř. S tím také souviselo pěkné a usebrané prožívání postů a adventů. Vážím si toho, že když jsme vyrůstali z dětských bot víry, že nás někdy nechali chodit tak trochu i bosky, než jsme do svých vlastních dospělých bot dorostli. Co si ale budeme namlouvat, občas to bylo za cenu malých či větších bojů za vlastní, samozřejmě v tom věku za jedinou a správnou cestu víry.

Jak jako kněz vnímáte svou roli duchovního otce?

Podílet se na předávání nadpřirozeného života, života z víry, a to především skrze svátosti, skrze hlásání evangelia. Asistovat lidem při jejich hledání, jak následovat Krista. Jde o duchovní vedení a především o svědectví vlastního zápasu o ryzí učednictví. V neposlední řadě je to úsilí být svěřeným lidem na blízku. Snažit se vnímat, čím žijí, co jsou jejich starosti, radosti. Být k nim citlivý, znát je. Nezbývá než potvrdit výše řečené, kněžství, potažmo duchovní otcovství, je zcela jistě postupné vrůstání a dozrávání do Kristem svěřené služby. Hlavně to Pánu Ježíši příliš nekazit.

Co si myslíte, že od vás lidé jako kněze očekávají? Co vás na kněžství naplňuje?

Co lidé očekávají? Pěkné by bylo, kdyby se to, co lidé očekávají od kněží, setkávalo s podstatou kněžské služby. Kdyby kněz dělal to, co má, a lidé by od kněží čekali jen to, co od kněze očekávat mohou a mají, pak by asi obě strany byly spokojeny. Rozumím otázce, myslím si, že lidé nejvíce očekávají od kněží zdravý lidský přístup. Čekají od nás Boží věci, ale je otázkou, jakým způsobem hlásáme, jak vysluhujeme, jak žijeme. Za tu kratičkou dobu jsem poznal, že je přijímají o to radostněji a vnímavěji, když se kněz snaží promlouvat srozumitelně, se zaujetím, do konkrétní situace. Neplácat jako z jiné planety nebo z jiného století a nebýt jako studený psí čumák.

Rozhovor zprostředkovala Lenka Řezníčková