Děti to vždycky přežijou

Rozhovor s  manželi Tomáškovými

Už samotná cesta k manželům Tomáškovým je malé cestování; oni bydlí „v lese“- dovídám se a na konci vísky začínám litovat, že túruji auto po jakýchsi výmolech s přezdívkou „cesta“ a raději jsem si nepůjčila obojživelné vozidlo; po dojezdu se mi protřelí cestovatelé smějí, že přece bydlí v katastru obce. Však si je sami „přečtěte“…
Jo, a ještě si neodpustím to, co se může stát i tak zkušenému časopiseckému harcovníkovi, jako je jeho mnohaletý grafik, který mi na jednom z posledních setkání nad Kostelníčky (několik měsíců po natáčení tohoto rozhovoru) jen tak mimochodem sdělil, že se mu podařilo omylem smazat všechny fotky pořízené během rozhovoru. „To mi říkáš až teď?“ oprávněně jsem hartusila. „No, já věděl, že se budeš zlobit, tak jsem ti to raději neříkal…“ Tak to jenom tak na okraj, milí čtenáři, abyste si náhodou nemysleli, že dělat rozhovor je jenom nějaké takové hogo fogo nebo lážo plážo.

 Můžete se krátce představit? 

Petra: Jsme manželé Petra a Petr Tomáškovi. Máme tři děti a bydlíme v Dolanech u Olomouce. Mně je 31 let a jsem povoláním učitelka matematiky a geografie. Ale již šestým rokem jsem doma na rodičovské dovolené. Pocházím z Jižních Čech, ze Strakonic. Sem jsme se přistěhovali čerstvě po svatbě, chtěli jsme utéct z Prahy.

Petr: Jmenuji se Petr Tomášek. Je mi 33 let. Dělám mapové databáze. Pocházím kousek od Šumperka.

Cestovali jste za mlada?

Petr: Já asi trošku víc. V šestnácti - sedmnácti jsem začal jezdit po republice a pak na vysoké škole si člověk trochu rozšiřuje obzory a na brigádách vydělá nějaké peníze na cestování…

Petra: Po revoluci jsem cestovala s rodiči. Bylo to pro mě velké dobrodružství. Třeba jet v šesti letech poprvé do Itálie byl pro mě ohromný zážitek. Strašně jsem po cestování toužila, ale nikdy jsem neměla lidi, kteří by se mnou cestovali. Samozřejmě kromě rodičů.

Kde jste všude byli společně?

Petra: Poznali jsme se díky tomu, že jsme chtěli jet do Ruska. Na Kavkaz.

Petr: Kavkaz byl původní plán. Byli jsme čtyři. Tři kluci a Petra. Vyřizovali jsme spolu s Petrou víza a blíž jsme se seznámili. Nakonec se vše pomíchalo a do Ruska jsme odjeli sami dva, změnili jsme plány, protože ve dvou by byly vysoké hory nebezpečné. Byli jsme spolu čtrnáct dní a jeli jsme jen ve dvou na měsíc do Ruska. Jeli jsme do Petrohradu a dál do Murmansku, úplně na severu jsme přejeli hranice do Norska a vraceli se zpět na jih stopem.

Petra: Byla to pro nás dobrá zkouška, moc jsme se neznali, dobře nás to prověřilo. Dodnes je to pro mě jeden z nejdrsnějších zážitků, jak projíždíme městy Zapolarnyj a Nikel. Byla to zapovězená města, všude vojenské kontroly, bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s něčím cestovatelsky zajímavým. 

A jaká je tvoje role ve společném cestování?

Petra: Teď, když máme děti, mám já roli zklidňující, kdy zabezpečuji zázemí. Takovou přirozeně ženskou roli. Dokud jsme jezdili jen ve dvou, tak doufám, že mě Petr bral vždy jako rovnocenného parťáka, který je schopný zvládnout třeba i vysoké hory, stejně jako chlap.

Proč cestujete?

Petr: Rád poznávám, co neznám. I v České republice jsou zajímavá místa. Druhá věc jsou lidi, které člověk cestou potká. A pak hory.

Co jste tedy stihli navštívit?

Petr: Další rok jsme byli v Kyrgyzstánu.

Petra: A následující rok jsme odjeli na půl roku na Nový Zéland. Mezipřistání jsme měli v Malajsii, tak jsme si to tam prodloužili na čtrnáct dní a podívali jsme se ještě na Borneo.

Petr: Ještě jsme byli na Fidži, příroda je tam hlavně pod mořem. To bylo ještě na vysoké škole. Já jsem byl vlastně těsně po dokončení školy a Petra rozložila ročník.
Pak jsme chtěli jet do Pákistánu, ale jelikož Petřini rodiče byli proti, jeli jsme do Číny.

Petra: Jako svatební cestu jsme jeli do Peru a já jsem, jakožto učitelka díky prázdninám, mohla zůstat ještě o čtrnáct dní déle v Bolívii. Peťa se musel vrátit do práce.

Zůstalo vás tam víc?

Petra: Dvě holky. Neměla jsem z toho moc dobrý pocit, měli jsme těsně po svatbě a já skoro víc toužila vrátit se s Peťou domů, než riskovat někde v Jižní Americe. Při příletu nás Peru nepřivítalo úplně přívětivě, ale člověk po měsíci tak nějak splyne s davem a ta nevraživá země ukáže i svoji přívětivou tvář, a Bolívie už na nás působila jako jedna z nejsympatičtějších zemí světa.

Petr: Nebylo to v Peru úplně milé přivítání…

Vy jste si vybírali vzdálené destinace. Byli jste i někde blíž?

Petr: Říkali jsme si, že až budeme mít děti, budeme jezdit po Evropě.

Petra: Petr je mistr v hledání levných jízdenek a letenek. Vyhledávali jsme každou příležitost dostat se někam levně. Byli jsme tak třeba v Pyrenejích nebo ve Skotsku. Zpáteční letenka za tisícovku, stan a vařič na zádech a stopem jsme se vždy dostali, kam jsme potřebovali, a ještě jsme poznali plno zajímavých lidí.

Cestovali jste i organizovaně?

Petr: Na gymnáziu jsem byl takto v Dolomitech a to bylo vše.

Jak se změnilo vaše cestování s příchodem dětí?

Petr: Zkrátily se destinace.

Petra: Náročnost zůstala stejná. Když měl Pepa osm měsíců, byli jsme na Madeiře. S jedním dítětem to bylo ještě jednoduché. Já jsem nesla na zádech Pepu a Peťa stan a ostatní věci.

Jak proběhlo organizačně cestování s třemi dětmi?

Petr: Zatím jsme byli na delší cestě jen jednou. V září minulého roku na čtrnáct dní autem v Černé Hoře.

Petra: Docela jsme toho, že jsme jeli autem, litovali. Děti si s sebou v autě vezly část domova. V podstatě ho neopustily. Rok předtím v Egyptě jsme cestovali autobusy, nasáli atmosféru cestování. První dny jsme jeli sedm hodin místním autobusem a já si říkala, proč jsme je tam brali. Jeli jsme celé odpoledne až do desíti do večera a děti fňukaly. Další cesty jsme se naučili naplánovat. Vyjížděli jsme až později odpoledne, za celý den jsme je utahali. Když jsme pak sedli do autobusu, hodinu zíraly, kde co je, dívaly se na oslíky a poušť a zbytek prospaly. Začalo se jim líbit objevování. Zato v autě se nedokázaly tak odpoutat a spojit se zemí, kterou jsme projížděli.

Pamatují si starší děti zážitky z cest? Mluví o nich?

Petr: Skoro všechno. Cesta trvá deset-čtrnáct dní. To uběhne strašně rychle. Pak si na to člověk zpětně vzpomíná, napadnou ho nové souvislosti. I Anička, které byly v Egyptě dva roky, si hodně pamatuje. Vše bylo barevné. Muslimové jsou na děti strašně vlídní, pořád se usmívají.

Petra: Já teď v Dolanech učím spolčátko. Učíme se věci ze Starého Zákona a je výborné, jak Anička říká: „Jó, oni jdou po té poušti a k pyramidám, tam jsme byli,“ a dokáže si představit, jak to vypadalo. Nevím, jestli to vnímá z fotek, na které se občas dívá, nebo jestli si to fakt tak dobře pamatuje.

Jaký přínos mají tyto cesty pro vás, pro dospělé?

Petra: Když si člověk pořídí děti, není odříznutý od světa. Nezahodí, co má rád. Uchovali jsme si to, jen jsme změnili cíle, s čímž jsme částečně počítali. Takže to, co jsme měli rádi, máme rádi pořád a společně. Ne tak, že se jeden utrhne a jede někam sám, ale že jsme společně jako rodina.

Plánovali jste to tak, že neopustíte tyto výlety?

Petr: Proč? Nevidím důvod. Na Fidži jsme potkali manžele kolem sedmdesáti let. Oba byli Češi. Za komunistů byli v Japonsku, pak emigrovali do Německa a celý život cestovali.

Petra: Řekli něco, co si dodnes pamatuji, že plno takových mladých lidí, jako jsme my, cestuje, ale pak si pořídí děti a jsou jen doma a nudí se. Tenkrát jsme si s Peťou řekli, že tak to nechceme.

A naučili jste se něco sami o sobě? Jeden o druhém? Co jste nevěděli, nebo co vás překvapilo?

Petr: Dost jsme se poznali hned na první cestě. Občas se nějaké vyhrocené situace naskytnou, ale nic kritického.

Petra: Já jsem právě v těch složitějších situacích pochopila, že Peťa je člověk, o kterého se budu moci opřít. Spolehnout se.

Poznali jste různé kultury. Která je vám blízká?

Petr: Pro mě jsou nejbližší dvě skupiny: muslimové a Rusové. Muslimové jsou otevření, přátelští. S obrázkem, který prezentují média, jsme se nikdy nesetkali. V Egyptě ve vedlejších uličkách mimo turistické cíle je úplně jiný svět. Neuměli jsme jejich jazyk. Chtěli nás pozvat, pohostit a šlo to, když obě strany chtějí. Kamkoli člověk přijede a používá pouze angličtinu, tak se s obyčejnými lidmi moc nesetká. Protože znalost angličtiny selektuje a člověk se potká jen se vzdělanějšími. Bez angličtiny to ale nejde. A proto jsou mi sympatičtí Rusové, nejen že jsou pohostinní, ale také se člověk domluví s každým, kdo se chce „družit“.

Petra: Mně byl moc sympatický Zéland, lidé byli přátelští a všechno šlo jednoduše. Když jsme koupili auto, stačilo potkat jakoukoliv poštu a vyplnit jeden formulář a auto bylo přehlášené. Tam se dalo žít opravdu dost nevázaně.

Jak se připravujete a balíte na tak dlouhé cesty?

Petr: Bereme to nejnutnější.

Petra: S dětmi řešíme variantu, aby byly děti vždy v suchu, a pro nás stačí jedno náhradní oblečení.

Tři praktické věci, které si s sebou vždy berete?

Petr: Vždy, i když vím, že to nemusíme potřebovat, máme lékárničku. Pro děti tužku a papír. Dřív jsem vozil pohledy Prahy. Při pozvání jsem je místním na oplátku daroval.

Petra: Pro ty lidi je to pěkná památka.

A po příjezdu máte nějaký výstup z cest?

Petr: Promítali jsme jednou, na pozvání. U nás v rodině to nikoho příliš nezajímá. Pro nás osobně je důležité udělat si fotoalba.

Prožíváte nějak duchovní rozměr cesty?

Petra: Pro mě byl důležitý Egypt. Má první cesta do Afriky a ještě s dětmi. Měla jsem strach.

Petr: To je právě ten mediální obraz.

Petra: Byly to nepříznivě nastavené podmínky. Všichni jsme před odjezdem brali antibiotika. Měli jsme odjíždět na Velikonoční neděli. Na chodbě zabalené batohy a my jsme stále přeměřovali dětem teplotu a řešili, jestli je rozumné odletět. Šla jsem poprvé v životě na sobotní večerní vigilii a prožila ohromnou radost a naplnění z Ježíšova zmrtvýchvstání, v tu chvíli jsem už byla úplně klidná, věděla jsem, že to bude v pohodě.

Petr: Já nejsem věřící.

Petra: V Káhiře byly mešity oázami klidu. Naše děti si tam hrály s ostatními dětmi.

Jsou nějaké nové zvyky nebo tradice, které jste při cestách převzali, které se vám zvlášť líbily?

Petr: Připravujeme doma falafel. Je to něco jako karbanátek z cizrny.

Petra: To jsme jedli v podstatě celých čtrnáct dní v Egyptě. Děti jsme nakrmili v lepší restauraci a my jsme si dali venku falafel. Dlouho mi trvalo přijít na to, co do něj v Orientu dávají…

Petr: Líbí se mi, jakým způsobem se v Rusku pije. Berou to jako hostinu. Třeba jedou tři dny ve vlaku. Je to rituál, společenská událost. U nás je to takové klišé, pokřivený obraz, že Rusové vypijí pět litrů vodky a pak dělají binec.

Petra: V chudším světě mě fascinuje cestování dopravními prostředky. Zatímco v Čechách jsem dostala kolikrát vynadáno, že děti ruší, jinde se cizí lidé snažili děti zabavit, povídali si s námi a usmívali se.

Jakým způsobem děti během cesty zabavujete?

Petra: Vyprávíme jim o tom, co vidí. V autě jsme pouštěli audiopohádky. V Bosně jsme hledali rozstřílené domečky a vysvětlovali jim, co je válka.

Petr: Podle mě tohle má na děti strašně velký vliv.

Petra: V Sarajevu pak Pepa viděl pole s náhrobky a uvědomil si, že to není jen o střílení, že válka má důsledky. Pětiletý kluk, který pistolkami žije.

Kam pojedete příště? Jaké máte sny?

Petr: Toho je tolik…

Petra: Peťa má sen Írán.

Petr: I s dětmi mi přijde jako nejlepší země na cestování. Od zkušenějších cestovatelů jsem se dozvěděl, že není přívětivějších lidí než Íránců.Třeba Egypt jako blízkovýchodní země mě strašně mile překvapil. Čekal jsem, že se nás budou snažit obrat o co nejvíc peněz a všechno nám nutit, ale nakonec mě překvapil jejich vlídný a vstřícný přístup k nám jako rodině, která se snaží se s nimi přátelit. To je trochu rozdíl od zkušeností 95 % lidí, co jedou do Egypta, jsou jen v hotelovém rezortu a když se náhodou pokusí opustit rezort, tak první, koho potkají, je nenasytný taxikář, který celý den čeká před rezortem, aby takového turistu obral o co nejvíc peněz.

Cestujete převážně v létě?

Petr: Snažíme se zvolit rozumnou teplotu v destinaci. Třeba v Egyptě jsme byli na přelomu března a dubna. Není tak horko a den je už dlouhý. V létě se dá spát ve stanu, nemusí se brát tolik oblečení.

Petra: Třeba jsme zažili krásný italský podzim. Peťa dostal od maminky 1000 Kč k narozeninám, a tak si za ně koupil dárek. Čtyři letenky do Bergama. Udělal dětem letecký den. To, že děti budou vstávat ve čtyři ráno, že pro dvouletou Aničku nemůžeme vzít kočárek, že letadlo zpět letí v deset večer a že já čekám miminko, vůbec nebral v potaz. Trochu jsem z jeho plánu šílela, ale nakonec to byl nádherný výlet, děti nadšený, jen jak vzlítá letadlo už neviděly - jak sedly na sedadla v letadle, zavřely se jim oči.

Petr: To byl nejkratší letecký výlet. Člověk musí být flexibilní. Plánoval jsem to jako prodloužený víkend. Plus tři dny v Budapešti, odkud se letělo a kam jsme se chtěli podívat.

Za jak dlouho jste schopní se sbalit?

Petra: Peťa za půl hodiny. Já potřebuju hodiny čtyři. Peťa mapu, peníze… Kartáčky už balím já. A já se naopak nestarám o to, kde přenocovat.

Jak se vám daří financovat velkou výpravu?

Petr: Zatím daří. Cíle volíme dle možností. V Černé Hoře jsme si každý třetí den dopřáli hotelový pokoj, ve stanu byly po ránu dva stupně.

Petra: Máme zhruba 20 eur na den a ty investujeme. Když noc zvládneme ve stanu, pak těch dvacet eur máme například na výlet lodí a naopak, když jsme byli za celý den promočení, tak jsme to investovali do ubytování. Překousnout to by bylo za hranou. Není třeba si zaplatit kteroukoli atrakci. Snažíme se vyjít s co nejmenším obnosem.

Petr: Většina lidí to má nastaveno tak, že je dovolená, na kterou celý rok šetřili, tak teď si budou užívat. My co ušetříme, investujeme zase příště.

Na čem se dá ušetřit, aniž by to bylo na úkor dětí, zdraví…?

Petr: Stanováním.

Petra: Jízdou v noci. Ušetříte za nocleh a i pro děti je to příjemnější varianta přesunu, než během dne, kdy se nudí. A taky úspora času.

Petra: Napadá mě ještě benzinový vařič. Benzín koupíte kdekoli. Smažila jsem na něm i řízky na parkovišti na Zélandu.

Petr: Teplé jídlo člověk musí mít a vařič jde vzít i do letadla.

Petra: I když jedeme bez stanu, vařič si bereme, protože tak můžeme kdykoli udělat jídlo dětem, třeba instantní kaše je použitelná kdekoliv a kdykoliv.

Vaše příští cesta?

Petr: Příští rok Gruzie.

Máte nějaké cestovatelské motto?

Petr: Já mám takové všeobecné: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně, že je silný.“

Petra: Toho se držíme dost často. Bůh se o nás na cestách ohromně stará. Třeba když jsme vystupovali na Sinaj: poušť, slunce, my jsme všichni světlovlasí - měla jsem obavy, jak to s dětmi zvládneme. Když jsme tam přijeli, bylo zataženo a 25 stupňů.

Máte nějaké povzbuzení pro čtenáře, kteří by chtěli vycestovat s dětmi a netroufají si?

Petr: Ať se nebojí předsudků a druhá věc – ty děti to vždycky přežijou.

Petra: Děti zvládnou víc než dospělí.

Petr: Je třeba zbavit se vlastních bloků. Vždy se najde řešení nepříjemné situace. Nebát se přijít za místními, zeptat se…

Za rozhovor děkují Šárka Chlupová a Laco Švec