Luky v ruce Boží
Rozhovor s manželi Mikšů
Manželé Mikšů se poznali v Komunitě Blahoslavenství, kde oba původně směřovali k zasvěcenému životu, a ke svému manželskému povolání se museli postupně probojovat. Dnes bydlí v Křenovicích u Brna, mají dva syny, Samuela a Damiána. Duch a vůně Komunity Blahoslavenství se však nevytratily, jsou přítomné v jejich krásném domě, prostoupeném přítomností ikon a modlitby, i ve způsobu, kterým nahlížejí své manželství a vztahy. Přijměte pozvání k povídání, které se odehrávalo v laskavé atmosféře, obohacené přítomností dětí, jejich hravostí a bezprostředností.
Pavel: Jsme spolu osm roků a od začátku manželství jsme bydleli v Brně, před třemi roky jsme se přestěhovali do Křenovic u Slavkova. Ľubka předtím, než odešla na mateřskou, pracovala jako zdravotní sestra a já celou dobu, co jsme manželé, pracuji v Proglase, několik posledních let jako šéfredaktor. Oběma nám bude za pár týdnů 38 let. Máme dvě děti, Samuela (čtyři roky) a Damiána (16 měsíců). Poznali jsme se v Komunitě Blahoslavenství.
Vy jste na své cestě původně směřoval ke kněžství, nejprve v litoměřickém konviktu, olomouckém semináři a pak v Komunitě Blahoslavenství. Kdy a kde ve vás nazrálo rozhodnutí k manželství?
Pavel: To nebylo rozhodnutí k manželství ve smyslu, že bych řešil svou životní cestu, jestli obecně kněžství nebo obecně manželství. Já jsem směřoval ke kněžství, a nemůžu říct, že bych v tom byl nenaplněný. Naopak, to rozhodnutí ke změně přišlo ve chvíli, kdy jsem byl v životě asi do té chvíle vůbec nejšťastnější. Nejsem schopný vysvětlit, jak se to přesně stalo, ale oba jsme s Ľubkou, která také byla v komunitě, začali vnímat, že jsme se do sebe zkrátka zamilovali. Zpočátku jsme mysleli, že je to něco, co se prožije, a zase odejde, takže jsme si otázky po změně životní cesty příliš nekladli, ale po poměrně dlouhé době a četných rozhovorech s představenými jsme došli k závěru, že bychom tomu vztahu měli přece jenom dát šanci. Bylo to neočekávané, nikdo z nás to neměl původně v plánu.
Ľubka: Já jsem dlouhá léta směřovala k zasvěcenému životu a bylo pro mě těžké udělat otočku o 180 stupňů, zvolit úplně jiný styl života. Byla ve mně touha po výlučném vztahu s Kristem, a najednou jsem si myslela, že bych se měla s někým o toto dělit. Ale velmi mi pomohlo, když jsem si uvědomila, že i když budu vdaná a budu mít děti, tak před Bohem vždycky zůstávám sama, že intimitu, kterou mohu zažít v modlitbě, mi manželství nebere. Když je mi někdy těžko, jsem ráda, že je Pavel blízko vedle mě a může mě obejmout, ale zároveň jsou chvíle, kdy potřebuju být na adoraci, na mši sama se svým Bohem. Bůh je pořád na prvním místě. Pro mě osobně je toto klíčem, jak manželský život i vztah s Bohem žít, už bych to asi jinak nedokázala. Ale neznamená to, že by v lásce k Pavlovi byl nějaký limit.
Musím říct, že obdivuju, že jste v sobě svoji zamilovanost uposlechli. Když člověk už někam jasně směřuje a najednou má změnit celý svůj život a věřit sám sobě, není to vůbec lehké…
Ľubka: My jsme se tomu vztahu bránili hodně dlouho, ale bylo to velmi intenzivní. Ze začátku jsme se to snažili potlačovat, neustále jsme to řešili s těmi, kteří nás duchovně doprovázeli, což bylo jedině dobře, protože bychom se v tom sami nezorientovali. Byla za tím spousta slz, nejistoty a bezesných nocí, ale právě duchovní vedení nám moc pomohlo, byl tam někdo třetí, kdo to viděl z odstupu.
Pavel: Pohled nás všech se také postupně vyvíjel, ne vždycky jsme byli v souladu, někdo byl napřed, někdo pozadu nebo to viděl úplně jinak. Bylo to nesmírně složité, už bych to nikdy nechtěl zažít znovu a nikomu bych to nepřál.
Ľubka: My jsme se mnohokrát scházeli a rozcházeli…
Pavel: To už pak bylo o duševní zdraví…
Ľubka: Ale dobře to dopadlo! (Smích všech.) A právě během svatebního obřadu jsem si uvědomila, že pokud řeknu „ano“, tak život s Bohem neztrácím a navrch ještě mohu svoji lásku sdílet s mužem, kterého prostě… miluji… (Pohnuté ticho.) Jedna věc byla, že si beru Pavla, chci s ním být v dobrém i ve zlém, ale pak tu byly i praktické otázky. Musela jsem se vrátit do práce ve zdravotnictví, nevěděla jsem, jak to všechno bude, jak to zvládnu s dětmi… Ale nakonec skrze děti, i skrze manžela objevuji tvář Boha velice silně, protože je to tak nablízko, že se ho mohu skoro dotknout.
Pavel: Někdy se mluví „o schopnosti milovat nerozděleným srdcem“, v tom smyslu, že zasvěcený člověk může milovat nerozděleným srdcem a ti ostatní se musí o své srdce dělit. Rozumím, co se tím chce říct, ale když se nám měl narodit druhý Damiánek, říkali jsme si, jak ho budeme moct milovat, když už Samíka máme tak rádi! Ale v člověku se přirozeně vytvoří další místo, další niterný vztah, silné pouto odlišné od všech ostatních vztahů. Absolutně nemám pocit, že by se srdce porcovalo. Někde říká Jan Zlatoústý, že jak zasvěcení, tak manželé stoupají na jeden vrchol, ale každý jde jinou cestou. Myslím si, že je škoda, že se manželům málo předkládá, že skrze svoje každodenní starosti, úplně nejobyčejnější, mají možnost růst v lásce. Protože láska neroste ničím jiným než skrze nejobyčejnější konkrétní kroky.
Mluvíte o nerozděleném srdci. Myslíte si, že i v manželství je možné dosáhnout svatosti?
Ľubka: Mně je téma svatosti velmi blízké, zrovna teď tu mám vystavený citát: „Svatý je ten, který vás povolal, buďte i vy svatí ve svém způsobu života.“ Téma svatosti mě provází velmi intenzivně a toužím po tom, abych v ní nějak rostla. Člověk malomyslní nad tím, že to nebo ono se mu nedaří. Já často vyletím a je mi to pak líto, ale vidím cestu ke svatosti opravdu jako cestu. Povolání nevnímám jako něco, co se už uskutečnilo a už skončilo, ale jako něco, čím se uskutečňuji, čím se stávám. Když jsem pracovala nějaký čas v Masarykově onkologickém ústavu v Brně na paliativní ambulanci, ani jsem nedokázala říkat, že to mám jako zaměstnání, ale spíš jako povolání. Vyjadřovala jsem tou prací něco ze sebe, čím se cítím být uskutečňovaná a naplňovaná.
Pavel: Pro mě s tím souvisí dvě věci: přijímat přítomný okamžik a snažit se o maximální míru vnitřní svobody, protože člověk musí v manželství často dělat věci, které si nevybral. Teď to nemyslím nějak negativně, ale třeba když jsou děti nemocné, maminka a tatínek k nim vstávají a brzo ráno musí jeden do práce a druhý fungovat u dětí, to vyčerpání je někdy obrovské. Když ten nejhorší nápor pomine, člověku pomůže, když si připomene, že se pro to vědomě, svobodně rozhodl, že takto to chce. Tak to mi hodně pomáhá. Je potřeba si to jednou za čas říct, aby v člověku nenarůstal nepřiznaný hněv, který pak přenáší na děti, protože kdyby se nenarodily, tak by mohl dělat to a ono… Ten evangelijní výraz „umírat sám sobě“ se netýká jen řeholníků, to se týká manželů dnes a denně, ale neznamená to přestat úplně existovat, ale žít svůj život vědomě, vydávat ho pro druhé, nenechat se jím vláčet. Člověk má pak větší odstup, je sice pořád unavený, ale vnitřně ho to nedrtí. A nestresovat se tím, jak to zvládnu za tři roky, ale snažit se to přežít dneska a zítra, žít teď.
Když mluvíte o uvědomění, jak to děláte prakticky? Má každý z vás nějaký čas, kdy si tady tím může projít? Jak žijete svůj duchovní život prakticky?
Pavel: Myslím, že hodně věcí se děje za pochodu, ale snažíme se o tom spolu mluvit, nenechat to moc dlouho hnít. Snažíme se co nejvíce času trávit spolu, hovořit o tom, co prožíváme. Někteří manželé nám říkali, když jsme spolu byli asi rok: „Však počkejte, ono vám to zevšední, pak si každý budete večer číst svou knížku… “ Ne že bychom to nedělali, ale pořád jsme moc rádi spolu a nemohli bychom spolu být, kdyby mezi námi byly nějaké nevysvětlené věci, hněv, zklamání, nějaké rozhořčení. Jsme také ve spojení s komunitou a snažíme se tam jednou za měsíc přijet, máme tam pořád kus srdce.
Ľubka: Pro mě bylo hodně důležité i studium teologie, v době, kdy jsem čekala Samíka, to pro mě bylo jak jedna velká duchovní obnova, a když jsem psala diplomovou práci, dostala jsem se k věcem, ke kterým bych se spontánně nedostala, to bylo velmi přínosné. V tom je velká výhoda, že oba máme slabost pro teologii a často si o tom povídáme. S různými dogmaty trávíme večery…
Pavel (ve smíchu): Třeba Ľubka je specialista na některé otázky trinitární teologie a historii církve, třeba dobu trojpapežství.
Ľubka: Dokážeme takto konverzačně trávit hodiny a hodiny, nedělní večery…
Pavel: A když to jen trochu jde, snažíme se, aby čas od času měl ten druhý chvilku jen pro sebe a mohl být sám.
Ľubka: Výborné jsou večery, poté co kluci usnou. Máme tu i kapličku, oba jsme vnímali, že potřebujeme mít v domě prostor vyhrazený jen modlitbě. Ani děti si tam nechodí hrát. Třeba když Samík něco vyvede, tak tam často jde. Jednou jsem ho slyšela říkat: „Pane Ježíši, to se mi teda dobře nepodařilo, tak tě za to prosím.“ Odpoledne si Samík chodí odpočívat do pokojíčku a Damík spí, takže já mám nerušenou hodinu, kdy se tam můžu modlit. A když Samík přijde dolů, říká: „Mami, pomodlíme se společně.“ Tak tu moji modlitbu společně ukončíme. Často slyším kolem sebe, že na modlitbu není čas, sama u sebe si uvědomuji, že bych si našla sto jiných věcí, které bych potřebovala udělat a které by mě i bavily, ale zároveň vím, že kdybych neměla čas strávený v modlitbě, tak něco jde špatně… Pomůže mi to získat vnitřní klid, pokoj, prostě to, co může člověk získat jedině s Pánem. Člověk nezažívá nic extatického a musí se zapřít, ale ten čas není ztracený. Když jsme žili v komunitě, byl čas na modlitbu vyhrazený, teď je nutná větší vnitřní disciplína, někdy bych řekla až askeze, která se však vyplatí. Co mi hodně pomáhá, jsou krátké modlitby během dne, kdy se člověk jen na chviličku postaví před Pána a připomene si, že je tady. Ale i ty děti v tom pomáhají! Třeba Samík se houpal na židli a málem spadl dolů na zem. Říkám: „Sami, víš čím to je, že jsi nespadl?“ „No přece andělé na mě dávali pozor!“ Když ty děti k tomu vedete, tak se vám to vrací a ten den je různými modlitbami, i před jídlem, protkávaný.
Jak vy zvládáte v pracovním dnu modlitbu?
Pavel: Já mám výhodu, že pracuji ve věřícím prostředí, takže mám v práci kapli a momenty společné modlitby, ale vím, že je to těžký luxus. Předmětem mojí práce je neustále rozlišovat, co se bude dělat, co se nebude dělat, čemu se budeme věnovat, jakým způsobem, někdy toho mám až nad hlavu. A co mi pomáhá, jsou chvíle, kdy můžu být sám, kdy si projdu, co se stalo, co mě čeká, ale ne že bych pokaždé prosil o něco konkrétního, spíš jen tak spočinout v Boží přítomnosti.
My jsme s Ľubkou hodně rozdílní v našem prožívání, i ve vztazích a vztahu k Bohu, ale to, že jsme prošli stejnou formací a máme stejnou spiritualitu, nám náš vztah nesmírně usnadnilo. V období, když jsme stavěli dům a přijeli do komunity, tak Ľubka šla do kaple a já se šel projít na zahradu. Mně hodně pomáhá vyvětrat si hlavu u nějakých manuálních činností, které nevyžadují to neustálé rozlišování, a člověk zjistí, že se spontánně k Bohu vrací. Je to taková snaha, aby byl v jeho přítomnosti. Jak se říkalo u starozákonních proroků, že „chodili před Bohem“, tak to si myslím, že je i můj způsob.
Máte i nějakou rodinnou modlitbu?
Pavel: To nám trochu drhne. (Smích.) Modlíme se před jídlem a v takových těch klasických momentech, ale tím, že jsme hodně rozdílní, tak spíš volíme modlitbu, která je daná, desátek růžence nebo breviář. A pak třeba zůstaneme chvíli v tichu, kdy se každý modlí sám. Ale řekneme si navzájem, když nás něco trápí nebo máme nějakou těžkost, to se pak v tichosti modlíme jeden za druhého. Než jdu do práce, tak se krátce modlím za Ľubku, než se s ní jdu rozloučit.
Ľubka: Když je před námi něco těžkého, v čem potřebujeme pomoc od Pána, když se teď vracím na nějaký čas do práce, tak se modlíme novénu poté, co uložíme děti… A jako dědictví z komunity slavíme v pátek připomínku šabatu. To je rodinná liturgie, při které se mimo jiné děkuje za uplynulý týden a žehná se dětem. Tak to je vlastně také čas modlitby! Nám to přijde tak samozřejmé, že už to vlastně ani jako modlitbu nevnímáme, ale když nad tím přemýšlíme, tak je toho vlastně…
Pavel: … docela dost!
Ľubka: Nebo když cestujeme, tak se modlíme, ono se to nasbírá…
Jak vypadá připomínka šabatu?
Pavel: Je to modlitba, která vychází z páteční večerní modlitby v synagoze a následné modlitby po příchodu k šabatovému stolu. Jde o biblické texty a modlitby židovské tradice. Většinu modliteb zpíváme v hebrejštině a něco málo česky. A děti, i když všemu nerozumí, tak tím, že je to zpívané a celá rodina je spolu v modlitbě, tak to intenzivně vnímají. Třeba při modlitbě Šema Izrael (tu se modlíme zrovna česky) nás Samík nedávno překvapil, že ač je poměrně malý, tak se ke mně najednou připojil a citoval to skoro slovo od slova. Během modlitby je také čas pro chválu Bohu za stvoření a za to, kým je, pak žalm 23, během kterého žehnáme dětem. Když dám Samíkovi ruku na hlavu a modlím se za něho polohlasně, aby to slyšel, tak i když sebou při modlení často šije, u tohoto drží jak přibitý. Vnímá atmosféru modlitby, v níž se to odehrává. A je zajímavé, že i když ještě nepozná dny v týdnu, tak s velkou intuicí trefí, že je pátek, a ptá se Ľubky, jestli neuděláme dnes večer šabat. To se opravdu v žádný jiný den neptá. Z naší zkušenosti je to čas modlitby, na kterém spočívá zvláštní požehnání.
Důležitou součástí manželské života je i přijímání dětí. Jak se u vás propojuje výchova dětí a duchovní život? V čem se navzájem obohacují?
Pavel: My jsme teprve úplně na začátku, máme malé špunty…
Ľubka: Pro mě je hodně hluboká chvíle, kdy uspávám Damiánka a modlím se za něho, to prožívám úžas a vděčnost za dar života, že nám Pán svěřil takový malý a bezbranný život.
Pavel: To jsme velmi bytostně prožili, když se nám narodil první i druhý chlapeček, že to dítě není naše, že nám nepatří.
Ľubka: Já jsem na začátku manželství nebyla hned připravená mít děti, potřebovala jsem do toho dozrát. Když už jsme pak děti chtěli, tak to chvíli nešlo, pak jsme přišli o miminko, pak jsme měli Samuelka, pak jsme zase přišli o miminko, pak přišel Damiánek, a na tom jsme si uvědomili, jak říká Pavel, že to vůbec není samozřejmé, že děti máme, že jsou nám spíš svěřené, že Pán je dárce života a my jsme jeho prodloužené ruce, abychom do dětí vložili, co je potřeba, ale nejsou naším majetkem. To je až taková bázeň…
Pavel: Když jsme byli v porodnici, tak v těch prvních minutách mě úplně spontánně, intenzivně napadalo: „Tady ti ho, Pane, dávám, ty jsi nám ho dal a on je tvůj.“ Člověk to tak v tu chvíli nepojmenovává, ale prožívá to hodně intenzivně. Často vzpomeneme na úryvek z knihy Prorok od Ch. Džibrána, že „rodiče jsou jako luk a děti jako šíp…
Ľubka: … a lučištník je Pán“.
Pavel: Rodiče tu jsou od toho, aby děti připravili a nechali je jít. Paní Martinová, maminka Terezie z Lisieux, říkávala, že se narodila proto, aby měla děti, aby jich měla hodně, aby co nejvíce lidem ukázala, jak je Bůh dobrý. A to si myslím, že je obrovský rozměr rodičovství a že se tím trochu oslabuje ponorka z dětí, když je teď zima, nedá se jít ven, všude bláto, a nikoho nic nebaví, že to naše rodičovství je ještě něco víc, že je to vznešené povolání, až mi z toho jde mráz po zádech…
Když jste se zabýval ve své diplomové práci manželi Martinových, zmiňoval jste tam vedle kontemplativního prvku i angažovanost manželů mimo rodinu. Je ve vašem manželství přítomno také něco takového?
Ľubka: Já jsem se v komunitě hodně věnovala biblickým tancům. Před časem jsem na toto téma udělala v Brně u minoritů jeden seminář a teď se už setkáváme pravidelně. Nejprve si nad Božím slovem povídáme o tom, co život přináší, celé setkání pak vrcholí modlitbou tancem. Je to něco, co jsme dostali v komunitě a co mě natolik naplňuje, že ani nejde se o to nedělit. A navíc, když si povídání připravuji, sama se musím nad tím tématem zamyslet, a nakonec jsem to často já, kdo je obohacený. Pro mě je to možnost, jak růst, i v duchovním životě, když nezůstávám jen s dětmi, v tom plenkování a kašičkování…
Pavel: Já myslím, že do toho patří i takové obyčejné věci, kdy se člověk potkává i s jinými lidmi a rodiči kamarádů našich dětí. Třeba teď tu máme ve vesnici orlíky, kde děti cvičí a blbnou. S vděčností přijímám, že se někdo chvíli o naše děti stará, tak se snažím zase přirozeně nabídnout i já něco lidem kolem nás. Začali jsme teď ve farnosti kurzy Alfa, mám to na starosti. Jeden večer se chystám, druhý jsem tam, takže dva večery v týdnu jsou pryč, ale jsem rád, že můžu nějak posloužit a nabídnout ostatním možnost zastavit se u otázek víry…
Láká vás dělat něco společně i jako manželé?
Pavel: My spolu děláme rádi cokoliv, ale nějaké rozsáhlejší akce teď nejsou časově možné. Ale vzájemně prožíváme i to, co dělá ten druhý. Když teď chodím na kurzy Alfa, je to pro Ľubku určitá obtíž, protože nejsem doma tolik k dispozici, ale vnímám velmi intenzivně, že se za to modlí, že to se mnou nese, že to není jen „moje aktivita“.
Ľubka: Ono to není prakticky možné, protože tu nemáme blízko babičky, takže děti nemá moc kdo hlídat. Spíš až děti odrostou, teď na to není kapacita.
Pavel: Každý z nás se snaží využívat svých možností a schopností a ten druhý mu v tom fandí a snaží se to prožívat spolu s ním.
Církev nám v posledních letech postavila před oči svaté manžele jako vzory života. V čem vás oslovili? V čem jsou vám blízcí?
Pavel: U obou manželů, Martinových i Quattrocchiových, mě zaujalo, že i když se cesty rodičů a dětí rozdělily, tak se celá rodina pořád snažila udržovat vzájemné vztahy. I když vypustili svoje děti do světa, tak to nijak neumenšilo jejich pouto, spíš naopak. Co je na rodině nejkrásnější, je, že jsou nám svěřené vztahy, které máme rozvíjet a které nikdy nekončí, a že i když děti od rodičů odejdou a jejich vztah se proměňuje, tak jsme volaní k tomu, aby naše vzájemná láska, která se transformuje, nepřestala růst. U obou zmíněných manželských párů je velký důraz na prožívání vztahů, na hodnotu každého člověka. V jejich korespondenci je vidět, jak jim vzájemně na sobě záleží. V obou manželstvích také byl na tu dobu ne úplně obvyklý intenzivní manželský vztah. Ti lidé se opravdu milovali. I v dopisech těch mužů, kteří psali o něco méně než jejich manželky, je vidět niterná, intenzivní láska k jejich ženám, i po mnoha letech. To jsou dopisy zamilovaných, i po patnácti dvaceti letech. I když oba páry vedly intenzivní duchovní život, tak vztahy v rodině ani jejich výlučný manželský vztah tím vůbec netrpěly, ti lidé se měli moc a moc rádi. Jeden o druhém i krásně mluvil, s péčí a starostí. Paní Martinová jednou říkala: „Všem ženám bych přála takového manžela, jakého mám já. Je to učiněný světec.“ Tak to se málokdy slyší!
Ľubka: Mám to o tobě teď taky tak říct? (Smích všech.)
Za rozhovor děkuje Markéta Fiedlerová