Kulíšci
Rozhovor s paní Romanou Ľuptáčikovou
Když si na webu Nedoklubka, občanského sdružení pomáhajícího předčasně narozeným dětem, kliknete na rubriku příběhů, najednou zjistíte, kolik musí být kolem nás maminek, kterým se narodí dítě příliš brzo. Jednou z těchto statečných žen je i paní Ľuptáčiková, která o sobě říká:
Jmenuji se Romana Ľuptáčiková a s rodinou bydlíme cca 30 km jihovýchodně od Prahy. Já i manžel pracujeme ve zdravotnictví (já jako zdravotní sestra a manžel je zdravotnický záchranář). Máme tři děti – Tamaru (pět let) narozenou o osm týdnů dříve (tedy ve 32tt) a dvojčata Eriku a Tomáše (dva roky) narozené o pět týdnů dříve (tedy v 35tt). Při hledání informací souvisejících s předčasným porodem a následnou péčí o nedonošené děti jsem narazila na Nedoklubko, o.s., kde jsem čerpala hodně informací a podpory ze zveřejněných příběhů „nedonošeňátek“, a posléze jsem s Nedoklubkem začala spolupracovat, protože jsem měla a mám potřebu vrátit tu podporu, které se mi dostalo.
Zajímala jste se někdy o předčasné porody do doby, než jste si jimi sama prošla?
Protože jsem zdravotní sestra, tak s informacemi o předčasných porodech jsem se setkala během studia na střední i následně na vysoké škole při studiu bakalářského programu ošetřovatelství, který jsem dokončovala již s Tamarkou. Protože jsem ale nepracovala na pediatrii, nezajímala jsem se o tuto problematiku nijak více. Těhotenství probíhalo bez problémů, ba přímo ukázkově, tak mě ani manžela nenapadlo, že bych mohla porodit dříve, než bylo plánováno.
Co bylo pro vás nejtěžší?
Nejtěžší asi bylo vyrovnat se s faktem, že mám předčasně narozené dítě, a přestat se obviňovat z toho, že jsem to nějak zapříčinila. Zpočátku se spousta rodičů – a já nebyla výjimka – bojí mít své dítě rádo. Celé těhotenství si plánujete, jak se vám narodí krásné miminko, které znáte z fotek z časopisů, a když vidíte poprvé své vlastní předčasně narozené miminko, které je maličké, má „průhlednou“ kůži a je obklopeno spoustou hadiček a přístrojů – zkrátka nevypadá tak, jak jste si celou dobu představovali – váš sen se rozplyne. K tomu se přidávají běžné hormonální změny, strach z toho, co bude, a často právě sebeobviňování matky. V těchto chvílích asi nejvíce pomáhá jak kontakt s dítětem, tak sdílení pocitů a obav buď s blízkými, personálem nemocnice nebo rodinami, které si též prošly traumatem předčasného porodu. Za tímto účelem Nedoklubko nabízí laické poradenství (což jsou maminky, které si prošly předčasným porodem a jsou schopné na základě e-mailové komunikace nové maminky podpořit a poradit jim) a také projekt Mámy pro mámy, jehož účelem je malými dárečky propojovat svět „venku“ se světem za zdmi nemocnice: (www.mamypromamy.blogspot.cz/p/o-projektu.html).
Jak může matka komunikovat se svým dítětem v inkubátoru?
Zpočátku jsem se bála Tamarky dotknout – byla taková maličká a zranitelná. Ale jakmile jsem si ji pohladila, otočila hlavičku do mé dlaně a už jsem ji nechtěla pustit. Důležitý je každý kontakt – pohlazení, podržení ruky na hlavičce – ale i slova miminko v inkubátoru vnímá, proto je dobré, pokud miminku něco vyprávíte. Ono zná váš hlas již z prenatálního vývoje a rádo vás poslouchá, když povídáte třeba o tom, kdo se na něj těší doma. Když je miminko v inkubátoru dlouhodobě, je možné mu číst pohádky. Nedoklubko k tomuto účelu vydalo Pohádky pro kulíšky a nyní se chystá vydání Duhových pohádek, které budou na neonatologických JIP volně k dispozici právě pro čtení miminkům v inkubátoru: (http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz).
Co je předností klokánkování?
Klokánkování je něco naprosto úžasného!!! Samozřejmě pokud to zdravotní stav miminka dovolí. Stále si pamatuji ten pocit, kdy jsem si poprvé položila ten „malý uzlíček“ na hrudník – Tamarka vážila kolem 1,5 kg, byla maličká, křehká a hlavně moje.
Klokánkování je metoda, která přibližuje matky k jejich nedonošeným nebo příliš malým dětem, a to doslova – kůží na kůži. Zrodila se v roce 1978 v kolumbijské Bogotě ve velkoporodnici jedné chudinské čtvrti. Při klokánkování mají děti stabilnější srdeční rytmus, pravidelněji dýchají, jsou lépe okysličené. Tělesná teplota méně kolísá, děti méně pláčí, dělají méně trhavých nekoordinovaných úlekových pohybů. Naopak rychleji přibývají na váze, rychleji se jim vyvíjí mozek, o poznání lépe spí a tráví delší období bdělosti. Méně trpí infekcemi a mohou mnohem dříve opouštět nemocnici. Pro rodiče jsou výhody klokánkování rovněž významné. Cítí se dítěti bližší a dříve si k němu vytvářejí pevné pouto. Více důvěřují svým schopnostem o dítě se starat, věří, že se mu dostává náležité péče, a mají pocit, že situaci mohou nějak ovlivnit. Své dítě vnímají méně jako nemocné, také jemu důvěřují, považují ho za bytost s vlastními schopnostmi. Snáze se vyrovnávají se zklamáním či šokem z předčasného porodu a narození miminka, které potřebuje lékařskou péči. Bezprostřední kontakt matky s dítětem v blízkosti prsů podporuje tvorbu mateřského mléka. Proto mne stále zaráží, že i zde v ČR jsou ještě nemocnice, které klokánkování nepodporují.
Jakou zvláštní péči musí mít nedonošené dítě po propuštění do domácí péče?
Následná péče je hodně individuální, dle zdravotního stavu miminka. Všechny předčasně narozené děti navštěvují běžného pediatra v místě bydliště, který provádí standardní preventivní prohlídky a v případě nejasností či problémů kontaktuje specializované pracoviště. Navíc minimálně první rok (většinou však déle) dochází na kontroly právě na tato specializovaná pracoviště (jsou součástí nemocnic, kde je perinatologické centrum), kde se sleduje neurologický a psychomotorický vývoj, doporučují zde případné rehabilitace, rozhodují o tom, kdy začít s očkováním (většinou je posunuto s ohledem na korigovaný věk a požadovanou hmotnost). Mnoho dětí je vyživováno speciálními umělými mléky nebo musí užívat různé léky a s tím také souvisí častější návštěvy lékařů a samozřejmě nemalé finanční výdaje.
Vy můžete po letech srovnávat – jak se vaše děti vyrovnaly s předčasným narozením; nesou si s sebou nějaké obtíže?
Tamarce je nyní už pět let, chodí do školky a vše krásně dohnala, nikdo by na ní nepoznal, že měla trochu problematičtější příchod na svět. První rok to ovšem byl neustálý kolotoč návštěv lékařů a rehabilitací. Zpočátku byla Tamarka menší i trochu pozadu oproti vrstevníkům, i co se týče tzv. korigovaného věku. (To znamená, že vývoj hodnotíme tak, jako by se dítě narodilo až v předpokládaném termínu porodu. Pokud tedy přišlo na svět např. o tři měsíce dříve, budeme ho v jeho půlroce posuzovat jako dítě, kterému je čtvrt roku.) Ale během prvních dvou let vše dohnala.
Erika a Tomáš byli od počátku vývojově v pořádku a korigovaný věk jsme vlastně ani nepoužívali.
Pomáhal vám partner v péči o děti?
U Tamarky se zpočátku bál, aby jí neublížil, jak byla „křehká“ a v jeho mužských dlaních vypadala ještě drobněji. Ale už v nemocnici se zapojil do koupání a přebalování a později doma mi také pomáhal, i když větší díl péče byl na mně, protože manžel chodil do práce. V těhotenství s dvojčaty a samozřejmě hlavně po jejich narození byl do péče vtáhnut více, ale hlavně se staral právě o starší dceru, aby se necítila odstrčená, pokud to bylo možné, doprovázel mě s dvojčaty k lékařům a zajišťoval nákupy, protože to je s dvojčaty značný problém (ale to by bylo na samostatný článek :-D).
Dělala byste dnes se svými zkušenostmi něco jinak?
To se velmi špatně hodnotí – v té době jsem tyto zkušenosti a informace neměla a nemyslím si, že bych něco udělala vyloženě špatně. Ale třeba při druhém porodu jsem se už neobviňovala, že jsem nějak zapříčinila předčasný porod, a celkově jsem vše brala s jakýmsi nadhledem.
Myslíte, že vám povolání zdravotnice bylo výhodou?
Podle mě spíše nevýhodou. Když už bylo jasné, že budu rodit předčasně, okamžitě jsem si vzpomněla na přednášky z neonatologie a na možné komplikace u předčasně narozených dětí a to se mi honilo celou dobu hlavou. Na JIP jsem znala všechny přístroje a normální hodnoty toho, co sledují, a s každým sebemenším výkyvem z normálu jsem se děsila, co bude následovat.
Jak jste se dostala ke sdružení Nedoklubko? Čím se zabývá?
K Nedoklubku jsem se poprvé dostala na webu, když jsem po propuštění z nemocnice, kdy Tamarka stále zůstávala na JIP, hledala nějaké informace o nedonošených dětech. Potřebovala jsem slyšet/číst, že nejsem jediná, kdo má předčasně narozené dítě, a že se to dá zvládnout. V tomto směru mi hodně pomohly příběhy již větších „nedonošeňátek“.
Nedoklubko (z důvodu transformace občanských sdružení je nyní zapsané jako spolek) se věnuje podpoře rodin s předčasně narozenými dětmi. K tomuto účelu je realizováno několik projektů, abychom pomohli co nejvíce rodinám. Stěžejním projektem je projekt Mámy pro mámy, který se snaží pomocí malých dárečků, které vyrábí dobrovolníci po celé republice, podpořit maminky v nemocnicích. Jedním z novějších projektů jsou Pohádky pro kulíšky, což jsou pohádky určené ke čtení miminkům v nemocnicích. Jsou též volně k prodeji a výtěžek z prodeje je určen na podporu Nedoklubka. Protože bez lékařů a sestřiček by tady naše děti nebyly a my – rodiče „nedonošeňátek“ jim vděčíme za mnohé, oceňuje Nedoklubko právě profesionály z řad zdravotníků cenou Purpurové srdce. A také příležitostně pořádáme výstavy tematicky zaměřené na předčasné porody (nejbližší bude po celý leden v OC Šestka v Praze). Máme také spoustu dalších nápadů, tak nám držte palce, aby se nám podařilo je realizovat.
Co byste poradila ženám, které právě předčasně porodily a čeká je péče o nedonošené dítě?
Určitě aby neobviňovaly ani samy sebe ani okolí. Miminko se prostě narodilo dříve a je třeba se s touto situací vyrovnat, a k tomu žádné obviňování nepomůže. Nebát se svého miminka dotýkat a mluvit na něj, pomůžete mu tak, aby se cítilo přirozeně a v bezpečí – po celou dobu těhotenství bylo obklopeno děložní stěnou, které se mohlo dotýkat, a stále slyšelo mámin hlas a to mu nyní v inkubátoru chybí. Také je dobré shánět informace, není třeba bát se zeptat lékařů a sestřiček na vše, co vám není jasné či co vás trápí. Důležité je též pokusit se nastartovat kojení, ale na druhou stranu nedělat si hlavu z toho, když to nejde. A v neposlední řadě by maminky neměly zapomínat samy na sebe – dostatečně odpočívat, zdravě a pravidelně jíst, zkusit relaxovat, i když je to v takových chvílích obtížné.
Za rozhovor děkuje Šárka Chlupová