Normálně být spolu

Rozhovor s Markétou Šobáňovou

Dnes můžeme společně navštívit rodinu, která žije v dřevěnici na Valašsku. Průvodkyní nám bude maminka Markéta, která, jak zjistíte, nejenže toho stíhá hodně doma, ale i ve své profesi, a pokud budete chtít, můžete si kromě milého povídání a inspirujících podnětů pro svou rodinu odnést i zajímavý nápad k rodinnému štědrovečernímu stolu. Přejeme pěkné setkání.

Můžete říct něco málo o sobě, své profesi, rodině a o tom, co děláte?

Jmenuji se Markéta Šobáňová. Nedávno jsem oslavila čtyřicet let. K narozeninám jsem si přála bidlo na peřiny před chalupu a to mi můj muž také splnil. Vyrostla jsem v Ostravě-Porubě v paneláku, na chalupě v Beskydech, kam se nedalo dojet autem, a pod stanem s turistickým oddílem Dívčí Dvojka. V šestnácti mi po úrazu ochrnula levá ruka a tím definitivně skončilo mé období hledání Boha a polemik o víře. Díky některým lidem jsem se naučila vejít s Kristem do blízkého vztahu a objevila jsem pocit nesmírného štěstí a pokoje. Bylo to v rehabilitační léčebně v Hrabyni, pár měsíců před revolucí, kde jsem byla nejmladší a nejzdravější pacient. Tam jsem ruku zase zpátky rozhýbala. Boží prozřetelnost mě chtěla jen na chvíli dostat na jinou kolej. V osmnácti jsem šla studovat do Prahy psychologii a pedagogiku na FF UK. Po škole jsem si vymyslela projekt Školní Kmotra a dělala jsem v jedné základní škole školního psychologa. Děti mi říkaly „kmotro“ a mnohé nevěděly, že jsem „nějaký“ psycholog. S mým prvním mužem jsme se po narození dcery rozhodli žít na horách a koupili jsme malý roubený chlév na Valašsku, ze kterého jsme během roku udělali obytnou chalupu o jedné místnosti, postupně jsme ji zvelebovali, pásli jsme ovce, dojili kozy, sušili seno a v zimě se prodírali haldou sněhu domů. To vše stylem pokus omyl. Taky jsme vychovávali postupně tři děti. Rozálii (13), Timoteje (11) a Sebastiána (8). Naše manželství skončilo po osmi letech rozvodem. Naučila jsem se v něm mnohé. Zůstala jsem „na pasekách“ sama s dětmi a bylo to taky pěkné období. Hlavně jsem se nechtěla už nikam stěhovat. Cesty Boží jsou ale nevyzpytatelné. Asi po roce a půl jsme se odstěhovali. Za mým nynějším mužem Petrem, taky do dřevěnice. Za rok nato jsme se brali v kostele, já už se čtyřmi dětmi. V Tichově bydlíme už čtyři roky. Narodila se nám Alžbětka (3) a Víťa (1), takže dohromady vychováváme pět dětí. Já jezdím denně sedm kilometrů do práce do rodinného centra Kaštánek ve Valašských Kloboukách, které jsme s kamarádkou před čtyřmi lety založily. Dělám tam všechno možné, jak už to v neziskovkách chodí. Koordinuju program, poskytuju psychologické poradenství, vedu svépomocné skupiny, dělám přednášky, besedy atd.

Jaký máte doma stůl, k čemu nejčastěji slouží? Máte nějaké „stolní“ rituály?

U nás v chalupě v dolní místnosti, která je hodně veliká, máme velký dřevěný obdélníkový stůl stojící na třech párech nohou. Zvláštní na něm je to, že pochází ze staré chaloupky. Z té, která tady stála předtím, než můj muž postavil novou. Kolem něj máme v rohu lavice s ovčí kůží, aby nám nebylo zima a bylo útulno, a z druhé strany židle a jídelní židličku pro Vítka. Mám ráda lavice, protože na nich není přesně určeno, kolik se tam vejde lidí, takže když přijde návštěva, naskládá se tam dětí jako smetí. Na stole máme ubrus buď modrý, nebo zelenočervený. Střídáme ty dva. Na zdi nad stolem máme kříž a filcovaný obrázek Zvěstování Panně Marii. Když je na stole kytička, tak máme radost. Několikrát se mě někdo ptal, proč dávám ubrusy, když máme malé děti. Odpovídám, že mně nevadí, když to polijí. To uschne anebo se to vypere. Bez ubrusu je to pro mě jako na ubytovně. Náš stůl slouží nejčastěji ke společnému jídlu. Ještě minulý školní rok na něm psaly děti i úkoly, ale to jsme tento rok zrušili, kvůli většímu klidu nás všech. Pro mě to sice znamená vyjít schody nahoru za dětmi do pokojů, někdy vzít s sebou i mrňata a zorganizovat si jinak čas, ale teď jsme došli do bodu, kdy je potřeba to trochu rozdělit, ať nemícháme násobilku s bramboráky. Stůl používám taky na skládání prádla nebo na žehlení. Ale stůl je mnohem více než ta deska. Stůl je místem vzájemného setkání. U příležitosti společného jídla, oslav nebo když přijde návštěva. Samozřejmě ji jako první pozveme ke stolu. „Posaďte se, ať nám nevynesete spaní.“ Toto rčení pro mě znamená: přijměte naši pohostinnost, nechejte se obdarovat, nechte nás prosím udělat něco pro vás, ať máme pokoj v srdci. Kdybychom ho neměli, tak bychom nemohli spát. Takže vlastně obdarujete vy nás. Děkujeme. Stolní rituál je u nás ten, že než začneme jíst, počkáme na všechny a poděkujeme Pánu Bohu. V době adventní máme rituál při modlitbě u adventního věnce. Posadíme se ke stolu, každý si vezme papírky a tužku a napíše, za koho se bude dneska modlit. Pak postupně všichni přečteme lístečky, hodíme doprostřed věnce, zapálíme svíčky a modlíme se. Tak se nám celý advent plní náš věneček jmény našich blízkých, kterým touto cestou přejeme pěkné vánoční svátky a posíláme dárek.

Jak často se u stolu scházíte?

Ráno se u stolu scházejí nejprve děti, které pak o půl sedmé odcházejí na autobus do školy a do školky. Někdy, pokud máme čas, se pak u stolu sejdeme já a můj muž a dáme si v klidu kávu nebo čaj. Tento náš rituál provozujeme většinou alespoň jednou denně, ale nemusí to být nutně u stolu. Jde prostě o společnou chvíli pohody a vykládáme si. Děti vědí, že když pijeme kávu, tak se nenecháme rušit a i ony musí počkat. Ve všední dny se pak u stolu sejdeme všichni většinou až u večeře. O víkendu někdy užíváme pohostinnosti stolu u babičky a dědy, a to je nás teprve moc. Scházíme se a najíme se. Důležité ale je, že se scházíme.

Povídáte si u vás doma u jídla? Jsou nějaká častá témata?

U nás je ticho, jedině když děti spí nebo když jí. Pokud je u nás ticho, je to takřka posvátný okamžik a já osobně si ho dost užívám. Témat probíráme doma dost, ale u jídla většinou nic neřešíme. Povídání nám jde spíš v menším počtu, s každým dítětem zvlášť nebo my dospělí u toho kafe. Jó, to když někdo přijde na návštěvu „na besedu“, jak sa praví tady na Valašsku, tož to sa někdy dlúho sedí a vykládá…

Kdo u vás doma vaří? Máte nějaký systém nakupování, plánování jídla, co vařit apod.?

V naší rodině nakupuju já, většinou s poradním hlasem dětí. Nakupujeme dvakrát za týden velký nákup a mezitím někdy dokupujeme pečivo. Jídlo moc neplánuju, prostě mě něco napadne z toho, co je doma. Děti si umí pár jídel taky uvařit samy, takže nemám obavy, že budou strádat, když nejsem zrovna doma. A taky vaří rádi. U nás není nikdo na jídlo moc náročný. A můj muž se umí taky otočit v kuchyni. Když jsme se přistěhovali, naučil mě vařit kachní vývar. Strčil celou kachnu do litru, možná litru a půl vody, přihodil kořenovou zeleninu, cibuli, česnek, sůl a koření a vařil. Za nějaký blíže neurčený čas vylovil naběračkou do talířku kus kachny, která se úplně rozpadala, zeleninu a vývar, který tam ještě zbyl, a pustil se do jídla. Musím uznat, že to byla nejlepší polévka, kterou jsem kdy jedla. Už to taky tak dělám, akorát tam dávám „trošku“ více vody. Hlavním požehnáním pro nás je děda s babičkou. Ti nás zásobují domácím masem, vejci, brambory a zeleninou. To je opravdu štěstí, které nás potkalo. Zdravé domácí suroviny s láskou pěstované. Jinak já mám ještě jednu takovou soukromou teorii, ze které by asi různým zastáncům zdravé výživy vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, že totiž je vlastně celkem jedno, co člověk jí. Důležité jsou jiné věci v životě. Zneklidňují mě v dnešní době časté názory, že nějaké konkrétní suroviny nebo jídlo nám přinesou štěstí a lepší život. Některé baběnky snídaly po kalíšku slivovice, chleba a špek a byly to svaté ženy.

Jak a kdy si myslíte, že si rodina má najít čas na společné setkání?

Myslím si, že alespoň jednou denně by se měla rodina sejít, ať už u společného jídla, společné modlitby, společné činnosti. Nejlépe všechno dohromady, ale doba je divoká. Alespoň jednou týdně by měla rodina něco společně dělat a něco pěkného odpočinkového společně prožít. Čas strávený spolu podporuje vazby uvnitř rodiny, posiluje rodinnou pospolitost, soudržnost. Rodina je jeden organismus, který musí mít zdravé srdce. A o to je potřeba se starat. Čím pevnější a hřejivější srdce bude, tím více pak jednotlivé části organismu fungují a zvládají i zátěž mimo domov. Dnešní doba nás novými technologiemi odvádí od normálního lidského setkávání, takže to někdy zpátky jakoby uměle musíme do rodiny vracet. Vytáhnout sluchátka z uší, vypnout facebook, internet, televizi, telefony a normálně být spolu. To se děti nikde jinde než v rodině nenaučí.

Je společné jídlo důležité, a jestli ano, proč?

Společné jídlo je určitě moc důležité. Nejen proto, že se u něj setkáváme. Víte, ono není úplně od věci, že všichni mají v puse ve stejnou chvíli stejnou chuť. Spojuje nás to. Kristus se nám také dává zakusit prostřednictvím chleba a vína, které přijímáme. Cítíme v tu chvíli radost ze spojení s ním a se všemi lidmi. Společné jídlo dříve znamenalo i společnou radost z požehnání, úrody, plodů naší práce, radost ze společného úsilí, odměnu za námahu, chvíle nádechu, nabrání sil pro další žití. To všechno máme v genech nebo v podvědomí, chcete-li. Není to v dnešní době tak zřejmé, že jídlo je výsledkem našeho úsilí. Děti vidí, jak peníze vypadávají ze zdi (bankomat), pak jdeme do obchodu, koupíme si, co se nám líbí z nepřeberného výběru, a jdeme domů. Pro děti je někdy těžké to pochopit. Zkusme s nimi někdy vypěstovat obilí, sklidit a umlít mouku. Taky nezapomeňme na další rčení, že „láska prochází žaludkem“. To nás zase upozorňuje na to, že jídlo člověku přináší slast. Pocit nasycení a případně i pochutnání je příjemný pocit. A máme-li někoho rádi, chceme mu příjemný pocit darovat. I proto je společné jídlo důležité. Moudrá žena a matka tím udržuje spokojené a hřejivé srdce rodiny.

Hraje roli stůl při vašich setkáních v rodinném centru Kaštánek? Můžete nám Kaštánek krátce představit?

V Kaštánku máme kulatý stůl. Symbolizuje to, že každý může přijít a všichni jsme si rovni. Je mnoho názorů, mnoho životních cest, mnoho osudů a všichni si můžeme sednout k jednomu stolu. Rodinné centrum je jakoby další krok setkávání. Nejprve se setkává rodina u svého stolu doma a pak se setkávají rodiny u stolu v Kaštánku nebo v jiném rodinném centru, společenství, spolku a na ně se nabalují další členové komunity. Mladí, staří, osamělí. Někdo nemá to štěstí, že se doma u stolu s někým setká, tak to může zakusit alespoň na chvíli jinde. Ti ostatní se s ním o to podělí. Je to přirozené. Žily tak indiánské kmeny a všechny fungující komunity. U toho našeho kulatého stolu se ráno sejdeme nejprve my tři zaměstnanci, zhodnotíme, co a jak se dělo, probereme, co je potřeba, a rozdělíme si úkoly. Kolem deváté začnou přicházet maminky s dětmi (někdy i tatínci, babičky, dědové). U nás v centru máme dvě herny, poradenskou místnost, samoobslužnou kuchyňku, obchůdek s občerstvením, sekáčem a půjčovnou svátečního oblečení a místnost na všechno možné, kde pořádáme kurzy, hrajeme divadlo nebo cvičíme. Program Kaštánku nabízí tvořivé dílny pro rodiče a děti, vzdělávací semináře pro rodiče, přednášky, poradenství, pohybové aktivity, výlety do přírody atd. Kaštánek mám ráda, je to moje šesté dítě a musím si dávat velký pozor, abych nešidila svoji rodinu. Náš otec Karel mi jednou řekl dobré pravidlo, kterým se snažím řídit. „Rodina, práce a víra. To jsou tři věci, které by v tvém životě měly být vyvážené, ani jedna část by neměla ubírat jiné části prostor.“ Moc mi tím pomohl.

Co podle vás potřebuje každé dítě u stolu zažít a co naopak by zde zažívat nemělo?

Mělo by zažít přijetí a pospolitost. Mělo by vědět, že tady má své místo. U stolu přijímáme potravu. Dítě se musí cítit přijaté, aby mohlo přijímat… Samozřejmě nejen potravu. U stolu by rodina neměla zažívat stres. Neměli bychom děti sekýrovat a řešit s nimi nebo mezi sebou spory. Děti by také neměly zažít plýtvání jídlem a neuctivé zacházení s ním. Měly by zažít úctu jednoho k druhému a úctu k darům, které přijímáme.

Můžete se podělit o to, jak vypadá váš štědrovečerní stůl? Případně o nějaký oblíbený vánoční recept vaší rodiny?

Na Štědrý večer se sejdeme u stolu s tím vyžehleným bílým ubrusem. Každý máme dva talíře na sobě, jeden na polévku a druhý na druhé jídlo a taky příbor a parádní skleničky. Dva talíře přes rok nevedeme, příbor jen někdy, takže to je absolutně nejsvátečnější chvíle v naší rodině. Míváme prostřeno také pro hosta, kdyby nějaký náhodou přišel, jak se to obvykle dělává. Pod talířem máme šupinky a pod příborem ubrousky, nějaké pěkné vánoční, a na stole zelenou výzdobu. Letošní Vánoce mám v plánu obnovit jeden rituál, který jsme měli u nás doma. Když jsem byla malá, tak jsme měli každý u talíře ještě zvoneček se svým jménem. Nahoře, kde se zvoneček drží, byla místo toho taková prohlubeň na dortovou svíčku, kterou jsme si všichni před večeří zapálili. Bylo to takové symbolické. Jsem tady. Moje svíčka, můj ohýnek přidává teplo do tohoto společenství. Pak, až všechny svíčky dohořely, každý zazvonil, a mohlo se jít ke stromečku. Když člověk spěchal, tak to ještě pálilo. Tenhle rituál byl dobrý v tom, že se nespěchalo, protože i my děti jsme věděly, že se to nedá urychlit. Zvonečky vymyslela a taky z keramiky vyrobila moje teta a kmotra Jarmila. Vždycky měla geniální nápady. Štědrovečerní stůl je pro mě mystika sama o sobě. Sejdeme se, abychom očekávali a oslavovali zázrak.

Za rozhovor děkuje Marcela Řezníčková