Láska, která má tvář

Rozhovor se sestrou Ráchel

V rozhovoru s řeholní sestrou budeme mít možnost nahlédnout jak do života v klášteře, tak i do možností, jak prožívat eucharistii a jak z ní čerpat ve všednodenních starostech.

Představení:

Sestra Ráchel je členkou řádu klarisek-kapucínek ve Šternberku. Je jí 34 let a za klášterní ohrádkou má odkrouceno deset let svobody pro Pána. Před vstupem do řádu vystudovala klasickou a italskou filologii na Filozofické fakultě UP v Olomouci a mezi její „nezvladatelné“ vášně patří všechno, co nese přívlastek „italský“: od kuchyně přes domácnost až k duchovní cestě sv. Františka a sv. Kláry.

Jak jsi prožila své první svaté přijímání?

Myslím, že na řeholní sestru poměrně netradičně. Pocházím totiž z nevěřícího prostředí a své první svaté přijímání jsem prožila v den svého křtu: bylo to 31. května 1994 a mně tehdy bylo patnáct let.

Křest byl tajný, rodiče o ničem nevěděli, doprovázela mě jen řádová sestřička, která mě na křest připravovala, a moje kmotra, o tři roky starší než já. Protože křest samotný byl beze mše svaté, na mši svatou jako takovou jsem šla až ten večer: o poslední májové jsem tedy poprvé přistoupila ke svatému přijímání. Bez nějaké zvláštní okázalosti a slávy, bez bílých šatiček, svíček, květinek, dojatých příbuzných. Normálně jsem se zařadila do štrúdlu těch, co šli ke svatému přijímání, a přijala jsem Pána Ježíše.

V Boha jsem uvěřila asi ve dvanácti letech a bylo to takové nečekané setkání. Jak to říci jinak? Vyrůstala jsem v krásné a harmonické rodině, kde slovo láska a přátelství nebylo prázdným pojmem. A snad právě proto jsem směla zažít hlad po lásce, která je ještě hlubší a skutečnější. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, přišla sama a přišla jako Láska, která má tvář – tvář Ježíše Krista.

Provázela tě v tomto hledání nějaká dospělá osoba, nějaký tvůj vzor?

Ne. Bylo to opravdu setkání „face to face“ v tajemné noční romantice. Bůh tehdy skutečně zaklepal na mé „hladové“ srdce a na takové zaklepání existuje jen jediná reakce: víra, štěstí a radost. Když jsem se ovšem ráno pokoušela rodičům sdělit důvod svého štěstí, narazila jsem… a to dost tvrdě. Pochopila jsem, že jsou věci, kde člověk zůstává sám, sám s Bohem. A že to stačí. Svěřila jsem svou víru Pánu a nechala na něm, co a jak dál. V patnácti letech pak, kdy už není nutný souhlas rodičů ke křtu, jsem se přihlásila do katechumenátu a po ročním katechumenátu jsem přijala křest.

Čím je pro tebe svaté přijímání nyní?

Řekla bych, že je pro mě stále tím, čím bylo v ten okamžik, kdy jsem Pána přijala poprvé. To, co jsem tehdy prožila, se nesmazatelně vrylo do mého srdce: v tu chvíli jsem pochopila, co je to skutečný Život. Uvědomila jsem si, že můj život je natolik skutečný, nakolik je spojený s Jeho životem. Že On je ten, který JE. A toto vědomí mě zatím provází dodnes. Setkání s Ježíšem je pro mě sdílením, komunikací života.

Druhá věc, kterou jsem při prvním svatém přijímání zažila, bylo vědomí církve. Velice intenzivně jsem vnímala, že jsem součástí společenství se všemi, kteří Ježíše přijímají ve svátosti. A myslím si, že to je jedna z nosných věcí, které mě nejen nesly a nesou životem, ale

také donesly až na práh kláštera.

Co tě tedy vlastně přivedlo do kláštera? Jak tě to vůbec napadlo?

U mě Pán Bůh bere věci tak nějak hopem a i toto bylo vlastně takové nečekané oslovení z jeho strany v době, kdy jsem byla zasnoubená a s přítelem jsme plánovali svatbu. Vnímala jsem však, že mám v srdci místo, které se svým nastávajícím nejspíš nikdy sdílet nebudu. Stále jsem toužila po Lásce, která není v lidských silách. A odpověď?

Tentokrát na sebe nechala chvilku čekat, ale když přišla, přišla takovým způsobem, který se neodmítá. Měla opět tvář Ježíše Krista. Po „Jákobově noci“ nadešlo svítání, a za úsvitu jsem řekla své „ANO“. I ten nejjasnější paprsek slunce nebyl ničím ve srovnání s tou explozí radosti, pokoje a štěstí, které jsem prožívala. Svět najednou změnil barvu a všechno začalo dávat smysl. A já jsem věděla, že jsem udělala tu nejlepší věc ve svém životě.

Jak prožíváte eucharistii a adoraci tady v klášteře?

Jsem sestrou v kontemplativním řádu, to znamená, že na prvním místě tu je skutečně modlitba a duchovní život. Eucharistie je proto středem, kolem kterého se vše v klášteře točí, nebo by aspoň mělo… Den začínáme liturgickou modlitbou a mší svatou, přes den se ještě pětkrát scházíme k chórové modlitbě, odpoledne pak máme hodinu eucharistické adorace. Rovněž slavnosti a některé svátky, také první pátky, bývají spojeny s výstavem Nejsvětější svátosti. Prodloužená adorace k nám tak nějak neodmyslitelně patří a eucharistická úcta je něčím charakteristickým pro náš způsob života. A jak to prožíváme?

Jedna věc je, že máme přesně dané dny a hodiny, a druhá věc je, jak člověk tyto dny a hodiny naplní. Je tajemstvím každé sestry, jak svůj vztah s Nejvyšším prožívá; ale jako každý vztah má i tento svá období, kdy jde všechno jako po másle a kdy je třeba obdivovat Pánovu důvěru, s jakou si dovolí pročišťovat naši lásku obdobími vyprahlosti a suchopáru. Důležité ale je stejně nakonec jen to jedno: být s ním a být s ním ráda. Vždyť on je s námi stále a stále rád.

Připadá mi to trošku podobné, jak rodiče prožívají mši svatou a modlitbu se svými malými dětmi, které pokoje nedají.

Myslím, že v tomto ohledu jsme tak trochu na stejné lodi. I s námi si Pán užije svoje… A pak ani my na mši svatou nechodíme osamoceny, abychom si užily duchovního prostředí a tak nějak zahřály svůj flek v Božím království. To, že se kolem nás na mši nehemží živé ratolesti, neznamená, že si druhé nepřinášíme ve svém srdci. Spolu s nimi pak vytváříme společenství Božích dětí a často jsou mezi nimi také ti, kteří by na mši svaté rádi byli, ale z nějakého důvodu prostě nemohou.

A tak se dá zažít pořádný vnitřní mumraj kolem „neposedů“, kteří potřebují více pozornosti a více péče, a přitom mít na paměti také hodné „andílky“, kteří jsou vděční za každé „přeposlané“ pohlazení a povzbuzení. Rozesílání Božího úsměvu, pohlazení a jiných pozorností po svatém přijímání je, myslím, pěkným pokračováním eucharistického lámání chleba. Stejně tak jako pozvání známých svatých do srdce, aby Pánu u mě bylo dobře.

Jak vnímala eucharistii vaše zakladatelka svatá Klára?

Svatá Klára byla ve svém vnímání hodně blízká svatému Františkovi a oba dva tito naši světci měli hluboký vztah k eucharistii. Žili v době, která byla velmi citlivá na Ježíšovo lidství a pozornost vůči tajemství eucharistie, a oba dva si uvědomovali, že tajemství Boha, který se vydává člověku do rukou, je nejhlubší známka pokory a lásky: právě z tohoto zdroje oba čerpali ve svém životě.

Proto se v jejich spisech objeví ona nádherná věta, která jako by shrnovala jejich postoj: nic si neponechávejme ze sebe, aby nás celé přijal ten, který se nám dává celý.

Jak vkládáš oběti za své blízké do eucharistie?

Abych pravdu řekla, takto jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Vnímám eucharistii jako prostor, kde je to především Pán, který se dává…, a co bych k tomu mohla přidat já? Snad jen své prázdné dlaně.

Zůstává však rozměr společenství a to je myslím něco velmi blízkého naší společnosti, kdy máme touhu vytvářet různé sociální sítě a být ve spojení, v komunikaci se sebou navzájem, zajímat se o druhé a sami také sdílet to, co prožíváme. Zdá se mi, že eucharistie je taková velká Boží sociální síť, která nás může spojit všechny navzájem. Svou přítomnost na eucharistii tak mohu vnímat jako spojení s každým člověkem, který chce nějakým způsobem žít a sdílet lásku. A tím spíše s těmi, kteří s Kristem tvoří jedno tělo a jsou jeho. Nejde ani tak konkrétně o mé blízké a přátele, ale o touhu vytvářet jednotu právě díky síle Ježíšovy lásky.

Jste kontemplativní řád, někteří naši čtenáři nemají úplně konkrétní představu, co to znamená. Mohla bys nám to trochu přiblížit?

Kontemplativní řád je řád rozjímavý. Jeho povoláním v církvi je být stálou přímluvou a chválou Boha. Jak už bylo řečeno výše, tím nejdůležitějším je modlitba, chápaná jako vztah, vše ostatní potom slouží rozvoji tohoto života modlitby. Kontemplativní řády jsou většinou uzavřené a jejich životní prostor je ohraničený klauzurou, mají poměrně omezené kontakty s vnějším okolím a vše by mělo být ve službě vnitřního spojení s Bohem.

Někteří lidé mají představu, že žijete na úkor společnosti. Jakým způsobem si vyděláváte na živobytí? Na elektřinu, potraviny…

V tradici našeho řádu je, že jsme žebravý řád, takže je poměrně oprávněné, že si někdo může myslet, že žijeme na úkor společnosti a ekonomicky moc přínosní nejsme. Ovšem všichni ze zkušenosti víme, že ty nejvzácnější věci se za peníze koupit nedají. Naše přítomnost má smysl, protože do společnosti vnáší rozměr čistého daru, lásky, která se po Ježíšově vzoru vydává lidem do rukou – na milost a nemilost, a přitom rozdává z pokladů Božího království. Svatý František říká, že do nebe si nevezmeme nic než lásku a almužny, které jsme rozdali. A tak je nakonec otázkou, co ve skutečnosti je nebo není na úkor společnosti, ale také se můžeme ptát, co se dá „koupit“ za lásku a dar… a nakolik taková ekonomika prospívá lidskému srdci.

Navíc také my jsme zavázány snažit se vydělat si na živobytí prací vlastních rukou, nakolik to je slučitelné s naší službou modlitby. A tak se můžete potkat ve „světě“ s našimi výrobky: šijeme a vyšíváme především potřeby pro liturgii, zdobíme svíčky k různým příležitostem, po světě kolují pohledy a omalovánky s ilustracemi naší matky Miriam… A abych pravdu řekla, nenudíme se ani na okamžik.

Dá se eucharistie omezit jen na návštěvu mše svaté nebo se dá prožívat i přes den?

Nechat si eucharistii jen do kostela, to je jako vyhrát ve sportce a nikdy si nevyzvednout výhru! To podstatné, k čemu eucharistie vybízí, je schopnost jednat podobně, jako jednal Ježíš, a otevřít se pro Boží možnosti v mém životě. Je důležité tuto mentalitu předávat dál. Ježíš ve večeřadle vzal chléb, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo.“ A stejným způsobem i já můžu vzít sama sebe, zhodnotit to, co je ve mně dobré, dary, které mi Pán dává, a rozdat je druhým. To je obrovská výzva eucharistie.

Dalším klasickým postojem k eucharistii je klanění a je to postoj, který se nevztahuje jenom na tu hodinu, či kolik si může člověk dovolit, eucharistické adorace. Tady se jedná především o postoj sklonit se před Bohem a uznat svoje limity, hranice, svoji křehkost s vděčností, že Pán mě chce takovou, jaká jsem. I toto je velké umění, které je potřeba se zvláště v dnešní době učit.

Jiným rozměrem eucharistie může být díkuvzdání, schopnost chválit a být vděčná. Vnímám, že pro určité zdravé klima je třeba umět pochválit druhé, pochválit sebe, samozřejmě chválit Boha. Vidět věci, které nám dává, dobro kolem nás mi připadá mnohem příjemnější než setrvávat v negativních myšlenkách a beznaději. Přepnout pak na „eucharistii“ může naše srdce osvěžit mnohem spíše než sledování horkých zpráv, telenovel a snech o štěstí, které člověka nenaplní.

Máš nějaký návod, jak tyto myšlenky předat srozumitelně dětem?

Tak tato odpověď bude čistě virtuální. Ale ze zkušeností svých známých vím, že je to velký problém, jak vůbec předávat víru dětem. Jak s nimi mluvit o Bohu. Tady se asi hodně vyplatí být v Ježíšově škole. Ježíš nemá problém mluvit s malými, protože sám umí být malý. Dívat se na věci s úžasem, dívat se, jako by byly poprvé a jako by byly úplně nové. Tak se totiž dívají děti, pro ně je všechno nové. Děti velice dobře slyší na slovo přátelství, kamarád, přítel: možná naučit se mluvit o Ježíši jako o nejlepším příteli, to by se jich mohlo dotknout, tomu by mohly rozumět. Je tu někdo, kdo je má rád, kdo jim rozumí, komu mohou důvěřovat… Tam, kde v rodině fungují pěkné vztahy, pak je o velkou část vysvětlování postaráno příkladem života (ovšem pozor, aby se pak v dětech neprobudil „hlad“ po dokonalé Lásce…).

Sledovala jsem maminku, jak svému malému chlapečkovi při mši šeptala, že tam kněz má Ježíše. A vzápětí dítě zděšeně vydechlo: „Jé, on ho spapal!“

Děti jsou úžasně bezprostřední. Tady funguje skvělé slovo, a to je tajemství. Děti to berou, protože tajemství je něco, co je láká, a je to prostor, ve kterém se pohybují. Vše je pro ně v podstatě tajemstvím. A tak si říkám, že není od věci, když si děti všimnou, že Pán Ježíš se papá, protože my v našem životě konzumujeme strašně moc věcí. A stále všude i z kazatelny slyšíme, že konzum je špatný a že nesmíme stále jen věci konzumovat, a přitom je tu Bůh, který se normálně dá pojíst, zkonzumovat… Jestli se tedy naučíme konzumovat Boha, pak už nebudeme potřebovat konzumovat spoustu jiných věcí. A tak se dá pozornému dítku vysvětlit, že pan farář Ježíše spapal a i já ho půjdu spapat, abych tě měla ještě více ráda…

Za rozhovor děkuje Alena Večeřová