„Proč se mi pořád tolik věnujete…..?“

Rozhovor s manželi Haikerovými

Zuzka a Laďa Haikerovi mají pět dětí a dva vnuky. Nejstarší Bětce je 26 let, Vojtovi 24 a oba už mají své rodiny. Vašek má 19, Zuzanka 15
a Ládík 11. Pubertu dětí tedy prožívali, prožívají a zřejmě ještě nějaký čas prožívat budou. Zeptali jsme se jich, co se jim v tomto období při výchově nejvíce osvědčilo.

 

 

Zuzka: Na to asi není žádný univerzální recept. S každým dítětem je to jiné. S Bětkou jsme měli pocit, že snad ani žádná puberta nebyla. S Vojtou a Vašíkem jsme ji pocítili výrazně. Zuzanka je sice jiná než Bětka, ale její dospívání je takové normální. I když si člověk myslí, že to zvládl s jedním dítětem, vůbec to neznamená, že když přijde puberta 
s dalším, bude si vědět rady.
Laďa: Trošku jiné je to v pubertě u prvorozených a pak u těch dalších. Mladší, když vidí, jak se chovají ti starší, automaticky jejich jednání trochu přejímají. Ládík, když vidí, jak Zuzanka odsekává, zkouší to také, i když je o několik let mladší. 
Z
Ládík ale v určitém věku zřejmě vnímal, jak je to pro nás rodiče těžké, protože mi říkal, že až se ožení a bude mít děti, tak nikdy nebudou kouřit a nikdy nebudou mít pubertu. 
Ptali jsme se ho, jak toho dosáhne, a on řekl: „Já se jim budu věnovat!“
Teď to vypadá, jako bychom se našim dětem vůbec nevěnovali. :)
Když jsme ale třeba Vašíka zvali dělat něco společně v neděli odpoledne, on na to, že všichni jeho kámoši mají od rodičů pokoj a jen my se mu pořád nějak věnujeme.

 

Mají vaše děti i jiné možnosti než dospívat pouze pod rodičovským dohledem?

Určitě je důležité, aby děti měly možnost být také se svými vrstevníky na akcích, kde nejsou rodiče, jako je například Dolankemp v Komunitě Blahoslavenství, Jump v Kostelním Vydří a další. Já i Zuzka jsme odmalička jezdili na tenkrát ještě ilegální tábory v Orlických horách, v tzv. Americe, kde se intenzivně žilo duchovně-táborovým životem. Tam jsme se také potkali a seznámili. Ideální bylo, že zde nebyli žádní rodiče. Vedoucími byli starší táborníci, kteří se pro nás stali přirozenými vzory. 
Do Orliček jezdil také kněz, který byl veliká osobnost. To, co jsem dostala z rodiny, bylo určitě důležité, ale teprve to, co jsem prožívala tady, u mě někdy kolem patnácti nastartovalo velmi intenzivní etapu duchovního hledání, kdy jsem si uvědomila, co opravdu chci, na čem mi skutečně záleží. 
Na ten tábor dnes už jezdí třetí generace. Mohou přijíždět i rodiny s malými dětmi, které když odrůstají, postupně přecházejí do samostatných turnusů. Vzešlo odtud již několik duchovních povolání a desítky manželství. Proto přikládáme velkou váhu tomu, s kým se děti kamarádí a jak tráví volný čas. 
Z
To, co člověk považuje za dobré, se snaží předat i svým dětem. Proto jsme je všechny odmalička do těch Orliček posílali. Některým jsme tábor občas museli dát i příkazem. Na každého z nich to prostředí zapůsobilo jinak. Bětka tam trávila hodně času a byla velice spokojená. Seznámila se zde také se svým manželem. Vojta s Vaškem dali postupně přednost táborům s ministranty, které byly akčnější.

 

Museli jste je nutit ještě k něčemu dalšímu?


Ke všemu. :) Já nevím, ale my máme asi takové děti, které by bez donucení nedělaly nic. Musíme je nutit ke klavíru, k houslím… 

L
… k turistice, ke kolu, k tenisu…, no ke všemu. Kromě Bětky jsme vůbec u všech dětí bojovali s velkou pasivitou. Jeden z prvků, který podle mě pomáhá překonat pubertu, je, když se děti přidrží u nějakých kroužků – hudebka, fotbal, skaut. Není důležité, do čeho chodí, ale aby měly nějakou aktivitu, která je nezávislá na rodičích. Zvyknou si, že mají povinnosti, že nemají příliš volného času, a zároveň dělají nějakou smysluplnou činnost. Protože když budou v patnácti sedět doma u počítače…, tak v sedmnácti to lepší nebude.

 

Vyskytly se u vás situace, kdy některé z vašich dospívajících dětí dělaly něco, s čím jste nesouhlasili? Jak jste to řešili?

Z

S tím člověk zkrátka nenadělá nic, musí se modlit a čekat, až to přejde. Vojta začal někdy v šestnácti na průmyslovce kouřit a kouřil hodně. Když se pak oženil, slíbil manželce, že až se jim narodí mimino, tak kouřit přestane a taky přestal. Utnul to ze dne na den. Když Vojta skončil s kouřením, Vašek řekl, že to je teda pro něho důvod k zamyšlení. Ale ne až tak, že by šel a hodil cigarety do popelnice.
Ale napsal Ježíškovi, že chce k Vánocům elektronickou cigaretu. Pocitový účinek je údajně stejný jako z normální cigarety, ale odpadá škodlivý vliv dehtu. Posunem u Vašíka už je, že kouření, které bral jako hrdinství, dnes už tak nevidí. Uznává, že ho stojí spoustu peněz a je na něm závislý. Už to pro něj není symbol svobody a výjimečnosti, ale spíše problémů. 
Z
Pro mě bylo nejhorší, když začal kouřit „trávu“. Nemohla jsem to rozchodit. Když jsem se ho ptala, proč to kouří, proč už mu nestačí obyčejné cigarety, tak říkal: „Víš, jaká je to sranda? To je daleko větší sranda než být třeba opilý.“ Na takové argumenty se pak těžko vede normální debata. 
L
Maminka totiž neví, jaké to je být ožralý ani jaké to je být zhulený. :)
Z
Bylo to těžké období, opravdu jsem tenkrát špatně spala. Člověk neví, co s tím, jak mu to vymluvit, co podniknout, aby to nedělal nebo aby to aspoň netrvalo dlouho. Připadala jsem si jako rodič, který totálně selhal. 
L
Stejně jako v jiných situacích jsme si uvědomili, že jsme bezmocní, protože s ním nemůžeme být 24 hodin denně. Když přijde domů, snažíme se s ním trávit co nejvíce času, abychom věděli, jak uvažuje, o čem přemýšlí, kam směřuje, jaké má názory na život. Mluvíme o věcech, které ho zajímají, o muzice, o koníčcích, o jeho tématech. Důležitá je přirozenost. Nikdy jsme se nepokoušeli vytvářet nějaké speciální podmínky, ale snažili jsme se využít situace, kdy byl sdílný, a poslouchat, když sám o něčem začal. Hlavní je nepřerušit s ním kontakt, aby se neuzavřel do sebe. 
Z
Vzpomínám si na období, kdy jsme omezili své vlastní aktivity, abychom byli více s dětmi a nenechali je sobě samým. Někdy jsme vnímali, že by byly raději, kdybychom nebyli doma, ale zároveň jsme cítili, že by jim to ublížilo. 
L
Myslím si, že dítě vycítí, jestli o něj má rodič opravdový zájem. Přestože navenek remcá, nakonec to ocení. Pro nás bylo velkou výhodou, že jsme vždycky měli společenství a nebyli jako rodina sami. Když jsme jeli třeba na dovolenou, bylo to společně s našimi známými nebo příbuznými, kteří měli děti ve stejné věkové kategorii. Neměli jsme ani jediný rok výpadek, že by s námi někdo nechtěl jet. Ať jim bylo čtrnáct, devatenáct nebo dvaadvacet. Dělali jsme aktivity, které je zajímaly, ve větší skupině, a když už je to nebavilo s námi, našli si někoho jiného, kdo jim byl blízký. Revolta vůči nám pak byla úplně minimální. 
Z
Když jsme přišli s nějakým návrhem, jejich první otázka vždycky byla: „Kdo tam bude?“
L
Objeví-li se problémy, je podle mě také důležité zachovat si od nich zdravý odstup. Nejde změnit všechno a hned. Něco je třeba nechat také na dětech, ať si to vyřeší samy. Na jedné straně rodič nemůže strčit hlavu do písku, jako že se nic neděje, ale také nemůže přijít z rodičovské schůzky a chtít všechno dát do pořádku za jeden večer. Na základních věcech je třeba trvat, ať se to mladému líbí, nebo ne, ale není nutné kvůli tomu zavádět doma teror. 
Z
Já jsem měla vždycky pocit, že když nastaly nějaké kritické situace, Laďa si to moc nepřipouštěl. Kolikrát jsem si říkala, do prčic, tolik problémů, a on se tím nijak nevzrušuje. Ale je fakt, že když si to pak promyslel, sedli jsme si a napsali konkrétní body, které měly vést k řešení. Šel na to manažersky. Když byly potíže s Vašíkem, vzal papír a napsal: Bydlení v Ostravě se ruší, bude denně dojíždět, budeme ho kontrolovat v učení, musíš se s ním doučit základy hudební nauky, seženeme mu doučování na harmonii a tak dál. Prostě konkrétní opatření a kroky, které si pak odfajfkoval.

 

Kde berete čas být s dětmi, když oba přicházíte z práce až večer?

L
Ono není až tak důležité, jestli je to hodina nebo dvacet minut denně nebo celý víkend, ale aby každé dítě jednoznačně pocítilo, že toto je čas, který mám jen pro něj, že mu naslouchám, snažím se porozumět tomu, v čem žije, a plánovat své aktivity i s ohledem na to, co by ono rádo dělalo.

 

Jak řešíte, když má každý z vás na nějakou věc rozdílný názor? Měli jste s tím problémy?

Z

Těžké, ale nikdy jsme to neřešili před dětmi. 
L
Já mám například teorii, že když děti dostávají horší známky ve škole, je to jejich problém. Nejsem tady od toho, abych se každé odpoledne staral, jestli mají domácí úkoly a zkoušel je z dějepisu a z matematiky. Zastávám názor, že dítě tak od páté, šesté třídy musí přijmout určitou samostatnost a buď se otrká a naučí se učit, nebo zkrátka nebude mít samé jedničky. Zuzka si zase myslí, že by na základní škole jedničky mít měly a že se k tomu musí donutit. V tom se lišíme.
Z
To není úplně pravda, protože stejně samé jedničky od první třídy nikdo nemá. U nás to bylo tak, že když někdo měl problémy v nějakém předmětu, tak se s námi maminka nebo tatínek systematicky učili. Já jsem v jednu dobu bojovala s matikou. Naučila jsem se sice nějaké vzorečky, ale neuměla jsem je použít. Tatínek se mnou počítal po večerech příklady. Nesnášela jsem to, ale strašně mi to pomohlo. Mluvím o tom proto, že každé dítě to asi nepotřebuje, ale třeba Vašík patří k těm, které buď k něčemu donutíš a oni to udělají, nebo nedonutíš a neudělají nic. 
L
Se mnou se doma nikdo neučil a ve škole jsem žádné problémy se známkami neměl. Dokonce když měli kantoři výpadek a neměl kdo učit, chodil jsem od sedmé do deváté třídy suplovat do nižších ročníků matiku, fyziku a tělocvik. :)

 

Pomáhal vám při výchově dětí humor?

L
Je pravda, že humor velice pomáhá překonat u dětí takové ty jejich principiální zábrany vůči rodičům jako autoritě. Když se udělá nějaká sranda, tak trošku pozapomenou na to, že by se měly vůči nám vlastně nějak negativně vyhraňovat. Spontánnost, přirozenost a legrace otupuje střety, k nimž běžně mezi rodiči a dospívajícími dochází. Někdy, i když jde o vážnou věc, je lepší říct ji s humorem.
Z
Humor vždycky situaci nějak odlehčí, ne zlehčí, ale odlehčí. 
L
Takový příklad. V určitém věku se děti někdy neubrání pokušení vzít si něco, co jim nepatří. Párkrát se stalo, že nám nebo někomu z dětí chyběly peníze. Bylo jasné, že pachatelem je s velkou jistotou některý z puberťáků. Všem jsme sdělili, že tady řádil neznámý fantóm a z pokladničky zmizelo 50 korun. Po takovém vyhlášení stejně většinou všichni tuší, kdo je viník, a viník ví, že my ostatní o tom víme, a to je důležité. Jinak by si mohl myslet, že mu to příště zase nějak projde. I když to pachatel momentálně ignoruje, něco se v něm pohne a za nějaký čas ta pokušení odezní. Vždy jsme řešili samozřejmě postiženého, protože ten si neustále přepočítává obsah své pokladničky a schraňuje každou dvacetikorunu. Má právo říct, že se mu ztratily peníze, a slyšet, že to není normální. Ale myslím si, že není naprosto nutné mít ten večer známého viníka. Pak jsme hledali nějaké kompromisy, jak postiženému peníze vrátit, jestli ten, o kom si myslíme, že je viník, mu je má vrátit nebo odpracovat, nebo jestli mu je dáme my a budeme to vymáhat po pravděpodobném viníkovi. Důležitý je ale hlavně princip. Někdo něco ukrade a pak čeká, co se bude dít.

 

Máte ještě nějaký tip pro rodiče dospívajících dětí?

L
Napadá mě ještě jeden postřeh. Pro většinu rodin je ideálem, když má každé dítě svůj pokoj. Já si naopak myslím, že je to na škodu vzájemným vztahům. Když jsme se přestěhovali do nového domu, zpočátku Zuzanka bydlela v pokoji s Ládíkem. Pak ale škemrala, že chce mít pokoj sama pro sebe, až jsme jí nakonec vyhověli. Přestože se s Ládíkem často vzájemně navštěvují, vidíme, že už to není ono. Podle mě společné pokojíky utužují vztahy. Teď je kolikrát každý zalezlý v tom svém a už nejsme tolik pospolu. Možná bych na závěr ještě dodal, že přestože je puberta někdy náročná, je to jen časové období, které je potřeba nějak překonat. Když se to podaří, o to hezčí jsou vzájemné vztahy později. Nesmíme na dětech vidět jen to, co nezvládají, ale je třeba umět je i pochválit. 

Z
Vždycky, když jsem podléhala skepsi, tak mi Laďa řekl: „Ale prosím tě, vždyť my máme v podstatě strašně hodné a šikovné děti.“ Je dobré, když si alespoň jeden z rodičů udržuje pozitivní nadhled a nehroutí se. Pomáhá to i tomu, který se zrovna hroutí.

 

Za rozhovor děkují Jarek a Věrka Kulišťákovi

Rodinný život 2/2012

 

 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu