Když nejde život

Tomáš Ochotný 

hodinyJak na to? A na co? To máte tak. Mám kamaráda, se kterým se znám fakt hodně dlouho. Poprvé jsme se potkali na nedělní procházce. Já už s manželkou a naším prvním dítětem. On se svojí slečnou, kamarádkou mé ženy. Štíhlý, vysoký student, veselý a sršící energií, ten typ „hlava v oblacích a kalhoty do půl lýtek“. Za pár let jsme se začali potkávat častěji. Vždy sršel nápady, měl přehled o elektronice, chemii i mezinárodních vztazích. Pak jsme spolu pár let pracovali v jednom servisním středisku. Stále hýřil nápady a komunikoval se širým světem, ale na vlastní práci mu moc času nezbývalo. I proto, že stále řešil svoje „resty“. Měl jich stále celý seznam.

Jeho milující žena proto někdy odjela s dětmi na chaloupku v horách sbírat borůvky, aby tatínek mohl pracovat. Seznam se za tu dobu skutečně výrazně zkrátil, ale za týden už byl zase plný.

Vrtalo mi hlavou, jak je to možné. Pomalu jsem zjišťoval, jak se to na něj „hrne“. On totiž Pepa má dobrou vůli. Móóc dobré vůle. On dobře vidí, co by mohl někdo v jeho okolí potřebovat. A i když si to dotyčný neuvědomuje, Pepa mu to vykreslí v barvách, a ještě nabídne pomoc s realizací. Třeba i nakoupí součástky a z radosti svého bližního má upřímnou radost. Ale jsou další a další, kterým je potřeba udělat radost, a tak je na ty rozpracované stále méně času a oni začínají být nespokojeni. A Pepa se ve své velkorysosti diví, co se děje.

Nezmínil jsem totiž jednu z Pepových specialit vnímání světa. Jemu totiž čas plyne nějak jinak než nám obyčejným smrtelníkům. Vystihuje to rčení: my máme hodinky, Pepa má čas. Když totiž zase někoho přivede na myšlenku, že by to nebo ono pro něho bylo moc dobré, tak si čas dál plyne a Pepa sice stále „kmitá“, ale kolem něčeho úplně jiného a ani jeho nejbližší vlastně nevědí, kolem čeho.

No dobrá, řeknete si. Vždyť jde jen o nějaké prkotiny. A teď si představte, že takto probíhá u Pepy i činnost, které se u nás říká podnikání. Pepa je mistr slova, vždyť ovládá i několik světových jazyků.

KdyzNejdeZivotwebA teď to přijde. Už jsem psal, že my máme hodinky a Pepa má čas. Ale Pepa je odborník na hodiny. Ty hodiny, které vidíme už z dálky. Na radnicích a věžích kostelů. Je to jeho koníček a zároveň zdroj přivýdělku. Scénář už vlastně známe z předchozích odstavců. Krásná slova, jak je dobré udělat hodiny na úrovni, jak je dobré použít nejnovější součástky a vědomosti, včetně povrchové úpravy ciferníků a ručiček (nevím, jak správně pojmenovat „ručičky“ dva metry dlouhé).

Pak začne a pomalu postupuje vpřed. Ale velmi pomalu. To byste nevěřili, kolik nástrah se šikovnému chlapovi staví do cesty. Stále někdo něco potřebuje, stále je co zachraňovat. Pepa má dobrý plán. Zítra konečně zase pojede na ty hodiny. Od rána je stále na odjezdu, a pokud to tento den dopadne, tak k večeru. S posledními slunečními paprsky se dá do díla a je velmi překvapen, že se už stmívá. Našeho Pepu to nezaskočí. Má po ruce čelovku. Co dím, po ruce. On ji nosí na hlavě už od rána, možná podvědomě tuší, že se práce protáhne.

Tma našeho Pepu nezaskočila, ale s čím nepočítal, je únava. Už kolem půlnoci je tady a po marném přemáhání se Pepa moudře rozhodne pro dnešek práci ukončit. Je to sice zrovna ve chvíli, kdy už je nářadí vynošeno na věž, situace obhlédnuta a vymyšlen optimální postup. Nu což, zase přijede: hned, jak mu to okolnosti dovolí. Pepu stále okolnosti někam tlačí, komplikují se. Věci „se chrují a chlupatej tam strká svoje pracky“.

A ještě jednu věc jsem nezmínil. Pepa je, jak bych to řekl, takový neformální člověk. Nemá rád zbytečné „formality“. Smlouva o dílo? A nač? Vždyť já to udělám dobře. A pan starosta se pak pomalu začíná divit. Rok uplynul a hodiny nejdou, druhý rok, sice už bude ciferník, ale co dál? Jo, někdo má hodinky, někdo má čas, ale jak to má stíhat ten, kdo opravuje opravdové hodiny? A další rok už hodiny jdou, dokonce i faktura je napsaná, pan starosta podlehne kouzlu odborníka a zaplatí! A doufá (později si zoufá).

Za další rok mě požádá, zda bych já jako kamarád v tom mohl nějak pomoci. I když jsem vychoval půl tuctu dětí a mám půl kopy krásných vnoučátek, můj duch je asi stále mladý a hlava životem nepoučená (nebo jak říkají odborníci, moudrost přichází se stářím, ale stáří někdy přichází samo).
Já, pan Ochotný, kývnu na tento úkol. První rok o postupu občas letmo promluvíme. To víte, času na zbytečné řeči Pepa nemá. Další rok je při zmínce o hodinách podrážděný a uražený.

Nadcházející rok využívám společnou jízdu autem. Jsme tři a Pepa musí zachovat dekorum. Vymlouvá se, kroutí a na stále opakovanou otázku odpoví, že k dokončení potřebuje maximálně jeden měsíc.

Za další rok na stejnou otázku říká: už to skoro mám, maximálně dva týdny. Stále chybí to samé. Pár drobností a revize.

Dalšího půl roku uběhlo, ale já nezoufám a věřím. Jednou se dočkáme. A tu úlevu starostovi ze srdce přeji. A Pepovi také. Pak bude moci začít pár nových skvělých projektů, které nosí v hlavě nebo mu už leží v náznacích v šuplíku.

Ale abych nezapomněl, Pepa má mnoho hřiven. Umí to s dětmi, vnoučata se na něho klepou, a když mu nějaká chvilka na ně zbude, jsou šťastné. Umí se zápalem pohovořit téměř na jakékoliv téma, a to v několika jazycích. A stále se učí. A já někdy s ním. Na jazyky dar nemám, tak se snažím alespoň trpělivosti. Rodiče mi říkali, že trpělivost růže přináší, a já stále životem nepoučen, čekám na ty hodiny.

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu