Apoštol Pavel známý - neznámý aneb „na slovíčko“ se svatým Pavlem z Tarsu

Rozhovor s Doc. Dr. Petrem Marečkem, Th.D. - knězem brněnské diecéze. Studoval na Lateránské univerzitě a na Papežském biblickém institutu v Římě, na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě. Vyučuje na CMTF. Zaměřuje se na výklad textů knih Nového zákona (zvláště evangelií).

foto: Pavel Langer

Od 29. června roku 2008 je vyhlášen rok svatého Pavla. Zřejmě pro nikoho, kdo je pravidelnějším návštěvníkem bohoslužeb, není toto jméno neznámé. Ale možná právě u něj je namístě spojení: známý neznámý. Co všechno o tomto neúnavném apoštolu víme?
Napadlo nás v redakci, že bychom stáli o rozhovor s tímto světcem. To ovšem v reálu možné není, ale obrátili jsme se na Doc. Dr. Petra Marečka, Th.D., který je specialistou na Písmo svaté, jestli by se nestal, v přeneseném slova smyslu, „mluvčím“ apoštola Pavla.
V následujícím rozhovoru o sv. Pavlovi, který bude probíhat v několika číslech časopisu na pokračování, se pokusíme nahlédnout do života tohoto světce a věříme, že to bude nejen dobrý podnět pro náš duchovní život, ale pobídka k tomu, abychom častěji a více Písmo četli a nechali se jím obdarovávat. Za každým dílem otázek najdete i doporučené citace z Nového Zákona k probíraným otázkám.

Pokud se chceme o apoštolu Pavlovi dozvědět více z co nejautentičtějšího zdroje, kam v Novém Zákoně sáhnout, které stránky si nalistovat?

Kdo by se chtěl seznámit s Pavlovým hlásáním evangelia a jeho teologií, musí sáhnout po sedmi listech, které se nám dochovaly z jeho korespondence. V exegetickém bádání se totiž dospělo k všeobecnému přesvědčení, že pouze listy Řím, 1-2 Kor, Gal, Flp, 1 Sol a Flm pochází bezprostředně od apoštola Pavla. Pokud pak jde o zbývající listy, které jsou připisovány Pavlovi (z 21 listů Nového zákona je jich tradičně připisováno Pavlovi celkem 14: jedná se o tzv. Corpus Paulinum), počítá se s tím, že vznikly po apoštolově smrti v okruhu jeho žáků a církevních obcí, které on založil. Tyto listy byly napsány za účelem uchování dědictví apoštola Pavla a rozvinutí jeho myšlení. Jedná se o 2 Sol, Kol, Ef, 1-2 Tim, Tit. Zvláštní pozici zaujímá list Židům, ve kterém sice není zmíněno jméno apoštola Pavla jako odesílatele, ale který byl přesto po dlouhá staletí řazen mezi Pavlovy listy. Tento list je však dnes zcela oprávněně považován za samostatné dílo! K rekonstrukci Pavlova života a jeho působení máme k dispozici kromě sedmi listů, které nesporně pochází od něho, ještě Skutky apoštolů. Z historického hlediska mají listy samozřejmě jako osobní svědectví větší význam a zasluhují více pozornosti. Tradice o Pavlovi, které použil autor Skutků, obsahují nepochybně některé důležité konkrétní biografické údaje o apoštolových cestách, ale zahrnují tu a tam také vyprávění ve stylu legendy. Při jejich hodnocení je třeba stále mít v patrnosti, že Lukáš své prameny v silné míře přepracoval a přizpůsobil svému stylu. Nesmí se rovněž zapomínat na skutečnost, že Lukáš napsal své dílo téměř 30 let po Pavlově smrti.

Co víme o místě narození apoštola Pavla? Jaké bylo město Tarsus v době jeho narození, co lze o něm říci dnešním jazykem, např. bylo to průmyslové město, nebo akademické město? Navštívili jej nebo žili v něm nějaké celebrity té doby?

I když se apoštol Pavel sám nikde nezmiňuje o místě svého narození, přesto je jeho původ z Tarsu v Kilikii nepopíratelný. Tuto informaci nám poskytují Skutky apoštolů v souvislosti s jeho obrácením (Sk 9,11) a pak později ve spojitosti s jeho zatčením (Sk 21,39). Tarsus byl již v Pavlově době starobylým městem. Toto město se poprvé připomíná pod názvem Tarzi na černém obelisku Salmanasera III. z 9. stol. př. Kr. Ve 4. století př. Kr. byl Tarsus pokládán za velké a rozvinuté město. Po jeho dobytí Římany v roce 67 př. Kr. se stal hlavním městem provincie Kilikie. Toto město bylo nejen důležitou obchodní křižovatkou, která spojovala semitský a řecký svět, ale rovněž bylo věhlasným kulturním a filosofickým centrem. Strabón vychvaluje vědychtivost obyvatel Tarsu a dodává, že jeho školy předstihují školy athénské a alexandrijské (Geogr. 14.5.13). V Tarsu pobýval rovněž stoický filosof a učitel císaře Augusta Athenodoros. Toto město navštívila rovněž řada významných římských osobností: Cicero, Julius Caesar a Kleopatra. Apoštol Pavel se tedy právem chlubí, že je "občan ne neznámého města" (Sk 21,39).

foto: Pavel Langer

Když apoštol Pavel o sobě mluví, mimo jiné říká, že je svobodný. Co tím myslel? Znamenalo to, že není otrok, nebo že se neoženil? Pokud neměl manželku, nebylo to v té době nezvyklé, neměl se jako každý Izraelita snažit o pokračování svého rodu? Co o tom víme?

Je pravdou, že židé přikládali velkou hodnotu manželství a zároveň tím skrze zplození potomstva zachování rodu (srov. Gn 1,28; 38,8-10; Dt 25,5-10). Věk na ženění byl 18 až 20 let (srov. m. Aboth 5.21). I když drtivá většina židů v tomto věku vstupovala do manželství, přesto existovaly i výjimky. Např. prorok Jeremiáš se odmítl oženit (srov. Jer 16,1) a podle rabínské tradice Simon ben Azzai (kolem r. 110 po Kr.) odůvodnil svůj život v celibátu slovy: "Má duše si zamilovala Tóru. Svět může být nesen dále druhými." (b. Yebam 63b). O apoštolu Pavlovi, jenž byl židem od narození (srov. Flp 3,5), víme, že byl v době sepsání 1 Kor (tj. v roce 55/56 po Kr.) svobodný, tj. nežil v manželství. Jeho osobní vyjádření v 1 Kor 7,8 ("Těm, kdo nežijí v manželství, a hlavně vdovám, říkám toto. Udělají dobře, zůstanou-li tak, jako já.") však není zcela jednoznačné. Lze se dotazovat, zda byl Pavel vdovec nebo se nikdy neoženil? Z textu 1 Kor 9,5 ("Nemám právo vodit s sebou věřící ženu, jako to dělají také ostatní apoštolové a bratři Páně i Petr?") někteří odborníci vyvozují, že Pavel byl "vdovcem" nebo že se nacházel v nějaké formě "odloučení od své manželky" po svém obrácení nebo pro svoji křesťanskou misii. Na druhou stranu se však Pavel v 1 Kor 7,1-7 představuje jako "svobodný". I když tuto otázku nelze s naprostou jistotou zodpovědět, přesto lze předpokládat, že apoštol Pavel byl zřejmě svobodný.

Jaký byl Pavlův vztah k ženám? Některé ženy jej mají spojeného s citátem o tom, aby ženy byly podřízené svým mužům a poslouchaly je. Myslíte, že ženy podceňoval?

Pavlovo vyjádření "ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán" v Ef 2,22 je třeba chápat jak s ohledem na tehdejší poměry v antickém světě, tak také v kontextu tohoto listu. V řeckém světě platila podřízenost žen mužům jako přirozený řád (srov. Plutarch, Coniug. praec. 33). S podobnou situací se setkáváme rovněž v židovství, kde se nižší postavení ženy odůvodňovalo jejím původem z muže (srov. Gn 2,18-24). V Ef 5,21-33 se hovoří o křesťanském manželství, které má napodobovat vztah Krista k jeho církvi. Jako je ženám adresováno pouze jedno napomenutí "buďte podřízené" (Ef 5,22), tak také pro muže má apoštol pouze jedno zcela zásadní a vše zahrnující napomenutí "milujte svou ženu" (Ef 5,25). Na základě christologie a ekleziologie tohoto listu nabývá však jak "podřízenost žen", tak i "láska mužů" nové dimenze: křesťanská víra se totiž přiznává k Ježíši Kristu jako k Pánu a Spasiteli a rovněž jako ke zdroji a vzoru správných křesťanských vztahů. Nelze přehlédnout, že v misijní činnosti apoštola Pavla ženy zaujímají významnou roli. Na prvním místě je možné jmenovat Prisku. Ona a její manžel Akvila pracovali s Pavlem pro křesťanskou víru a nasadili dokonce pro něj vlastní život (Řím 16,3). Dům těchto manželů se stal místem setkání prvních křesťanů (Řím 16,5; 1 Kor 16,19). Dále lze zmínit Evodii a Syntychu, které byly horlivě činné ženy při hlásání evangelia ve Filipech (Flp 4,2-3), a jáhenku Foibu, která vykonávala svou službu v církevní obci v Kencherjích. (Řím 16,1-2). Nakonec se nesmí zapomenout, že v Gal 3,28 apoštol Pavel hovoří o rovnosti žen a mužů před Kristem.

Doporučené odkazy z Nového zákona k těmto otázkám: 1 Kor 7,1-7; 15,1-11; 2 Kor 11,16-12,13; Gal 1,11-2,21; Řím 11,1; 16,1-23; Flp 3,1-14; Kol 3,13-4,1; Ef 5,21-6,9.


Rodinný život 4/2008

Proč byl apoštol Pavel v dějinách církve tak výjimečným člověkem, lze jej nějak charakterizovat, co měl či uměl více než ostatní?

I když apoštol Pavel není nikde zmiňován v řecko-římské literatuře a rovněž v židovských spisech (talmud, midraš, dílo židovského historika Josepha Flavia) není uváděno jeho jméno, v dějinách církve byl však přijat jedinečným způsobem. Již v prvních dvou stoletích, tj. v době apoštolských otců, byly Pavlovy listy často citovány a jeho osobě byla projevována chvála. Ignác z Antiochie v listu do Efesu Pavla hodnotí jako "opravdu blaženého, svatého mučedníka" (Ef 12,2). Sv. Jan Zlatoústý ho dokonce velebí jako osobnost vyšší než mnozí andělé a archandělé (srov. Panegyricum 7,3). Jiní ho nazývají "třináctým apoštolem". O nesmírné důležitosti apoštola Pavla svědčí rovněž Korespondence Pavla a Seneky (apokryf z první poloviny 4. století), kde tento filosof o Pavlových listech prohlašuje: "Jsou přece tak vznešené a vyzařuje z nich taková ušlechtilost, že se domnívám, že lidem nebude stačit celý život, aby se jimi dokázali řídit a dospět tak k dokonalosti" (Epist. 1).

Apoštol Pavel náležel do dvou kultur: židovství a helénismu. Na jedné straně je viděn jako jeden ze zakladatelů křesťanství, na druhé straně jako apostata náboženství svých otců. Sám se však pokládal za "služebníka Ježíše Krista a povolaného apoštola" (Řím 1,1). Neexistuje rozhodně nikdo jiný, kdo by mohl zprostředkovat tak autentický pohled do prvotního křesťanství, jako právě apoštol Pavel. Jeho listy, které jsou nejstaršími křesťanskými dokumenty, nás informují o životě prvních církevních obcí, o jejich struktuře a uspořádání, o jejich problémech a potřebách. Apoštol Pavel dává ve svých listech zřetelně najevo, kým skutečně je: světec obtížený chybami a slabostmi. Žádný jiný z novozákonních autorů nám nenechává nahlédnout do svého nitra tak jako Pavel. Z jeho listů je patrné, že se neustále obklopuje lidmi, kteří jsou mu věrně oddáni a kteří se podrobují jeho příkazům a nařízením. On, který byl dříve náruživým zastáncem židovství, si jako křesťan tento svůj charakter uchoval a dával ho velmi často pocítit svým novým spolubratrům ve víře. V listu Galaťanům sděluje: "Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku" (Gal 2,11). Křesťanům v Korintu dokonce několikrát vyhrožuje: "Mám k vám přijít s holí?" (1 Kor 4,21), "Až zase přijdu, nikoho nebudu šetřit." (2 Kor 13,2). Zároveň je však tento tvrdý a nekompromisní muž zcela oddán svému poslání. Pro něj platí jen láska jeho Pána a služba církevním obcím, jak to krásně dosvědčuje jeho nejstarší list: "My jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili." (1 Sol 2,7-8).

kresba: Šárka Chlupová

Jaké vzdělání měl sv. Pavel?

Apoštol Pavel, který se narodil v Tarsu v Kilikii (Sk 21,39; 22,3), pocházel z židovské rodiny, jež náležela do Benjamínova kmene (Řím 11,1). Pavlovi rodiče, jak se zdá, patřili do střední společenské vrstvy. Svému synu totiž nepochybně umožnili vzdělání, jak to dosvědčuje úroveň jeho pozdějších listů. V Tarsu Pavel určitě navštěvoval řeckou základní školu. Můžeme předpokládat, že v tomto městě si také osvojil základy rétoriky, i když nestudoval klasiky řecké literatury (na rozdíl od hebrejského filosofa, svého vrstevníka Filóna Alexandrijského). V Tarsu se Pavel zřejmě rovněž vyučil řemeslu "stanařství", které pak později provozoval (srov. Sk 18,3). Lze se domnívat, že toto řemeslo již vykonával jeho otec. V židovství totiž platilo, že otec měl povinnost učit svého syna jak Tóře, tak také nějakému řemeslu (srov. Tosefta Qid 1,11). "Stanařství" mohlo zahrnovat jak výrobu stanů, tak také zpracovávání kůží a zhotovování přikrývek.

Podle svědectví Skutků apoštolů Pavel nabyl své vzdělání v Jeruzalémě. Pavlem zmíněný Gamaliel v Sk 22,3, ke kterému chodil do školy, je v Sk 5,34 označen jako farizeus a učitel Zákona, který se těšil velké vážnosti u lidí. Jedná se o Gamaliela I., který působil v letech 25-50 po Kr. a kterému je připisován výrok: "Získej si učitele, tak se uchráníš pochyb." Proti historičnosti faktu, že Pavel získal své vzdělání v Jeruzalémě, bývá namítáno, že on sám se o tom nikdy nezmiňuje a že text Gal 1,22 vylučuje Pavlův pobyt v Jeruzalémě během jeho mládí. Farizejské školy však nejsou dokazatelné mimo Jeruzalém před rokem 70 po Kr., a tak je zřejmé, že obsáhlé studium Zákona (Tóry) pro učeného farizeje bylo možné absolvovat jenom v Jeruzalémě. Můžeme tedy vycházet z předpokladu, že Pavel v přiměřeném věku (tj. 15-20 let) absolvoval studium Zákona v Jeruzalémě, aby se tak stal učitelem Zákona. Tuto skutečnost dosvědčuje jeho způsob výkladu Písma.

Jaké důvody měl Pavel pro své horlivé pronásledování Kristovy církve? Čím židokřesťané ohrožovali židovské obce?

Obraz pronásledovatele Šavla podává líčení Skutků apoštolů (Sk 8,1-3) a není divu, že je názornější než to, které nám zprostředkovává on sám. Barvitější líčení v Sk lze vysvětlit tím, že se představy a vyprávění o této události v křesťanských společenstvích během jejich předávání postupně přikrášlily. Když se sám Pavel zmiňuje o své činnosti pronásledovatele, dává ji do spojitosti se svým dřívějším zachováváním Zákona a rovněž se svým povoláním za apoštola (srov. 1 Kor 15,9; Gal 1,13-16.23; Flp 3,6-11). Pavlova horlivost pro Zákon a jeho zanícení při pronásledování církve tedy spolu úzce souvisejí. Toto pozorování napomáhá popsat důvody, které přiměly Pavla k jednání proti křesťanským společenstvím.

Nejprve je vhodné si položit otázku: Která církevní obec (popř. obce) to byla, proti které vzplanul jeho hněv? Pavel nám sice nesděluje, které konkrétní církevní obce pronásledoval, nicméně nápadně hovoří o "Boží církvi" (1 Kor 15,9; Gal 1,13). Zdá se, že Pavel s označením "Boží církev" přejímá zažitý výraz, který pro sebe používalo společenství křesťanů v Jeruzalémě a který byl přejat též sousedními křesťanskými společenstvími (srov. 1 Sol 2,14).

Jaké důvody vedly Pavla k pronásledování "Boží církve"?

Je třeba mít na paměti, že postup proti prvním křesťanům byl vnitřní židovskou záležitostí. Ježíšovi stoupenci byli pokládáni za novou "stranu" či "seskupení" uvnitř židovství. V Sk 24,5 jsou označeni jako "nazaretská sekta (řecky: hairesis)". Zajímavé je, že Skutky apoštolů používají stejný výraz též pro označení farizeů a saduceů (5,17; 15,5). U prvních křesťanů byl nejvíce bijícím do očí jejich vztah k Zákonu. Nejednalo se tedy v první řadě o jejich uctívání Ježíše jako Mesiáše, i když rovněž toto mohlo na židy působit pohoršlivě (srov. 1 Kor 1,23). Důležitější avšak byl jiný aspekt. První křesťané - byli původem ze židovství - začali totiž na různých místech mimo Jeruzalém zakládat církevní obce a přijímat pohany do svých společenství jako sobě rovné. Nedělali tedy již rozdíl mezi plnoprávnými členy, proselyty a bohabojnými, jak tomu bylo v synagoze. Takto odbourali odstupňovaná privilegia a povinnosti jednotlivých skupin. Obřízka přestala být vyžadována a na její místo vstoupil křest. Tímto způsobem byla narušena pečlivě střežená hranice mezi Izraelem a pohany. Kdo si cenil všeobecného přesvědčení, že Izrael je "lidem zasvěceným Hospodinu a jeho zvláštním lidem mezi všemi národy na zemi" (Dt 7,6), toho muselo pobouřit toto citelné narušení hranice. Bylo jasné, že pohané se v této situaci spíše přiklonili k židokřesťanům než k židům, neboť u nich nalezli plné uznání. Je však třeba mít na paměti, že se v žádném případě nejednalo o nějaká strategická opatření proti konkurenci, která působila nepokoje. Obě dvě strany měly své teologické argumenty. Židé měli svatost Izraele, židokřesťané tvrdili, že skrze kříž a vzkříšení Ježíše je pohanům nabídnuta spása. Pavel, který "v horlivosti pro židovství předstihoval ve svém národě mnoho svých vrstevníků" (Gal 1,14), si kladl za cíl "přivést k rozumu" ty, kteří se odchýlili, a přimět je, aby se vrátili zpět k Zákonu o svatosti Izraele.

Doporučené odkazy z Nového zákona k těmto otázkám: Sk 6,1-7,60; 8,1-3; 9,1-2; Sk 22,3; 1 Kor 15,9; Gal 1,13-16.23; Flp 3,6-11


Rodinný život 5/2008

Kolik bylo apoštolu Pavlovi let, když se "setkal" s Kristem? Co nám o tomto okamžiku napsal on sám a co jiní, je v tom nějaký důležitý rozdíl?

V prvé řadě je třeba uvést, že je velmi obtížné stanovit přesnou chronologii Pavlova života. Datování historických událostí jeho života se opírá o absolutní a relativní chronologii.1 Biblické prameny nám poskytují pouze údaje k stanovení relativní chronologie (např. podle svědectví Sk 18,11 apoštol Pavel strávil v Korintu "rok a šest měsíců"). Ke stanovení absolutní chronologie Pavlova života slouží zejména tzv. delfský nápis (devět fragmentů nalezených v Delfách v roce 1905). Jedná se o výnos císaře Claudia, v němž chce novým osídlením města Delf zabránit jeho dalšímu vylidňování. Z dochovaného textu lze jasně vyčíst, že je jmenován "Junius Gallio, můj přítel a prokonzul". V textu dopisu je jako datum napsání 26. prohlášení Claudia za císaře. Toto 26. prohlášení sice není možné přesně datovat, ale archeologické nálezy epigramů dokládají, že 27. prohlášení se uskutečnilo 1. srpna 52. Na základě skutečnosti, že Achája patřila mezi tzv. senátní provincie a že v nich byli obvykle prokonzulové jeden rok v úřadu (a to od května), se jeví velmi pravděpodobné, že Gallio byl prokonzulem v Korintu od května 51 do května 52. Jestliže se zkombinují údaje textu Sk 18,11, podle kterého měl Pavel strávit jeden a půl roku v Korintu, s vystoupením Židů proti Pavlovi krátce po nastoupení nového prokonsula do funkce, můžeme vyvodit, že se apoštol Pavel setkal s prokonsulem Gallionem (Sk 18,12-16) v létě 51. S příchodem Pavla do Korintu na začátku roku 50 tak nyní získáváme jistý údaj, ze kterého je možné načrtnout na základě biblických časových údajů relativní chronologii celého Pavlova působení. Lze se domnívat, že událost Pavlova obrácení u Damašku nastala asi v roce 34. Apoštolu Pavlovi tedy bylo zřejmě 25 až 30 let.

Obrácení na cestě do Damašku (rok 1600) Michelangelo Merisi (Caravaggio) Kaple Cerasi, Santa Maria del Popolo, Řím
Caravaggio: Obrácení na cestě do Damašku

Naše představy o povolání Pavla za apoštola jsou ovlivněny velmi pestrým vyprávěním ve Skutcích apoštolů. V této souvislosti se rovněž hovoří o jeho obrácení. Toto hodnocení zajisté není nesprávné. Líčení v knize Skutků apoštolů je však třeba náležitým způsobem hodnotit ve srovnání s Pavlovým osobním svědectvím v jeho listech, které poskytuje poněkud odlišný obraz o této události.

Ve Skutcích apoštolů se třikrát setkáváme s líčením Pavlova povolání. Nejpodrobnější zpráva se objevuje v Sk 9,1-31. Později se pak Pavel ve dvou řečech vrací k této události: v řeči adresované židovskému lidu v jeruzalémském chrámě po svém zatčení (Sk 22,3-21) a v řeči před králem Agrippou II. (pravnuk Heroda Velikého a syn Heroda Agrippy I.; je o něm řeč v Sk 12), jeho sestrou Berenike, římským prefektem Festem, veliteli a předními muži města (Sk 25,23) během svého zatčení (Sk 26,2-23). Líčení Skutků apoštolů lze shrnout následujícím způsobem: Pavel byl vybaven dopisem velekněze a měl s veškerou rázností zasáhnout proti (žido)křesťanům v Damašku. Když se blížil k městu, náhle ho obklopilo světlo z nebe (Sk 22,6: kolem poledne - oslnivé světlo; Sk 26,13: v poledne - světlo nad slunce jasnější, které obklopilo mne i ty, kteří tu cestu konali se mnou). Pozoruhodné je, že zde není bezprostředně řeč o nějakém vidění Krista! Pavel padl na zem (Sk 26,14: též ti, kdo šli s ním, padli na zem). Teprve skrze hlas, který slyší pouze Pavel, se dává Kristus poznat (Sk 26,14: hlas mluvil hebrejsky). Pavlovi je Pánem uloženo, aby šel do města. Až tam mu bude řečeno, co má dělat (Sk 9,6; 22,10). Opět si zaslouží povšimnutí, že Pavel nedostává žádné bezprostřední pověření ohledně povolání. Pavel na tři dny oslepl kvůli tomuto světlu. Během tohoto času nic nejedl a nepil.

Toto líčení není ve skutečnosti žádným příběhem povolání, avšak obrácení. Vyprávění je zakončeno tím, že Ananiáš (křesťan pocházející ze židovství), který byl možná představeným křesťanské obce v Damašku (srov. Sk 22,12), je Pánem ve vidění vybídnut, aby vyhledal Pavla. Skrze jeho vkládání rukou Pavel opět nabývá zraku, přijímá Ducha svatého a nechává se pokřtít (Sk 9,17-18). Přiměřeně tomuto líčení obdržel Ananiáš - již před Pavlem! - zprávu, že je určen k tomu, aby se stal misionářem mezi všemi národy (Sk 9,15).

V celém vyprávění Pavlova obrácení zastávají významnou roli "vidění", která z něho činí (podobně jako v případě události o Petrovi v Sk 10,10-16) příběh s motivem "přemožení". Tak jako Pavel - Šavel, který "soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně" (Sk 9,1), je přemožen ze samotného nebe (Sk 9,3-6), rovněž oprávněný strach Ananiáše je překonán skrze vidění (Sk 9,13-15). Lukáš tedy ve svém vyprávění chce sdělit, že to nebyli lidé, kteří zdolali Šavla, nýbrž že byl přemožen nebeským Pánem, a to pouze z milosti (srov. Gal 1,12.15).

Pokud jde o Pavlovy listy, v nich sice nenajdeme žádnou zprávu o události u Damašku, nicméně apoštol na ni stále znovu dělá narážky. Zdá se, že u svých křesťanských společenství předpokládá známost toho, co se mu přihodilo. Má na mysli událost u Damašku, když hovoří o svém povolání za apoštola a nazývá se: "povolaný za apoštola" (Řím 1,1), "z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše" (1 Kor 1,1; 2 Kor 1,1), "apoštol pohanů" (Řím 11,13) nebo ve zostřeném vyjádření "apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem" (Gal 1,1). Již z toho je jasné, že to, co se mu přihodilo, nebylo pouze obrácení, nýbrž, že tuto událost pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly vědomí, že za svou apoštolskou existenci vděčí výlučně Boží milosti. Pavel se o této milosti zmiňuje v četných souvislostech (Řím 1,5; 15,15; 1 Kor 3,10; Gal 1,15). Nejkrásnější formulace se asi objevuje v 1 Kor 15,10: "Milostí Boží jsem to, co jsem."

Ve spojitosti s událostí u Damašku mluví Pavel o zjevení nebo o tom, že viděl Vzkříšeného: "Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána?" (1 Kor 9,1). Pro tyto výroky je opět důležité, že pověření k bytí apoštolem se shoduje se zjevením Vzkříšeného. A tak se Pavel může připojit v 1 Kor 15,8 k seznamu velikonočních svědků se stejnou formulací "zjevil se", jak je to řečeno o Petrovi, Dvanácti, Jakubovi a dalších. Jen pomocí výrazu "naposledy i mně" posouvá časovou hranici a pomocí potupného slova "nedochůdče" dává najevo svou dřívější činnost pronásledovatele.

Před Damaškem byl Pavel přemožen Bohem, byl vzat do služby a rovněž se sám nechal vzít do služby. Být zasažen a nechat se zasáhnout patří nerozlučně k sobě. Proto může Pavel líčit damašskou událost v listě Filipanům tak, jako by se zakládala též na jeho vlastním rozhodnutí: "Ale v čem jsem (dříve) viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista." (Flp 3,7-8).

Rytina na náhrobním kameni (kolem roku 313) - Vatikánská muzea. Zřejmě jedno z nejstarších vyobrazení apoštola Pavla
Rytina na náhrobním kameni

Začal působit jako apoštol hned po svém obrácení, pokud ne, co se s ním v té době asi dělo?

Bezprostředně po události u Damašku apoštol Pavel odchází do Arábie (Gal 1,17). Kde se konkrétně nacházel? Jak dlouho tam pobýval? Co ho tam vedlo? Všechny tyto otázky je možné zodpovědět pouze hypoteticky. S největší pravděpodobností se Pavel odebral na území nabatejské říše. U Josepha Flavia se nabatejská říše překrývá s výrazem Arábie. Nabaténa, která je obývána Araby, se podle něj rozprostírá od Eufratu k Rudému moři (Ant 1.221). Jako města Arábie jmenuje Petru a Zoar (nacházely se jihovýchodně od Mrtvého moře). V nabatejské říši tehdy vládl král Aretas IV, který sídlil v městě Petra a byl králem v letech 9 př. Kr. - 40 po Kr. Josephus Flavius hovoří o Petře jako o nepříznivém kraji (Bell. 1.159).

Uchýlil se Pavel do Arábie na určitý čas, aby byl o samotě po převratných událostech? Nebo měl úmysl tam konat misijní činnost? Nebylo vhodnější nejprve putovat do Jeruzaléma, aby se tam představil, nebo jít do Antiochie, aby navázal spojení s tamějšími křesťany? Později spatřujeme apoštola Pavla vyhledávat velká města, ve kterých misijně působí a v nichž zřizuje církevní obce. Skutečnost, že putoval do nehostinné Arábie, se k němu, městskému člověku, nehodí. Zdá se, že ho zasáhl odpor nejen ze strany starých, nýbrž i ze strany nových souvěrců.

K vyobrazení apoštola Pavla s koněm při jeho obrácení lze říci následující:

1) Biblické vyprávění nezmiňuje nic o koni; tradice zobrazování příběhu jako jezdecké scény se datuje od 12. století (vychází z legend). Obraz spadlého jezdce zastává důležitý symbolický význam. Jezdec na koni reprezentuje člověka, který vládne nad přírodou, nebo duchovního člověka, který ovládá vlastní lidskou přirozenost. Muž shozený z koně tedy ztrácí vládu nad sebou.

2) Apoštol Pavel, který pronásledoval "Boží církev" (1 Kor 15,9) a který "soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně" (Sk 9,1), byl před Damaškem přemožen Bohem. Z biblického hlediska v době války se jezdí na koních (srov. Zach 9,10). Pavel jako pronásledovatel církve je tedy ve vyobrazení na koni představen v roli válečníka.

3) Událost obrácení v Sk 9 je schematizována podle předlohy, se kterou je možné se setkat též v židovských příbězích obrácení, především v Héliodórově legendě. Héliodór, kancléř syrského krále Seleukose IV. Filopatora (187 - 175 př. Kr.), je jím pověřen, aby se zmocnil jeruzalémského chrámu. Při vstupu do chrámu je mu zabráněno světelným zjevem z nebe, padá na zem, objímá ho hluboká temnota. On upouští nejen od svého úmyslu, nýbrž se rovněž přiznává jako žák a slibuje, že bude sdělovat všem lidem velikost svatého místa (srov. 2 Mak 3,23-36). Pozornost zaslouží 2 Mak 3,25, kde je řeč o koni, který se obořil na Héliodóra!


Rodinný život 1/2009

Co víme o prvních kontaktech apoštola Pavla s církví?

Podle svědectví Skutků apoštolů první Pavlovy kontakty s církví nastávají bezprostředně po události u Damašku. Pavel v tomto městě přijímá křest (Sk 9,18) a setkává se zde s prvními křesťany (Sk 9, 19). Apoštol Pavel sám uvádí, že ihned po události u Damašku odešel do Arábie a pak se znova vrátil do Damašku (Gal 1,17), odkud však musel uprchnout. O tomto útěku máme dochované dva záznamy. Podle Sk 9,23–25 jsou to židé, kteří se snaží dopadnout Pavla, zatímco podle 2 Kor 11,32–33 se ho pokouší zmocnit místodržitel krále Arety. Svědectví Pavlova listu má samozřejmě přednost. Pohnutkou tohoto zákroku mohlo být udání u místodržitele, kterému s velkou pravděpodobností předcházela Pavlova misijní činnost mezi židy a proselyty, jež vedla k nepokojům.

Kázání sv. Pavla – Luca di Tommé (1356 – 1389), Siena, Pinakotéka
Kázání sv. Pavla – Luca di Tommé (1356 – 1389), Siena, Pinakotéka

Pavel se zřejmě vydal na cestu do Jeruzaléma hned po svém útěku z Damašku. Podle Gal 1,18 se tato návštěva Jeruzaléma uskutečnila tři roky po události obrácení. O svém prvním pobytu v Jeruzalémě, kde strávil 15 dní (snad přespával u rodiny své sestry [srov. Sk 23,16]), se vyjadřuje s velkou zdrženlivostí (Gal 1,18–20). Zmiňuje pouze jeden důvod své návštěvy: „seznámit se“. Pavel přichází navštívit Petra, seznámit se s ním. Dává tak najevo, že se pokládá za povolaného apoštola, který je jemu rovný. Z formulace v Gal 1,18 lze vyrozumět, co Pavel nemínil. Nechtěl si nechat potvrdit svůj apoštolský úřad, ani se nechtěl od něj nechat vyučovat v evangeliu. Proto šel k Petrovi teprve tři roky po události u Damašku, neboť si byl vědom bezprostředního pověření k hlásání evangelia od zmrtvýchvstalého Krista. Ačkoliv záměrem jeho první návštěvy Jeruzaléma bylo seznámit se s Petrem, viděl tam i Jakuba, bratra Páně (Gal 1,20). Tento Jakub, jako přísný židokřesťan, se musel stát Pavlovým sokem. V každém případě jsou Petr a Jakub těmi, se kterými má Pavel znovu oficiálně co do činění při tzv. apoštolském sněmu (Sk,1–35) a ve spojení s „antiošským konfliktem“ (Gal 2,11–14).

V Sk 9,26–30 je návštěva Jeruzaléma vylíčena odlišně. Barnabáš uvedl Pavla k apoštolům. Pavel všude směle mluvil ve jménu Páně a dostal se do sporu s řecky mluvícími Židy. Protože se ho pokoušeli zabít, byl donucen město opustit. Vazba Pavla na okruh apoštolů odpovídá Lukášovu záměru. I když se podle líčení Gal nedostal do sporů, je možné uvažovat, že jeho pobyt přesto nebyl bez rizika. Zvláštní pozornost si zasluhuje zmínka Barnabáše, neboť se účastnil též další Pavlovy cesty do Jeruzaléma (Sk 15,1–35). Sám Pavel tuto skutečnost zdůrazňuje v Gal 2,1–10. Lze si všimnout, že Sk 11, 29–30 hovoří ještě o jedné jejich společné cestě do Jeruzaléma, o níž se ale Pavel nikde nezmiňuje.

Ze společného setkání Pavla s Barnabášem se vyvinula dlouholetá spolupráce a přátelství. Barnabáš byl s největší pravděpodobností věkem starší než Pavel a již před ním se stal křesťanem. Barnabáš byl levita původem z Kypru (Sk 4,36). S Pavlem měl tedy společné to, že pocházel ze židovské diaspory. Jeho úplné jméno bylo Josef Barnabáš. Přízvisko Barnabáš musel získat od apoštolů (udělení jména signalizuje výpověď o jeho vážnosti v církevní obci). Význam jména Barnabáš v Sk 4,36 jako „syn útěchy“ je nejistý. Možná toto jméno znamenalo „syn proroctví“. Takto by se hodilo ke Sk 13, 1–2, kde je označen jako prorok. Barnabáš patří mezi nejvýznamnější osobnosti prvotní církve. Jeho význam je mnohdy nedoceněn nebo na něj není brán zřetel. Jak v jeruzalémské, tak také v antiošské církevní obci vystupuje do popředí. Zjevně byl vhodným zprostředkovatelem mezi těmito dvěma centry raného křesťanství. Podle Sk 11,25–26 to byl opět Barnabáš, který uvedl Pavla do církevní obce v Antiochii, kde se ponejprv začalo učedníkům říkat „křesťané“. Pavel byl nejspíše též v Antiochii uveden do základů křesťanské víry. Význam přijaté tradice pro svou teologii Pavel zdůrazňuje v 1 Kor 11,23a; 15,3a. Převzetím tradice „poslední večeře“ (1 Kor 11,23b–25), „křestní praxe“ (1 Kor 1,30; 6,11; 12,13; Řím 6,3–4), formulace „christologického vyznání“ (Řím 1,3b–4a) a „prvokřesťanského hymnu“ (Flp 2,6–11) apoštol Pavel dokumentuje svoje spojení s tradicí prvotní církve a dotvrzuje, že jeho teologie musí být chápána z nemalé části jako výklad této tradice.

Jaké byly začátky misijní činnosti apoštola Pavla, kde čerpáme informace, co o tomto působení víme?

Počátky misijní činnosti apoštola Pavla nám jsou známy pouze ze Sk 13–14. Jedná se o tzv. první misijní cestu, která zřejmě nastala v letech 46 – 49 po Kr. Tato cesta začíná v Antiochii v Sýrii, která byla po Římu a Alexandrii třetím nejdůležitějším městem té doby. Tehdy mohla mít asi půl milionu obyvatel. Ze Sk 13,1 se dovídáme, že „v antiošské církevní obci byli muži, kteří měli dar promlouvat z vnuknutí a učit: Barnabáš, Šimon, kterému říkali Niger, Lucius z Kyrény, Manahem a Šavel“. Tito „proroci a učitelé“ byli asi usedlí potulní misionáři, ještě se silným charismatickým charakterem, kteří snad zároveň byli uznáváni jako kolegiální vedoucí církevní obce. Autor Sk při tomto dvojím rozdělení sotva myslí na rozdílné funkce. Je možné, že v tomto seznamu je jmenován vědomě Barnabáš jako první a Šavel jako poslední, aby se tak zdůraznila svoboda volby skrze Ducha svatého – volby pro misijní činnost. Počet „dva“ odpovídá praxi Ježíše (Mk 6,7; Lk 10,1). Vyslání Barnabáše a Pavla k misijní činnosti je dílem Ducha svatého. Je doprovázeno postem, modlitbou a vkládáním rukou. Vkládání rukou je zde však pouze gestem požehnání, tj. nejedná se o ritus ordinace.

Mozaika z 5. století – arcibiskupské muzeum v Ravenně
Mozaika z 5. století

Apoštol Pavel s Barnabášem začínají misijní činnost na Kypru (Sk 13,4–12). Kázali tam „v židovských synagogách“ ve shodě se spáso-dějinným programem Pavla (srov. Sk 13,46; Řím 1,16) a v souladu s misijní činností prvotní církve: Zaslíbení platí přece na prvním místě dětem Izraele (Sk 2,39); jim je Mesiáš v prvé řadě určen (Sk 3,20). Sk nás dále informují o tom, že misionáři prošli „celý ostrov“, bližší podrobnosti se ale nedovídáme. Autorovi Sk zde jde o něco jiného. Jedná se mu o setkání s Barjesusem Elymasem, kouzelníkem a lžiprorokem, který byl židem a náležel do doprovodu prokonzula. Příběh s Elymasem dává najevo, že křesťanské náboženství nemá nic společného se synkretismem a magií, naopak je zcela přesahuje. Prvním obráceným pohanem na Kypru byl římský důstojník s vysokou hodností, což pro autora Sk má samozřejmě apologetickou hodnotu: Římský úřad nemá nic proti křesťanskému náboženství! Zároveň tento příběh chce zdůraznit, že evangelium má být hlásáno i před velkými a mocnými tohoto světa. Při misijní činnosti na Kypru je poprvé uvedeno v Sk jméno „Pavel“ (Sk 13,9). Tento okamžik je spjat s počátkem Pavlova hlásání evangelia u nežidů. Může nás překvapit, že teprve během Barnabášova a Pavlova působení na Kypru se uvádí, že rovněž Jan Marek z Jeruzaléma byl jako „pomocník“ s nimi. V jakém smyslu byl „pomocník“, se ale nedovídáme.

Z Kypru se pak misionáři vydávají lodí k jižnímu pobřeží Malé Asie – Pavel je nyní téměř vždy jmenován před Barnabášem, přiměřeně jeho budoucímu významu. Pravděpodobně přes Atálii (srov. 14,25) dospěli do Perge. Tam je opouští Marek a vrací se zpět do Jeruzaléma (tam byl doma: Sk 12,12.25). Formulace v řečtině „Jan se od nich oddělil“ budí dojem „dezerce“. Proč toto nastává, Sk nevypráví. Stýskalo se Markovi po domově? Jevila se mu misijní cesta příliš dlouhá (jak z hlediska časového, tak z hlediska geografického)? Sehrály roli odlišné pohledy na misijní činnost mezi pohany? To nevíme. Snad ztratil odvahu. Tato událost však později rozdělila Pavla a Barnabáše (srov. Sk 15,37–40).

Po oddělení Marka Pavel s Barnabášem misijně působí v Antiochii v Pisídii (Sk 13,13–52). Tento úryvek by se mohl označit jako teologický střed Sk, neboť zde je vyjádřen programově důvod – a sice skrze Pavlova ústa! – jenž církev natrvalo odděluje od Izraele a který jí, z hlediska misijně-dějinného, dává vzniknout jako církvi z pohanů. Důvodem je poselství o Kristu a spáse, které židé nejsou ochotni přijmout. V Pavlově kázání zaznívají slova: „Ať je vám tedy známo, bratři, že skrze něho (tj. Ježíše Krista, kterého Bůh vzkřísil) se vám hlásá odpuštění hříchů. Mojžíšský Zákon neměl tu sílu, aby vás osvobodil od viny. Skrze něho (Krista) však je od viny osvobozován každý, kdo věří“ (Sk 13,37–39). Autor Sk zde zřetelně reprodukuje Pavlovu teologii: on zná ospravedlnění hříšníka pouze na základě víry v Krista. Z Písma přitom ukazuje, že misijní činnost u pohanů, která nyní teprve opravdu začíná, není v žádném případě nějaké absolutní novum, spíše náleží k příslibu otcům (Sk 13,32), který se naplnil v Ježíši. Bůh totiž uděluje záchranu skrze Krista „každému“ (Sk 13,39), ne pouze židům. Proklamace Božího poselství „spása pro všechny“ (bez obřízky a života podle Zákona!), které se děje skrze misionáře, odděluje Izrael od církve.

Pak následuje misijní působení v Ikóniu, Lystře a Derbě (Sk 14,1–20), v městech jižní části provincie Galacie. K obrazu Pavla, jak si ho představovaly církevní obce, patřilo, že apoštol je charizmatikem, skrze něhož se dějí zázraky. Toto ukazuje autor Sk na příkladu zázraku uzdravení jednoho člověka v Lystře, jenž byl chromý od narození. On to líčí tak, že nemocný na základě Pavlova kázání dostává víru, že „může být uzdraven“ (Sk 14,9); tato důvěra/víra je předpokladem k uzdravení (srov. rovněž Lk 5,20; 7,50; 8,48; 17,19; 18,42; Sk 3, 16). Když autor Sk líčí zázrak, objevuje se vždy v souvislosti se zvěstováním (hlásáním evangelia), protože zázraky jsou potvrzením slova.

Zvláštní pozornost zasluhuje kamenování Pavla v Lystře, které se v kontextu vyprávění objevuje zcela znenadání a jeví se jako dodatečně přidané. Autor Sk převzal tradici o kamenování ve velmi zkrácené formě, neboť se nehodila k jeho obrazu Pavla. Pro něj je Pavel hrdina, který je stále znovu zachraňován Bohem ze všech nebezpečí a který má stále převahu nad svými odpůrci. Pro autora Sk je příznačné, že před posledním vězněním, jež bylo orientováno na Řím, líčí obšírně pouze jedno Pavlovo uvěznění. Toto věznění ale spojuje se zázračným osvobozením, které vzbuzuje obdiv (Sk 16,23). Z osobního Pavlova svědectví naopak víme, že ve vězení byl vícekrát (2 Kor 11,23). Z tohoto důvodu je třeba v Sk 13,19n tradované kamenování považovat za hodnověrné. Pavel sám v 2 Kor 11,25 rovněž uvádí: „byl jsem jednou kamenován“ (srov. také 2 Tim 3,11).

Návrat z misijní cesty (Sk 14,21–28): Z Lystry putují Pavel a Barnabáš do Derbe. Jedná se o první misijní místo v Malé Asii, ze kterého nejsou misionáři násilně vyhnáni. Pavel s Barnabášem odtud nepokračují dále, nýbrž se vydávají nazpět stejnou cestou, aby tak utvrdili a povzbudili (Sk 14,22; srov. též 15,32.41; 18,23) nově vzniklé církevní obce a dali jim uspořádání. Z předchozích míst svého misijního působení byli totiž vždy nečekaně vyhnáni a nebylo tak možné zorganizovat život těchto nových křesťanských komunit a ustanovit v nich představené.

Tak jako 72 učedníků, kteří byli vysláni Ježíšem v Lk 10,1–16, mu vypráví po návratu s velikou radostí o úspěchu své misijní činnosti (Lk 10,17), tak rovněž Pavel a Barnabáš podávají zprávu církevní obci, která je na pokyn Ducha svatého vyslala (Sk 13,1–3). Misionáři informují o tom, co „všechno Bůh s nimi vykonal“. Nechlubí se svými zdatnými výkony. Při svém misijním působení mezi pohany v jižní Galacii poznali, že to byl Bůh, kdo „otevřel dveře k víře pohanům“. Takovýto pohled odpovídá Pavlovu osobnímu svědectví, který příležitostně píše, že se mu v tom či onom městě „otevřely dveře“ k hlásání evangelia (1 Kor 16,8; 2 Kor 2,12). Misijní činnost je tedy vždy dílem Božím!

Rodinný život 2/2009

Máme dnes představu, kolik křesťanských obcí apoštol Pavel založil, kolik jich asi celkem navštívil, kterými zeměmi (kdybychom je nazvali dnešními jmény) prošel, kolik kilometrů tak asi při svém cestování urazil a kolik let trvalo jeho misijní působení?

Pavlův křesťanský život se vyznačoval velkým misijním nasazením. Během svého misijního působení absolvoval mnoho tisíc kilometrů, aby zvěstoval poselství Ježíše Krista, kterého nikdy neviděl a ani neslyšel během jeho pozemského působení. Podle svědectví Skutků apoštolů se zpravidla misijní činnost apoštola Pavla člení na tzv. misijní cesty (celkem tři; cesta do Říma se počítá jako čtvrtá): První cesta (Sk 13–14) nastala zřejmě v letech 46 – 49 a zahrnovala asi 1800 km. Druhou cestu (Sk 15,36–18,22) Pavel podnikl v letech 49 – 52 a urazil při ní kolem 3300 km. Třetí misijní cestu (Sk 18, 23–21,14), která měřila přibližně 4000 km, Pavel uskutečnil v letech 53 – 58. Nakonec pak apoštolova cesta do asi 3200 km vzdáleného Říma (Sk 27,1–28,16) nastala nejspíše r. 60 – 61. Nejsou pochybnosti o tom, že nabízené líčení v Sk není úplné a že Pavlova misijní činnost byla rozmanitější. Na druhou stranu je však třeba doznat, že Sk podávají v podstatě správný, i když schématický obraz o misijní činnosti apoštola Pavla. Jedná se o léta 46 – 58, jež lze považovat za nejplodnější období Pavlova života.

Píšící sv. Pavel – Vyobrazení z rukopisu listů sv. Pavla (počátek 9. století) pocházejícího zřejmě z benediktinského opatství St. Gallen, který je dnes uchováván v Zemské knihovně Bádenska-Württemberska (Stuttgart).
Píšící sv. Pavel

V souvislosti s apoštolovým hlásáním evangelia může vyvstat otázka, proč zaměřil svou činnost na oblast Anatolie a Řecka a ne na Egypt. Z jeho osobního svědectví přece víme, že se bezprostředně po události u Damašku odebral do Arábie. Objevila se domněnka, podle které Pavel mohl být ovlivněn proroctvím Iz 66,18n, kde je cesta předem popsána z Tarsu, místa apoštolova narození, přes Kilikii, Lydii, Mysii, Bithynii a Makedonii až dalekému Západu, k zemím, kde „o mně ještě neslyšeli a nespatřili moji slávu“. Pozdější talmudické identifikace opravdu odpovídají geografickému chápání tohoto proroctví. Pavlovo působení v zemích severně od Středozemního moře je však nepochybně spjato s jeho původem. On jako civis Romanus měl zajisté přání zvěstovat evangelium v Římě. Lze se domnívat, že tato touha mu ležela na srdci od samých počátků misijní činnosti. V listu adresovaném do Říma Pavel sděluje: „Vícekrát jsem si umínil, že k vám půjdu, ale doposud mi vždycky do toho něco přišlo“ (Řím 1,13; srov. 15,22). Z Říma se pak Pavel chtěl vydat za podpory tamní církevní obce do Španělska (Řím 15,24). Tento záměr dává na srozuměnou, že apoštol Pavel měl v úmyslu hlásat evangelium v celém světě, za který bylo tehdy pokládáno území kolem Středozemního moře. Nelze zcela vyloučit, že Pavel tuto cestu uskutečnil, avšak na druhou stranu není možné její realizaci s jistotou potvrdit.

Při své misijní činnosti měl apoštol Pavel konkrétní cíle, kterými byla především hlavní města římských provincií: Soluň, Korint, Efes. Mnohokrát však své započaté cesty musel přenechat Božímu vedení. Zdržení v Galacii, které nastalo kvůli nemoci při jeho první návštěvě, apoštol pokládal za výzvu k misijní činnosti (srov. Gal 4,12–14).

Charakteristickým rysem misijní činnosti apoštola Pavla byla především její eschatologická orientace. Se zvláštní zřetelností se tento aspekt objevuje již v jeho nejstarším listu, kde stát se křesťanem znamená: „obrátit se od model k Bohu, aby člověk sloužil Bohu živému a pravému a vyčkával z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše, který nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu“ (1 Sol 1,9n). Tento důraz na eschatologický horizont, který u Pavla vystupoval do popředí silněji než v pozdějším křesťanském vyučování, tvořil nedílnou součást jeho apoštolského kázání, jak dosvědčují výpovědi v jeho listech: „žijeme v době poslední“ (1 Kor 10,11), „nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili“ (Řím 13,11), „Pán je blízko“ (Flp 4,5). Toto eschatologické zaměření lze rovněž považovat za příčinu Pavlova neúnavného misijního působení a spěchu při putování římskými provinciemi. Je tedy možné tvrdit, že blízké očekávání paruzie tvořilo rámec Pavlovy misijní teologie.

Velmi působivě popisuje apoštol Pavel svou misijní službu v listě Římanům. Pavel dostal od Ježíše Krista milost i apoštolské poslání, aby přivedl k ochotnému přijetí víry všecky národy (srov. Řím 1,5). Z tohoto důvodu by Pavel velice rád hlásal evangelium také v Římě (srov. Řím 1,15), aby i tam mohl sklidit nějaký užitek jako u jiných národů (srov. Řím 1,13). V Řím 15,16 se označuje jako „služebník (řecky leitourgos) Krista“: pohlíží na své povolání za apoštola mezi pohany jako na obětní úkon: on, kazatel evangelia, je obětník, pohané jsou oběť, kázání je pak posvátný úkon, kterým je oběť jako přivedena k oltáři a obětována. Pavel přivádí pohany k Pánu jako jemu náležející dar. Oni tak získávají účast na Božím životě.

Byl apoštol Pavel ve svém působení spíše „sólista“, nebo člověk pracující v týmu? Podle čeho si asi vybíral své spolupracovníky?

Nelze přehlédnout, že Pavel měl při své misijní činnosti četné pomocníky. Výběr pomocníků, mužů a žen, a jejich pověření konkrétními úkoly tvořilo součást jeho misijní strategie. V sedmi listech, které nepochybně pochází od apoštola Pavla (1 Sol, 1–2 Kor, Gal, Řím, Flp, Flm), se setkáváme s více než čtyřiceti jmény. Když k nim připojíme jména ze Skutků apoštolů a z ostatních listů, ve kterých figuruje Pavlovo jméno jako odesílatele (Kol, Ef, 2 Sol, 1–2 Tim, Tit), zvýší se počet spolupracovníků téměř o dalších dvacet. Zde je však třeba doznat, že u mnohých z těchto Pavlových společníků v misijní činnosti známe pouze jejich jméno. Je však samozřejmě nezbytné počítat i s možností, že existovali rovněž i takoví spolupracovníci, jejichž jméno není nikde výslovně zmíněno.

Bazilika sv. Pavla za hradbami v Římě, jejíž základy byly položeny císařem Konstantinem v roce 324, je podle nezpochybňované tradice a rovněž svorného mínění odborníků místem, kde jsou uchovávány relikvie apoštola Pavla.
Bazilika sv. Pavla za hradbami v Římě

Nyní jmenujme alespoň některé z těch Pavlových spolupracovníků, kteří vystupují nejvíce do popředí při jeho misijním působení. Na prvním místě je nepochybně nutno uvést Timoteje, kterého lze považovat za nejbližšího Pavlova spolupracovníka. Pavel ho nejvíce zmiňuje a projevuje mu stále uznání a chválu: „Timotej, můj spolupracovník“ (Řím 16,21); „můj v Pánu milovaný a věrný syn“ (1 Kor 4,17). On je pro Pavla bratrem a Božím spolupracovníkem v evangeliu Kristově (1 Sol 3,2; srov. 2 Kor 1,1). Je nejčastějším spoluodesílatelem listů (srov. 1 Sol; 2 Kor; Flp; Flm), pouze s ním se Pavel spojuje v úvodu Flp pomocí výrazu „Pavel a Timotej, služebníci Ježíše Krista“ (1,1) a svědčí o něm: „koná dílo Páně stejně jako já“ (1 Kor 16,10). Nejkrásnější svědectví však Pavel o něm vydává v Flp 2,20–22, kde sděluje, že nemá nikoho, kdo by tak stejně smýšlel jako on, a že s ním jako otec se synem společně sloužil v evangeliu. Podle 1 Tim 1,3 apoštol Pavel ponechal Timoteje jako biskupa v Efesu, zatímco sám cestoval do Makedonie. Dalším významným Pavlovým spolupracovníkem byl Titus. Ten měl však na zřeteli jiné úkoly. Byl pověřen provedením sbírky v korintské církevní obci (2 Kor 8,6) a zjevně vlastnil vyjednávací schopnost. Zastával funkci vyslance apoštola především v obtížných jednáních s korintskou církevní obcí, která se stavěla Pavlovi na odpor a vůči které se nacházel ve zvláště úzkém vztahu (srov. 2 Kor 2,13; 7,6.13.14; 12,18). Sk se o Titovi vůbec nezmiňují. Podle Tit 1,5 pobyl apoštol Pavel s Titem na Krétě, kde ho potom zanechal jako biskupa.

Možná nás napadne, jak Pavel došel ke svým misijním spolupracovníkům? Lze se domnívat, že někteří se k němu připojili již z existujících církevních obcí, jako tomu bylo u Marka, který pocházel z Jeruzaléma (srov. Sk 12,12.25; Flm 24). Někteří se pak s ním setkali při jeho působení. Pavel je dokázal získat pro evangelium a naplnit je též horlivostí k misijní činnosti. K takovýmto patřili zajisté Filemon (Flm 1) a Epafras (Flm 23; Kol 1,7; 4,12), kteří se pravděpodobně setkali s apoštolem Pavlem v Efesu. Je pozoruhodné, že Pavel si vybírá své spolupracovníky právě z těchto „mladých“ křesťanských společenství. Toto znamená, že Pavel tyto církevní obce již od začátku upozorňoval na jejich misijní povinnost a mnohé z nich byly připraveny k tomuto úkolu.

Velmi poučné je, že apoštol Pavel, když popisuje misijní působení (Gal 4,11; Flp 2,16), používá stejných výrazů, jako když hovoří o fyzicky namáhavé práci (1 Kor 4,12). Kdo se tedy věnuje hlásání evangelia, bere na sebe těžkou, často namáhavou práci. Nelze přehlédnout, že Pavel popisuje svou činnost stejnými výrazy jako práci ostatních misionářů. Tímto dává najevo, že se cítí být mezi ně zařazen. Pavel je nechává působit vedle sebe se stejnou důstojností a samostatně. Přesto však jednou věcí vynikal: On byl apoštol Ježíše Krista, bezprostředně jím povolán. Ve shodě se svým apoštolským chápáním se snažil zakládat nová křesťanská společenství, položit základ (Řím 15,20; 1 Kor 3,10), ohlašovat Kristovo jméno tam, kde ještě nebylo známé. Jako zakladatel se nacházel k církevním obcím ve vztahu otce (1 Kor 4,15; 1 Sol 2,11) a matky (1 Sol 2,7).

Co říci o apoštolu Pavlovi závěrem? Čím je pro dnešní dobu aktuální?

Apoštol Pavel, který se plně nasadil pro šíření evangelia (radostné zvěsti) všem národům a který byl naprosto oddán jednotě a svornosti všech křesťanů, nepochybně náleží k ústředním postavám křesťanství. Tento apoštol zve a vyzývá k víře. On, který neúnavně pracoval pro Krista, pro něho trpěl i zemřel, je par excellence svědkem toho, že právě Kristus pro něj znamenal vše.

Lze si přát, aby tento zvláštní „Rok sv. Pavla“ nás přivedl k četbě listů tohoto „učitele víry a pravdy“ (1 Tim 2,7) a též nás inspiroval k životu víry v milujícího Božího Syna (srov. Gal 2,20).

Rodinný život 3/2009

Rozhovor připravila Marcela Řezníčková.

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu