Známý i neznámý kardinál František Tomášek

Pokud řekneme jméno kardinála Františka Tomáška, vybaví se nám povětšinou obraz starého muže, který v listopadových dnech roku 1989 v pražské katedrále hovoří k národu o tom, že církev stojí na straně národa. Jeho životní dráha však byla mnohem složitější a pestřejší a nedá se vtěsnat do jednoduchých škatulek.

František Tomášek se narodil 30. června 1899 ve Studénce v učitelské rodině, byl vysvěcen na kněze, působil jako katecheta a v roce 1949 přijal tajně biskupské svěcení. Po tříleté internaci v Želivě působil v malé obci Moravská Huzová jako farář. Současně se však jako biskup účastnil II. vatikánského koncilu a nakonec byl v roce 1965 v rámci dohod vlády a Vatikánu jmenován administrátorem pražské arcidiecéze. Zdejší katolické prostředí se na Tomáška celkem logicky dívalo s nedůvěrou, protože byl považován za velmi loajálního k režimu. Ten se navíc cítil v Praze zpočátku poněkud osaměle, protože jeho kořeny byly vrostlé do moravské podoby zbožnosti a ve velkoměstě neměl zpočátku ani moc přátel, na něž se mohl obrátit. Hned po svém příchodu do metropole se však velmi intenzivně věnoval pastorační činnosti, prováděl důkladné vizitace jednotlivých arcidiecézních vikariátů, což mu přineslo velkou popularitu.

ELÁN Z VATIKÁNU

Od začátku 70. let se v katolickém prostředí stala významným fenoménem tzv. neoficiální církev, v jejímž rámci se uskutečňovala tajná forma pastorace malých skupin a také ilegální vzdělávání, a to především v teologii. Důležitou roli hrála přitom i činnost řeholí, z nichž mužské musely působit v podzemí. Oživení přinášely například i nové duchovní proudy, které sem pronikají ze Západu, jako byla třeba spiritualita charismatiků a fokolarínů.

Často se připomíná počáteční málo vstřícný postoj Tomáška k Chartě 77. K jeho postoji je potřeba uvést, že se nejednalo o výraz loajality vůči představám stranických míst, ale vycházel ze své negativní zkušenosti, kterou měl jako apoštolský administrátor v Praze s některými reformními politiky. Tomášek však dokázal překročit své vidění, podepřené individuální zkušeností a dal na širší pohled, jak mu ho zprostředkovával okruh jeho poradců, především Josef Zvěřina.

A velký přelom a satisfakci pak přinesla vzpomínka na 1 100. výročí smrti sv. Metoděje, jejímž vrcholem byla bohoslužba na Velehradě. Samotné náboženské pouti, která se uskutečnila 7. července 1985, sice předcházelo politické shromáždění, které mělo začlenit příběh soluňských bratří do tehdejší velkolepě pojaté připomínky čtyřiceti let od osvobození Československa. Pokus o dezinterpretace cyrilometodějského odkazu však vyvolal ve shromáždění, kde bylo přítomno až 200 000 lidí, vlnu nevole a zástupy účastníků spontánně požadovaly uvolnění státního dozoru nad církvemi. Přítomní představitelé režimu i církevních elit se tak stali svědky největšího protikomunistického vystoupení od demonstrací v srpnu 1969 a současně se Tomášek dočkal obrovských ovací, které byly důkazem, že za ním věřící skutečně stojí a není sám voják v poli, jak ho líčila režimní propaganda.

TOMÁŠEK STÁLE INSPIRUJE

Úspěch Velehradu se přetavil do řady projektů, s nimiž chtěla církev oslovit i sekulární veřejnost. Vedle Desetiletí duchovní obnovy, které reagovalo na blížící se milénium smrti sv. Vojtěcha, byla zahájena také petice z iniciativy moravského katolického aktivisty Augustina Navrátila, požadující v 31 bodech náboženskou svobodu v Československu, kterou Tomášek rovněž vzhledem i ke svým moravským kořenům velmi podpořil.

Známé jsou výroky kardinála Tomáška v listopadu 1989, méně známé jsou ty, které prohlásil již ve svobodných poměrech a které prorocky odrážely stav společnosti a výzvy, které před ní stály, ale které se tak úplně naplnit nepodařilo: „…Minulá desetiletí nám zanechala nejen zničené hospodářství a zdevastovanou přírodu, ale také poškozenou duši…. Vraťme základní mravní hodnoty do celého života, do kultury, ekonomiky a politiky. Jen tak můžeme doufat ve šťastnou budoucnost ve svobodě.“

Více než třicet let po své smrti je Tomášek inspirující postavou i pro dnešní církev, protože navzdory veškerým problémům a osobnímu manévrování v komplikované době nakonec dokázal zvláště v pozdní fázi existence komunistické moci rozpoznávat znamení času a také vlivem svého okolí na ně adekvátně reagovat.

Jaroslav Šebek
Autor připravuje v letošním roce k vydání knihu o Františku Tomáškovi, která rovněž pojednává o tom, jak se normalizační doba promítla do života katolické církve v českých zemích.