Laskavá chvíle - Jak má dcera nedostala zlatý řetízek

Marcela Řezníčková - máma dvou dětí, spoluorganizátorka pobytů a aktivit pro osamělé matky s dětmi.

Znáte laskavé chvíle? Něco kolem vás i ve vás se zatetelí a vy vzpomínáte na chvíle, které odstup času už zbavil nepříjemných ostnů, a vychutnáváte už jen to milé, veselé, krásné. Máte-li pocit, že ručičky hodinek zpomalují, přisedněte...

Ve své původní rodině jsem nebyla vychována k úctě a respektu ke zlatu jako k nadčasové hodnotě. Zlaté řetízky, prstýnky ani náušnice se u nás nenosily ani neležely ve šperkovnicích či krabičkách, jak se snad stává v jiných domácnostech. V mém dospívání jsem dokonce k němu získala až pohrdlivý postoj teenagera, který jasně věděl, že "zlato má člověk nosit v sobě a ne na sobě". Dnes už se svým nekompromisním a tvrdým zásadám shovívavě usmívám. Ovšem má konverze s příklonem k ideálům sv. Františka z Assisi rovněž nebyla impulzem k přehodnocení mého vztahu k tomuto nerostu. A tak jedinými zlatými kousky v mé domácnosti byly snubní prsteny a náušničky dcer, které dostaly od kmotrů ke křtinám. Samozřejmě, že těmi nejdražšími poklady pro mne byly moje děti.

Image

Když jsem po manželově smrti zůstala jako "strážce" této "pokladnice" sama, zažívala jsem často večer před usnutím opravdovou tíhu správce, kterému byl svěřen poklad a který cítí, jak na něj jeho zodpovědnost doléhá. Mnohokrát jsem se divila tomu, jak moc mi Bůh věří, že mi tyto úžasné malé bytosti, dceru a syna, svěřuje do péče. Vždyť přece dobře ví, jaké jsem já kvítko a jaké se mnou bývají problémy. Boží logika a pomoc ale mnohdy převyšují jakoukoliv lidskou představu a tak, ani pořádně neumím popsat jak, děti rostly a přiblížil se den, kdy starší dceři mělo být pro mne úžasných 18 let! Bylo to víc než dvanáct let po manželově smrti, kdy jsem dennodenně zjišťovala, jak na spoustu věcí neznám odpovědi, a kdy vážně nevím, jak to udělat, aby z naší dcery vyrostl slušný člověk, a už vůbec nevím, jak to zařídit, aby si odnesla do života to, co jsem považovala za nejdůležitější - víru. Byl to pro mě důvod k velké oslavě a radosti, že první z našich dětí dosáhlo určitého pomyslného břehu dospělosti. Notně jsem si tenkrát lámala hlavu s tím, jaký dárek dceři k tak významnému datu dát. Ptala jsem se lidí kolem sebe, co dostali oni a co si myslí, že by tak bylo dobré. Dozvěděla jsem se, že zlatý řetízek je něčím, co si člověk může nechat na památku celý život a že v některých rodinách je tradice dostávat jej na prahu dospělosti. Jak už jsem psala, z mojí rodiny jsem tuto tradici neměla, ale nebránila jsem se zakládat tradice nové, které by mohly být dobré a prospěšné. A tak jsem byla ochotná vzít i ten zlatý nerost na milost. Nakonec jsem si řekla, že by o svém dárku k významným narozeninám měla rozhodnout má skoro již dospělá dcera. Chtěla jsem jí dát na vybranou z různých možností, aby viděla, že není nutné být upřený jen jedním směrem. Tak jsem navrhla, že může dostat zlatý řetízek s křížkem, nebo že může jet na týden do Francie s výpravou jedněch našich společných známých, kteří vypravili autobus mladých lidí do komunity Taizé, nebo že může přijít s nějakými návrhy sama. Měla jsem z toho takové smíšené pocity. Nabízím dceři zlato, ke kterému jsem sama nenašla vztah, a cestu do míst, po kterých jsme toužili s manželem za doby totality my. Říkala jsem si, že to asi není zrovna nejlepší výběr, ale třeba se objeví ještě jiná varianta K mému překvapení se dcera bez zaváhání rozhodla pro cestu do Taizé. No kde k tomu to skoro "dospělé dítě" přišlo? Ona nezažila večery modliteb u kříže se zpěvy z této komunity, které jsme směli zažívat za totality v některých kostelech a po jejich zakázání v domácnostech. Pochybuji, že si pamatuje i své první setkání s bratrem Tomášem z Taizé (později přijal jméno Leo), který s několika rodinami a jejich malými dětmi strávil týden na Vysočině, za postupného pročítání listu bratra Rogera věřícím, starání se o děti, společnými modlitbami a procházkami po okolí. Je pravda, že spolu strávili jednu intenzivní chvilku, kdy si tehdy asi roční dcera potřebovala utvářet svoji prostorovou představivost tím, jak neustále vyhazovala svou gumovou hračku z kočárku, nadšeně si ji nechala podat, aby ji v zápětí opět nechala padat na zem. Bratr Tomáš byl tímto ohromen a nejdříve sledoval mne, jak hračku už asi po dvacáté podávám, a pak za šepotání: "Oh, solche Engelgeduld, Engelgeduld" (česky: svatá trpělivost, svatá trpělivost) mne v mém počínání vystřídal a strávili tak s dcerou delší chvíli. Měla jsem pocit, že instituce matky v jeho očích vyrostla asi do výše panelového domu. Snažili jsme si vyměnit spolu pár slov, jak to jen šlo při mé neznalosti němčiny či angličtiny a jeho neznalosti češtiny. Nakonec jsme se spolu rukama nohama domluvili, že on se začne učit česky a já německy, až se příště potkáme, ať si můžeme popovídat lépe. No jak to tak bývá, takové letní sliby přebijí jiné tvrdší doby a z mého učení němčiny nebylo nakonec nic. Jak na tom byl bratr, jsem zjistit nemohla, protože jsem se s ním od té doby neviděla.

Ale nyní mé již dospělé dítě mířilo do Taizé! Připadalo mi to úžasné a poslala jsem nyní již bratrovi Leovi po ní dopis a pozdravovala jsem ho. Vždyť se jistě musel i on za ni modlit a přimlouvat. Ach jo, asi nikdy nebudeme vědět, nebo až v nebi, kolik lidí nám svými modlitbami pomáhá! Je to úžasné, až to bere dech, když si to uvědomím, a zároveň je smutné a skličující, jak málo si to uvědomuji, když je mi úzko a těžko. Vždyť skutečnost je stále stejná, jen moje vidění se buď rozšiřuje, nebo zužuje.

Nutno ještě pro dotažení děje dodat, že dcera v Taizé byla a vrátila se přímo nadšená a vrací se tam již několik let, nyní již i se svým manželem. Nakonec si říkám, že to byl dárek k nezaplacení. A zlatý řetízek? Nakonec ho nedostal ani můj syn. Když mu bylo osmnáct, tak si přál skvělé trekové boty, které mu ušili až kdesi v Anglii. To jsem zvědavá, k čemu všemu ho až zanesou. No nic, buď to zlato do naší rodiny opravdu nepatří, vždyť jsme dostali tolik jiných obdarování, nebo kdo ví, třeba jednou nějaká vnučka či vnuk, které jednou přijdou, jej ocení? Ale co do toho budu Božímu úmyslu mluvit, vždyť on to má zařízené stejně nejlépe!

Rodinný život 3/2008

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu