Značky v mlze

Jitka Hosanna Štěpánková | je vdaná, vychovala čtyři děti, má šest vnoučat a je dominikánskou terciářkou

Dala jsem brambory do hrnce a vytáhla jsem růženec. Mám vypočítané, že brambory nebo těstoviny jsou uvařené právě na jeden růženec. Ovšem nesmí člověk moc rozjímat, to by se brambory rozvařily. Děti nakoukly do kuchyně, všimly si, co držím v ruce, a zase zmizely. Jsou na ten pohled zvyklé.

cestaVe společenství seniorů jsme často uvažovali nad tím, jak evangelizovat svou rodinu. Senioři si stěžují, že mladí na ně nedají. Pak jsme četli v evangeliu o milosrdném Samaritánovi, kdy Pán Ježíš na konci řekl: ‚Jdi, a jednej také tak.‘ Naši mladí víc věří tomu, co vidí, než tomu, co od nás slyší. Možná bychom mohli slova Pána Ježíše trochu rozšířit: ‚Vidíš babičku modlit se růženec? Jdi, a jednej také tak.‘
Možná že ještě lepší by bylo, kdyby viděli s růžencem v ruce dědečka. Psychologové totiž zjistili, že dospělí častěji pokračují v chození do kostela, pokud je tam jako děti vodil tatínek, než když je tam vodila maminka. Zdá se, že vliv otců na výchovu dětí je větší, než sami otcové tuší. I když v ideálním případě samozřejmě vodí děti do kostela oba rodiče.
„Poslouchejte, děti, povím vám jeden příběh.
Kdysi dávno, když mi bylo asi tolik, co teď Kryštofovi, jsme byli s ostatními skauty a skautkami na výletě v Jeseníkách. Bylo tam asi půl metru sněhu, a ve sněhu se špatně chodí, takže jsme plánovanou cestu neurazili včas a začalo se stmívat. Byli jsme právě na hřebeni, když navíc padla mlha. Ale jaká mlha! Opravdu by se dala krájet. Neviděli jsme ani na jednu stranu hor, sotva jsme viděli sebe navzájem. Dostali jsme strach, vždyť jsme ještě pořád nebyli dospělí. Mobil zatím nikdo nevynalezl, museli jsme se spoléhat jenom na sebe.
V tu chvíli jsme ocenili tyče, které podél cesty už v létě zapíchala Horská služba a které trčely ze sněhu, i když cesta nebyla pod sněhem vidět. Jsou asi pět metrů od sebe a byla taková mlha, že jsme neviděli od jedné tyče ke druhé. Tak jsme se všichni vzali za ruce, aby se někdo neztratil, a postupovali jsme pomalu od jedné tyče ke druhé, a nešli jsme dál, dokud se první nedržel další tyče. Ty tyče nás bezpečně vedly po cestě, abychom se ve tmě a v mlze nezřítili do údolí. Tak jsme šťastně došli do míst, kde mlha zřídla a kde jsme už viděli světélka z chaty, ve které nás čekal teplý čaj a postel.
Když se modlím růženec, je to podobné jako s těmi tyčemi. Můžu být v mlze starostí a strachu, může se stmívat mezi mnou a Bohem, ale ta zrnka růžence mě bezpečně vedou temnotou po správné cestě. Dokud neuzřím světlo.“

 foto: Pavlína Novotná

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu