Bouchání v kostele

Cherubín

Ahojte, moji kamarádi, kamarádky a kamaráďata, zdravím vás já, anděl Cherubín, co se klaním Pánu Bohu tajemně přítomnému ve svatostánku. Mám pro vás dnes povídání o mši svaté, při které se děje tolik zajímavých věcí. Zrovna při dnešní mši jsem přilétl do kostela o trochu později, protože jsem se vracel z nemocnice, kde jsem byl navštívit našeho nemocného pana varhaníka. Už z dálky jsem slyšel nějaké podivné dunivé rány a hned jsem si představoval, že náš pan kostelník asi právě vybouchává koberce. Ale byl to omyl. Všichni v kostele v čele s panem farářem totiž právě nacvičovali správné prožití takzvaného úkonu kajícnosti. To je chvíle, kdy lidé ze své ruky, většinou pravé, udělají jakože palici (dají ji v pěst) a bijí se do hrudi se slovy: „Je to má vina, má veliká vina.“ Aby lidé pochopili, proč se to dělá, přinesl pan farář Josef několik názorných ukázek a postavil je před obětní stůl: dveře, kokosový ořech, velký kámen s kladivem a gong s paličkou. Ty jo… říkal jsem si, to jsem teda zvědavý, co se bude dít.

cherubinPan farář si vzal mikrofon a šel k vystaveným předmětům se slovy: „Moji milí farníci, v kostele nejen klečíme, žehnáme se, ale také se bijeme – a to dokonce třikrát. Nebijeme ale jeden druhého, jak to dělají sourozenci či spolužáci, ale bijeme se sami. Asi vám to připadá divné, ale vysvětlím vám to. V době Pána Ježíše bylo zvykem, že když někdo něco zlého udělal a přiznal se k tomu, musel druhé poprosit o odpuštění a bil se přitom v prsa. Věděl, že za své chování zaslouží trest, a to minimálně, jak my říkáme, „výprask“.
A my, jak jsme na tom? Jsme pořád dobří? Snažíme se dělat Bohu radost a pomáhat těm, kteří to potřebují? Dokážeme plnit poctivě úkoly ve škole, doma, v práci? Nepovyšujeme se nad druhé? No? A je to tady. Všichni máme na čem pracovat, všichni jsme udělali něco, co nebylo dobré, něco, čemu říkáme hřích. V úkonu kajícnosti pak prosíme Pána Boha, aby nám to odpustil a dal nám sílu žít dobře. Zkusme si teď všichni zabouchat na prsa tak, aby to uslyšel i ten druhý, co sedí vedle.
Slyšíte? Zní to trochu, jako kdybychom bouchali na dveře.“ V tu chvíli pan farář ukáže na vystavené dveře. „I to si můžeme připomenout při úkonu kajícnosti,“ pokračuje pan farář, „že často Pánu Bohu zavíráme dveře, a on by tak moc rád byl s námi. Pusťme ho dál. Nemusíme se bát.
Nebo co když naše srdce žije v tvrdé skořápce, jakou má kokosový ořech. Naše slova „nechci, nebudu“ jsou tvrdá jako skořápka od kokosu. Zkusme boucháním do prsou také poprosit, aby Pán Bůh tuto skořápku rozlouskl a naučil nás být lepšími, pomáhajícími lidmi.
Když naše srdce žije s Bohem, je krásné jako drahokam, ale naše hříchy, které děláme pusou (nadávky, odmlouvání, nepozdravení druhého…), jsou jako tvrdá usazenina z kamene na tomto drahokamu, která potřebuje otlouci kladivem pryč. I o to můžeme poprosit Pána Boha, aby nám hříchy odpustil a odtloukl je jako kladivem.
Máme tu i gong, kterým se v dalekých zemích oznamoval blížící se příchod vzácné návštěvy. Když do gongu někdo bouchl, všichni věděli, že mají všeho nechat, upravit se a jít vítat hosty. I my můžeme v úkonu kajícnosti bouchnout do našeho srdce, aby se ,probudilo‘ a připravilo na blížící se návštěvu – přímo božskou.“
Těmito slovy pan farář představil lidem a také nám andělům, jak se dá prožít – tedy neprospat – úkon kajícnosti. Věřím, že to při nejbližší mši svaté také hezky prožiješ a pořádně se pobiješ – však už teď víš jak. :) Tak nezapomeň – dveře, kokos, usazenina na drahokamu a gong.
Mějte se krásně a přeji vám, ať jste dobří bouchači. :)

Váš Cherubín

foto: Filip Fojtík

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu