Maria - požehnaná mezi ženami

Sr. Lucie Cincialová

Králíky 1999 (foto Jindřich Štreit)

Všímali jsme si ženských postav v evangeliu a Ježíšova přístupu k nim. Zbývá věnovat pozornost té, kterou Alžběta nazvala "požehnanou mezi ženami" (Lk 1,42).

O Marii se v evangeliích dovídáme z nemnoha textů: První dvě kapitoly Lukášova evangelia líčí andělovo zvěstování Marii, její návštěvu u Alžběty, Ježíšovo narození, setkání se Simeonem a Annou v chrámě a hledání dvanáctiletého Ježíše v Jeruzalémě. Matoušovy úvodní kapitoly obraz doplňují o Josefovy pochybnosti, klanění mudrců a útěk do Egypta. Jan zmiňuje Marii ve společnosti Ježíše a apoštolů na svatbě v Káni a pod křížem, tedy na počátku a v závěru Ježíšova veřejného působení. Synoptikové věnují pozornost ještě Marii spolu s Ježíšovými příbuznými a Skutky ji vidí v modlitební komunitě těch, kdo očekávali seslání Ducha svatého po Ježíšově nanebevstoupení. Ještě méně zaznívají ze stránek evangelia její vlastní slova: víme o rozhovoru s andělem, slyšíme její chvalozpěv Magnificat, rozhovor s dospívajícím Ježíšem v jeruzalémském chrámu a před prvním zázrakem v galilejské Káni, kde se obrací na něj i na učedníky. Více o ní nevíme. Zůstaneme-li u střízlivé evangelijní výpovědi, nemůžeme si nevšimnout, že Ježíš Marii svěřuje do péče svého nejmilejšího apoštola. Ještě dříve však žádá Marii, aby ona přijala Jana za svého syna (srov. Jn 19,25-27). Odtud plyne Mariino mateřství vztažené na všechny Ježíšovy následovníky, na celou církev. Ježíš chce, abychom Marii, jako onen učedník, "vzali k sobě" jako jeho i svou matku. Můžeme se od ní mnohému naučit.

Ze scény zvěstování získáváme o Marii první představu. Dovídáme se tajemství o jejím vyvolení. Maria, ač milostiplná, se chová velmi přirozeně, leká se andělova pozdravu a otázkou dává najevo, že plně nerozumí všemu, co jí je zvěstováno. Projevuje však víru a zůstává v pravdě o svém postavení: "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova" (Lk 1,38). Nezůstává zahleděná do své situace velkého omilostnění, ale spěchá pomoci té, která v šestém měsíci těhotenství potřebuje její pomoc. Navíc i Alžběta na sobě zakusila Boží moc a Bůh se stane tématem jejich rozhovoru. Setkání dvou žen, které by mohlo být modelem pro všechna lidská setkání! Kolikrát vyhledáváme druhé lidi, spěcháme za nimi jen proto, že jim chceme říci, co je nového, ne však abychom jim posloužili a abychom společně chválili Pána. Duch svatý se zmocní Alžběty, která povzbuzuje Marii a vkládá slova do úst i jí samotné, aby vyzpívala Boží velikost ve velkolepém hymnu. Maria ukazuje, že pravá pokora znamená být v pravdě: "Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, neboť velké věci na mně vykonal ten, který je mocný, jeho jméno je svaté" (Lk 1,48-49). Je nepatrná a Bůh se na ní může oslavit. Každý z nás je pozván k témuž: vděčně uznat, kdo je On a kdo jsme my, a dát mu ve svém životě prostor, aby mohl také v nás vykonat velké věci.

Dolany 1994 (foto Jindřich Štreit)

Po odeznění slov, která Marii představují v proudu světla, potkáváme ji opět obklopenou nejistotou. Meč, o kterém uslyší v jeruzalémském chrámě, se zabodává do jejího srdce. Čeká ji dlouhá pouť do Betléma (Lk 2,4n.) v době pro ni už tolik obtížné a nalézá pouze chlév, aby tam porodila Božího syna, "protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo" (Lk 2,7). Bůh však povzbuzuje její i Josefovu víru, když posílá pastýře (Lk 2,10n) i mudrce od Východu (Mt 2,11), aby se poklonili Králi. "Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom" (Lk 2,18n). Stejně jako v den očišťování, když vyslechli Simeonovo proroctví, "...byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli" (Lk 2,33). V den nalezení v chrámě pak Maria svému synu přestává rozumět, ale nebrání se tomu a mlčky tuto skutečnost přijímá.

Na svatbě v Káni je Maria jedním z mnoha hostů. Je to však ona, kdo první zpozoruje rozpaky mladého páru. Pozoruhodná je její vnímavost a víra v Ježíše, o němž ví, že najde řešení. Maria je proto stručná, ale důrazná: "Už nemají víno" (Jan 2,3). Její slova začínají záporem a tak Ježíše staví před skutečnost, která má být napravena. "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina" (v. 4n). Jistě je význam těchto slov mnohem hlubší, v každém případě nejsou vstřícná a nedodávají odvahy. Zachovávají odstup. Maria však zůstává pevná a svou víru vyjadřuje činem: zavolá učedníky a tím i je přiměje k víře: "Udělejte všechno, co vám řekne" (v. 5). A Ježíšův dar přesahuje očekávání. Je přislíbením, které se bude naplňovat při každé eucharistické hostině. Ježíš proměňuje vodu ve víno, víno promění ve svou krev a při eschatologické hostině bude zvát ke stolu a sám obsluhovat (srv. Lk 12,37).

Maria sehrála v Káni významnou úlohu. Evangelista Jan to vysvětluje na konci příběhu: "To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili" (Jan 2,11). Maria neměla účast na Ježíšově veřejném působení, stojí však pod křížem. Když slyšíme Ježíšovo slavnostní "Ženo", vybaví se souvislosti, které nás přivádějí k protoevangeliu (Gn 3,15), k zaslíbení, kterého se dostalo Evě po pádu. Eva je nazvána matkou živých (Gn 3,20), Kristus Marii pověřuje stejným úkolem vůči novému stvoření. Stane se tak v zahradě (srov. Jan 19,41), která je obnovenou zahradou pádu (Gn 3,24). Tady má počátek nové lidstvo, Církev získává Matku. V osobě Janově se Maria stává matkou všech Ježíšových učedníků. Na obou místech Janova evangelia oslovuje Ježíš svou matku: "Ženo". Snad proto, aby vynikla podobnost i rozdílnost Marie a Evy. Maria je teď Ženou v plném slova smyslu, spojenou s novým Adamem. To ona je teď Matkou všech živých (Jan 19,27).

Snad svůj vztah k Marii jako své matce teprve hledáme. Snad je nám bližší jako přítelkyně, pomocnice, chápavá průvodkyně životem, přímluvkyně. Vždyť dobře zná mnohé z toho, čím žijeme my sami. Poznala chvíle nejistoty a úzkosti, nouzi a bolest, nucený útěk a exil, nepochopení a samotu. Maria ale také představuje obraz zralého mateřství - matku, která bere vážně své dospívající dítě, která respektuje jeho soukromí, která nechává syna odejít z domu za svým posláním; matku, jež sama zůstává "venku" a nelpí žárlivě na svém synu, když jej obklopují davy lidí... Možná by naše důvěra k ní byla větší, kdyby v loretánských litaniích k invokacím Dome zlatý a Věži z kosti slonové přibyly další, jako Matko lidí bez domova či Matko uprchlíků a kdybychom k ní volali nejen Matko neposkvrněná, Matko neporušená a Matko nejčistší, ale též Neprovdaná těhotná ženo, Matko vdovo, Matko nespravedlivě odsouzeného syna, Matko umírajícího dítěte, První křesťanko, Ženo víry, apod.

Maria nám nemusí být vzdálená ve své dokonalosti, je možné ji následovat a tím se přiblížit k jejímu Synu, vždyť evangelia nikdy nehovoří jen o ní samotné, ale vždy ji vidíme jako tu, která je podřízena Ježíšovu poslání. Její velikost je v pevné vnitřní jednotě se Synem. A k Němu nás všechny chce přivést.

Rodinný život 1/2008

Sr. Lucie Cincialová - řeholnice, františkánka, přednáší na CMTF UP spirituální teologii. Ve svém řeholním společenství má na starosti výchovu a formaci mladých sester.

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu