...jako stopy ve sněhu

Eva Muroňová

"Lev bude s beránkem přebývat a levhart s kůzletem odpočívat."

Vánoční pohádka

Image

Ty děti tentokrát výjimečně čekaly na maminku před obchodem, protože čerstvě napadaný sníh byl lákavější než nabídka zboží. Holčička soustředěně a opatrně našlapovala fascinována tím, že její překrásné zimní botičky jsou ještě krásnější, protože podrážky za sebou nechávají otisky kytiček. Její bratr na rozdíl od ní pokládal s milimetrovou přesností jednu nohu vedle druhé, pak zvedl hlavu, zavolal: "Tady projel traktor, podívej! Já jsem traktor!" a zamířil si to přes sněhovou louku.

Jak to dopadlo, to si domyslete sami... my zůstaneme u těch stop.

Když se děti zahledí do stop ve sněhu, nechme je se dívat a nechejme je stopy dělat. Díky sněhu je totiž na okamžik viditelné to, co většinou vidět není. Uvědomit si, že člověk dělá stopy, je totiž důležitá věc. Stopa je otisk, který zůstane po někom, kdo tady byl a už není. Je to místo, kde někdo byl a něco tam po něm zůstalo.

Člověk po sobě zanechává stopy nejen ve sněhu. Stopy zůstávají po naší práci, po našich slovech, pohledech, dokonce i tam, kde bychom měli být a nejsme, zůstane prostor, kde chybí naše stopy. Někdy si říkáme: "Tolik škody jsme udělali." A jindy si zase říkáme: "Tolik krásy po sobě někdo zanechal."

Lidé, kteří žijí spolu, se otiskují jeden do druhého a jsou si podobní. Manželé, kteří spolu dlouho žijí, mají podobná gesta a způsob řeči, rodiče otiskují svou podobu i povahu do svých dětí a stopa rodiny jde dějinami od generace ke generaci.

Zanechávat stopy se dá všelijak. Jemně a ohleduplně, aby doplnily, dotvořily nebo obohatily svět kolem, nebo také hrubě a nešetrně, aby překryly, pošlapaly nebo zničily. Každý touží po tom, aby po něm zůstaly dobré stopy, aby někdo v jeho stopách šel a aby podle stop, které po sobě na světě nechá, si lidé mohli ještě dlouho říkat, že to byl dobrý člověk.

O stopách ve sněhu bude i pohádka. Má vánoční náladu a vánoční poselství pro všechny lidi dobré vůle.


Byla jednou jedna zasněžená krajina a v té krajině stál les.

Na kraji lesa stál malý dům a v něm bydlela holčička, která se jmenovala Ivanka. Když se Ivanka podívala z okna, viděla, jak je krajina kolem domu chladná, zmrzlá a bílá. V domě však byla kamna, v kamnech praskal oheň, bylo teplo a z komína stoupal kouř. Kolem domu byla zima a mráz, když tu někdo zaklepal na dveře a Ivanka otevřela.

Za dveřmi stál zajíček. Uši měl úplně zmrzlé a třásl se zimou.

"Ivanko pusť mě dovnitř, nebo tady venku umrznu," prosil. Ivanka ho pozvala dál a našla mu teplé místečko u kamen. V kamnech praskalo, z komína stoupal kouř, v domě bylo teplo a zajíček u kamen usnul.

Spal zajíček, spala Ivanka, když tu někdo zase zaklepal na dveře. Ivanka otevřela a za dveřmi stála liška. Kožíšek měla celý zasněžený, ocásek promrzlý a třásla se zimou.

"Ivanko, pusť mě dovnitř, nebo tady venku umrznu," prosila Ivanku. Ivanka věděla, že liška by mohla ublížit zajíčkovi, který spí u kamen, tak řekla: "Liško, pustím tě dovnitř, ale slib mi, že neublížíš zajíčkovi, který tam už spí."

Liška to Ivance slíbila, Ivanka ji pozvala dál a našla jí u kamen teplé místečko.

V kamnech praskalo, z komína stoupal kouř, v domě bylo teplo a liška u kamen usnula. Spal zajíček, spala liška, spala Ivanka, když tu někdo zase zaklepal na dveře. Ivanka otevřela a za dveřmi stál... medvěd. Nos a tlapky měl celé omrzlé a třásl se zimou.

"Ivanko, pusť mě dovnitř, nebo tady venku umrznu," prosil Ivanku.

Ivanka věděla, že medvěd by mohl zajíčkovi a lišce, kteří spí u kamen, ublížit, tak řekla: "Medvěde, pustím tě dovnitř, ale slib mi, že neublížíš ani lišce, ani zajíčkovi, kteří tam už spí."

Medvěd to Ivance slíbil, Ivanka jej pozvala dál a našla mu u kamen teplé místečko.

V kamnech praskalo, z komína stoupal kouř, v domě bylo teplo a medvěd u kamen usnul. Spal zajíček, spala liška, spal medvěd, spala Ivanka. Zajíček, liška, medvěd a Ivanka spali vedle sebe spokojeně až do rána. Ráno, když vyšlo slunce, se jako první probudil zajíček. Rozhlédl se, uviděl lišku a medvěda a polekal se. "Jistě mají hlad. Rychle pryč, než se probudí a než mě sní!" pomyslel si, tiše vyskočil oknem a zmizel v lese.

Image

Pak se probudila liška. Rozhlédla se, uviděla medvěda a polekala se. "Jistě má hlad. Rychle pryč, než se probudí a než mě sní!" pomyslela si, tiše vyskočila oknem a zmizela v lese.

Pak se probudil medvěd. Rozhlédl se, uviděl Ivanku, jak spí, jak má nad postelí pověšenou pušku a polekal se. "Rychle pryč, než se probudí a než mě zastřelí!" pomyslel si, tiše vyskočil z okna a zmizel v lese.

Pak se probudila Ivanka. Rozhlédla se a uviděla, že je u kamen sama. Kde je zajíček, kde je liška, kde je medvěd? Kde jsou všichni? Že by se jí to všechno jenom zdálo?

Je to pravda? Byl to sen? Spali tady vedle sebe zajíček a liška s medvědem?

Ne, nebyl to sen. Je to pravda, že tady vedle sebe spali zajíček a liška s medvědem!

Víte, podle čeho to Ivanka poznala?

Když se Ivanka podívala oknem směrem k lesu, uviděla ve sněhu stopy. Ty malé patřily zajíčkovi, ty prostřední lišce a ty největší medvědovi.

Byla to zvláštní noc a opravdu to nebyl sen! Zajíček a liška s medvědem spali vedle sebe u kamen!


Jako stopy ve sněhu může být výšivka na ubruse, kterou kdysi vyšila něčí ruka, perlový náramek, který kdysi někdo navlékl, nebo vzpomínka na něco, o čem si už ani nejsme jistí, jestli se někdy opravdu stalo.

Jako stopy ve sněhu jsou otisky Boží přítomnosti v našem životě. Jsou tiché, křehké, nepatrné a rozpouští se v čase. Hledáme-li pokoj, porozumění a usmíření, najdeme tady na zemi jen otisky Toho, který je Pokoj sám.

I když chvíle pokojného soužití nemůžeme - podobně jako v pohádce - získat natrvalo, můžeme je alespoň hledat, radovat se z nich a vzájemně si je přát.

Rodinný život 5/2007

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu