… o exhortaci Amoris laetitia

P. Martin Sklenář | * 1983 v Praze jako sedmé dítě, teologii studoval na KTF UK a na Lateránské univerzitě v Římě; na kněze vysvěcen r. 2011, působí jako administrátor ve farnosti Český Brod

Drazí Boží přátelé, když jsme uvažovali, čemu bych se mohl v letošním roce věnovat ve svých příspěvcích, bylo mi navrženo, abych psal o posynodální exhortaci Amoris laetitia. Přijal jsem návrh s povděkem, ale i s určitým respektem. S povděkem, protože je to natolik obšírné téma, že nebude problém se mu věnovat celý rok (možná dokonce roky dva). S respektem pak, protože je to téma v prostředí církve hojně diskutované a rozličně vykládané a protože pro jeho představení a pochopení je vhodné přečíst víc než jen tento dokument.

amoris-laetitiaV dnešní první části bych se tedy věnoval jakémusi úvodu, ve kterém si vyjádříme, co to vlastně je posynodální exhortace, jakým způsobem vzniká… A také se podíváme na to, jakým způsobem o tomto dokumentu při různých příležitostech hovořil sám papež František. Tyto jeho výroky nám totiž pomohou vidět dokument v širších souvislostech a zároveň také vypozorovat papežův zármutek z toho, že je s dokumentem špatně nakládáno a je nesprávně čten.

Pusťme se tedy nejprve do toho, abychom si vyjádřili, co za dokument to vlastně je ta posynodální exhortace. Latinské slovo „ex-hortatio“ bychom mohli přeložit jako povzbuzení, vyzvání, vybídnutí. Jedná se o list k povzbuzení (povzbudit k jednání). Tento dokument tedy nestanovuje závazné učení církve (závaznějším dokumentem je např. papežská encyklika). Už jen z této skutečnosti vyplývá, že se kolem známé poznámky v osmé kapitole dělá zbytečné „haló“, zvláště pak ve chvíli, kdy ji někdo představuje jako závazné učení církve a stanovení nové praxe. Kardinál Müller to vyjádřil následujícím způsobem: „Kdyby chtěl František měnit takto důležitou a hluboce zakořeněnou disciplínu, řekl by to jasně a předložil by k tomu důvody.“ A já dodám – a nesděloval by to v exhortaci a ještě k tomu v poznámce pod čarou.

Exhortace není dokumentem, ve kterém by byly stanoveny právní normy. Je to text, který má vést člověka k úvahám o tom, jak prožívat svou víru, a povzbuzovat ho k tomu, aby uváděl evangelium do praxe svého života.

Tato exhortace je navíc posynodální, jedná se tedy o dokument, který navazuje na předchozí synodu. Papež opakovaně zdůrazňoval, že se v daném dokumentu držel synodních akt a že tak v jistém slova smyslu „vykládal“ onu synodu. A co je ta synoda?

II. vatikánský koncil znovu zdůraznil kolegialitu biskupů. Papež je prvním z biskupů. Zdůrazňuji ono „z“. Koncilní otcové tedy na závěr II. vatikánského koncilu (1962–1965) vyjádřili přání, aby papež tuto biskupskou kolegialitu projevoval i později. Papež Pavel VI. souhlasil s touto myšlenkou a apoštolským listem Apostolica sollicitudo (15. 9. 1965) zřídil biskupskou synodu. Na tuto synodu, která se koná pravidelně každé tři roky, jsou vysíláni zástupci jednotlivých biskupských konferencí, ale účastní se jí také odborníci na daná témata. Biskupská synoda však nadále podléhá přímo papeži, který ji svolává a stanovuje také probírané téma.

petrPapež František pokračuje v této tradici, a proto i on svolal na rok 2015 biskupskou synodu. Čemu se však tato synoda bude věnovat? Poslechněme si, jak o vzniku tématu této synody hovoří papež František. V rozhovoru z 15. března roku 2015 se vyjádřil, že synodu o rodině nesvolal on, ale že to chtěl Pán, a že to je proto jeho věc. A poté pokračoval, aby ukázal, jak to skutečně bylo. Mons. sekretář mu jednoho dne přinesl tři témata, pro která se mezi biskupy nejvíce hlasovalo.
Nejvíce hlasů pak mělo téma: „přínos Ježíše Krista dnešnímu člověku“. Papež František odsouhlasil toto téma. Tak byl stanoven první název synody.

Když se následně hovořilo o organizaci této synody, projevil papež František přání, aby se uvažovalo o přínosu Ježíše Krista pro dnešního člověka a rodinu. A tak se to nechalo. Rodina však byla tak trochu v druhém plánu. Když pak následovalo setkání generální rady po prvních přípravách na synodu, hovořilo se o přínosu Ježíše Krista pro rodinu. Dnešní člověk zůstal tak trochu stranou. A nakonec někdo podotkl: „Tato synoda o rodině…“ Papež František zmiňuje, že on mlčel, že do této dynamiky vývoje tématu nevstupoval, a že si nakonec uvědomil, že to tak chtěl Pán.

Protože rodina se v dnešní době nachází v krizi, rozhodl se papež František pro výjimečný krok. Totiž že se tato synoda bude konat ve dvou obdobích – roku 2014 bude mimořádná synoda o rodině, která pak bude zakončena následujícího roku synodou řádnou.

V dubnu roku 2016 papež František vyjádřil určité zklamání z toho, jak byla a je daná synoda vnímána. Ve svém projevu si posloužil výrokem papeže Benedikta XVI. Ten, když mluvil o II. vatikánském koncilu, řekl, že byly dva koncily. Jeden probíhal v bazilice sv. Petra a druhý byl mediální. Přičemž média žila jinými tématy, než která byla skutečně probírána na setkáních, respektive vypichovala ta, která nebyla tak podstatná. Papež František tento příměr použil také pro tuto synodu. Řekl, že když svolal mimořádnou synodu, bylo velkou starostí většiny médií, zda budou moci k Eucharistii přistupovat rozvedení a znovu sezdaní. Papež pak připojuje trochu s humorem: „A poněvadž já nejsem svatý, poněkud mne to zlobilo, ale také rmoutilo.“ Františka totiž zajímají jiná témata. Rmoutí ho, že většina lidí, a to jak v médiích, tak v církvi, se domnívá, že toto je zásadní problém. Že se skoro nikdo nepozastavuje nad tím, že rodina na celém světě je v krizi. Rodina, která je základem společnosti! Že mladí nechtějí vstupovat do manželství, že Evropa vymírá, že je nedostatek práce a pracovní podmínky způsobují, že si rodiče musí brát dvoje zaměstnání a děti pak vyrůstají sami… Papež s velkou naléhavostí říká, že toto jsou zásadní problémy, kterým se měla synoda věnovat (a dokument také ukazuje, že se jim věnovala).

Už před synodou papež reagoval na nálady v církvi, na různé narážky, že svolává synodu, aby změnil praxi církve (znovu ale připomeňme jeho vyjádření, že synodu nesvolal on, a vývoj jejího zaměření). Už tehdy naléhavě zdůrazňoval, že problém je daleko širší. A že by nerad na synodě upadl do kazuistiky a věnoval se tématu na základě principu „bude smět/nebude smět“. Synoda měla mluvit o rodině, o jejím bohatství a o jejích problémech. V tomto celku se synoda věnovala také problematice rozvedených.

vatikanV březnu roku 2015 rovněž zdůrazňoval, že není možné číst jen vybrané pasáže daného dokumentu, tedy že není možné okamžitě přistoupit k četbě 8. kapitoly (tam se mluví o rozvedených). Dokument je třeba číst od začátku do konce. Je třeba jednotlivé věci vnímat v souvislostech a vzájemně je propojovat, společně vykládat. Pokud někdo přeskakuje pasáže, kde se mluví o nerozlučitelnosti manželství, pak skutečně papežova slova z osmé kapitoly nejenže nemůže pochopit, ale také je sám posouvá nesprávným směrem. A tak vykladatel dochází k tvrzením, která sám papež opakovaně odmítl.

Na závěr můžeme ještě předložit slova papeže Františka, která pronesl v květnu roku 2016: „V posynodální exhortaci jsem se snažil synodu maximálně respektovat. Nenajdete tam kanonická upřesnění o tom, co se může či smí, anebo nesmí. Je to klidná, pokojná reflexe o kráse lásky, o tom, jak vychovávat děti, jak se připravovat na manželství…“ Kdo v ní tedy hledá tato kanonická upřesnění, nejenže pokrucuje danou exhortaci, ale dokonce protiřečí samotnému autorovi. Pokud se někdo ohání papežem Františkem, pak nejenže nepředkládá učení papeže Františka, ale vlastně jej ještě pomlouvá a činí mu medvědí službu. Říkám to proto, abych zdůraznil, že tuto exhortaci je třeba číst jiným způsobem!

Vždy dětem i dospělým na náboženství, když hovořím o Písmu svatém, říkám, že pokud beru do ruky nějakou knihu, prvním krokem je stanovení, co je to za knihu. Že když beru do ruky román, nemohu s ním nakládat jako s historickou knihou… A podobně když beru do ruky Písmo svaté, nemohu s ním nakládat jako s učebnicí dějepisu či biologie.

To samé bych chtěl říci i nyní, když bereme do ruky posynodální exhortaci Amoris laetitia. Je nutné si v první řadě uvědomit, co za dokument beru do ruky. Že se nejedná o encykliku, že se nejedná o motu proprio, tedy nic, co by stanovilo nové kanonické postupy církve. Ale že čteme dokument, který je zamyšlením, reflexí a vybídnutím k tomu, abychom znovu objevovali hodnotu rodiny, její místo v naší společnosti, její poslání a především velký plán, který s ní Bůh má. Od tohoto je třeba vycházet, toto je třeba mít při čtení na paměti. A že toto zamyšlení, reflexi a vybídnutí skutečně potřebujeme, je zcela patrné.

foto: Jana Hajdová

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu