Statečnost

P. Martin Sklenář | * 1983 v Praze jako sedmé dítě, teologii studoval na KTF UK a na Lateránské univerzitě v Římě; na kněze vysvěcen r. 2011, působí jako administrátor ve farnosti Český Brod

Drazí čtenáři časopisu Rodinný život. V tomto roce jsme se společně zamýšleli nad jednotlivými kardinálními ctnostmi. Nyní jsme dospěli k poslední z této čtveřice, totiž ke statečnosti.

Nevím jak Vy, ale já, když se řekne slovo „statečnost“, si představím rytíře, který se svým mečem bojuje proti nepříteli, případně v trochu „modernějším“ světle si představím nějakého člověka, který se v kritické situaci zachová způsobem, že riskuje svůj život, aby zachránil druhé.

Domnívám se, že představa mnohých lidí je podobná. Totiž že když uvažují či mluví o statečnosti, dávají ji do souvislosti s nějakou extrémní situací, která si žádá, aby se člověk zachoval hrdinsky, zkrátka že si ctnost statečnosti představují jako něco výjimečného, vyhrazeného jen pro výjimečné lidi a výjimečné situace.

Je ale dobré si znovu uvědomit, co je to ctnost – „pevná a trvalá dispozice ke konání dobrého“. Není to tedy jednání, které je vyhrazeno pouze pro extrémní situace, není to něco, co je jen pro pár jedinců v našem národě. Naopak, je to vlastnost, kterou si má osvojit každý člověk. Má se naučit být statečný v maličkostech, v každodenních výzvách, aby případně následně obstál i ve chvílích náročnějších.

V předchozích úvahách jsme se obraceli na Katechismus katolické církve, abychom se podívali, co se tam o dané ctnosti píše. Učiníme tak i nyní. KKC v článku 1808 o statečnosti říká následující: „Statečnost je mravní ctnost, která při obtížích zabezpečuje pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro. Posiluje rozhodnutí odporovat pokušení a překonávat překážky mravního života. Ctnost statečnosti dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti, a čelit zkouškám a pronásledování. Dává odvahu k tomu, aby se člověk zřekl svého života a obětoval jej při obraně spravedlivé věci. ,Hospodin je má síla a statečnost‘ (Ž 118,14). ,Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět‘ (Jan 16,33).“

Ve druhé větě daného článku čteme, že statečnost „posiluje rozhodnutí odporovat pokušení a překonávat překážky mravního života“. Statečnost se neprojevuje jen v boji s nepřítelem, jiným člověkem, ale projevuje se také v boji s Nepřítelem, totiž s ďáblem a s jeho pokušením a tím, k čemu člověka zve – jaký jiný řád (ne-mravní) mu představuje.

statecnostKaždá doba má své přednosti a své nedostatky. Domnívám se, že jedním z velkých nedostatků dnešní společnosti je to, že mnohé věci, které jsou mravně špatné, které jsou špatné i co do přirozenosti, považuje za normální a dobré. Můžeme začít těmi nejzávažnějšími věcmi, ve kterých my křesťané pozdvihujeme hlas a snažíme se upozornit na to, že takovéto posouvání hranice vede k sebedestrukci společnosti (homosexualita, eutanazie, potrat, předmanželské soužití, běžné užívání antikoncepce…). Bohužel i u některých z těchto velmi závažných otázek můžeme vidět, že někteří věřící posouvají hranici a určité jednání nejen že nepovažují za špatné, ale ještě ho hájí jako správné. Je pak pochopitelné, že takový člověk ve svém životě ctnost statečnosti nerozvíjí, ale naopak se v jeho životě uvelebuje neřest (trvalá a pevná dispozice ke konání špatného).

Jsou pak ale mnohé další oblasti, kde už hranice mezi postojem věřících a lidmi tohoto světa není tak zřejmá, tedy kdy i věřící většinově přijali určité projevy za zcela normální. Pro mnoho lidí se stalo normálním nesvětit neděli (kolik účastníků nedělní bohoslužby v neděli pracuje na zahrádce, chodí běžně po mši svaté nakupovat do velkoobchodů), šidit stát na daních, honit se za kariérou a nemít čas na podstatné a duchovní věci (častější slavení mše svaté, věnování se rodině, vzdělávat se ve víře a rozvíjet duchovní život)… V kolika oblastech jsme přijali smýšlení tohoto světa, který neusiluje o věčnost. A ani si to neuvědomuje a považuje to za zcela normální.

Statečnost v první řadě vyžaduje vychovávání vlastního svědomí, které dokáže stále bedlivě rozlišovat mezi dobrem a zlem a tyto věci také takto nazývat. Pokud chce člověk vést statečný boj, musí znát nepřítele.

Častokrát říkám, že doba komunismu byla v tomto ohledu snazší. Tam byl nepřítel zřejmý, byl vnější, boj se sváděl snadněji. Dnes je ale nepřítel v nás a mnohdy skrytý. Je to způsob uvažování, jsou to hodnoty, které jsme v klidu přijali za své. O to je to těžší, protože nejtěžší boj člověk svádí se sebou samým. Statečnost tedy od nás vyžaduje, abychom tento bolestný boj sváděli. Abychom nehledali jen krátkodobý vlastní pozemský prospěch, ale abychom byli ochotni něco obětovat ve prospěch vyšších hodnot. Je zřejmé, že se takový člověk dostane do sporu s tímto světem a jeho hodnotami, ale to je věc, o které Ježíš opakovaně hovořil. Jeden z takových Ježíšových výroků nám připomíná citovaný článek KKC: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). Ctnost statečnosti nás tedy v prvním kroku vede k tomu, abychom si uvědomili, na čí straně stojíme, pro co žijeme.

Bylo by však škodou představovat statečnost jen tímto „negativním“ pohledem, totiž jako boj proti nepříteli. V úvodu jsem říkal, že si představuji statečného člověka také jako toho, kdo nasazuje svůj život pro záchranu druhých. Tedy jako člověka, který usiluje o dobro. Tak mluví i citovaný článek: „(statečnost) zabezpečuje pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro“. Je velkým nebezpečím, že se ve svém životě zaměříme převážně na boj „proti“ a už se tolik nebudeme věnovat tomu, abychom bojovali „pro“.

Statečný člověk má být primárně tím, kdo je nastavený pro dobro. Kdo ve svém životě a v každém svém jednání usiluje o dobro a pro toto dobro se nasazuje. Smyslem lidského života není vyvarovat se zla, ale konat dobro. Cílem lidského snažení by nemělo být dosažení stavu, kdy mohu říci, že nedělám nic špatného, ale kdy svůj život ztratím pro dobro. Statečný člověk je takový, který pochopil, že svůj život musí nasadit pro dobro druhých.

Během svého kněžského působení jsem slavil tisíce svátostí smíření, ve kterých jsem slyšel vyznání, v nichž člověk představoval situace, kde se provinil proti mravnímu řádu, tedy kdy vykonal něco špatného. Ale mohl bych snad počítat na prstech jedné ruky ty zpovědi, v nichž se člověk dostatečně zaměřoval také na to, zda je jeho život nastaven na konání dobra.

V tuto chvíli můžeme znovu uvažovat o manželství a o tom, jaké místo má statečnost v partnerském vztahu (statečnost ad intra) a v jejich poslání (ad extra).

Statečnost se v manželství projevuje tím, že člověk odporuje různým pokušením. Kolik manželů se v dnešní době nachází v tolika pokušeních, jak si přilepšit. Kolik manželů při stavbě domu řeší, jestli by nebylo snazší neplatit DPH – o kolik by taková stavba byla levnější? A kolik lidí jim to nabízelo, kolik lidí jim říkalo, že jsou blázni, pokud chtějí všude platit daň? A člověk sám může uvažovat, co všechno by si za takto „získané“ peníze mohl pořídit, že by nemusel mít tak velkou hypotéku… Tyto okamžiky skutečně vyžadují statečnost.

Můžeme uvažovat o mnoha manželstvích, která přemýšlejí o užívání antikoncepce, protože už další dítě nechtějí a na přirozené plánování rodičovství se nechtějí z různých důvodů spolehnout. Ano, chce to statečnost, jednat podle mravního řádu, když nás společnost různými způsoby formuje, že je to normální, a když i tolik křesťanů kolem nás antikoncepci užívá, protože si to dokázali vysvětlit…

Být statečným ale také znamená být tím, kdo se ve svém životě nasazuje pro dobro druhých, a to nejen svého partnera a dětí, ale také pro dobro společnosti. A to nejen primárně pro dobro hmotné, ale především pro ono Dobro, kterým je život věčný. Tedy být člověkem, který nejen umí pozvednout hlas, ale také sám svým příkladem ukazovat, pro co má smysl žít a nasazovat svůj život. Statečný člověk je takový, kterého ostatní vidí a který je svým příkladem fascinuje a vede k následování.

Člověk může mít obavy, může mít strach, protože takový boj není něčím lehkým. Je to skutečně boj namáhavý, při kterém třeba i „teče krev“. Ale i v tomto jsme článkem KKC uklidňováni a povzbuzováni: „Ctnost statečnosti dává schopnost přemáhat strach.“

Pomohl bych si přirovnáním ze sportovního světa. Mnohdy můžeme slyšet sportovce, jak říkají, že před významným zápasem byli nervózní (měli strach), ale že ve chvíli, kdy vstoupili na hřiště a začali hrát, to přestalo… Podobně je tomu také v životních zápasech a bojích. Člověk může mít obavu, že dotyčný boj nezvládne, ale když se nepříteli statečně postaví, statečnost zahání i strach. A když se v takovou chvíli spolehne na Boha, tak se může připojit k žalmistovi: „Hospodin je má síla a statečnost, koho bych se bál.“ (Ž 118,14)

 

2017 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu