… o manželských ctnostech

P. Martin Sklenář | * 1983 v Praze jako sedmé dítě, teologii studoval na KTF UK a na Lateránské univerzitě v Římě; na kněze vysvěcen r. 2011, působí jako administrátor ve farnosti Český Brod

Drazí přátelé, před pár týdny jsme vstoupili do nového roku. Dovolil bych si využít této příležitosti a popřál Vám do něho vše dobré a hojnost Božího požehnání.
V tomto roce bych se společně s Vámi rád v jednotlivých číslech tohoto časopisu zamýšlel nad čtyřmi kardinálními ctnostmi. Společně s touto úvodní úvahou o ctnostech obecně nám to dává pět témat, která nás budou provázet po celý rok. Protože máte v rukou časopis Rodinný život, budu se v článcích snažit uvažovat o těchto ctnostech také z perspektivy manželství, rodinného života a výchovy dětí.

V jednom z předchozích čísel jsme společně uvažovali o cíli a jeho významu pro lidský život. Zdůrazňovali jsme, že lidský život je formován stanoveným cílem, který pak ovlivňuje každé lidské jednání. Můžeme tedy říci, že každodenní lidské rozhodování a následné jednání není něčím nahodilým, nepředvídatelným, ale naopak zcela odpovídá životnímu směřování člověka. Člověk se nerozhoduje v každém okamžiku bez vztahu ke svému životu, ale jeho rozhodování a jednání odpovídá mnoha dalším souvislostem. A když se navíc toto jednání osvojí, tak je nazýváme ctností, nebo v negativním projevu neřestí.
lakomstviTermín „ctnost“ definujeme následujícím způsobem: „ctnost je trvalá a pevná dispozice ke konání dobrého“ (KKC 1803). Neřest je pak naopak trvalou a pevnou dispozicí ke konání špatného. Lidské jednání není v mnoha případech překvapivé (rozhodl jsem se tak v tento okamžik), ale je něčím osvojeným. Ctnosti tak vnášejí řád a stabilitu do lidského života. Vedou člověka k sebeovládání a mravně dobrému životu (srov. KKC 1804), který může dojít svého naplnění, totiž věčnosti v Božím království. A proto by měl člověk usilovat o to, aby si osvojil dobré jednání (ctnost) a naopak se vyvaroval osvojení si špatného návyku (neřesti).
Díky ctnostnému návyku není konání dobra něčím, co člověk koná s obtížností, nebo hrdinným projevem. Ale stává se něčím trvalým a pevným, mou přirozeností, tím, co ke mně patří. Člověk se zachová moudře, protože má ctnost (osvojené jednání) moudrosti. V určitých situacích se zachová statečně, ne proto, že se teď takto rozhodl, ale protože má takové jednání osvojené. Vychování se v ctnostech zcela koresponduje s Ježíšovými slovy o tom, že kdo je věrný v maličkém, bude věrný i ve velkém. Kdo se naučí statečnosti v maličkostech, projeví tuto statečnost i ve výjimečných situacích apod.
Vidíme, že by člověk měl opravdu usilovat o to, aby si osvojil ctnosti. Protože ty mu napomáhají trvale a pevně směřovat k cíli (neřesti ho naopak od tohoto cíle odvádějí). Ctnostný život můžeme představit jako život v trvalém, pevném a živém vztahu s Bohem. Ctnostný člověk žije ve shodě s jeho slovem, v poslušnosti a naplňování jeho vůle. Každý odklon od Boha a následování jiných bůžků je pak projevem neřestného života.
Tím jsme si představili, co to znamená ctnost a jak je důležitá pro lidský život. Ctnosti nejsou jen nějaké teologické úvahy, ale jsou něčím, co provází každodenní život člověka a jejichž osvojování by měl člověk věnovat značnou pozornost, protože to, co do jejich osvojení vloží, mu v mnoha ohledech usnadní život a naplní ho klidem.
Víme, že rozlišujeme různé skupiny ctností. Jedny nazýváme jako teologální, nebo také božské, to jsou víra, naděje a láska. Tyto ctnosti jsou nazývány jako božské, protože jsou primárně darem Boha (nezaslouženým darem, tedy milostí, jsou to ctnosti vlité) a převyšují nebo prostupují všechny ostatní lidské ctnosti.
Všichni také jistě velmi dobře známe seznam sedmi ctností, který se rozvinul především na základě zkušenosti východních pouštních otců. Jedná se o střídmost, cudnost, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, činorodost, pokoru; jsou to opaky sedmi hlavních hříchů (přesněji řečeno neřestí) – nestřídmosti, smyslnosti, lakomství, závisti, hněvu, lenosti, pýchy.
My ale, jak jsme již řekli, zaměříme pozornost především na seznam ctností, které označujeme jako kardinální. Označení „kardinální“ nemá žádný vztah ke kardinálům, nevyjadřuje se tím, že jsou to ctnosti určené především této skupině lidí v církvi. Termín „kardinální“ je odvozen z latinského slova „cardo“. A to v překladu znamená buďto „dveřní čep“, nebo také „stěžej“ či „osa“. Toto označení chce vyjádřit, že se jedná o základní ctnosti, kolem nichž se formují další lidské ctnosti. Všechny ctnosti mají v těchto čtyřech kardinálních ctnostech takovou oporu jako dveře ve svých stěžejích (závěsech).ctnost
Tradice těchto čtyř kardinálních ctností je velmi stará. Patrně pochází z řeckého prostředí a mluví o nich Platón a následující filosofové (velmi se na ně odvolávali např. stoikové). To, že se o těchto ctnostech ve starověkém Řecku mluvilo, je patrné z toho, že se nám dostaly i do Písma svatého Starého zákona. Seznam těchto ctností máme v deuterokanonické knize Moudrosti, která byla napsána v řeckém jazyce a vznikla po helenizaci oblastí Blízkého východu. „A miluje-li kdo spravedlnost, jejím dílem jsou ctnosti; ona vyučuje rozvaze a rozumnosti, spravedlnosti a statečnosti, nad které v lidském životě není nic prospěšnějšího“ (Mdr 8,7). Nyní si můžeme tyto ctnosti v krátkosti představit.
V tomto verši se setkáváme s těmito čtyřmi kardinálními ctnostmi – moudrostí, mírností, spravedlností a statečností (můžeme se setkat i s jinými výrazy, např. rozvážností, umírněností, odvahou…). Zkusme si je dnes jen v krátkosti představit.
První z nich je moudrost. Ona je prvním a základním kamenem pro osvojování si dalších, nejen kardinálních ctností. Bez ní není možné tyto ctnosti ve svém životě správným způsobem rozvíjet. Moudrost je nejen v knize Moudrosti (srov. Mdr 8,5), ale také v mnoha jiných úryvcích Písma svatého představována jako největší a pravé bohatství člověka (připomeňme třeba krále Šalomouna a jeho prosbu). Moudrostí se pak nemyslí vzdělanost, intelekt člověka, ale má se na mysli praktická moudrost, můžeme říci, rozumnost.
Další z kardinálních ctností je mírnost či umírněnost. Je to ctnost, ve které se člověk projevuje jako ten, kdo se umí ovládat, kdo není zmítán svými vášněmi, pudy a touhami. Protože díky moudrosti ví, co je podstatné a k čemu směřuje, nenechá se rozhodit podřadnými skutečnostmi.
Budeme hovořit také o spravedlnosti. V dnešní době se můžeme setkávat s různými pojetími spravedlnosti, která ale v mnoha ohledech nejsou ctností, ale jen nějakou snahou člověka rozlišovat mezi dobrem a zlem, případně dobro odměňovat a zlo trestat. Spravedlnost, která je skutečnou ctností, vychází z moudrosti, je s ní velmi úzce spojena a není schopna projevovat se bez ní. Vždyť proto, aby člověk mohl dávat každému, co mu náleží (jak Bohu, tak lidem), je třeba, aby nejprve v moudrosti uměl rozlišovat správné a špatné.
Poslední z těchto ctností je statečnost. I ona předpokládá, že člověk v moudrosti objevuje pravé bohatství, to podstatné pro lidský život. Pro tento poklad se pak člověk dokáže nadchnout a pro vědomí, o jak velké bohatství jde, je schopen pro něj mnohé obětovat.
Hlubší úvahu o těchto ctnostech a jejich významu pro naše manželství a rodinný život, respektive o tom, jak v těchto ctnostech vychovávat děti, pomáhat jim osvojit si toto jednání, které jim později tak ulehčí život, budeme předkládat v následujících číslech tohoto časopisu. Tímto Vás tedy chci pozvat k četbě dalšího čísla a tohoto duchovního slova.


2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu