Nejvyšší cíl

P. Martin Sklenář | * 1983 v Praze jako sedmé dítě, teologii studoval na KTF UK a na Lateránské univerzitě v Římě; na kněze vysvěcen r. 2011, v současné době působí jako farní vikář (kaplan) v Kolíně

Co je cílem mého života? Čeho chci dosáhnout? Kam směřuji? O co usiluji?

To jsou otázky, které by měly provázet celý lidský život. Měly by předcházet každé důležité rozhodnutí. Při každém zpytování svědomí, při každém slavení svátosti smíření by se měl člověk stále ptát, o co mu vlastně jde, kam směřuje, co je jeho cílem.

Domnívám se, že otázka po cíli je jedním z nejdůležitějších momentů života každého člověka, okamžikem, který určuje jeho prožívání. Na základě svého cíle volí člověk konkrétní skutky, které ho k cíli mají dovést. Když uvažujeme o svobodě člověka, častokrát můžeme slyšet, že svoboda spočívá v tom, že si mohu dělat, co chci, respektive že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Zapomínáme ale na to, že nejsme svobodní vůči svým cílům. Že se nerozhodujeme nahodile, v každém okamžiku podle toho, co se nám líbí (dělat, co chci), ale rozhodujeme se podle předem (vědomě či nevědomě) zvoleného cíle.

Velmi důležitým okamžikem v lidském životě je tedy určení cíle. Proto by mu měl člověk věnovat největší pozornost.

Já bych naši pozornost zaměřil především na ten nejvznešenější a nejdůležitější cíl. A tím je, jak říkáme my věřící, nebeské království. A rád bych se zamýšlel nad tím, zda jej opravdu sledujeme, nebo přesněji řečeno, zda naše jednání vypovídá o tom, že nebeské království je skutečně naším cílem.

Prožívali jsme letní měsíce, ve kterých jsme mohli mimo jiné sledovat olympijské hry. A tak bych si rád ve svých úvahách pomohl sportovci. Sám rád sportuji i sport sleduji. Proto mě sport vede k různým úvahám o mém životě. A musím říci, že se v některých ohledech cítím sportovci zahanben. Například jejich nasazením pro dosažení stanoveného cíle.

Když sportovec vyhlásí, že jeho cílem je získat olympijskou medaili, pak tomu skutečně podřídí celý svůj život. Nejen že se toto rozhodnutí s velkou pravděpodobností rodí po několika letech odříkání (sport je mnohdy třeba dělat od samotného dětství), ale především toto rozhodnutí ovlivňuje každý následující den dotyčného sportovce.

V první řadě musí trénovat, a to několikafázově během dne. Trénink je tím hlavním, co určuje jeho čas. Vše ostatní se podřizuje tomuto tréninku. Vrcholový sportovec jde trénovat i tehdy, když je ošklivé počasí, je unavený, i tehdy, když se mu nechce. Musí mít silnou vůli, kterou dokáže překonat veškerou lenost a nechuť.

Tento sportovec také upraví svému cíli svůj jídelníček. Je schopen se vzdát různých pokrmů. Bude naopak jíst to, co jeho tělo potřebuje. Obklopí se různými odborníky, kteří mu nejen onen jídelníček sestaví, ale také mu budou pomáhat vyvarovat se špatných pokrmů, které obsahují látky, jež jsou na dopingovém seznamu. Tento olympionik si bude dávat velký pozor na to, co přijímá za nápoje a pokrmy, a nebude požívat nic, o čem není stoprocentně přesvědčen, že je to v pořádku.

Takto zvolený cíl života bude také ovlivňovat jeho vztahy – k partnerovi, rodině, dětem… Klidně to zajde tak daleko, že na tyto nejbližší nebude mít dostatek času. Pochopitelně můžeme oprávněně vyjadřovat pochybnosti nad takto zvoleným cílem – opravdu je medaile víc než rodina? Ale já nyní budu spíše zdůrazňovat obdiv nad tím, co všechno je sportovec schopen opravdu obětovat pro dosažení svého cíle – to je to, o co mi tu jde.

bezecMohli bychom jmenovat mnoho dalších věcí, které tento sportovec musí dělat a které ovlivňují jeho život. A to vše pro jeden jediný závod, to vše s vyhlídkou, že to vůbec nemusí vyjít. Veškerá snaha může skončit nešťastným zraněním, jedním ulitým startem, špatně projetou brankou…

Pokud člověk vyhlásí za svůj cíl získání olympijské medaile, tak tomu uzpůsobí svůj život. Kdyby nám bulvární média přinášela zprávy o tom, jak dotyčný každou druhou noc někde ponocuje, jak jí mastná jídla, jak netrénuje, považovali bychom ho za lháře, za někoho, kdo něco říká, ale jeho cílem to ve skutečnosti není.

Proč to vše píšu? Opakuji, že při pohledu na takového sportovce se cítím někdy sám zahanben. Říkám si, že já sám mám přeci také veřejně vyhlášený cíl svého života, a tím je dostat se do nebeského království. Veřejně to vyjadřuji a hlásím se k tomu. Když pak ale své snažení konfrontuji se snahou sportovců, cítím se zahanben.

Vnímáme, že pro nebeské království je naprosto nutný vztah s Bohem, vztah, který udržujeme a prohlubujeme skrze modlitbu. I ta vyžaduje, podobně jako trénink, aby jí byl uzpůsobován život, respektive abychom překonávali všechnu lenost, nechuť, všechny překážky. Jako sportovec nemůže vynechat trénink, tak by věřící člověk neměl vynechat modlitbu, která je stěžejním bodem dne – a to během dne i „několikafázově“. Ale jaká je praxe? Nemodlím se pravidelně, nedokážu překonat onu nechuť, lenost… Všednodenní mše svatá, to už je pro mnohé úplné sci-fi, něco, co není potřebné. „Trénink“, který není potřebný pro získání cíle.

Sportovec se obklopuje odborníky, kteří hlídají, aby přijímal jen vhodnou a nezávadnou stravu. My se „ládujeme“ kdečím. Denně prosedíme hodiny u televize a počítače, „ládujeme se“ vším možným, nasáváme různé informace, pohled na svět, ale při tom nemáme čas na četbu Písma či jiné duchovní literatury. Denně se rozhodujeme pro hřích a zlehčujeme ho, děláme, jako by se nic nedělo. Nejsme obklopeni lidmi (kněžími, duchovními průvodci), se kterými bychom se radili ohledně své životní „stravy“, ohledně toho, čím žijeme.

A tak bychom mohli pokračovat. Domnívám se, že bulvární média, jejichž šéfredaktorem je ďábel, mohou velmi jednoduše ukazovat, jak popíráme námi vyhlášený cíl. Jak naše jednání neodpovídá tomu, o čem veřejně bez jakýchkoli okolků mluvíme – že mým cílem je dostat se do nebe. Můžeme být veřejně zostuzováni, může být ukázáno, že náš život neodpovídá tomu, co vyhlašujeme.

Kolikrát si představuji situaci, kdy stojím před nebeskou branou a jsem obklopen sportovci. A ti mi říkají: „Ano, my jsme špatně rozpoznali, co je cílem lidského života. Ale my jsme alespoň podle vyhlášeného cíle žili. Tys možná správně poznal cíl, ale tys podle něj nežil.“ Jsou to chvíle, kdy se jimi opravdu cítím zahanben.

Chtěl bych nás všechny povzbudit k tomu, abychom opakovaně konfrontovali své jednání s vyhlášeným cílem našeho života. Abychom nekončili jen u zbožného konstatování, že chceme dojít do nebe, ale abychom s touto životní metou konfrontovali naše skutky, naše životní směřování – opravdu způsob mého života vypovídá o směřování k nebeskému království? Skutečným cílem není to, co vyhlašujeme, ale to, k čemu směřujeme. Pokusme se pravdivě a odpovědně uvažovat o svém životě. Reflektujme své jednání a přiznávejme si pravdu – mé jednání mnohdy odporuje směřování do nebe.

Rád bych připojil ještě jednu věc. Číslo tohoto časopisu se věnuje otázce hledání životního partnera. I zde můžeme uvažovat podobným způsobem. I při hledání životního partnera bychom měli vycházet od cíle. Prvním, co by měl člověk při jeho hledání zvažovat, je, o co chci s partnerem usilovat. Koho vlastně hledám, co od něho očekávám, čeho chci s druhým dosáhnout? Manželství zná dva cíle – vzájemný prospěch manželů (můžeme říci, že směřování k věčnému životu) a plození a výchovu dětí. To jsou cíle manželství, ke kterým je manželský svazek určen, cíle, které se mají společně sledovat. Proto církev ve své moudrosti velmi naléhavě doporučuje věřícímu člověku, aby si hledal věřícího partnera, toho, se kterým tyto cíle bude moci snáz sledovat, se kterým nebude muset v těchto podstatných otázkách hledat kompromis, a tím pádem posouvat cíl, či zacilovat jiným směrem. A to je také věc, o které by svým dětem měli rodiče svědčit a svým dětem to zdůrazňovat. Ukazovat jim, co je cílem manželství a že při hledání životního partnera mají hledat toho, s nímž tyto cíle budou moci naplňovat.

Objevme důležitost cíle našeho života. Protože správným a rozhodným určením tohoto cíle si zjednodušíme mnohá rozhodnutí svého života. Člověk, který ví, co je jeho cílem, nemusí stále uvažovat, co vlastně chce a jak se právě teď rozhodnout. Protože ví, co chce, a nyní jen volí prostředek, který mu k dosažení chtěného může pomoci.

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu